Mám tě před očima a stejně tě nevidím 16.

autor: Meline

Nazdárek vy moji twincestní berušáci×D Sesmolila jsem další dílek. Bylo to pro mě poněkud vyčerpávající. Pracovala jsem na něm skoro celý týden. Máte ho extra dlouhý a nějaká ta sexuální scéna se tam taky objeví, aby vám nebylo líto. Jenom upozorňuju, že to nebude žádná bomba, páč si myslím, že já prostě tyhle scény popisovat neumím, ale posuďte sami. Budu ráda, když mi to okomentujete. Zpočátku se měla povídka odvíjet úplně jiným směrem, ale postupem času si sama odbočila úplně jinam, mrška jedna×D Sama jsem byla překvapená, jaké situace se tam vyskytly.×D Ale už vás tu nebudu zdržovat, přeju příjemné počtení, pusťte se do toho;-)

Bylo okolo osmé hodiny ráno a Bill netrpělivě stepoval na nádraží. Dnes se měl vrátit Lucas. Domů pojedou autobusem, jelikož rodičové jsou v práci. Takže alespoň dnes nemusí do školy. „Zatraceně kde trčí ten vlak.“ Zaklel Bill. Měl viditelné zpoždění a to ho rozrušovalo. Nevěděl, čím to, ale strašně se na bratra těšil. Připadalo mu, jako by ho neviděl věčnost a zase tak dlouhá doba to přece jen nebyla. Začaly se mírně otřásat kolejnice a byl slyšet hrozný randál, jak vlak zatroubil. „Konečně.“ Rozlije se Billovi na tváři spokojený úsměv. Hned jak začnou lidi vystupovat, rozhlíží se po Lucasovi, a když ho konečně zahlédne, letí za ním jako kulový blesk.

„Nazdar, brácho, hele to sem ti tak chyběl jo?“ Ušklíbl se Lucas a poplácal Billa po rameni.

„No budeš se asi divit, ale jo.“ Napodobil Lucasův úšklebek Bill a pak se oba dva zasmáli. „Ukaž, pomůžu ti s tím.“ Vzal od Lucase jednu tašku a pomalu se vlekli na zastávku. „Tak vyprávěj, jaké to tam bylo?“ Zeptal se Bill se zvědavostí v hlase.

„Nebylo to tam špatné, vlastně… bylo to tam super. Našel jsem si skvělou kamarádku, a jak jsem ti říkal o tý holce, no… ta se mi líbila, ale už jsem ji nestihl na to kafe pozvat. I když… mám takový pocit, že by se mnou stejně nešla.“ Dokončil Lucas s povzdechem. Kim se mu opravdu líbila, jenže on jí zřejmě do oka nepadl.

„Proč myslíš?“ Nechápal Bill. Lucas nevypadal špatně a u nich ve škole ho většina holek chtěla ulovit. Avšak žádné se to nepodařilo, Lucas viditelně neměl moc o holky zájem až o tuhle.

„Nevím, prostě… nevypadala moc vstřícně. Pojďme se bavit o něčem jiném. Co ten tvůj Tom, mluvil jsi s ním?“ Obrátil Lucas. Nechtěl se o tom totiž bavit, docela ho to štvalo. Snad ji ještě někdy uvidí.

„Blázníš?! Čekám na tebe. Vždyť první to musím té mámě nějak sdělit, ne?“ Koukal na něj vyjeveně Bill.

„Ty si jí to ještě ani nenaznačil?“

„No… možná trošku, ale mám opravdu strach. Co když to vezme zle? Vyhodí mě z domu a…“ Začal Bill vyjmenovávat své obavy.

„Hele, brácha, brzdi jo, co by tě vyhazovala simtě. Vždyť si její milovanej synáček.“ „Milovanej? To těžko.“ Podivil se Bill. Nikdy si nevšiml, že by mu jeho matka dávala najevo víc náklonnosti než Lucasovi.

„Jo, co se tak divíš. Vždycky tě měla radši než mě. Tohle je taky vysvětlení pro moje chování. Jak myslíš, že mi bylo?! Neustále jsem se cítil odstrkovaný.“ Vybalil to na Billa nakonec Lucas. Nikdy mu to neměl v plánu říct, ale prostě mu to vyklouzlo. A jestli spolu mají být už v pohodě, tohle musí vědět.

