autor: Áďa
Tom
Zaraženě jsem se na Billa zadíval. Co tím myslel? Jak Otoč to a jedeme domů? No to v žádným případě! Určitě mu nedochází, jak moc jsou koně důležití pro zahojení jeho psychiky. Věnoval jim takovou dobu… a hlavně takovou část svého srdce, že to jeden nešťastný pád končící smrtí nemůže navěky pohřbít! Vím, že teď na koně kvůli Sillyho konci zanevřel, ale nemůže to být tak hluboký, aby ho tihle čtyři nedokázali opět postavit na nohy. Hlavně ta březí klisna…
„Lásko, co to povídáš?“ zeptal jsem se ho.
„Dělej, co říkám,“ zasyčel. „Jedeme domů.“
Tvrdě jsem se na něj zadíval.
„Nejedeme,“ oznámil jsem mu tiše, ale pevně. „Máme to tady na celý měsíc. Jejich majitel využil dobu, kterou jsem mu řekl, že tu budeme, k tomu, aby odjel na dovolenou. Nemá nikoho, kdo by se mu o ty koně postaral – „
„Ale mě to vůbec nezajímá!“ prskl Bill. „Chci domů! Hned!“
Pevně jsem stiskl volant, až mi zbělely klouby a klíčky od auta jsem radši vytáhl ze zapalování a schoval si je do kapsy. Pokud se ten trouba naštval, byl by schopný se mi v afektu vmontovat na místo řidiče. A svého Cadillaca mám až příliš rád na to, aby mi ho Bill zničil… Rozhodně jsem vystoupil z auta. K mému překvapení Bill udělal to samé. Ulevilo se mi, teď, když ho ovanul svěží vzduch, určitě zjistí, že ta jeho zloba je způsobená šokem z toho šátku a bude dobře…
Nebylo. Když se Bill opět ke mně otočil, vypadal téměř až nepříčetně.
„Tak tohle mělo být to tvoje slavný překvapení?“
„Jo,“ podíval jsem se na něj skálopevným pohledem. „Vždycky jsi koně tolik miloval – „
„A ty asi nevíš, proč jsem je přestal mít rád, co?“ zaječel tak hlasitě, až koně nervózně přešlápli. Klisna dokonce i vyhodila zadníma nohama. „Ty asi vůbec nechápeš, jaký to je, když na tebe někdo nastraží drát a ty spadneš, co? Nevíš! Nikdy jsi na koni neseděl dýl, jak pět minut! Neumíš si představit, jak moc bolí, když spadneš. Jak moc bolí, když kůň, kterýho miluješ, zemře jen pro něčí blbej vtip!“
Ve tváři byl celý rudý a hlas mu přeskakoval, když pokračoval.
„Tome, víš, že od jeho smrti koně nesnáším. Proč jsi mi to udělal?“
Popošel jsem k němu. Vztáhl jsem ruku, abych mu ji položil na rameno, ale on ode mě prudce ucouvl.
„Protože to tvoje nesnášení cítíš jenom teď,“ odpověděl jsem mu. „Ale v srdci koně miluješ pořád. A toužíš po tom, znovu jezdit. Jenom si to nechceš přiznat, protože se bojíš, že by se to mohlo opakovat.“
Oči mu začaly vlhnout, když se na mě znovu podíval.
„Ty namyšlený sobče,“ zašeptal. „Co ty o tom můžeš vědět?“
Jeho slova mě prudce zasáhla. Tak on mi říká sobče? Za to všechno, co pro něj dělám? Začíná mě pálit v očích. Vždyť to mělo být pro jeho dobro… Pro něj…
„Nevěřil jsem, že mi chceš ublížit,“ zaslechl jsem ještě jeho hlas. „Ale evidentně ano.“
S otevřenou pusou jsem sledoval, jak mizí do hlubin lesa. Kam si jako myslí, že jde? Vždyť to tady vůbec nezná! Vykročil jsem podvědomě za ním, kdyby šel sám, určitě se ztratí…
„A nedolejzej za mnou!“ štěkl na mě. „Nech mě, prosím tě, aspoň jednou v životě na pokoji!“
Ani jsem nedokončil krok. Jeho slova byla jako jed, který se mi rychle rozbíhal do celého těla. Jenom jsem strnule zíral, jak se v lesním šeru ztrácí jeho jasně červené tričko. Po tváři mi stékala jedna slza za druhou. Tohle přece nemohl myslet vážně! Nemohl! Co jsem udělal tak špatně, že ho to tolik rozzlobilo? To, že jsem si dovolil bojovat za jeho štěstí, není zas tak veliký zločin, nebo snad ano?
