autor: Áďa
Sobota – den třetí
Ponurou šedou chodbou procházela starší žena v bílém plášti, která za sebou vezla pojízdný závěs. Za závěsem šla pomalým krokem černovlasá dívka v nemocničním oblečení s prázdným výrazem. Byla bosá, a když procházeli kolem místností s televizí, zastavila se tak, že jí závěs uvolnil výhled na obrazovku. Dávali tam zrovna nějaký zábavný pořad, nicméně jí se rozšířily oči strachy. To kvůli televizi umřela její nejlepší kamarádka. To z obrazovky vyšel on…
„Becco!“ ozval se milý, ale důrazný hlas její ošetřovatelky, která jí vzápětí výhled zakryla závěsem. „Pojď. Už tam budeme.“
S přejetím závěsu přes její zorné pole, jako by se jí do mozku opět vkradla plíživá mlha, která ji donutila nevnímat cokoliv kolem sebe. Poslušně vyrazila za ošetřovatelkou, aniž by to vědomě zaznamenala. Nevnímala, jak ji sestra odvedla do jedné menší místnosti ke stolu, u něhož seděl dredatý člověk s nervózním pohledem.
„Nechám vás o samotě,“ upozornila je sestra na svůj odchod. Dosud totiž nezapomněla na Tomův naléhavý výraz, když ji při příchodu prosil, aby mohl být s Beccou chvíli bez dozoru. Nechtěl totiž, aby jejich rozhovor slyšel kdokoliv jiný. Těm řečem o videokazetě a jejích zhoubných schopnostech začínal skutečně věřit a nechtěl, aby si případní posluchači jejich hovoru vydedukovali, jakou kazetu si mají do videa pustit. Teď tu naproti němu Becca seděla a on doufal, že mu prozradí nějaké zdánlivé drobnosti, které mu pomohou odhalit záhadu tajemné kazety… a tajemného chlapce.
„Becco… jak Katie umřela?“
Becca se ani nehnula. Jenom upřeně hleděla na Toma a jako by skrz něj.
„Becco…“
Opět žádná reakce.
„Mluvila o kazetě, viď?“
Teprve při těhlech slovech sebou dívka trhla a konečně vypadala, že Toma před sebou zaznamenala.
„Katie ji viděla, viď?“ pokračoval Tom. „Katie se bála! Z něčeho musela mít strach. A ty víš, z čeho, Becco.“
Podle dívčina skelného pohledu to vypadalo, že opět ztratila o Toma zájem. Povzdechl si, vypadalo to, že ať se snaží sebevíc, mnoho vět z Beccy nedostane. Zkusil poslední šanci. Naklonil se k ní a uchopil ji za ruku.
„Becco, prosím, řekni mi to. Já to potřebuju vědět!“
Postřehl, jak se Becca upřeně zničehonic zahleděla do jeho očí.
„Poznáte to. On vám to ukáže,“ řekla tichým, velice plachým hlasem, který byl stěží slyšitelný.
Tom svraštil obočí.
„Kdo on?“
„Teď ne!“ zavrtěla hlavou Becca. Jemně Tomovi opětovala stisk ruky. „Za čtyři dny.“
A Tom zděšeně zaznamenal, jak mu vtiskla do dlaně jeho vlastní palec tak, aby zbývající prsty ukazovaly zcela jasnou čtyřku – počet dní, který podle hlasu v telefonu zbýval do konce jeho života…
Se svěšenou hlavou odešel z blázince a přemýšlel o kazetě. Nějak mu nešlo na rozum, proč byly v Gustavově přehrávači vidět i jiné momenty, než byly na samotném záznamu, když se na něj poprvé díval. Rozhodl se, že zajde do jednoho centra, o němž věděl, že umožňuje kompletní prozkoumání nahrávek. Třeba tam bude možné roztáhnout obraz natolik, aby postřehl, co se bokem ukrývá. Uvítala ho tam sice mladá, ale velice strohá slečna, budící od pohledu respekt. Bez meškání Toma odvede do zvláštní místnosti, kde jsou nejmodernější přístroje.
