autor: Áďa
Tom
Připadalo mi, že týden se vleče ke konci nekonečně pomalu. Snad to bylo tím, že jsem se neuvěřitelně těšil na to, jak Billa překvapím. S maníkem bylo už všechno domluvený, dokonce jsme si pro jistotu dali schůzku ve městě. Trnulo mi sice srdce, když jsem na tu chvíli musel nechat brášku doma samotného, ale věděl jsem, že dělám dobře. Určitě se mu tam bude líbit. Budeme tam moct být celý měsíc. Čtyři nádherně dlouhé týdny. Nikde nikdo, jen my dva, příroda a…
„Tommy?“ přitulil se ke mně Bill.
Zrovna jsme seděli na gauči a relaxovali. Oheň příjemně hučel, zatímco venku panovalo pochmurné deštivo, a já jsem vyřizoval nějaké pracovní zakázky. Byl jsem vedení Universalu vděčný už ode dne, kdy se nás ujali. Tehdy jsme byli takoví malí vyplašení špunti… Jenomže po událostech ve vězení se můj vděk o to více prohloubil. Nebýt toho, že tam zastávám tak vysokou funkci, což mělo za následek alarmování policie po mé dvoudenní nenahlášené absenci, tak bysme s Billem přišli o život. Od té doby jsem nepronesl jednu jedinou výhradu k množství zakázek, které musím zpracovávat. Ředitel mi sice už několikrát nabídl volno, abych se po tom všem trošku vzpamatoval, ale já jsem to velkoryse odmítal s tím, že si to vyberu od neděle na celý měsíc. A abych tam nepůsobil jako vyčůranej hajzlík, vrhl jsem se na pár objednávek a neřešil jsem, že jich je hodně…
A Bill zrovna dodělával vizáž svých rukou. Zatlačil si kůžičku kolem nehtů, zpiloval drápky do hezkého tvaru a jemně přebrousil jejich povrch pěnovým kvádrem, jehož roli jsem nikdy nepochopil, ačkoliv se mi bráška už několikrát snažil vysvětlit, že se tím odstraní odumřelé buňky, ale nesmí se moc tlačit, jinak že se prej ty nehty poškodí, nebo co. Nalakoval si svou oblíbenou černou s bílou francií, bělostnou špičku si navíc přejel UV lakem. Svou péči završil nanesením výživného olejíčku a nakrémováním celých rukou, jimiž teď zrovna lehce máchal ve vzduchu. Sice měl prsty roztažené jako gekon, co se snaží udržet se na zdi, aby si lak neporejpal, ale i tak si našel způsob, jak mě obejmout, aniž by jeho pacinky dostály nějaké úhony.
Odložil jsem notebook na gauč vedle mě a líbnul jsem ho na špičku nosíku.
„Copak je?“
„Kampak to v sobotu pojedeme?“ zeptal se mě zvědavě.
„To bys rád věděl, co?“ mrknu na něj. „Nepovím, to je překvapení, abys věděl.“
„Tooommyyyyyy!“ protáhl přemlouvajícím tónem. „Jakooo… řekni mi tooo…“
Byl tak neuvěřitelně rozkošný, jak s naprostou věrohodností napodobil malé střapaté štěňátko žadonící o pohlazení. Jeho pohled by dokázal rozehřát ledovec tak, aby celý roztál. Jak rád bych mu alespoň něco naznačil! Jenomže nemůžu, přišel by o překvapení.
„Uvidíš, broučku,“ zapředu mu do ouška, které vzápětí jemně stisknu rty. „Ale jedno vím určitě. Bude se ti tam moc líbit.“
„Jen aby,“ zahučel.
¨
Nasadil uražený pohled a naoko trucovitě se ke mně otočil zády. Ha, teď ho potrestám, špunta jednoho. Řekl si o to sám, a navíc se už stejně blížila doba, kdy bych to musel udělat. O dvě hodiny dřív se to nezblázní. Chňapnul jsem na stole po masti a připlížil se za něj. Ani si toho v tý svý uraženosti nevšiml. Tím líp. Takže nádech, bratříčku…
„A mám tě!“ vykřikl jsem.
Můj vítězoslavný výkřik byl těsně následován jeho poplašeným vypísknutím, když jsem ho rázně, přesto však opatrně, abych mu neublížil, strhl na pohovku tak, aby dopadl na břicho a já ho tam uvěznil svým vlastním tělem. Než se stačil vzpamatovat, vyhrnul jsem mu tričko.