„Lucasi to… to já… nevěděl. Nikdy mi to nepřišlo a…“ Billa to zaskočilo. Nevěděl, co na to má říct. Rodiče ho rozmazlovali, to ano, jenže tohohle si nevšiml. Vlastně jestli to bylo takhle, nedivil se Lucasovu dřívějšímu chování… On měl tvrdou školu, nikdo se s ním nemazlil. Možná právě tohle je ten důvod, proč se to bojí rodičům říct. Má k nim hodně blízko a teď by to měl ztratit?! Sám neví, jak by se zachoval v Lucasově situaci. Nebyl hodný synáček, tak ho prostě poslali pryč a hotovo. „Chjo.“ Povzdechl si. Tohle nebylo správné.

„Seber se brácha. Co se stalo, už je za mnou. Nebo aspoň myslím a… teď přece musíme řešit něco jiného.“ Uklidňoval ho Lucas. Nebylo to za ním úplně, ale dostával se z toho. Z velké části díky novému prostředí, Agátě a taky Stacy. Jenže tohle ani zdaleka nebylo tou nejtěžší zkouškou. Teď je tu zase jeho starý domov, rodiče… Bill. Je moc rád za udobření mezi nimi, ale… můžou za to vlastně rodiče. Nebyla to Billova chyba, že se k němu chovali lépe a rozmazlovali ho. Jako malý s tím nemohl nic udělat a postupem času si toho zřejmě přestal všímat. Přišlo mu to normální.

„Ne, Lucasi, tohle nemůžeme jen tak přehlédnout. Máš pravdu. Udělal si chybu a poslali tě pryč. V dětství jsme provedli průšvih, odnesl si to ty. Nejsi zase o tolik starší, abys musel být rozumnější. Máš naprostou pravdu. Tohle je neomluvitelné, mohl jsem si toho všimnout.“ Billa to mrzelo, jenže s tím, co bylo, už nic nenadělá. Může s tím ovšem něco udělat teď. „Není to jenom tvoje chyba. Rodiče za to můžou. Svoje děti by měli milovat stejně, ale jak vidíš, není to tak.“ Neobviňoval Lucas jenom Billa.

„Jo máš pravdu. Později jsem si toho ale mohl všimnout. Zaslepilo mě to.“

„Teď už je to jedno. Musíme vyřešit situaci s tvým klukem, vzpomínáš?“ Zamluvil to Lucas. Už o tom nechtěl mluvit. Viděl, jak to bratra mrzí a nechce mu nic vyčítat.

„Dobře, pojeďme domů.“ Souhlasil Bill a po vyčerpávajícím, emotivním rozhovoru konečně nastoupili do busu.

Mezitím u KückMüllerů byla napjatá atmosféra. Nataša ani Tom nevěděli, co můžou od Dana čekat. Zatím se nic nedělo, ale přišel jí dopis o probíhajícím rozvodovém řízení. Tak to nakonec udělal. Nemohla tomu uvěřit, pořád v ní klíčila ještě špetka naděje, že se to dá do pořádku. Zřejmě se spletla. Navíc se svým příjmem si nebudou moct tenhle dům dovolit. Všechno se to hroutí a ona je jako poslední stéblo slámy na prázdném poli odolávající velké vichřici. Teď už jen čekat, kdy se zlomí. Situace je velmi špatná, pořád má však Toma, kterého nadevše miluje a bude ho ve všem podporovat, ať to stojí cokoliv. Za tu dobu hodně zchřadla a Tom jak se jí zdálo, na tom byl o hodně hůř. Ta hádka s Billem ho musela hodně sebrat. Nejí, skoro nespí. Plíží se domem jako chodící mrtvola. Natašu ten pohled velmi ničí. Tak moc musí její milovaný syn trpět jen kvůli té zrůdě, kterou si vzala. Jaké další rány jim ještě zasadí? Těžko předvídat. Byl podezřelý klid, určitě kuje nějaké pikle, má z toho špatný pocit.

Zaklepala na dveře Tomova pokoje a vstoupila potichu jako myška. „Tomi, přinesla jsem ti čaj a švestkový koláč. Měl bys aspoň něco sníst.“ Řekla Nataša s nadějí v hlase, že si konečně vezme něco k jídlu.

„Mami, já nemám na nic chuť.“ Jeho odpověď byla opět záporná, a když se na ni podíval svýma pohaslýma oříškovýma očima, pod nimiž byly viditelné kruhy, bodlo ji u srdce. „Tome, takhle to dál nejde. Za chvíli by si umřel hlady.“ Dělala si o něj opravdu starosti.