Ozvalo se tiché zafrkání. Otočil jsem se a uslzenýma očima jsem se zadíval na ohradu. Tři koně se v klidu popásali opodál, ale klisna zůstala stát u hrazení. Ani se nehnula, jenom na mě koukala. Přiblížil jsem se k ní a viděl její veliké tmavě hnědé oči. Byly plné soucitu. Chvíli jsem bojoval sám se sebou… a vlezl jsem do ohrady, což bych jindy u své osoby považoval za ztrátu pudu sebezáchovy. Pomalu jsem došel až k ní a pohladil ji po hřívě.
„Ty se máš,“ vzdychnul jsem tiše. „Nemáš žádné starosti. Jenom si užíváš hezkých dnů a těšíš se na miminko… Máš tu tři krásné ochránce…“
Jemně zaržála, jako by mi rozuměla.
„Řekni… co jsem udělal tak špatně? Proč mi to jenom řekl?“
Prudce jsem objal klisnu kolem krku, zabořil hlavu do její dlouhé hřívy a usedavě se rozbrečel jako snad nikdy v životě. Vím, že to Bill asi nemyslel až tak moc zle, jak mi to řekl. Ale jeho slova mě zranila, jako nic jiného předtím. Snad i přihlížení tomu, jak ho David mučí, nebolelo tak moc, jako ten jeho tvrdý pohled a slova, která se mi pořád dokola opakovala v hlavě. Proč jsi mi to udělal? Ty namyšlený sobče… Nevěřil jsem, že mi chceš ublížit, ale evidentně ano… Z těch slov čišely výčitky a ublíženost. Proč?
Nevím, jak dlouho jsem objímal trpělivě stojící klisnu a jak dlouho jsem brečel. Když jsem se od ní odtáhl, byla její černá hříva poseta slzami, které se v odpoledním slunci třpytily jako diamanty. Slunce už pomaloučku naznačovalo, že za nějakou dobu klesne za obzor, aby uvolnilo místo nadcházející noci. Kde je Bill? Jak to, že se ještě nevrátil? Mám o něj strach… jenomže jak svého drahého bratříčka znám, pokud ho něco naštve, nejde s ním hnout, musí se nechat vyvztekat do té doby, než sám uzná za vhodné se se situací nějak vypořádat. Je to prostě dubová palice a s tím nic nenadělám, i kdybych se stavěl na dredy. Asi teď udělám nejlíp, když půjdu vybalit. Bill si pak po návratu aspoň uvědomí, že tady opravdu zůstáváme a tím víc se s tím bude muset smířit. Jak už to udělá, to je jeho problém. Přelezu ohradu zpátky ven, otevřu kufr auta a odevzdaně začnu tahat tašky do domu…
Je to tu opravdu nádhera. Všechno je tu veliké, ale ne přespříliš. Ideální prostor, ve kterém však člověk nemá pocit ztracenosti a osamění. Chvíli váhám, jestli mám Billovy věci vybalit spolu se svými do ložnice, nebo jestli si máme vzít každý svůj pokoj. Váhám docela dlouhou dobu, nicméně radši se rozhodnu pro to, abysme měli každý svůj pokoj, alespoň teď do začátku. Dá se to přestěhovat vždycky… a navíc mám tušení. Neblahé tušení, že Bill bude chtít být zezačátku sám, než si zvykne na tohle „překvapení“ v celé jeho kráse.
