autor: Áďa
Tom
Přes zeď jsem slyšel každý jeho vzlyk. Seděl jsem na vlastní posteli a bráškův pláč mi drásal srdce. Copak si myslí, že nevím, že od Sillyho konce nemá koně rád? Samozřejmě, že to vím! Jenže taky vím, jak moc on koně miloval a kolik své lásky jim věnoval. Ten cit byl příliš hluboký na to, aby ho pohřbil jeden smrtící pád. To prostě vím. A on to v koutku duše ví taky, jenom si to odmítá přiznat… Pohled mi padne na nástěnné hodiny. Je už skoro sedm, asi bych měl jít koně nakrmit. Než jsme sem jeli, tak mi na té schůzce majitel podrobně vysvětloval, co mám smíchat s čím, aby z toho vzniklo něco poživatelnýho a důrazně mi kladl na srdce, abych nezapomínal jeho miláčky přes noc zavřít do stodoly, kde mají svůj veliký společný prostor, kde spí, ale přes den, ať je nechávám otevřený, aby si mohli chodit dovnitř i ven dle libosti, dokud bude ještě jakž takž hezky. Dobrá. Zvednu se a jdu na věc. První pokus o návrat Billa ke koním začíná…
„Billí?“ zaklepu na dveře jeho pokoje. „Jdu krmit koně, jdeš se mnou?“
Na okamžik ztichl.
„Můj názor na věc znáš,“ utrousil pláčem zastřeným, ale ostře ledovým hlasem. „Já jsem se tě neprosil o to, abys mě sem vozil, to tys na tom tak moc trval. Tak se starej sám.“
Hajzlík jeden… Tak ho to prej pořád ještě nepřešlo. Co dělat… Holt to musím zmáknout sám. Ale stejně věřím tomu, že nejdýl za pár dnů se ke mně Bill připojí… Vlezu do stodoly a zhluboka se nadechnu. Vzduch plný vůně sena mi naplňuje nosní dírky a mé oči si mezitím zvykají na přítmí, které tu panuje. Dobrý, tak tohle by bylo. Ale jak sakra ty potvory naženu zvenčí sem, copak jsem nějakej kovboj? Možná bude lepší, když ze všeho nejdřív namíchám tu jejich celozrnnou večeři, aby ty čtyřnohý baletky zůstaly ve formě.
Otevřu dvířka vnitřního kumbálu a zkoumavě se rozhlédnu. Jo, super, už vidím všechny ty pytle se zrním a granulemi, ten maník tu má zatraceně velkej pořádek. Asi bude trpět Billovým syndromem enormní pečlivosti, ale tím líp, aspoň mi to celý usnadnil. Do velkýho kýblu nasypu po třetinových, a doufám, že stejnoměrných dílech oves, ječmen i pšenici a míchám to. Fuuuj, takovej mišmaš… Jak to ty mrchy můžou žrát?
Uslyším za sebou netrpělivé zařehtání. Aha, koukám, že problém s nahnáním do stodoly je vyřešenej, všichni čtyři už podupávají vevnitř a natahujou přes hrazení krky co nejblíže ke kýblu. Ale mají smůlu, brouci, je to moc daleko. Rychle odběhnu zavřít vrata, aby neměli kudy se dostat ven. Tak. Tohle by bylo, už jen těm potvorám to přes hrazení nasypat a hodit jim nějaký seno, vodu tu v napáječce mají… Každýmu dám necelý dvě odměrky a po krátké šarvátce se celou stodolou rozezní spokojené chroupání. S vidlemi v ruce se zastavím na půl cesty mezi balíkem sena a zaposlouchám se. Nezní to tak špatně, jak rytmicky chroupají ty svoje obiloviny a sem tam do toho přešlápnou… A pohled na ně je nádherný. Sakra… Že bych si na starý kolena koně oblíbil? Ne, to bude určitě jenom chvilkový poblouznění. Radši jdu dál k senu a zabořím do něj vidle…
Sakra. Nabírá se to pěkně blbě. Seno by pořád padalo a nebo by se ho mezi zuby vidlí motalo až tak moc, že nejde odtrhnout od zbytku. Zamračím se. S touhle biologickou vychytaností jsem fakt nepočítal. Zlostně zavrčím a prudce trhnu vidlemi, až se mi nakonec konečně podaří nabrat odpovídající množství tý suchý trávy a s úlevou ji hodím přes hrazení. Jenže tenhle proces mě čeká ještě tak pětkrát…
Najednou uslyším tiché uchechtnutí. Otočím se ke dveřím… a tam stojí Bill. Opírá se o rameno, ruce má založené na prsou a pobaveně mě sleduje.