„Tak ať. Vždyť kdo si toho všimne.“

„Tak dost. Koukni se na sebe! Plížíš se tady jako tělo bez duše. Myslíš, že až tě Bill takhle uvidí, bude z toho mít radost?! To teda nebude! Pro všechny je to těžká situace, ale prokrista seber se, protože tím neničíš jenom sebe!“ Křičela na něj zoufale a po tvářích jí začaly stékat horké slzy. Kdyby Toma ztratila, umřela by. On je teď smyslem jejího života, a kdyby přišla i o to poslední, co jí zbylo, nezvládla by to. Tom se k ní přiloudal a objal ji.

„Promiň, mami. Já ten koláč sním. Klidně si i přidám, hlavně už neplač.“ Hladil ji Tom ve vlasech. Nataša se musela mezi vzlyky pousmát.

„Tak ať už je to v tobě, já si tě ohlídám.“

„Fajn.“ Zakousl se do koláče, ale nijak nadšeně to nevypadalo. Nebylo to tím, že by nebyl dobrý, prostě na něj neměl chuť. Snažil se však tvářit nadšeně a při chuti, nechtěl, aby byla máma nešťastná. Už beztak může za to všechno, co se doma stalo. Nechtěl to teď ještě zhoršovat. I když, co může být horšího než tohle? Co teď asi dělá Bill? Pomyslel si. Trápí se tak jako on? Možná ne. Třeba na něj dočista zapomněl…

Ten však nic takového neudělal. Jakmile dojeli autobusem domů, pomáhal Lucasovi vybalovat, aby to měl z krku a nemusel to dělat později.

„Ježíši.“ Vykřikl Lucas. Bill se na něj s údivem ohlédl.

„Co se stalo?“

„Já…zapomněl jsem zavolat Stacy a Agátě.“ Úplně se mu to vypařilo z hlavy. Málem by ho nepustily, kdyby jim to tam neodpřísáhnul. Musel se tomu pousmát. Měly o něj starost… alespoň někdo v jeho životě.

„Stacy…“ zašeptal Bill.

„Co si říkal?“ Zeptal se Lucas.

„Ále nic, jen… Tomova bývalá přítelkyně se tak taky jmenovala.“

„Vážně?“ Pozvedl obočí Lucas a začalo mu to vrtat hlavou. Co když je tohle ten samý Tom, který Stacy opustil? Ne… blbost je to určitě jen náhoda. Teď na to nehodlá myslet. Zatímco si odskočil zavolat, Bill pokračoval dál ve vybalování.

„Ahoj Stacy, promiň, já…“ Chtěl se omluvit za zapomenutí, ale Stacy ho nenechala domluvit, jako obvykle.

„Ále to známe. Určitě si to schválně oddaloval co?“ Poškádlila ho.

„Člověk by si myslel, že budeš samým smutkem zkroušená, ale ty ne. Jak vidím, je to pořád ta stará dobrá Stacy.“ Oplatil jí stejnou mincí.

„Náhodou, ty jeden pitomče, se mi po tobě stýská.“ Vážně se jí stýskalo. Nechtěla to dávat moc najevo, jenže to byla pravda. Lucas jí moc chyběl, chce, aby se vrátil, jenže to bohužel nepůjde.

„Jak moc?“

„Hodně. Bez tebe je to tu nijaké. Moc bych si přála tvůj návrat. V tuto dobu bysme se koukali v kině na nějakou nemožně stupidní komedii nebo se jen tak flákali a blbli.“ Při posledním slově už neudržela vzlyknutí.

„Hele, co to bylo? Doufám, že tam nebrečíš?! Taky mi moc chybíš, ale jestli budeš plakat, tak mě donutíš okamžitě sednout na vlak a jet za tebou.“ Nechtěl, aby se trápila. To odloučení pro něho bylo taky těžké. Stacy je jeho nejlepší kamarádka, možná víc než to. Ona se jen zasmála a otřela si zbloudilou slzu na své tváři.

„Fajn už nebrečím, ok? Nejsem přece žádná měkota no ne?“

„To teda nejsi. Vždyť se ještě uvidíme. O nejbližších prázdninách za tebou přijedu, anebo ty za mnou… naše domluva, pamatuješ?“ Snažil se ji rozveselit.