Bill
Utíkám do lesa a pro slzy skoro ani nevidím na cestu. Nevnímám větve, které mě šlehají do tváří, ani ostružiny, které se mi omotávají kolem kotníků a snaží se mě strhnout na zem. Běžím tak dlouho, dokud mě nezačne bolestivě píchat ve srůstajících žebrech. Teprve pak se opřu zády o veliký strom a vydýchávám se z toho šíleného běhu. To, že cítím nepříjemný tlak v místě spáleniny, okázale ignoruju, mnohem víc mě bolí srdce. Jak mi to Tom mohl udělat? Jak jenom mohl? Vždyť ví moc dobře, že od Sillyho smrti koně nenávidím! Ano, je to proto, jak řekl. Je to proto, že se bojím, že by se mohlo stát něco podobného, jako byl Sillyho pád, i do budoucnosti, a proto se snažím koním se co nejvíce vyhýbat. Je pravda, že jsem je miloval, a to tak, že opravdu z celého srdce. Jenže právě proto mě ten nešťastný pád tak moc zranil… a proto se chci od koní distancovat. Jenom prostě chci mít jistotu, že se do žádného toho čtyřnohého krasavce opět nezamiluju tak, abych se o něj staral jak o vlastní dítě a on mi pak umřel, to je prostě celý… A Tom to moc dobře ví! A přesto mě sem přivedl… a navíc mě cestou nutil mít zavázané oči, jako by nevěděl, co se mi přitom vybaví. Bože, proč?
Pomaloučku, ale jistě cítím, jak mi po neuvěřitelně dlouhé době slzy zasychají. Zachvěju se chladem, už bude určitě hodně pozdní odpoledne a podzim se blíží… a já tu jsem jenom v tričku s krátkým rukávem. Asi bude nejlepší se vydat zpátky do toho prokletého domu a ohřát se tam. Třeba to nakonec nebude tak špatná dovolená, ale já prostě nechci přijít s koňmi do žádného, byť sebemenšího kontaktu. Jo, kdyby ten dům stál sám, bez stáje, tak bych si to tu užíval, to je pravda. Ale takhle tu budu psychicky trpět, až budu koně každý den vidět i slyšet… Ale já se nenechám. Tom si to celé zařizoval, tak ať se stará. Věděl, že koně od onoho dostihu nesnáším… Věděl, že už s nimi nikdy nechci přijít do styku… Ale stejně mě sem vzal. Jenomže to se pán přepočítal, já mu ještě ukážu, co to znamená, když Bill Kaulitz řekne Ne!. S ničím kolem koní mu pomáhat nebudu. Stihl jsem zaznamenat, že zadní vrata stodoly zvířata mají pořád otevřená, takže si můžou chodit dovnitř i ven, jak se jim zachce. Venku byla automaticky doplňovaná napáječka, takže tohle bylo v cajku. No, aspoň je jistý, že neumřou hlady, budou se moct chodit sami pást. Pochybuju totiž, že Tom ví, jak správně smíchat drcený oves, ječmen a pšenici tak, aby z toho vznikla ta správná směs. Že ví, jak vidlemi nabrat seno, aby jim ho mohl hodit do výběhu. Že směs má dávat jenom ráno a večer, zatímco v poledne ji má nahradit granulemi. A ta představa, že by si zkrátil dlouhou chvíli ježděním… Ta je tak absurdní, až je to komické. On je ohledně ježdění absolutní začátečník. Pokud nepočítám Maledivy, to byla jeho snad jediná samostatná jízda, ale po těch letech si sedl na koně jen párkrát, a to na Sillyho, a pouze za podmínky, že ho budu vodit, aby se pod ním nesplašil. Už v duchu vidím, jak můj ctěný bratr sedlá koně. Jak drží v ruce uzdu a neví, který řemen má vést kudy kolem koňské hlavy. Jak sedá sám od sebe na neznámé zvíře, a ještě k tomu dostihového plnokrevníka…
