autor: Áďa
Bill
Strnule jsem stál u okna a se strachem v očích jsem hleděl za rychle mizící postavou. Bože, ten Tom je takový nukleární hovado, až to prostě není možný! Kolikrát jsem mu vysvětloval, že když si někdo, kdo to s koňmi moc dobře neumí, sedne na nabušenýho plnokrevníka, tak se to téměř rovná sebevraždě? Nesčetněkrát jsem mu vyprávěl takovéhle skutečnosti, kdy to končilo těžkými zraněními jezdce, kteří tu hromadu divoké energie pod sebou prostě neudrželi a skončili se zlomeninami a otřesy mozků. Tak jak se mohl zachovat takhle nezodpovědně? Zvlášť, když má mě, který jsem ho o tom už tisíckrát poučoval? Bože, já nechci vidět, jak tahle jeho vyjížďka dopadne… Na stranu druhou, třeba se stane výjimka potvrzující pravidlo a on se vrátí bez úhony. Nicméně mám stále děsivý dojem, že u akčního dostihovýho koně mu jeho těžce vydřené svaly moc nepomůžou. Naopak. Síla je to, co koně naopak ještě více přinutí ke vzdoru…
Rozhodl jsem se, že udělám důkladnou prohlídku celého domu. Procházím jednotlivými místnostmi a líbí se mi tady čím dál víc. Koneckonců to od Toma nebyl zas tak špatný nápad, jet sem. Určitě si tu brzo zvyknu. Škoda jen, že tady jsou ti koně, ti mi to celé kazí, protože jsem na ně chtěl jednou provždy zapomenout. Jenže asi nemám na vybranou…
Pokračuju dál a dál v prohlídce a myšlenkami jsem někde v dálavách, ani sám nevím, kde. Najednou však překvapeně zaznamenám, že stojím ve stodole. No tohle… Jak jsem se sem dostal? Vždyť sem jsem vůbec neměl chodit, vždyť to tu nemám rád! Zamrkám a poté, co si moje oči zvyknou na přítmí, se rozhlédnu. V ohradě je jenom klisna se svým velikým bříškem, ostatní dva jsou venku na pastvině. Nemůžu od ní odtrhnout oči. V klidu stojí, tiše přežvykuje seno a kouká se na mě velikýma hnědýma očima. Její černá srst se téměř ztrácí v šeru, které tady panuje a po chvíli se přiblíží k ohradě a zvědavě směrem ke mně natáhne krk s nádhernou hlavou. Ta něha v jejích očích… Otevřu dveře kumbálu. Šikulka majitel, má tady i pamlsky… Naberu jich plnou hrst a přiblížím se k ohradě. Natáhnu ruku s dobrotami a druhou pohladím klisnu po krásném čele s drobouličkou bílou hvězdičkou. Cítím, jak svými hebkými pysky opatrně sbírá pamlsky a jemně je chroupe. Bože, to je nádhera… ty sametové doteky… šimrání dlouhých fousků… její horký dech, kterým mi při dýchání hřeje dlaň… a slastný výraz v jejích očích… Ou, dokonalost prostě… tohle mi tolik chybělo…
Dobrůtky už dávno zmizely a já pořád nořím prsty do dlouhé hřívy. Kobylka spokojeně přivírá oči, je vidět, že se jí to velice líbí. Sklání dlouhý krk čím dál níž, aby ho pak mohla rychle zvednout a otřít se o mě celou svou hlavinkou. Ach bože, přesně tohle dělával Silly, když byl šťastný a spokojený, takhle jsme spolu dokázali promazlit celé hodiny… Silly. Ach jo… teď se určitě prohání po nebeských pastvinách. Snad mu tam je krásně… Sakra. Já jsem si přece řekl, že už se s koňmi nebudu zahazovat, že už na ně v životě nesednu, že je nikdy nepohladím! A teď se tu vymazluju s kobylou, která mě dostala velikým břichem a psím pohledem! No to teda prostě ne! Prudce její hlavu od sebe odstrčím. Cítím její nechápavý pohled, ale to neřeším. Zlostně vybíhám ze stodoly. Dvěma pasoucím se zvířatům nevěnuju jediný pohled a rozzlobeně vydupám schody do mého pokoje. Chci od těch potvor domů, teď hned.
