autor: Áďa
Pátek – den druhý
Tom nervózně podupával ve výtahu, který ho vyvážel za Gustavem. Nikdy si tohle zařízení neoblíbil. Bylo vidět, že panelový dům, v němž Gustav bydlí, není rozhodně z nejmodernější doby, výtah spíš připomínal tygří klec. Naháněl mu husí kůži, strach ale nebyl způsobený jenom nevlídným studeným prostředím, ale hlavně kopií kazety, která nesla ten hrozivý záznam. Nemohl jinak, musel na ty scény myslet pořád, vybavovaly se mu každou vteřinou. Při všech záběrech ho svíral křečovitý pocit kolem žaludku… ale v momentech, kdy se v záběrech objevoval ten záhadný chlapec, křečovitý pocit náhle zmizel a nahradil ho dojem spousty droboučkých veselých motýlků, radostně dovádějících v jeho útrobách. Ty nezvykle dlouhé vlasy úplně lákaly k pročesání, aby se zbavily hrubého vzhledu, musely být ve skutečnosti sametově hebké. Pleť zajisté není tak mrtvolně bledá… a jakou barvu asi mají oči?
S hlavou plnou nejistých a zmatených myšlenek konečně vystoupil z výtahu a zaklepal na dveře. Gustav otevřel téměř okamžitě a s milým úsměvem Toma pozval dovnitř. Tom si tu připadal spíš než v bytě jako v laboratoři. Gustavův zájem o techniku byl totiž znát na každém metru. Všude byly nějaké kabely, šrouby, filmy z foťáků… a také veliký přehrávací přístroj. Tomovi z toho šla hlava kolem. Jak se v tomhle může jeho kamarád tak neomylně orientovat? Lehce chvějící se rukou mu podal kopii kazety, kterou Gustav ihned zastrčil do videa. Chvíli oba mlčky sledovali obrazovku, najednou se ale ozval Gustav s pohledem upřeným na video.
„Tohle je kopie?“
„Ano,“ odpověděl Tom.
Gustav si promnul oči a podepřel bradu.
„To je v tom případě ale zvláštní,“ zamumlal přemýšlivým tónem.
Tom nervózně poposednul.
„Co je zvláštní?“
„Ten záznam není v kontrolní stopě,“ vydechl Gustav a stále překvapeně koukal na pauznuté video.
„Asi jsem to tak zkopíroval,“ pokrčil rameny Tom.
„Vyloučeno,“ zamítl rázně Gustav. „Protože kontrolní stopa – „
„Prosím tě,“ přerušil ho Tom. „Mohl bys na mě mluvit normálně a ne jako na nějakého experta přes videa?“
„Tak dobře,“ kývl Gustav hlavou. „Když něco nahraješ, tak kontrolní stopa je vlastně záznam něčeho, co tu nahrávku zhotovilo. Kamery, foťáku… Tahle kazeta ji nemá. To je něco jako člověk bez otisků prstů.“
Zavládlo ticho. Tom kulil na kamaráda oči, zatímco ten přemýšlivě vraštil obočí a čelo. Nakonec se zvedl a šel něco zapojit. Zmáčkl nějaké tlačítko a obrátil se zpět k Tomovi, který na něj nechápavě koukal.
„Tak jak to někdo mohl natočit?“
„Nevím,“ pokrčil rameny Gustav. „Ale zjistím!“
Usadil se před televizi a pozorně ji sledoval. Dal si záběry do zpomaleného promítání a co chvíli je pauznul. Nešlo mu to na rozum, bylo tady tolik podivných věcí. Jak tohle mohl někdo natočit, to opravdu nechápal. Pomalu přestával mít Toma za blázna, i když výhružnému telefonátu a poslednímu týdnu života nevěřil ani za mák. Spíš ho vznik videa zajímal z hlediska profesionálního, protože tohle bylo něco, s čím se ještě nikdy nesetkal…
„Podívej,“ mumlal a ukazoval na televizi, kde byl zrovna záběr na česající se ženu, která se přitom zhlížela ve velikém zrcadle. „Ten záběr je tvořený z přímého uhlu, takže bys logicky měl vidět odraz kamery. Ten tady ale není!“
Pak se Tomovi rozzářily oči. Objevila se totiž jeho nejmilovanější scéna. Zrcadlo, ve kterém byl couvající chlapec… Najednou ale jeho pozornost upoutalo něco jiného. Vpravo nahoře objevil nějakou tmavou skvrnu!
„Co to je?“ vydechl vzrušeně.
„Ten neznámý chlapec někam odchází,“ začal Gustav, ale Tom ho přerušil.
„Myslím to nahoře,“ vysvětlil a ukázal do horního rohu obrazovky.
„Máš pravdu,“ přimhouřil oči Gustav a naklonil se blíž, aby lépe viděl. „Něco tam je…“
Stiskl prsty kolem kovového kroužku a zatočil jím, aby obraz trošku roztáhnul. Vypadalo to, že tam je nějaká stránka, jako když se rozloží pod kopírku kniha. Zajímalo ho to, ale už zpomalil, nechtěl, aby se mu tohle drahé zařízení rozbilo nebo poničilo záznam, ale to už se mu Tom aktivně začal plést pod ruku.