„Co děláš, ty pako?“ snažil se dostat z mého sevření, leč marně.
„Jdu ti namazat zádíčka a žebírka, abys věděl,“ zaculím se na něj.
Jeho výraz se okamžitě změní, když zesmutní.
„Tommy, ne, prosím,“ zaškemrá. „Vždyť to mám mazat až v sedm, a je teprve něco málo po pátý!“
„To nevadí,“ mávl jsem rukou. „Neměl jsi zlobit, víš?“
Čekal jsem, že se ještě chvíli bude bránit. Odmala totiž patřil k těm průbojnějším, co se jen tak snadno nevzdávají. Ale on mě překvapil. Podřízeně se uvolnil a s nadále smutným výrazem zavřel oči. Trošku jsem vzdychnul a poněkud jsem svého náhlého rozhodnutí zalitoval. Vždyť ten chudáček nemá mazání zrovna moc v lásce. I když se mu sice už nebrání tak urputně jako v prvních dnech, stejně to pro něj není nic příjemnýho, přestože ho doktor, poté, co za námi sem tam přijede do domu na kontrolu, ujišťuje, že se mu všechno hojí přímo ukázkově. A ani se nedivím, komu by se taky líbilo, kdyby se mu matlala zlomenina a spálenina? Nicméně jsem se rozhodl, že mu za tohle přepadení to mazání zpříjemním, jak jenom to půjde. Udělám mu takovou masáž, že se z ní počůrá blahem…
A taky, že se to opravdu povedlo. Zezačátku se Bill jako vždycky maličko cukal, postupně se ale zcela uklidnil a po chvíli dokonce začal spokojeně pobrukovat. Opatrně jsem masáž přenesl i na ránu, která byla dosud jenom lehce pomazaná. Spokojeně jsem zaznamenal, že některé stroupky se už začínají vyloupávat, ale to hlavní, modřiny, podlitiny a obnovující se maso tam setrvávalo a mám dojem, že Bill bude mít na zádech navždy výraznou jizvu. Klid, radši to nebudu řešit, spíš bych se měl snažit, aby se mu do tohohle místa vsáklo co nejvíce tohohle hojivýho sajrajtu… Posléze jsem ruce přesunul i na jeho bok. Bill sebou podvědomě trhl, pak ale zůstal nehybně ležet, když jsem lehce hladil bolavá místa.
„Tommy,“ vydechl po chvíli. „Přitlač tam trošku… Už mě to tam bolí mnohem míň!“
Usmál jsem se. Sice jsem nebyl žádný extra profík, co do masáží, ale pevně jsem věřil, že když mu delší dobu budu místo mnout a hladit, tak mu bolest postupně vymizí. Třeba ne úplně, ale určitě se přinejmenším hodně zeslabí. A vypadá to, že to zabralo… I když třeba na tom stejně budou mít hlavní podíl výtažky eukalyptu a měsíčku lékařskýho…
Bill
Konečně! Už jsem myslel, že se soboty snad ani nedočkám. Tom se celou dobu tvářil tak neskutečně tajemně, až mě to dokonale iritovalo. A nejhorší bylo, když mi včera večer řekl, ať si sbalím věci, které mi vydrží na měsíc! Co má proboha za lubem? Tvářil se přitom jako zhulený sluníčko, když mi pomáhal s balením, které se nakonec protáhlo až do dnešního rána.
„Tommy?“ zavolal jsem z koupelny. „Bude se tam něco dít?“
„Jak to myslíš?“ zafuněl z chodby, vlekouce přitom mou třetí narvanou tašku do auta.
„No jestli tam bude nějaká akce,“ vysvětlit jsem. „Jestli si mám brát řetízky, prsteny a laky na vlasy.“
Zdálo se mi to, nebo jsem při vykouknutí z koupelny spatřil oči protočené v sloup?
„Hřeben a šampon ti bude stačit, zbytek mám,“ dostalo se mi stručné odpovědi.