„Tak jak to jde, bráško?“ zeptal se mě. „Teda, koukám, že ještě všichni čtyři žijou… To je na tebe obdivuhodné!“
Nasupeně jsem stiskl vidle. Jeho hlas byl tak jízlivý a ironický! Normálně by mě to nenaštvalo, ale takhle to teda fakt říkat nemusel. Podíval jsem se mu do očí.
„No někdo se přece musí postarat o to, aby ti chudáci neumřeli hladem. A když ty to odmítáš…“
„Jo ahá,“ nadzdvihl pravé obočí skoro až k vlasům. „Tak tobě nestačí, že tu psychicky trpím jako pes… Ty bys mě ještě úkoloval! Jenomže to máš smůlu, bratříčku. Já tady otročit nebudu. Ten měsíc si tu užiju doháněním spánku a nějak to tu rozdejchám… ale k těm zvířatům mě nedostaneš ani párem volů!“
„Aha,“ kývl jsem naoko chápavě hlavou. „A copak v tom případě děláš ve stáji? Že bys šel jenom na zdravotní procházku? Bille, no tak! Přede mnou to maskovat nemusíš… já vím, že uvnitř koně pořád ještě miluješ, jenom ti to tvoje zatracený ego nedovolí si to přiznat – „
„Hele, nech toho, jo?“ skočil mi do řeči. „Pokud se nemýlím, mají toho sena dostat mnohem víc, takže buď tak laskav a místo řešení mého ega jim radši hoď ještě minimálně šest vidlí! Pro tu kobylu možná sedm, oni to přes noc sežerou.“
Naberu druhou várku, tentokrát napoprvý. Přece se nenechám před Panem Dokonalým zahanbit!
„Hele, nech si ty kecy,“ sykl jsem na něj. „Nejsem tak blbej, jak si myslíš. Buď mi pojď pomoct, nebo vypadni, nebo tu buď, ale drž tu svou mucinku, jasný?“
„Tsss,“ procedil skrz zuby.
Chvíli mě ještě se založenýma rukama pozoroval, načež se sebral a odešel. Chvíli jsem za jeho vzdalující se postavou, která se ani jednou neohlédla, zíral a na rtech mi pohrával lehký náznak úsměvu. Sice mě neskutečně zlobil ten jeho uštěpačný tón a škodolibý pohled, ale už to dospělo k tomu, že se byl sám od sebe podívat za mnou do stáje. To, že chtěl jenom pobaveně sledovat, jak se lopotím, je jenom výmluva, protože Bill nikdy neuzná svou chybu… A zítra, až vstanu, tak ho určitě ukecám na to, aby si se mnou dal vyjížďku po okolí. Radši tomu nechci moc věřit, ale ti koně mě lákají čím dál víc a docela rád bych si i zajezdil. Rozhlédl jsem se. Sedla a uzdy tu měli všichni, tak jako soupravy na čištění. Paráda. Takže zítra se provětráme…
A na kom? Přistoupím blíž k ohradě a zadívám se na ně. Tak klisna rozhodně nepadá v úvahu. Sice se za mnou hned, jak mě viděla, že se blížím, přišla pomazlit, ale na ní určitě nebudu jezdit. Čeká malý… To je, jako bych těhotnou holku nutil, aby tahala těžký bedny… Ne. Takže vylučovací metodou zbývají ti tři kluci… Bělouše asi zamítnu, sice se se mnou, tak jako ostatní koně, přišel seznámit a očuchat si mě, ale přišel mi až moc strohý a dominantní, jen, co ke mně čuchnul, hodil uši dozadu. Sice mi nijak neubližoval, ale i když postával stranou od ostatních, vždycky mě upřeně, s nastraženýma ušima sledoval, neunikl mu jediný můj pohyb. Takže zbývá hnědák nebo ryzák… A asi to vyhraje ten ryzák, je mi nějak sympatičtější. Možná je to tím, že se právě ode mě nechal podrbat, přičemž mi spokojeně zafuněl do ucha, zatímco mé prsty laskaly jeho krk… Nevím. Ale na tomhle broučkovi pojedu. Hotovo.