„Tome, nech toho!“
„Ne, nech mě, já to udělám…“
„Tak Tome – AU!“
Oba sebou trhli, když dostali ránu menším elektrickým výbojem. Gustav se na Toma rozzlobeně podíval, ale pak se nad jeho nevinným výrazem usmál. No jo, tohle byl prostě celý jeho kamarád. Když ho něco napadlo, tak až moc akční…
Přerušily je otevírané dveře a do místnosti vstoupila Gustavova kamarádka, která mu pomáhala s prací. Gustav už je chtěl seznamovat, Tom ale po počátečním zdvořilostním úsměvu rychle vytáhl kazetu z videa a odešel. Gustav se za ním rozeběhl, ale to už Tom nastupoval do výtahu.
„Proč ji odnášíš?“ zeptal se s pohledem na Tomovy ruce, svírající kazetu.
„Aby na ni nekoukala.“
„Já na ni koukat můžu a ona ne? Mně jsi ji klidně pustil!“
„Vůbec ne klidně,“ zavrčel Tom. „Měj se.“
Naposledy si zamávali a Tom zmizel zmatenému Gustavovi z očí… Vyšel ze vchodu a utápěl se v myšlenkách na černovlasého chlapce ze záznamu. Byl tak zamyšlený, že si nevšiml toho, že prochází pod žebříkem, opřeným o zeď. Zjistil to až ve chvíli, kdy mu po tváři přeběhl dlouhý stín… Zmateně se na žebřík zadíval, hlavou mu bleskla vzpomínka na videozáznam. Žebřík, opírající se o zeď… Natáhl ruku a téměř nábožně se dotkl toho chladného kovu, který ho ihned ostře zastudil do prstů…
„Nesahat, mladý muži!“ ozvalo se za ním, až Tom nadskočil. „Opatrně! Spadne.“
Tom se na něj nazlobeně podíval. Nelíbilo se mu, že hlas muže zněl, jako by šveholil k malému zlobivému dítěti. Poněkud dotčeně se otočil a vrhajíc poslední pohled na žebřík, vydal se šedou ulicí směrem ke svému domu, přičemž mu hlavou opět vířily myšlenky na chlapce v noční košili. Čím ho jenom ten kluk tak uchvátil? Dokonce mu ani neviděl do očí, jakou mají barvu, z celého jeho těla byla vidět pouze po zem dlouhá košile a do pasu splývající vlasy, spadající přes obličej.
Bude si muset o něm něco zjistit. Určitě se mu o něm podaří někde najít nějakou zmínku. Tenhle chlapec totiž nebyl obyčejný, tím si Tom byl jistý. Vyzařovalo z něj něco magického… něco děsivého… ale zároveň i něco magneticky přitažlivého. Jako by ho to záhadné stvoření k sobě kouzelně poutalo… a zároveň mu i hrozilo smrtelným chladem. Tom nechápal, proč v něm ten človíček vyvolává tolik emocí, ale jedním si byl jistý. Až zjistí, kdo to je, bude ho hledat tak dlouho, dokud ho nenajde, aby měla jeho duše pokoj. Netušil, jak blízko byla myšlenka s duší v pokoji pravdě, pokud by se s chlapcem skutečně setkal…
autor: Áďa
betaread: Janule
wooooooouuuu já se tak moc těšim na další dílek…to snad ani není možný!!!
Ty jo! Krásný! Už se moc těším jak se Billl s Tomem setkají, doufám že to bude brzy
jo fakt super povídka už se těšim na další dílek
Já se bojim, bojim 🙁 Už teď mám noční můry a tys mi to ještě přisolila. ♥♥ Ty seš tak neskutečná a já se tak hrozně těším na další díl, že prostě… jsem na tom asi závislá 😀 Tak rychle dále!
Jako ja se bojim, jsem tady doma sama! Honem dalsi dilek xD
Ten wýtah hey no tam by mě nenarwali ani hewerem:-D tak honem dál já se už nemůžu dočkat až se u toho budu klepat ak malý děcko, starachy:-o
Kruh je stejně klasika….
užasny…
To galaktický, hey já jsem tak zvědavá, jak Billa vypátrá, nebo spíš, jak s ním naváže přátelský kontakt :D:D
já se tak těšim až se ty dva sejdou… x)) sice nemám ani nejmenší představu, jak to bude vypadat, ale sem na to víc jak zvědavá… x)) taky mi z těch záběrů běhal mráz po zádech… těšim se na pokráčko, je to překrásně napsaný a strašně napínavý… x))
Jej,to je tak…přitažlivý a napínavý! Originál jsem nikdy neviděla,takže o to víc mě to uchvacuje… 😀
Toto je perfektný nápad. Billa úplne vidím s tými vláskami 🙂