Sakra! Zase jsem se nic nedozvěděl! Dobře, z doplňků si vezmu jenom čtyři sady a zabalím pouhé tři lahve laku, přibalím i žehličku. Jestli mě ten lotr vytáhne někam, kde bude nějaká akce, a já zjistím, že už nemám čím si vytvořit dikobraze, tak ho normálně kopnu! K jeho nezměrné úlevě se konečně kriticky rozhlédnu po koupelně a s kabelkou na rameni jdu do auta. Chtěl jsem mu sice pomoci s mou čtvrtou a největší taškou, ale on mě od toho vyhnal, abych si nepošramotil žebra. Dobře, jak chce. Vytáhl jsem z kabelky foťák, a zatímco jsem se pohodlně uvelebil na sedadle spolujezdce, škodolibě jsem ho vyfotil, jak s funěním táhne mou nálož. Oplatil mi to vypláznutím jazyka, načež zabouchl kufr a jelo se…
Po dlouhé době byl opět nádherný den, myslím počasím. Sluníčko svítilo, sem tam po obloze přeběhly lehounké bílé obláčky. Na to, že byl první říjnový den, bylo luxusně… Jeli jsme naprosto neznámou cestou. Trvalo to snad několik hodin, ale ani tak mi Tom i přes moje naléhání neřekl, kam jedeme. Bože, ten jeho tajemný výraz! Já se z něj zblázním! Co by mu udělalo, kdyby mi to řekl? Znenadání zastavil. Udiveně jsem se na něj podíval, byli jsme na absolutně osamělé silničce, a v posledním městě jsme byli… hm… před deseti minutami, když počítám Tomovu konstantní stokilometrovou rychlost.
„To už jsme tady?“ poznamenal jsem kousavě.
„Skoro,“ odpověděl se širokým úsměvem. „Zavři oči, broučku.“
Poslechl jsem ho a ucítil jsem, jak mi přes ně omotává šátek, který mi uvazuje vzadu na hlavě.
Trhl jsem sebou, vůbec se mi to nelíbilo. Jednak jsem měl pocit, že jsem zcela dezorientovaný, a jednak… mi to poněkud připomnělo Davida. Když jsem měl naposledy zavázané oči, vrážel mi jehlu pod nehty… Tiše jsem fňuknul.
„Neboj, lásko,“ zašeptal a políbil mě na tvář. „Už tam brzy budeme. Nebude to dlouho trvat, věř mi.“
Jenomže když jsme vyrazili dál, pocit bezmoci byl čím dál větší. Někde tu je David, určitě tu někde je! Seděl jsem absolutně ztuhle a napjatě jsem očekával jeho úder. Bál jsem se, hodně moc jsem se bál, dokonce mi i sem tam vytekly z očí osamělé slzy, které se ihned vsákly do šátku. Prosím, Tommy, sundej mi to už… Neubližuj mi…
Tom
Chudák můj malej, jak se s tím šátkem na očích čílil! Vůbec se mu to nelíbilo, ale já jsem to neřešil, poté, co se pod mým polibkem aspoň trošku uklidnil, jsme zvesela vyrazili dál. Slyšel jsem, že tiše kňourá a jeho hlas mi připadal vystrašený. Jenomže na mě si nepřijde, chlapeček. Určitě to jenom tak hraje, chce vědět, kam jedeme. Bill byl vždycky vynikající herec, ale tohle prostě vydrží. Žádný inscenovaný divadýlko mu nepomůže. Ale napodobuje to výborně, normálně bych mu ty vzlyky i věřil. Jenomže cíl už je těsně před námi, tak to ještě tu chvilku přežije…
Zastavil jsem a rozzářily se mi oči. Bylo to mnohem hezčí, než na fotkách, mnohem fantastičtější, než mi to ten maník líčil. Všude jenom příroda, nikde není kromě nás dvou ani živáčka. Rozlehlá louka, lemovaná pestře se zbarvujícími podzimními lesy. Chalupa je krásná, prostorná, ale ne přespříliš veliká. Vyhlíží udržovaně a útulně. A hned vedle ní stodola, z níž vede ohrada… a z níž právě vycházejí čtyři štíhlí, dlouhonozí plnokrevníci. Srst se jim zářivě leskne v odpoledním slunci, dlouhé hřívy spadají z půvabných šíjí. Elegantně doklušou k ohradě, aby se podívali na nečekané návštěvníky. Vidím, že jeden z nich má velice veliké břicho. To bude asi klisna, která bude mít hříbátko… I když mě koně nikdy netankovali, při pohledu na tu kulaťoučkou kobylku mi srdce zatrnulo štěstím a dojetím. A jak se teprve bude na tuhle romantickou nádheru tvářit Bill?