„Jak bych mohla zapomenout. Ale než budou nějaký prázky, to bude trvat nekonečně dlouho. Do té doby to tu bez tebe asi nepřežiju.“ Samotnou ji překvapovalo, jak se za tu dobu sblížili. Dalo by se říci, že je na jeho přítomnosti závislá. Od toho okamžiku, kdy ji Tom opustil… „Budeš se to muset snažit přežít, za kým bych tam potom přijel. Jako nepočítej s žádným sponzoringem na pohřeb, jo.“

„Hele, štědrý jako vždycky, žeo:D“

„No si piš jako, sám nemám…“

„No ty můj chudáčku. A co brácha?“ Už dlouho ji pálila na jazyku tahle otázka. Chtěla se dozvědět něco víc o té osobě, která jí nenápadně Lucase kradla.

„No nic moc. Jako narazili jsme na téma „on miláček rodičů“ a já „úplný zavrženec“.“

„Jo? A jak to dopadlo, řešili jste to?“ Moc dobře si na to vzpomínala. A když jí to vyprávěl, dokázala si živě vybavit obrázek jeho odstrčeného v rohu, pozorujícího Billa obskakovaného rodiči.

„No, prý si to neuvědomoval a je mu to líto. Já mu to věřím, vypadal tak přesvědčivě a…“

„Jsi si jistý, že na tebe nehraje nějakou habaďůru? No vem si… má problémy, potřebuje pomoc, ale pomohl on tobě, když si potřeboval podat pomocnou ruku? Ne, vůbec ho to nezajímalo. Všechno ti dával za vinu, Lucasi, tohle je divné. Neměl by si mu na to hned tak skočit.“ Lucas nevěřil, že by Bill byl takový. Něco na Staycyiných slovech však bylo. Možná má pravdu, je to podezřele rychlé. Má v tom strašnej guláš, neví, jak by si to měl vyložit.

„Já nevím, Stacy, vypadal přesvědčivě a znělo to upřímně, ale něco na tvých slovech je. Třeba máš pravdu, ale třeba se taky pleteš…“

„Fajn, hele, nebudeme to řešit. Nechci se s tebou hádat, jen říkám, měj se na pozoru, nic víc. Já tvýho bráchu neznám, nechci ho z ničeho obviňovat, jenom by ses měl zamyslet nad tím, jak se k tobě choval celé ty roky. Nechce se mi prostě věřit, že by na něho tak najednou dolehlo to všechno, co se celou dobu dělo.“

„Cením si tvých obav o mě. Musíš mi věřit, já to zvládnu, OK?“ Lucas z toho byl v rozpacích. Nebyl zvyklý na něčí projevy obav o něj.

„Věřím, to přece víš. Budu muset končit. Nachystat se zítra na školu, tak zatím pa a opatruj se.“

„Ty taky, hezky se vyspi, ahoj.“

Po ukončení hovoru ještě stál chvíli v chodbě a vzpamatovával se z pocitů, které jím proudily. Byl šťastný. Stacy se po něm stýskalo a měla o něj starost. Většinou si o něj nikdo starosti nedělal, kromě Agáty, samozřejmě. Ta byla také velmi hodná a starostlivá. Volat už se mu však znovu nechtělo a tak se rozhodl, že to nechá na zítřek. Když se vrátil zpátky do pokoje, Bill začal vyzvídat.

„Tak co?“

„Co, co?“

„No mluvil si s ní, ne?“

„To mluvil…“

„A?“

„Hele, nejseš ty náhodou nějak moc zvědavej?“ Bill by se strašně rád dozvěděl, o čem s ní mluvil. Sice si nemyslel, že to je TA Stacy, kterou myslí, ale červíček pochybností v něm přece jen hlodal.

„No taková ta klasika, jak se máme a tak. Ale jinak jsme domluveni na prázky. Přijede buďto ona sem, nebo já tam.“

„Vážně?“ Řekl na Lucasův vkus až moc překvapeně Bill.

„Jo, co se divíš?“

„Ne nedivím, já jen… jsem na ni zvědavej.“ Lucas se jen ušklíbnul, ale nic už nedodal. Nemá Bill přítele? A je zvědavej na holky… no možná to má vážně co dělat s tím bývalým vztahem Toma a Stacy. Taky mu to vrtalo hlavou. Tohle už byly dvě velké náhody. Nebo spíš ne-náhody? Co když je Stacy vážně bývalá přítelkyně TOHO Toma, se kterým chodí Bill?