Ta představa mi vehnala do tváře škodolibý úsměv. Skoro jsem ani nepostřehl, že už jsem vylezl z lesa ven a že stojím u auta. Je prázdné, Tom už evidentně vybalil. Jdu do domu, stejně ale neodolám a i přes svou skrytou zášť vrhnu na pasoucí se čtveřici obdivný, vše podrobně mapující pohled. Uhlově černá klisna, čekající hříbě, dva valaši, jeden hnědák, druhý ryzák, a sněhobílý hřebec. Všichni čtyři se věnovali zelené trávě, aniž by si mě jakkoliv všímali. Měli výborně stavěná těla, zdravá srst se jim nádherně leskla. I když jsem tady nikde neviděl žádnou tréninkovou dráhu, bylo očividné, že jsou všichni ve výborné formě, ačkoliv kobyla měla kvůli hříběti velice plné tvary. Pro každého koňáka by to byl ráj… Ale pro mě je to peklo. Já nechci být u koní. Chci jet domů…
Když jsem vešel dovnitř, poznal jsem, že Tom chystá večeři. Zaregistroval jsem, že už stihl vybalit… a každému z nás dal sólo pokoj. Výborně, chytrý bratříček. Ví, že se teď budu hodně dlouho zlobit a že s ním nebudu jen tak mluvit, za to, co mi proti mé vůli udělal. Snaží se vyžehlit si to úsměvem, s nímž přede mě pokládá hrníček s čajem a právě dosmažená vajíčka s velikým krajícem chleba. Ale já se sotva zmůžu na děkovné zabručení. No jo, no… Myslel to dobře, ale zkrátka nedomyslel, tohle mu jen tak neprojde a už vůbec si to nevyžehlí nějakými vajíčky, i když to chutnalo skvěle. Aniž by kterýkoliv z nás pronesl jediné slovo, zvedl jsem se po snědení jídla ze židle a odešel jsem do svého pokoje. Byl útulný a Tom mi všechny vybalené věci stihl naskládat přesně tak, jak je mívám doma, pečlivě a pedanticky, všechno přesně na své místo.
Zatlačila mě slza dojetí, která se drala na povrch spodního víčka, aby ho překlenula a elegantně skanula po mé tváři, aby se roztříštila o zem. Ach jo, proč mi tohle jenom udělal? Je na mě tak hodný, dělá to pro moje dobro… Jenomže já se nemůžu chovat jinak! I tady v domě cítím vůni sena, smíšenou s vůní kůže a koňské srsti. Ten vzduch, který díky tomu lačně vdechuji rychleji, než jindy, mi až příliš živě připomíná Sillyho.
Opět sedím v jeho sedle a proháníme se na zelené louce v den, kdy jsem ho od usmívajícího se brášky dostal ke svým třicátým druhým narozeninám. Sedím na něm bez sedla, bez uzdy, jen tak, a Tom, sedící za mnou a bojácně mě držící kolem pasu, mě přemlouvá, abych jel dostih na něm. Trénujeme skoky i rychlost. Sedím v jeho sedle před zaplněnými tribunami. Všichni nás povzbuzují, ale já mám divný pocit, cítím se tak tupý, prázdný a vystrašený. Moje tělo protíná stříbřitý vzduch, když se spolu se Sillym ženeme jako první, s luxusním náskokem, k živému plotu. Prudké zaseknutí a kotrmelec mě katapultují ze sedla. Dopadám na zem. Bolí mě celý člověk, ale horší je koňský nářek, který slyším vedle sebe. Zvedám se a se strachem běžím ke svému hřebci. Spousta krve a jeho vyděšené oči… to je to poslední, co vidím, než ztrácím pod tvrdým úderem vědomí…
Ne. I když jsem Tomovi vděčný za všechno, co pro mě dělá, tak tady to nevydržím. Zblázním se z toho, vzpomínky, jak krásné, tak ty bolestné, jsou až příliš živé a pronásledují mě tu, ať se hnu kamkoliv. Ale zároveň si uvědomuju, že nemůžu Toma donutit k tomu, abychom jeli domů. Ne, když si vzpomenu, jak byl před odjezdem i po vystoupení z auta celý rozzářený. Ne, když ve vzpomínce vidím v jeho očích to nadšení z toho, jakou mi podle svého mínění udělal nezměrnou radost. Prostě to tu musím nějak vydržet. Ale vzpomínky na milovaného hřebce a jeho tragický konec mě tu zničí. Padnu na čistě povlečenou postel a rozbrečím se…
autor: Áďa
betaread: Janule
já tu někoho brzo rozsekám na kousíčky, že Áďo! Vajíčka! Vajíčka! to si mi udělala schválně? Chudák koník, chudák Bill, chudák Tom, chudák vajíčka….:'-( :'-( :'-(
jak chudák vajíčka??? normální bilogická strava 🙂
teda biologická
ale mohli z nich být kuřátka!!! a oni je takhle bezcitně sežerou..