Ani jsem si pro samou zlobu nevšiml, že se venku pomaloučku, ale jistě zatáhlo. Všiml jsem si toho až ve chvíli, kdy jsem zaslechl výhružné vzdálené, ale přibližující se zaburácení. Překvapeně sebou trhnu a šokem mi poklesne čelist. Venku je skoro tma, na to, že se bude blížit poledne! Rozeběhnu se k oknu, abych ho mohl zavřít. Už utahuju kličku, když oblohu pročísne oslepivý blesk a ozve se dunivé zahřmění. Bouřka! Ze stodoly slyším polekané zařehtání a sám se rozklepu strachy. Kde je Tom? Být s koněm v bouřce a ještě k tomu sám… To není vůbec dobré ani pro zkušené jezdce, i já bych se tohohle bál! A co teprve Tom, který to s koňmi neumí?
Jdu do jeho pokoje. Je nasáklý jeho vůní, trošku mě to uklidňuje, mám pocit, jako by tady byl se mnou. Je to tu stejné, jako v pokoji u něj doma. Nepořádek, věci nedbale pohozený tam, kam padly, na posteli rozevřený notebook. Něco mu tam bliká. Zvědavě popojdu směrem k monitoru… a poklesne mi čelist. Je to okýnko od icq a bliká mu tam zpráva od Andyho. Už se pomalu odvracím, přece Tomovi nebudu číst jeho poštu. Ale do očí mě udeří čtyři písmena, která jsou v poměrně dlouhém textu obsažená. B – I – L – L. Tak oni si píšou o mně? Co si o mně můžou psát? Zvědavost mi nedá a okýnko rozkliknu. Sednu si na postel, najedu si na začátek jejich komunikace a začtu se…
ToMmY (06:58):
Čawec, seš tady?
AaAndReAs (06:58):
Jj, jsem… Jak se máte? Co koně? A jak se tam líbí Billovi? Má radost?
ToMmY (06:59):
Ani mi nemluv 🙁 Nevím, co mám dělat. Hned po příjezdu se Bill nasral a odešel do lesa. O koně zájem jeví absolutně nulovej a nemluví se mnou. Je nasranej, protože chtěl s koňmi jednou provždy skoncovat, kvůli tomu, co se stalo.
AaAndReAs (07:00):
Njn… třeba se ještě vzpamatuje a bude se mu tam líbit…
ToMmY (07:02):
Jenže já už nevím, co mám dělat! :´( Vím, jak moc koně miloval. Kdybych nevěděl, že miluje i mě, tak bych na ty mrchy žárlil! A právě proto, že jeho láska k nim byla tak velká, tak jsem myslel, kdovíjakou mu tady neudělám radost, věřím, že někde uvnitř v něm ještě něco z tý lásky zbylo! A on tady naopak takhle vyšiluje… Já už prostě nemůžu dál! Víš, jak dlouho trvalo, než se vzpamatoval z toho útoku před dvanácti lety. A já nechci, aby se to opakovalo! V tom sklepení si prožil takový hrůzy, brouček můj… A koně bylo za poslední tři roky jediný, co ho vždycky uklidňovalo, co ho drželo nad vodou! Tak jsem si myslel, že mu udělám radost… že ho k nim vrátím. Udělal bych pro to všechno, aby byl zase šťastnej, klidně bych s ním šel i na Velkou Pardubickou, kde je ten šílenej smrtící skok Taxis, co o něm Bill jednu chvíli pořád mluvil! Klidně bych se překonal a na tom koni skákal přes Taxis s ním, kdyby chtěl… a to víš, jak já koně nemusím!
AaAndReAs (07:04):
Nešil, vole… Dyť neumíš jezdit ani 😀
ToMmY (07:05):
Nezájem, vole. Kdyby mi řekl, ať ten závod odjedu s ním, tak to udělám a je mi úplně fuck, jestli se u toho zabiju, nebo ne. Prostě Billa miluju a udělám pro něj cokoliv, abych mohl aspoň na chvíli vidět jeho šťastný úsměv, značící zahojený rány na duši po tom všem, co mu ten hajzl udělal!