Proboha, to je ale najednou komplikací. On a Bill, Stacy a Tom, Tom a Bill, rodiče a oni dva… ne dost. Kdyby měl přemýšlet nad tím, kolik toho musí ještě vyřešit, zešílel by. Nejradši by před tím vším utekl, schoval se a neřešil žádné starosti a problémy. Zase ho všichni staví do role toho staršího, ačkoli si to možná neuvědomují. Vybavil si slova, která mu Bill řekl na nádraží: „Nejsi zase o tolik starší, abys musel být rozumnější.“ A stejně musí být. Zase ho staví do role staršího bratra. Musí za něj řešit problémy. Nevadí mu to, chce Billa podpořit. Teď to vypadá na lepší časy, vztah mezi nimi se zlepšuje, vyjasňuje. Sice pomalu, avšak přece. Jen ho pořád mrzí, že když potřeboval podat pomocnou ruku on, nikdo tady nebyl. Nesnažil se mu pomoct s jeho problémy. A on bude muset být vždy ten zodpovědnější. Je to nespravedlivé, jenže zřejmě to má psáno ve svém osudu.

…

Schylovalo se k večeru a Simone chystala večeři, přičemž Gordon pomáhal prostřít stůl. Udělala zapečené těstoviny se sýrovou omáčkou. Bylo to Lucasovo nejoblíbenější jídlo, a když se vrátil, chtěla mu udělat radost. Cítila z jeho strany velké odcizení. Nevěděla proč, ale zase tak jí to neštvalo. Samozřejmě je moc ráda za usmíření mezi oběma bratry. Jakmile seběhli dolů a usedli ke stolu, mohlo se začít večeřet.

Billovi se šíleně potily dlaně a připadalo mu, jako by sebou každou chvíli měl praštit. Pořád se strašně bál reakce rodičů. Po domluvě s Lucasem se shodli na tom, že oznámení u této večeře bude nejvhodnější. Nemělo smysl to dál protahovat, potom by to bylo ještě horší.

„Tak, Lucasi, pověz nám, jak ses tam měl?“ Zeptala se ho Simone konverzačně. Už předem tušila odpověď. O to víc ji však překvapilo, když nebyla záporná.

„Přímo úžasně. Líp než doma, řekl bych. Agáta byla moc hodná a má mě ráda, na rozdíl od jiných lidí.“ Lucas neví, co ho to popadlo, prostě už to nemohl dál v sobě dusit. Chtěl jim to vmést do tváře. Tu lítost, vztek, bolest. Všechny emoce se v něm mísily a předháněly se jedna přes druhou, aby konečně mohly vyjít na povrch a plně se projevit. Když už byli u toho oznamování, proč to neříct. Gordon se nezmohl na slovo a Simone jenom nevěřícně hleděla.

„Které lidi tím jako myslíš?!“ Mírně zvýšila hlas.

„Které asi, drahá matinko. Tebe především. Vždycky si na mě nakládala víc zodpovědnosti, než jsem mohl unést. Pořád si mi vštěpovala, jaký musím být rozumný zodpovědný a postarat se o mladšího brášku!“ Slovo mladšího jasně zdůraznil a pokračoval. „Jenže pět nebo deset minut, co na tom záleží!? Proboha dělala si, jako bych byl starší snad o 5 let. Já nevím, o co ti šlo! Nedávala si mi najevo lásku, kterou jsem mnohokrát tak moc potřeboval. Chtěl jsem slyšet aspoň jednou, že mě máš ráda a záleží ti na mně. Jenže ty ne!! Nikdy si mi to neřekla. Byl jsem odstrkovaný a ty ses věnovala jenom Billovi. Tím nechci říkat, že za to může! To ty by ses především měla naučit jak vychovávat děti. Vůbec si mě nevychovávala, ani ses o to nesnažila. Kašlala si na mě a bylo ti jedno, jak já se cítím!! Pokud mnou tak opovrhuješ nevím, proč už si mě dávno nestrčila do děcáku! To by ti tak vyhovovalo, aby ses ke mně vůbec nemusela hlásit! Vždycky to tak bylo a bude, pokud s tím nebudeš nic dělat, jenže víš co!? I kdyby si chtěla, stejně by bylo pozdě, protože ty si svůj vlak zmeškala!“ Křičel už zoufale naplno Lucas a po tváři se mu plavily potůčky slz. Tohle pro něj bylo až příliš bolestivé. Bill po celou dobu zaskočen se do toho taky vložil.