„Tak já už půjdu,“ zašeptal jsem. „Dobrou noc a nezlobte tu!“
Až když jsem vyšel ze stodoly, tak jsem si uvědomil, co ze mě právě vypadlo. No počkat! Já, že jsem kecal s koňma? Bože… To na tom musím být psychicky buď hodně bledě… nebo hodně šíleně. Vždyť já se těm zmetků bojím, tak co mělo znamenat to hlazení a drbání a mluvení s nimi? Měl jsem sám ze sebe v hlavě pěknej maglajz. No ale co… Každýmu jednou začne šplouchat na maják… Asi to na mě přišlo taky. Každopádně na tu zítřejší vyjížďku se už moc těším, ať už se drahý Bill ráčí doprovodit mě nebo budu muset jet sám…
Skoro jsem ani nemohl dospat. Napřed jsem vůbec nemohl usnout… Pak se mi zdála taková prapodivná směska snů, kdy jsem nevěděl, jestli spím a jsou to živý sny, nebo jestli bdím a jsou to jenom moje nocí zdůrazněné představy… A někdy nad ránem jsem se probudil. Byl jsem dokonale vzhůru a už jsem prostě nemohl zabrat, ani kdybych chtěl. Počkal jsem tedy, dokud nevyšlo slunce a oblékl jsem se. Udělal jsem si snídani a začal se chystat na vyjížďku. Jenom jsem předtím, než jsem odešel z domu, zašel zkontrolovat Billa.
Ležel na posteli, peřina se mu válela někde u pasu. Oči měl pevně zavřené, rty malinko pootevřené. Dýchal zhluboka a pravidelně a jeho dech čepýřil pramínek vlasů, který mu spadal přes oko na nos a na nádherně plné rtíky. Ach jo, broučku… Proč jsi tak umíněný, když chceš… Vždyť jsme tady jenom pro tvoje dobro, věř mi, že já osobně bych tisíckrát raději letěl k moři… Ale já věřím, že si cestu ke koníkům zase najdeš. A budeš s nimi opět šťastný. Začneš znovu jezdit dostihy a budeš vyhrávat jednu cenu za druhou…
Narovnal jsem mu peřinu a přitáhl jsem mu ji až ke krku. Něco ze spaní zamumlal. Zavrtěl sebou, přetočil se na druhý bok a spal dál. Rozhodl jsem se, že napřed koně nakrmím a až budou připravení, těsně před sedláním, tak ho dojdu vzbudit. Jen ať dřímá, brouček… ať nabere sílu a energii. I kdyby si postavil hlavu a nejel se mnou, tak se mu tyhle dvě věci získané vydatným odpočinkem neztratí…
Vyplížil jsem se z jeho pokoje a vyšel jsem z domu. Zhluboka jsem nasál ranní vzduch. Ještě v něm byl cítit chlad noci, ale jinak vše nasvědčovalo tomu, že bude hezký den. Zvesela jsem vešel do stodoly. Zvenčí do ní vniklo světlo a koně ke mně jako na povel natočili hlavu a tlumeně zařehtali.
„Nazdááár, mucinky moje,“ zvolal jsem a už mě nijak netížilo, že jsem se asi připravil o zdravý rozum.
Nachystal jsem jim ranní zobání, a zatímco dlabali, naházel jsem jim seno. Ono to nakonec kolem koní opravdu nebude tak složitý, jak se to jeví… Vzal jsem do ruky kartáč a hřeblo a prolezl ohradou ke snídajícímu ryzákovi.
„Ahoooj, potvoro,“ zazubil jsem se na něj.