no joo… to víš, měšťáci… těm by se kuřátka líbila. ale dozlatova ogrilovaná, s křupavou kůžičkou a pomaštěná sosem…
a co takhle krásně žluťoučká, pobíhající po dvoře a tuho si pípajíc?
a nebo na pánvi… žlutobílá… na oleji prskajíc…
nééééé….ošklivej vrahu kuřátek!!!
njn… stává se O:-) dyť jsem psala, že jim tam ta idylka dlouho nevydrží, a tohle je důkaz 🙂
jako všem určitě bude tenhle díl připadat jako pohodovka! jen já s mejma kuřátkama sem tu za exota! Ale mě to nevadí!
no jo 🙂 tak si ho užívej… myslím, že kuřátka jsou pohoda oproti tomu, co může být, pokud Davida vyvolám ze záhrobí 🙂
Twe Sauri,já byla z toho dílu upe naměko,ae ty twý kuřata… XD jó tagi bych si dala jedno grilowaný XD
a já myslela Bitter, že se dáš na mojí stranu na ochranu vajíček! A malejch žluťoučkej kuřátek! A ty takhle?
no sakra… tak to vypadá, že se to tady strhne k demonstraci za záchranu kuřat, ze kterých chytíme ptačí chřipku!!! hepčík!!! doprčic, už ji… hepčík! … mám…
Dawida? Ze záhrobi?! Zapomeň!!!
s těma velkejma hnusnejma slepicema a kuřatama si dělejte co chcete ale na ty malý žluťoučký drobečky mi nešahejte!
Sauriel: Ty jsi taky vegetariánka? 😀
Bill je tak hodnej…trápí se,ale i tak to chce přetrpět,když ví,jak moc se Tom snažil… 🙁
tj… ale v příštím dílu bude Bill pěkně protivnej, uvidíš 🙂 Bitter… co by na tom bylo špatnýho? 🙂 takový přízračný strejda Davídek…. poezie jak vyšitá 🙂
Sauri pjomin,ae to od dcery řezníka nečekej… Hepčíí twe musíme dn karantény XD hele já mizim byla jsem len naskok tag wečír papa hepčík
Terezko zklamu tě ale nejsem…..jednou sem viděla vraždu kuřátka a to mi stačilo na to abych chránila malý vajíčka a žluťounký kuřátka (ty velký nadopovaný hnusný kuřata a slepice, ve kterejch je snad tuna nezdravého krmiva jen aby rychle vyrostly, ať si každej nechá. Mě de o ti malinký, který se líhnou z vajíček! že Áďo!!) Jak vidíš je to u mě složité…..naštěstí sem neviděla vraždu krávy ani prasete….
ono by u mě šlo taky těžko bejt vegetariánka….
Bitter: dcera řezníka? Hmm tak to sme dvě..xDDDDD
Ado, jak to nectu, tak tyhle posledni dva dily jsem cetla xD Juuj, me se chtelo brecet. Tom plakal na hrive kone, Bill uplne bojuje sam se sebou. Boli ho to, ale stejne mu to nedalo a koukal se na ne.