„Nemusíte se obávat,“ informovala ho slečna. „Chodí nám sem hodně lidí, kteří mají například archivní záznamy, a ty záznamy jsou mnohdy v opravdu příšerném stavu. Ale tyhle naše mašinky dokážou zázraky. Ukážou vám každý detail, který na té kazetě je. Buďte k nim něžný, občas zlobí. Tady jsou jednotlivá tlačítka na ovládání. Pauza, Play, Tisk… Takže… na co se chystáte koukat?“
Toma zaskočila smršť jejích slov. Měl co dělat, aby si to všechno zapamatoval. Nicméně poslední otázka ho poněkud rozladila. Přece jí nebude vykládat, že hodlá koukat na smrtonosný záznam! Upřeně se na ni zadíval.
„Každopádně se chci dívat sám,“ zdůraznil poslední slovo. „Vážně,“ dodal, když se slečna k odchodu neměla.
„No… no prosím,“ odfrkla po chvíli a s uraženým výrazem hrdě odkráčela z místnosti, přičemž neopomněla pořádně bouchnout dveřmi.
Tom ještě chvíli počkal, aby měl jistotu, že doopravdy odešla, a teprve potom strčil kazetu do videa. Přemotal ji na začátek a pustil ji. Upřeně hleděl na záznam a cokoliv ho nějak upoutalo, to si vytiskl. Samozřejmě mezi výtisky nechyběl ani odraz chlapce v zrcadle. Tom uchopil papír, který vytáhl z tiskárny, a rozněžněle se na chlapce zadíval. Jeho dlouhatánské vlasy musely být určitě na dotek jako nejjemnější hedvábí, ačkoliv byly jejich konečky zacuchané. Trošku ho děsila ta mrtvolně bledá kůže, spolu s nemocniční košilí podtrhovala dojem, jako by byl hoch velice nemocný, ale třeba to bylo jenom špatně vyfocené, podle Toma tomu stvoření nic nechybělo, jen bylo tak osamělé a jakoby smutné. Stále nerozpoznal barvu černě lemovaných očí, které byly z valné většiny zakryty vlasy. Jsou šedé, hnědé nebo zelené?
Aniž by si toho všiml, přibližoval se obličejem k papíru čím dál víc, až se rty téměř dotýkal vytištěného obrázku. Srdce mu bušilo jako na poplach, ačkoliv se před ním výtvor tiskárny téměř rozplýval, jak byl blízko. Tom zrychleně dýchal. Nevěděl proč, ale měl pocit, že z toho papíru, z míst, kde byla podoba chlapce, něco vyzařuje… Něco mezi smrtelným chladem… a vášnivou horkostí. Skoro ani nezaznamenal, jak jeho pravá ruka bezděčně vklouzla pod kalhoty a sevřela penis. Stačilo pár naučených pohybů a upřený pohled na chlapce, aby Tom pocítil velikou úlevu…
Teprve potom se vzpamatoval a uvědomil si, kvůli čemu tady vlastně je. Lehce políbil papír těsně předtím, než ho opatrně odložil, a opět se zadíval na obrazovku. Opět se chopil kolečka, které roztahovalo obraz na nejvyšší možnou míru, a místo zašedlého okraje zdi spatřil další stránku, na kterou ho už ale kazeta odmítala pustit. Tom se však nechtěl vzdát bez boje. Točil tlačítkem čím dál silněji… až spatřil skalnatý útes, tyčící se nad rozbouřeným mořem… a na něm maják.
„Maják,“ vydechl Tom tiše. Měl dojem, že ho poznává, ale teď si zrovna nedokázal vybavit jeho jméno ani městečko, u něhož se maják vypíná.
Vytiskl si i tento obrázek, najednou ale uslyšel vysoký kvílivý vzduch. Přístroj se zasekl… to bylo určitě to, před čím ho varovala ta slečna. Snažil se mechaniku nějak rozproudit, ale nešlo to.