Nebral mě na vědomí, pokračoval v jídle, ale když jsem začal hřebelcovat jeho srst, spokojeně zafrkal. To jsem věděl od Billa, že před jízdou se musí kůň vyčistit. Pečlivě jsem mnul a přejížděl celé jeho tělo v masážních rytmech a mám dojem, že se mu tahle péče nadmíru zamlouvala. Přestal jsem až ve chvíli, kdy i ve stodolním přítmí se rezatá srst blyštěla jako zlato. Odložil jsem nástroje a vylezl z ohrady. Fajn. Teď jenom sběhnout za bráškou a ukecat ho k vyjížďce podzimní krajinou…
V posteli nebyl. Na okamžik jsem zapřemýšlel, kde se ten černovlasý kocourek může potulovat, když jsem zaslechl z koupelny vodu. Vešel jsem tam, právě si čistil zuby. Mám dojem, že se mě lekl, když jsem se za něj takhle vplížil.
„Ho hady heláf?“ zamumlal s pusou plnou pasty a pozorně sledoval můj odraz v zrcadle.
„Jdu se tě zeptat, jestli se mnou jedeš na vyjížďku,“ oplatil jsem mu upřený zrcadlový pohled.
„Hejdu,“ zahučel a nepatrně se zamračil. „Hy víf mof dobhe, he mě na vyjífku hedoftaneš.“
„Ho tak pvomiň,“ zašklebil jsem se na něj. „Hen jfem fe chtěl feptat.“
Otočil jsem se a ještě jsem na něj stihl do zrcadla vypláznout jazyk, než jsem poťouchle utekl z koupelny. Dobrý, aspoň, že už se mnou komunikuje. To už nebude dlouho trvat, než se jeho chování vrátí k normálním hodnotám…
Ve stáji jsem vzal sedlo a pokusil se ho ryzákovi nasadit. Ani se nijak nevzpouzel. Jenom se vždycky oklepal, když jsem mu nasadil deku, takže mu sklouzla z kohoutku dolů. To myslím není moc dobře, Bill vždycky krafal něco o tom, že sedlo musí začínat tam, kde končí hříva, tedy na kohoutku… Jenomže kůň ji tam nechtěl. Tak třeba má ve skutečnosti místo o trošku níž… Rozhodl jsem se to neřešit. Naposledy jsem mu deku vyzdvihl až na kohoutek, rychle jsem na ni dal sedlo, a i když to celý sjelo poněkud dozadu, utáhl jsem mu podbřišník, načež následovalo zkoumavé zahledění se na uzdu. No doprčic… kdo se má v tý změti řemenů vyznat? Poznám udidlo… a umím od toho oddělit otěže. No ale co dál s tím? Hele, tenhle řemínek vybadá ozdobně… ten asi bude na čele, tam to přece mívají koně ozdobený, nebo ne? Tak či tak, po menších potížích se mi to nasadit povedlo. Bingo! Ale že to byla zabíračka, teda! Vyvedu ryzáka ven z ohrady, a zároveň otevřu vrata stodoly, aby ostatní tři koně mohli do výběhu. Nasedám, a když se to povede, tak si jenom ještě upravuju třmeny, to je jediný, co umím s naprostou jistotou, občas jsem v tomhle pomáhal Billovi, když už seděl a spěchal na trénink… Heleme se, nezavlnila se v jeho pokoji náhodou záclona? No co, jen ať kouká, brouček, že si kolem koní dokážu poradit i bez něj. Hodím po okně poslední úsměvný pohled, pobídnu ryzáka a už cváláme pryč, na lesní stezku…
Bill
Tom mě docela překvapil. Když jsem si čistil zuby, tak se mě zeptal, jestli s ním pojedu na vyjížďku! Čekal snad, že odpovím ano? Pokud jo, je vedle, jak ta jedle. Ale abych se upřímně přiznal, měl jsem za to, že po mém zamítnutí to vzdá i on. Jenže ne! On vyběhl rovnou do stáje! Rychle jsem vyplivl všechnu pastu, vypláchl si pusu a rozeběhl se k oknu. Skrýval jsem se teda za záclonou, ale i tak mám dojem, že ten syčák mě stejně zahlédl, když o chvíli později vyváděl krásně vypucovaného ryzáka…
Ach bože! Jak ho to nasedlal?! Vždyť ten kůň má sedlo bůhvíkde! A ještě na něj nasedl, aniž by mu to upravil… Bože! Tohle, že je můj brácha? Vždyť ode mě nedobrovolně pochytil takových zásad kolem koní… To ho snad nemohl nasedlat takhle mizerně! Aspoň, že tu uzdu mu dobře nasadil… Ale stejně, je to sebevrah. Moc dobře jezdit neumí, a jet někam s úplně cizím koněm, navíc s dostihovým plnokrevníkem, to je leckdy tvrdý oříšek i pro profesionálního jezdce!