Ja mam strejdu reznika a babicky mama byla taky ;D
Saurielko, ja mam rada malicky zivy kuratka i ty upeceny xDD
Teri.K: teeeda 🙂 no ale s těma kuřátkama se shodujeme. dokud jsou maličký žlutý a neútočí po mně zobákem, tak jsou roztomilýýý… ale roztomilý je taky, když vejdu do kuchyně a slastně vdechnu tu vůni z pekáče 🙂
Jééé fantastický díl:-))Fakt suproví ale chudák Bill:-( Ale aj chudák Tomi:-(( Ale jak se Sauriel rozčiluje nad vajíčky a nevilíhnutými kuřátky mě dostalo:DD
No tak já teď sem ale úplně mimo obraz…jo ale zaslech sem že libereckej kraj je dost bohatej na twc fans:-) Díky Bitter žes mi napsala…a teď už zase musím jít:( ahoj všichni
*fňuk*
A zase si mi připomněla jeho smrt :'(
On to zvladne… a domů pojede s hříbatkem
Tak a mám vás, saďouři… :o) Už vim, z čeho se líhnou sadisti… ze řezníků! :o) Je to v genech. Áďo, okamžitě přiznej nějakýho řezníka v rodině, aby mi tahle teorie seděla 😀 Sauri vynechávám, protože ta je holt postižená jinak, díky shlédnutý vraždě kuřátka se vymkla z genetickejch zákonitostí a otočila to na odpor, ale jak je vidět, geny jsou silnější a k saďourům jí to táhne stejně 😀 Vzhledem k tomu, že já žádnýho řezníka v rodině nemám, nemůžu mít sadistický sklony… fuj, to jsem si oddychla 😀 Tu ptačí chřipku si laskvě kejchejte jinam, nezapomeňte si dávat tlapu před tlamu, jinak jí chytne celej twincestblog a Standa nás dá udusit v nějakým kontejneru, jako to dělaj s těma husama 😀
PS: Grilovaný je stejně nejlepší 😀 J. :o)
tak teda Jani… já tě bohužel pro tentokrát zklamu, žádného řezníka v rodině nemám… pouze mamku kosmetičku a manikérku, táta dělal v letectví, děda v Semtíně a babička účetní, ale jako o řeznictví v naší rodině není ani zmínka, pokud se nepočítá vánoční kuchání kaprů, kterého se tedy ujímám osobně, páč mamka nemůže vidět krev 🙂 hepčík… no vidíš, prej je to pravda, i když jsem to tlumila rukou, jak jen to jde… žejo? grilovaný mám taky ráda, pokud možno v létě na ohni, kde na to dvě hodiny koukáš, než se to udělá 🙂 to je to správný psycho :-)))
tohle není fér! tady se všichni staví proti mě a žerou grilovaný kuřata!
Ano, ano já sem se vymkla z genetickejch zákonitostí…ale já nikdy (ani před shlédnutím vraždy kuřátka) nebyla sadista! Já pořád řikám, že sem na blogu jedinej andílek, kterej neubližuje dvojčátkům. A nikdo mi nevěří!
Jaňulko já a postižená? Nejsem, nejsem, nejsem! Budou ti jako důkaz stačit moje papíry na hlavu? xD
teda Áďo… Fňuk! Takhle mi (fňuk) zničit (fňuk) vědeckou (fňuk) teorii. Jdu se utopit… fňuk ;-(…
… tak jsem zpátky, nešlo to… jako by mi ta lebka z tý vody furt lezla sama ven, nějak jsem se tam dusila, tak jsem se na to vyprdla :-D, bylo to děsně nepříjemný… Stejně máš nějakýho řezníka v rodině, jenom o tom nevíš 😀 Nech si udělat rodokmen pár století zpátky a vsadim boty, že tam nenajdeš jenom řezníka, ale nějakýho kata 😀 Jestli von to není sám Mydlář. :o)
jako… prej Mydlář… kdo má čistit monitor od toho, jak jsem teď na něj prskla? 😀 juuuj, tak to se omlouvám, takhle podrazit jsem tě nechtěla, tak já si příště nějakýho řezníka domyslím a bude to ok, jo? 🙂 žádné topení nezkoušej, ani jiné způsoby sebevraždy, kdo by nám tady korigoval povídky a držel blog na špičce? 🙂
PS: asi tě překvapím, ale na rodokmen jsem se před dvěma či třema lety koukala… většina byli jenom typičtí vesničani z jižních Čech, co se starali jen o své zahrádky, slepice a králíky .-) takže mám dojem, že nic krvavého tam nebude… i když bych se mohla kouknout znovu a důkladněji a dál, než jenom pár generací zpět… třeba tam něco najdu 🙂 jako ale to by byla síla. že by mi v žilách kolovala krev samotného Mydláře??? tak v tom případě už mám nápad na další jednorázovou povídku :-)))
Sauri, postižená v dobrým slova smyslu :o) ty papíry na hlavu to jenom potvrzujou… dizidenti, když chtěli uniknout režimu, tak si šli nechat vystavit do blázince papíry na hlavu a pak si mohli vykřikovat politický hesla a nic se jim nestalo… proto ty můžeš přežívat v tomhle spolku saďourů s těma tvejma papírama na hlavičku a vyřvávat si tady mírumilovný hesla o kuřátkách, zůstat přitom andílkem a současně členem sadistickýho kroužku 😀 nikdo ti to nevyčítá, tolerujou tě jako blázna 😀
Jinak teda promiň, ale grilovaný kuře je prostě best a co se týče vajec, nejradši je mám ve vajíčkový pomazánce 😀 Mňam!