AaAndReAs (07:05):
Se hned nerozčiluj…
ToMmY (07:06):
Srry 🙁 ale já už fakt nevím, jak dál. Jak mám Billovi pomoct? Co mám udělat, aby byl zase šťastný? Já už prostě nemůžu! A to jsem prej jeho dvojče… ha ha ha… když mu ani neumím zajistit obyčejný, blbý štěstí :´( Andy, prosím, buď upřímný. Zdá se mi to, nebo jsem jenom neschopný namachrovaný idiot, co se snaží si hrát na blaho roznášejícího machra? 🙁 prosím, potřebuju to vědět… Nechci, aby mě Bill měl za nelidskou bestii, co ho proti jeho vůli táhne ke koním 🙁 Řekni, nemám tomu maníkovi zavolat a zítra to tu zabalit? Třeba by se Billovi opravdu mnohem víc líbilo někde u moře…
AaAndReAs (07:07):
Proč o sobě tak pochybuješ? Troubo…
ToMmY (07:07):
No bezva, ještě ty začínej… jako všimli byste si s Billem mý nepřítomnosti, kdybych se náhodou šel někam oběsit? Vadilo by vůbec někomu z vás, kdybych se na tenhle zkurvenej svět vysral? Jako nevím, jak ty, ale já už prostě fakt víc udělat nemůžu a psychicky to taky dlouho nevydržím. Jestli se mnou Bill ještě chvíli nebude mluvit…
AaAndReAs (07:09):
Vole! Zkus to udělat a já tě pak ještě rozsekám motorovou pilou!!! Bill tě potřebuje! Copak bys mu tohle mohl udělat? A mně taky? Jako jestli si kvůli jeho hrůzným vzpomínkám chceš dávat za vinu všechno, co je aspoň symbolicky negativní, tak seš na palici… je jasný, že se z toho bude ještě chvíli vzpamatovávat, přece… dej mu čas a na nějaký obviňování se vyser… Chjo, proč zrovna já musím mít za kamaráda takovýho ptáka 🙁
ToMmY (07:09):
No bezva, ještě ty se přidávej… nebude rychlejší žiletka? 🙁 jako třeba se tomu tlem, ale mně už tenhle život plnej hrůzy fakt leze krkem!
AaAndReAs (07:09):
Hele klid… fakt… bude to lepší… Bill se psychicky srovná během pár dní, jenom prostě musíš vydržet, zažil toho fakt hodně, co si budem povídat… tak mu dej čas.
ToMmY (07:10):
Myslíš? 🙁 já už v tomhle světě nevěřím ničemu 🙁 Nic, prdím na to, jdu se projet na koni, zatím čus
AaAndReAs (07:10):
Seš normální? Se zabiješ… no dobře… Tak se měj, přežij to a neboj. Bill tě miluje a za pár dnů se srovná, věř mi… čus
Když jsem to dočetl, celý svět se mi zamotal před očima a rozpíjel se v přívalu slz, které se mi ronily z očí. Tohle jsem neměl číst… Tak Tommy se tu tak snaží jenom kvůli mně… to jsem věděl, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by kvůli mému výbuchu mohl chtít spáchat sebevraždu. On si myslí, že ho jenom kvůli těm hořkým vzpomínkám už nemiluju? Bože, jak ho to jenom mohlo napadnout? Zavřu okýnko a zabořím obličej do dlaní. Vnímám, jak se celý klepu. Ani ve snu mě nenapadne svůj pláč nějak zkoušet ovládat. On se chtěl kvůli mně oběsit. Je zoufalý, myslí si, že ho nemám rád a že ho nenávidím za to, že mě sem přivezl…
Mé nářky přeruší až hlasité zařičení zvenku. Slyším dusot cválajících kopyt. Tommy je tady! Rychle si setřu slzy, naposledy popotáhnu a s úsměvem se rozeběhnu ven, abych ho uvítal.