„Haló?“ zavolal do repráčku, vedoucího do kanceláře. „Je tam někdo? Mám tady problém.“
Najednou se ale obraz znovu rozběhl. V záběru byl právě útes se stromem, nad nímž kroužil dravý pták. Tomovi se však něco nezdálo. Naklonil se blíž… a rozeznal místo dravce mouchu. Vypadala tak živě, tak reálně. Opatrně k ní natáhl rozechvělé prsty… a skutečně ucítil její blanitá křidélka. Vytáhl mouchu z obrazovky, překvapeně sledujíc, jak kmitá nožičkami. Nechápal, jak ji mohl vytáhnout, když byla součástí záznamu. Nato se mu ale to malé zvířátko vysmeklo a rozletělo se pryč… a Tom netušil, že se mu z nosní dírky zničehonic spustila krev.
Z transu ho probral až příchod strohé slečny.
„Potřebujete něco?“ zeptala se znuděným hlasem, najednou se jí ale trošku rozšířily oči, když pozvedla ruku k nosu. „Máte tady… něco.“
Tom přejel hřbetem své ruky pod nosem… a spatřil otisk své vlastní teplé krve. Vytřeštil oči, sebral papíry, vytáhl kazetu a beze slova, jenom s vyděšeným výrazem se rozeběhl domů…
autor: Áďa
betaread: Janule
Ty jo…úplně mi běhá mráz po zádech…se úplně bojím…Ale je to fakt překrásný, už se mooc těším až se spolu ti dva setkaj:-))
Omg! Áďo, to je mazec. Když jsem v hlavě slyšela ten Tomův hlas, jak jí říkal, že tam chce být sám, tak… Já nevím, jak to říct… Mám z něj takový zvláštně uklidňující pocit. Ale to mám z Toma často 😉
Hééj, jako on se tam jen tak uspokojil nad fotkou Billa ;D A kam to utřel? xDD
Ta moucha je prostě hororová. Ta krev…
Teda tag wono mu hrozí že ho Bill zabije a won se z něj etě udělá, mno mám dost XD každopádně e to nádhera áďo:-*
no jasně! Zabij nám Toma a bude po všeeem! Sadisto! xDDD
no jooo… síla biologie, ta Tomova potřeba :-)))
Ale kam to utřel? xD *zamysleny vyraz a tlemi se*
mnooo… do spodního lemu jeho XXXXXL trička 😀
já se budu bááát! jinak klásný!
Ono to zaschne, co? A pak pračka vypere xD
už teď se začínám bát…. x)) dokonale napsaný… x)) umíš to tak bezvadně popsat… x)) stejně se nejvíc těšim na to, až se ti dva setkají… x)) doufám, že Bill nebude takovej jako Samara, protože to asik jinak moc velká láska nebude… x)) sem zvědavá na pokráčko… x))
jsem si řikala že tady asi moc sexu nebude a vida xD
Se svěšenou hlavou odešel z blázince
OMG…..tahle věta mě dostala xD *válí se smíchy pod stolem*
No prostě mazec! Teď se zase bojím, skvělý :-/ Ale za to čtení téhle povídky to vážně stojí. Bitter: jo xD přesný… 😀 dlouho už žít nebude, a on stejně se nad ním udělá xDDD Jinak dost mě dostala věta "Se svěšenou hlavou odešel z blázince" xDDDD Absolutní nádhera, tak rychle dál 😀
jáj to ej dobrý.. líbí se mit o moc..:*
Huá,běhá mi mráz po zádech…Asi si půjdu pro teplou deku. 😀
Jak řikám,vůbec neznám originál,takže je to pro mě ještě zajímavější a strašidelnější.
nojo 🙂 to věřím, že bez originálu je to ještě větší psycho :-)))
Tak by mohol vytiahnuť z obrazu aj Billa nie? A potom by nemusel masturbovať sám 😀 Je to desivé takmer ako film.