Aaa, Janulka se nám dala do debaty ;D Mňam, grilovaný kuřátko… ta křupavá kůžička… a jak to voní xDD Áďu jsem viděla kuchat kapra, úplně jí i z tý fotky svítily oči blahem, když se může matlat v krvy a v něčem, co kuchla ;D
Jaňule tys na to kápla, áďa je potomek mydláře XD Sauri neboj já tě nedám! Andílku náš jedinej nesadistickej hepčí… Je to prawda XD
Kristepane, já vždycky něco plácnu a už je z toho sadistická povídka… že já nedržela hubu… jdu to dělat, mám práci, hlavně bacha na tu ptačochřipkovou epidemii, ať se tu neroznese, to by byl s povídkama totální ámen. :o)
a zase sme skončili u slepic…Áďo dej s tim pokoj! xDDD ale tak já vsadim všechno na to, že má Áďa v rodokmenu Mydláře!!! By mě zajímalo co tam mám podle Janulky úsudku já..xDDD
neboj, zjistila jsem, že typ viru H5N1, kterým tpíme my, je sice přenosný ze zvířete na člověka, nicméně na povídky nemá šanci zaútočit, protože písmenka prý nemá rád, on mi to telepaticky totiž naznačil a já ho na základě genetických testů rozpitvala. pitva vzatá pod mikroskopem prokázala, že skutečně daný virus napadá jenom lidi a zvířata, ale povídkám prý žádné ohrožení… hepčík… ne… ne… ne… hepčík! nehrozí 🙂 neboj, třeba mě ta povídka opustí, ale pokud zjistím, že mám skutečně Mydlářovu krev… tak… Billí, Tomí, těšte se na lásku po popravě 😀
Sauri… že by to byli chlapci Jekyll a Hyde? Půlka duše andílek, půlka saďour? 😀
já a saďour? ani z půlky..xDDD
Áďo, ověřovalas, že tomu viru nechutnaj fialový písmenka? Třeba zrovna tohle bude výjimka… člověk nikdy neví, myslim, že bych měla na ty povídky nasadit nějakou karanténu, dokud neprojde inkubační doba 😀 Že bych je nechala v rozepsaných a počkala, jestli nepochcípaj samy a nepřesunou se do smazaných? Aby mi to pak nezačlo chcípat přímo na blogu v přímým přenosu 😀 To by byla katastrofa… jedna mrtvola vedle druhý…
Sauri, ty tam máš nějakýho ehm… rozpolcenou osobnost xD Ve dne hodný a v noci dabel xDD Ty ses andilek a v noci se zavres do sklepa, aby te nikdo dabelskou nevidel
já sama nevim jak sem se do tohohle spolku saďourů dostala! Sem začla nejdřív s Áďou a na to se nabalovali další lidi a bohužel samý sadisti….a andílek tu zbyl sám…xD
Janule: ty seš taky sadistaaaa!! To snad není možný!!! Je na tomhle blogu někdo kdo není sadista? asi ne…..
jako nějaký mrtvolky povídek tu rozebírat…
Ale Sauri ty nás máš stejně ráda x) ikdyž jsme samí sadisti x)
No, Jani! A co kdyz ty povidky nepochcipaj, ty jim zapomenes nastavit dobu zverejneni a mezi tim se nakazis taky? Pak totalne zapomenes na nejaky pismenka a my budem bez povidek xD
A CO NEMOC SILENYCH KRAV?
no jasně povídky můžou chytnout i slintavku, kulhavku a nemoc kuru třeba ne?