Rozrazím dveře a odhodím si pramen vlasů z očí, kam mi ho fouknul nečekaně silný vítr…
… a vykřiknu hrůzou. Zmoklý ryzák, jehož tělo bičujou provazce deště, nervózně podupává u vchodu do ohrady. Celý se chvěje, na nohou má pár odřenin. Sedlo mu plandá až někde v půli zad… a Tom nikde! Zbledl jsem. Kde je?
„Tome?“
Snad nikdy v životě nezněl můj hlas při volání jeho jména zoufaleji a naléhavěji. Otáčel jsem se do všech světových stran, nehledíc na fakt, že mi rozhled do větší dálky blokuje nepropustná clona hustého deště, který z větví stromů spolu s vichrem servával listí a tenčí větvičky.
„Tommy? TOMMY! TOMMY, KDE JSI?“
Žádná odpověď. Slova mi od úst strhává divoký vítr a srdce mi mrzne strachem o Toma. Musím ho najít, za každou cenu, i když netuším, kde. Oblohu rozetne další blesk, doprovázený hromovým úderem a ryzákovým vyděšeným zaržáním, když otvírám ohradu, pouštím toho zmoklého chudáka dovnitř, opět zavírám a rozebíhám se do stodoly, co mi síly stačí…
autor: Áďa
betaread: Janule
proč zrovna já musím mít za kamaráda takovýho ptáka? xDDD to je snad jediné vtipná věta v celym díle…no jo….vždyť jo…Tom někde zareněnej v lese ale jinak pohoda…
Ahojky,prosím pomožte mi přečtěte si článek http://sharinka-loves.blog.cz/0903/mam-prestehovat-blog a hlasujte v anketě a nebo napiště coment.Předem fákt moc děkuju a moc se omlouvám za reklamu,ale je to důležitý rozhodnutí(aspoň pro mě)
Ty pako měl jsi jet hned za nim! Já to tušila
Ten Tom je fakt pakoš….
Já mám o něj strach…
Bojim bojim! Kde je Tomy? On je mrtvej! Néé nemůže :-((( Áďo co jsem ti udělala že mi toto děláš:-( Ale je to strašně krásný
nj… pakoši jsou trošku oba dva 🙂 teď je jenom na Billovi, jak to dopadne 🙂
No to je to na tom prawim to ať si Tom už ani nedělá naděje XD
Prej na Billovi…Áďo to je jenom na tobě! xD
Šak když se jim něco stane hlavně že to máš na koho svíst že??
Bitter…. to bylo od tebe pěkně podlý a zákeřný, takhle našeho dikobrazka podceňovat :-)))
Sam, na mně to opravdu není, to oni sami si určují, co se jim stane. třeba Tom, kdyby nebyl hloupej, tak na koně nesedá, když to neumí, ale ne, on prostě musí :-)))
Tak nejprve slzím s Billem a teď mám šílený strach, že skoro nedýchám… Tommy, kde jsi? proč jsi na toho koně sedal?? Já tě zabiju sama, jestli to přežiješ!!
Nádherná, ale skutečně dojemná scéna byla, když Bill došel k té kobylce. Její pohled plný něhy, klidu, náhle Billovy prsty v její hřívě. Ach, při této představě se mi lesknou oči. Ale jakmile si vzpomněl na Sillyho, bylo mi jasné, co bude následovat. Udělala bych to taky a to miluju zvířata.
Dojal mě Tommy, když Andymu písnul, kdyby nevěděl, že ho Bill miluje, na koně by žárlil. A že by mu bylo jedno, že by se zabil během dostihu, jen kdyby byl Bill šťastný. Tak ho s ním klidně pojede. Ale s tím oběšením – Andyho hláška, že ho poté rozseká ještě motorovou pilou – Ádi, jako bych tě slyšela :))) Super. Ani se nedivím, že tohle Billa tolik vzalo, musela ho ta krásná slova dostat.
Bill se bojí bouřky a teď, bouřka nebouřka, jede hledat Tommyho. Bille, nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale miluju těěěěěě! Honem spěchej za Tomem, ať není pozdě!
Tohle byl krásný díl, ale to jsou u tebe všechny!