Ze zasněného tranzu mě probere hlasitý vzlyk. Překvapeně sebou trhnu a otočím se na své dvojče. Bill pláče! Třesou se mu ramena a dlaně si tiskne na obličej, jako by si ho chtěl úporně chránit.
„Tommy, prosím!“ vzlyká. „Prosím, sundej mi to! Nebo mě najde on!“
Hrklo ve mně jako ve starých hodinách. Ach bože! Já vůl jsem si vůbec neuvědomil, že Bill měl naposledy zavázané oči, když ho David mučil. Musel se tak strašně bát, brouček! A já, neuvěřitelný nukleární hovado, jsem si myslel, že na mě jenom hraje divadýlko, abych mu vyklopil, kam jedeme…
„Jéžiši, promiň, broučku,“ vyhrknu a rozechvělými prsty ho konečně zbavuju šátku. „Já… jsem nechtěl… Mělo to být jenom jako překvapení, nechtěl jsem, aby ti to připomnělo jeho…“
Okamžitě prudce zabořil hlavu do mého ramene. Objal jsem ho a konejšil, jak jen to šlo. Bože, já jsem takovej kretén! Nechávám ho takhle trpět, aniž bych si to uvědomil… Po chvíli konečně cítím, že jeho pláč odeznívá do ztracena. Nějakou dobu ho ještě hladím po hlavě, načež ji sám od sebe zvedne a tázavě se mi zahledí do očí. Slíbám z jeho tvářiček poslední slzy, vtisknu mu malou pusinku na rty a pohladím ho po vlasech.
„Už můžeš,“ usměju se. „Podívej!“
Zvedne hlavu a vykoukne ven. Vidím v jeho tváři veliký šok. Ano, přesně takhle jsem si to představoval. Tu nevíru v jeho očích, když vidí dokonale půvabnou přírodu… tu pokleslou čelist, když se mu pohled zastaví na čtyřech zvědavě pokukujících koních z výborného chovu… ano, přesně takhle jsem si to představoval. Co jsem si však nepředstavoval vůbec, byl následný pohled na mě. Oči, stále ještě zarudlé od pláče, mu prudce ztemněly, když se na mě podíval, zatímco autem se rozlehl jeho trpký hlas.
„Otoč to. Jedeme domů.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Billík se bojí koní nebo čeho? To by přežil..xDDD
C-cožé?! To snad ne né?Áďo,štweš mě jako:-D ae hey tpe ho widim ak máchá s těma packama aby mu to uschlo, u toho sem nemohla
wuua ja cem ďalší diel. Šak ani nezaspím 😀
Sauriel: nebojí. ale je tam něco jinýho… uvidíš v následující kapitole.
Bitter: co čekat od takového zdegenerovance na nehty, jako jsem já 😀 tuhle scénu jsem si prostě nemohla odpustit 🙂
PS: Bitter, s čím tě štvu? :-O
Utínáš w nejlepčím ako čo já teď chudinka? Umřu zwědawostí:'(
jo? tak to mě těší :-))) protože ted aspoň víš, jak já trpím u každého konce Meere 😀 😛
Twe až tag jó?:-D
jo!!!
😀 Ada nam tam neco psala o nehtikach jo?