neboj Jaňul… dala jsem ho pod nejmodernější technologický drobnohled a prý trpí při pohledu na fialovou hnisavými pupínky, doprovázené nepříjemným svěděním. takže tohle je v cajku :-)))
Jako… ja zatim nepisu sado, ne?xD Ale treba… Kdyz uz jsem ve spolku…
Povidky maji akne?xDD
Teri.K nepises ale měla by jsi zacit xD
Samara: No, nevim xD Treba jo. Me uz neco totiz napadlo xDD
no povídky ne… to má takovou vyrážku virus ptačí chřipky poté, co se dostane do kontaktu s fialovou barvou :-)))
Já a sadista! Probůh, do čeho jsem se to tady zapletla? Mizim, ještě to tady chytim, třeba je to taky virovýho původu, Teri už začíná chytat sadistický myšlenky… to néééééééé. Jestli zjistim, že jste jí nakazily těma svejma saďouřinama, tak vás všechny sakumprdum smažu, jak jste tady! 😀 Buďte tu s pánembohem, sadisti! Fujtajbl ve spolek… to byl závěrečnej pozdrav 😀
mě? Mě andílka chceš sakumprdum smazat? To néééé……andílek strážnej tohohle blogu a oni o chtěj vyhodit…to sem to dopracovala a to proím jenom tím, že se bavim s váma sadistama! Já s váma končim! xD
Ae jaňul přece bys nás nesmazala? XD četla rem něčo o nemoch šílenejch krav no na tu se léčim XD
Teri.K: jooo? a coo? Ty jo tak na to budu čekat ze zatajeným dechem xD
cooože??? mně a smazat??? vždyť já žádný sadismus nepovozuju!!! vždyť to bylo v první řadě jenom znásilnění a psychický vydírání končící pokusem o sebevraždu a ve druhé nedobrovolný dvoudenní relaxační pobyt ve sklepení!!! :-O jako já jsem nikoho záměrně nenakazila, to oni se nakazili myšlenkovými popudy hraničící s dnešní celosvětovou globální i politickou situací 😀
Ae ae sadistka se ozwala XD ještě napiš že ty si twins týrala ptz tě k tomu donutil mrtwej strejda Dawid XD
Bitteruškaaaaaa! Ahoj dcero řezníkaaaa xD
Hehehee xD Diky xDD Tak, mate upozorneni od Janul 😛 ale to je jen tak jako… xDD Jeste uplny sadista nejsem ;D Myslite, ze mi to pujde? Ja nevim… xD
Sam, ja mam vymysleny dve veci, jedna kratsi, tu chci udelat driv a pak tu druhou. ADA VI CO MYSLIM! 😉
Co myslis??? Povidej, přehaněj xD
co mám vědět?? :-O jo… JOOO!!! myslíš to TAMTO??? 🙂
Jo! 😉 TAMTO xD
Teri.K ty jsi zlá! Tss! Ani říct mi to nechceš:-((( No jo tak se pozná sadistka
Sam, myslis, ze uz jsem to chytla? xD Tak jako… to by nebylo prekvapko pak
No jo, tak já si počkám…jestli jsi to chytla? Jak tak koukám tak na sto pro xD takže tu máme další sadistku :-)))
Ooh, tak to chce pokrtit a oslavit, ne? xDD
jasnéé 😀 uděláme pařbu:D Vítej mezi námi sadisty Teri.Ku x)))
Oh, silný díl psaný hooodně na city. Je zvláštní a hlavně zajímavé sledovat, jak oba tu situaci vidí těma svýma očima… Vystihlas to, Ádi, jako vždy dokonale. Prý sadista – to ne, ty jsi rozený psycholog!
Nejprve jsi zdůraznila Tommyho tichý, ale pevný hlas. Je dobře, že od svého plánu neustoupil. Já tušila, že za tím Billovým negativním postojem bude Silly! Ach, já brečím, jen si na ten hrozný závod vzpomenu. Mučení! Přecijen, toho namyšleného sobce si mohl Bill odpustit. Tommy právě dělá vše pro Billa, vše jen z velké a čisté lásky. Musela ho Billova tvrdá slova ranit. Vůbec se nedivím, že se Tommy rozplakal. Ale já dávno vím, že je něžný kluk. Když pohladil kobylku po hřívě a následně do ní zabořil hlavu, awww♥ to byl nejdojemnější okamžik. Pak se rozplakal a jeho slzy byly v kobylčině hřívě jako diamanty. Teda, tohle je poezie, ne příběh tak plný bolesti…
No tos mi zas dala, kráááása!