Už otvírám okno. Je to sice cvok a já jsem se zařekl, že mě ke koním nedostane. Ale tohle nesmím dopustit! Vždyť je jasný, že kůň si bude chtít hned otestovat, co všechno si k jezdci může dovolit či ne, to je prostě jejich vrozená vlastnost. A až pozná Tomův amatérismus, tak bude zle. Kůň mu začne divočit a může to mít pěkně vážné následky, od drobných zranění koně po Tomovy vážné zlomeniny…
Klička povolila a já už otvírám. Jenomže než se stihnu z okna vyklonit, poklesne mi čelist. Tom se na mě usmál… a pobídl ryzáka do cvalu!!! Magor! Chce se zabít???
„TOMEEE!“ zařvu, jak nejhlasitěji dokážu. „TOME, VRAŤ SE!!! TOMEEEEEEEEE!!!“
Buď mě už neslyšel, nebo mě ignoroval. Každopádně mě pohled na jeho mizící postavu vyděsil. Ne, tohle nedopadne dobře. Co mu jenom hráblo? Pokud se vrátí a bude celý, tak to bude osmý div světa. Jenomže co já teď můžu udělat? Mobil si ten trouba samozřejmě nechal na stole… A než osedlám jiného z koní, tak Tom bude někde v dálavách a já nebudu ani vědět, kde, vždyť jsem na tomhle místě poprvé v životě. Ztěžka jsem dosedl na postel a srdce mi sevřel nepříjemný pocit. Tome, ty blboune…
autor: Áďa
betaread: Janule
Aleluja! A já se bála že před tím než odejdu tu Chaos nebude a vida, je. No že by Bill šel zachránit Tomíka? Určitě:-))) Konečně se začíná líp chovat ikdyž ho chápu chudáška:-) Ale jak znám Áďu tak najde Toma někde bez ruky a vyraženýma zubama a bude po líbankách:-((
Kráááásný blog x))
Hey neseď tam a di ho zachraňowat! Sázim že z prwního křowí wylítne Dawiduw duch,kůň se splaší a bude…
Bitteruško to je dobrá teorie xDDD
jinak je Tom docela pako…sám se takhle vydat na cestu….ach jo
to teda. Tom je pako… hele ale to jsou zajímavý teorie. Davidův duch… Tom bez ruky… že bych se nechala inspirovat?
Áďo zas nestraš jó XD
Jo nestraš:-)
nestraším… jsem jenom upřímně reálná .-)
Ti dám upřímně reálná až ti budou spodky malý XD
tak to jsem zvědavá, schválně 🙂
ty vole tak to je drsny…
jsem zvědava teda
Ježíši, Tome, vždyť se zabiješ a to jen kvůli Billovi… Okamžitě se vrať! Chceš mě mít na svědomí??
Ale v jednom s Billem souhlasím, je těžké, když přišel o milovaného koně, aby jen tak den ze dne našel znovu ke koníkům cestu. Aby zapomněl na svůj žal, svou ztrátu! Bolí ho to. Prý jeden smrtící pád…jenže šlo o Sillyho. I teď skoro brečím, když si na tu hrůzu jen vzpomnenu.
Dobrá poznámka byla – prý na starý kolena: Tommy mluví, jako kdyby byl plesnivým dědkem a Billův syndrom, to jsem vyprskla smíchy!♥
Strašně moc se mi líbí, jak se Tommy o koně stará, já vůbec miluju to spojení Tommy + koně…♥♥♥
Ale teď se o Tommyho fakt bojím! Bille, udělej něco, ne??
A ještě se mi líbilo, jak mluvil o té kobylce…