„Mami, on má pravdu. Když jsem si to s ním všechno vyříkal, tvoje chování je nepochopitelné. A víš co? Mám přítele a už mě nezajímá, co mi na to řekneš! Proboha, když si představím, jak bych se cítil já v Lucasově situaci, asi bych to nezvládl, jelikož nejsem tak silný jako on a obdivuju ho za to! Možná je to pro to, že je víc podobnej na tátu, ale za váš rozvod my nemůžeme!!! To jste si měli vyřešit sami, ne nás do toho zatahovat. Jakmile jen pomyslím na všechny ty hádky s Lucasem. Ty si mohla za většinu z nich. Jsi příklad lidské záště. Prostřednictvím Lucase se tátovi nepomstíš. Já myslel, že už ses přes to přenesla, ale jak vidím, tak ne!“

Simone jen seděla, neschopna jakéhokoli slova. Bill ťal do živého. Měl pravdu. Pořád se nevzpamatovala z rozchodu s Jörgenem. Našla si sice Gordona, ale nepociťuje k němu stejnou dávku lásky. Ráda ho má, to ano, jenže ne dostatečně. Celou dobu si to snažila nalhávat, jenže teď už to nejde. Tohle si nezaslouží… a dvojčata taky ne. Ubližovala všem kolem sebe, aby ukázala, jak moc trpí. Jörgen to však stejně nemohl vidět, tak proč to všechno dělala? Ptá se teď sama sebe. Zvedla se a odešla. Musela pryč z domu. Gordon se ji pokusil zastavit, ale marně. Lucas se zavřel ve svém pokoji a šel volat Stacy. Potřeboval si teď o tom s někým promluvit. Bill okamžitě letěl za Tomem. Jako zběsilý mačkal zvonek a bušil na dveře. Otevřela mu Nataša.

„Dobrý večer, prosím vás, je Tom doma? Musím s ním mluvit.“ Bill vypadal naléhavě, ale nevěděla má – li ho za Tomem pustit. Jeho poslední návštěva mu způsobila strašnou bolest. Nakonec ho však pozvala dál a sdělila mu, kde se Tom nachází. Což bylo samozřejmě jasné, ve svém pokoji. Bill vyběhl rychlostí blesku schody a zaťukal na dveře.

„Mami jestli si mi přinesla večeři, tak nemám hlad.“ Zavolal Tom. Bill zaťukal znovu. Tom se tedy s neochotou zvedl a došoural se ke dveřím. „Říkal jsem ti přece, že…“ Zarazil se v půlce věty. „Bille…“ Zašeptal překvapeně Tom, nechopen dalších slov. Strnule stál a svýma povadlýma oříškovýma očima hleděl do těch jeho. Tak moc si přál, aby za ním Bill přišel a teď, stojí přímo před ním… musel se zbláznit. Určitě má halucinace. Jo, to bude ono, prostě normálně zešílel. Jinak by totiž nebylo možné, aby byl tady. Billovi trhal pohled na zuboženého Toma srdce. Byl pobledlý a jindy oči plné jiskřiček zdá se, zcela pohasly… jeho vinou. Bál se promluvit, vlastně ani nevěděl, co by měl říkat. Jeho chování bylo neomluvitelné, pouhé promiň na smazání toho všeho, co se stalo, nestačí.

„Ublížil jsem ti, což je to poslední co bych chtěl. Vím, že pouhé promiň, všechno nespraví… přesto se ti omlouvám. Moje činy byly unáhlené, zmatené. Moc jsme se bál ztráty rodičů, ale v porovnání ztráty tebe, je tento strach nulový.“ Zadrhával se, v krku měl obrovský knedlík a začaly mu vlhnout oči, nevydržel to. Tom stál nehnutě před ním a nic neříkal. Zřejmě už o něj nestál, po tom všem. „Pochopím, jestli už mě nechceš. Já… měl bych jít.“ Chystal se otočit a odejít, v tom ho však Tom urychleně chytil za ruku.