Kecáš Áďo, ty si u tnho nehty nekoušeš zrowna ty:-D
to si dělá kozy? Tak Tom se tak snaží a on toto? Bych mu hned jednu vlepila David neDavid….. Nevděčník jeden… Sem se dokonce těšila jak si to hříbě odvezou… :-/
Fakr díky Áďo ty jsi hodná:-(( mě tu necháš napnutou jak špagát:-(( ale moc se mi líbilo jak jsi psala o těch nechtíkách asi z vlastní zkušenosti:-)) Ale jako nechápu proč tam Bill nehce být:-(( Tý jo ale je to strašně hezký dílek:-)) Jen tak dál
no jasně, nehtíky jsou z praxe, tak proč to nevyužít 🙂 no proč se tam Billovi nechce, to bude v další kapitole :-))) ale abych se přiznala, taky mě svým chováním štve 😀
Keď tě štwe tag prečo to pišeš? XD hey ae upe cákla bych mu fagt že jo:-) to moch rownou Tomi koupit tucet chypsů a zůstat doma před bednou keď se mu furt něčo nelíbí:-P
Jo, už to začíná, Áďo? Už tě tam štvou xD Mě včera taky naštvali, když jsem je psala. Furt si mleli něco jinýho xDD
Bitteruško, to víš, jak je Bill těhotný, tak má ty svý nálady ;D
Toe mi putna,chudák Tom. No nezáwidim mu a nawíc zas Bill wyžral celou lednici:-) praštit málo…
Co nam zase vyjedl? xD
mám dojem, že zmizely hlavně kyselý okurky 😀 no píšu to takhle proto, aby tam té poetické idylky nebylo příliš moc :-)))
Bill se nam pokaka a bude mit sračenku xD
Billéé!!! Ty kyselý okurky byly do hamburský omáčky ty pako! Se pos…. A budeš bez woběda XD
tímhle mu nevyhrožuj, jinak vybrakuje špajz!! co… co to… BILLE!!! ta čokoláda je moje!!! trumpeto 🙁 no vidí te to? a jsem bez čokolády. klesne mi hladina cukru a chytnu depresi 🙁
Klid, nesu wetrniky a Bill mit nebude! Je ti to jasný MAMINO XD
Jé,jet na dovolenou sem,tak se asi zbláznim radostí… 🙂 Chudák Tom nemohl vědět,že Bill už skoncoval s koňma…Jenom doufám,že změní názor…Sic mu úplně rozumim,ztráta milovanýho koně neni žádná maličkost,ale kdyby to pomalu postupně zkoušel…třeba se zamiluje do toho malýho hříbátka,který se možná stihne narodit za jejich dovolený…
Ja bych rekla ze to hribe nakonec wodrodi XD
uvidíme 🙂
Ne, Bill ceka maly chobotnicky xD Billi, jo, ty bonbony jsou pro tebe. Tome, co vyvadis?! Jdes prat zaclony? Omg ;D
no… a jsme bez záclon, páč v Tomově verzi opraní… nevadí, kdyžtak použijeme pár jeho bílých triček, myslím si, že do každýho okna jedno bude stačit :-)))
Já cu ae do pokoje modrý! tome ne mý wěci prát nebudeš:-o Bille čo to zas žereš!! To byla čokoláda pjo Áďu! No já mám dost:-D
cože??? ON MI ZASE SNĚDL ČOKOLÁDU??? a dost! pokádám si do špajzu poslední balení. jestli ho večer nenajdu, tak Billa skalpuju, jasný? takže na něj laskavě někdo dohlédněte 😀
Bille, na! Tady jsem po cestě ze školy koupila 10 čokolád, bonbóny, chipsy, pudinky a okurky. Jestli se pokadíš, tvoje chyba xD Ale nejes to holkám, jo? Jo a Tom to pere kvůli mimču xDD
Tag w tom přípaďe mlčim, Tome a ty Bille s.i z nej wem příklad že chce bejt zodpowědnej a ne že furt sedí, jí, kadí a žwaní:-P
Bille, nekňuč! Nebreč, my to myslíme dobře. Vidíš, Tom se snaží takhle pěkně a ty bys klidně zase začal kouřit.
Jáj ty nálady mě přiwedou do hrobu. Tomy ne radši nežehli a dej do kupy maminu;-)
Bitteruško, radši mu neříkej "mamino", on se rozčílí xD Je to prý tatínek Bill.
Ah pardón mamčo…. Wlastně, taťko;-)
Opět se to všechno ve mně pere. Nejdříve jsem se mohla uchechtat, tvé hlášky typu "gekon, co se snaží udržet na zdi", nebo z doplňků si Bill vezme JEN 4sady a 3 laky…chcííííp smíchy.
Ale pak mě pomalu začala ta legrace přecházet. Už to, že se Billovi vracely vzpomínky, když měl na očích šátek, nevěstilo nic dobrého. Divím se, že to Tommy nepocítil. Samozřejmě, krásný byl okamžik, kdy Tommyho dojala kobylka, která čeká hříbátko…ale
Chápu Billa. Kdyby mi někdo zabil koně, kterého bych tak milovala, nedokázala bych vidět žádného dalšího. Opravdu ne. Asi bych se přes tu bolestnou ztátu nepřenesla. Myslím, že v tom bude Silly. Tedy podle Billovy reakce…
Tommy si tohle určitě neuvědomil. Uvidíme, jak se s tím Bill vyrovná.
Ale díl byl zase krásný!♥