„Nesmíš znovu odejít, zničilo by mě to. Nenechám tě.“ Řekl zoufale, pomalu sklonil hlavu a zlehka přejel svými rty přes Billova třesoucí se ústa. Ten se mocně zachvěl, když špičkou jazyka pronikl mezi jeho rty. Nebylo to divoké dravé líbání, ale procítěné láskou, bolestí a… odpuštěním. Oba cítili, jak se v nich zdvihá mohutná vlna vzrušení. Jejich líbání se zintenzivnilo a jazyky pročesávaly každičký kousek úst. Tom Billovi zajel do zářivých uhlových vlasů a ten se na něj ještě více natiskl. Jeho dlaně vpluly Tomovi pod tričko a začaly ho hladit všude, kam dosáhly. Vnímal jeho horkou sametovou pokožku, a když mu skousl spodní ret, neubránil se vzdychnutí. Tom sjel Billovi až na zadek. Ten se vyhoupl a obtočil svoje dlouhé nohy okolo Tomových štíhlých boků. Zamířil k posteli, na kterou Billa opatrně položil jako nejvzácnější porcelánovou panenku. Chvíli mu jen upřeně hleděl do očí a prstem přejížděl po jeho alabastrovém krku. Bill se však netrpělivě přisunul k jeho ústům a rozehrál svým jazykem velmi dráždivou hru. Nemohl se ovládat, byl jako smyslů zbavený. Pomalu Tomovi vyhrnoval tričko a svými nenechavými prsty bloudil po jeho těle. Zanedlouho se již obě trička nacházela na zemi vedle sebe.

Tom se přesunul z Billových zčervenalých rtů na krk a vytvářel mu tam rudé flíčky, jež hned nato ošetřil jazykem. Nechával za sebou vlhkou cestičku, až se ocitl u jedné ze ztvrdlých bradavek, načež ji obkroužil jazykem a vsál do úst. Lehce ji skousával zuby, zatímco druhou mnul mezi prsty. Bill nekontrolovatelně zavzdychal, což bylo pro Tomovy uši velmi uspokojující. Dál si brázdil cestičku až k jeho pupíku, do něhož vjel jazykem. Bill hlasitě vykřikl. Tom na chvíli pozvedl hlavu, přiblížil se k Billovu uchu, jež jemně skousl a zašeptal: „Lásko, tvůj křik je ohromně sexy, ale mamka je dole a tak…“

„J… jasně… já, pokusím se, ale nic nezaručuju.“ Vydechl koktavě Bill a přerývavě dýchal. Tak vzrušený snad ještě nikdy nebyl, a když mu Tom obkroužil hvězdičku vytetovanou na podbřišku, málem to s ním seklo. Přitáhnul si Toma k sobě a znovu se hladově zmocnil jeho úst. Rukama sjel až k pásku jeho kalhot a začal ho nedočkavě rozepínat. Tom ho zabrzdil. „Bille, jsi si jistý?“ Bill se jenom škádlivě pousmál.

„Nikdy jsem si nebyl jistější.“ Konečně se mu podařilo pásek rozepnout a kalhoty i boxerky z něho jedním tahem strhnul. Chtěl to samé udělat i se svýma džínama, ale nedařilo se mu. Tom něžně odsunul jeho ruce stranou a udělal to sám. Sedl si na Billa obkročmo a rytmicky přirážel na jeho klín. Oba zalapali po dechu. Tom má tak tvrdou erekci, až ho to skoro bolí.

„Vezmi si mě.“ Zašeptá vzrušeně Bill.

„C… cože?“ Vydechne s neskrývaným překvapením Tom.

„Miluj se se mnou.“

„Ale Bille… to…“ Koktá zmateně Tom. Není to tím, že by Billa nechtěl. Moc ho chtěl, ale bál se. Nechtěl mu ublížit.

„Prosím…“ Zamrkal Bill a vášnivě Toma políbil. Ten nedokázal odolat. Přikývl tedy a na moment se od Billa vzdálil.

„Počkej chvilku.“ Řekl jen a po chvíli se vracel s malou tubičkou v ruce. Otevřel ji, a když si nabral na prst nemalé množství lubrikačního gelu, místností se rozprostřela mátová vůně. Naznačil Billovi, aby se otočil a za stálého přejíždění dlaně po jeho páteři opatrně pronikal prsty do jeho těla. Trošku to zabolelo, ale pomalu si zvykal na nový pocit uvnitř těla. Tiskli se k sobě roztřesení vzrušením, kdy už se konečně jejich těla spojí v jedno. Tom začal prsty nahrazovat svým vzrušením a opatrně do Billa pronikal. Ten kníkl bolestí, ale brzy tento pocit přebila neutuchající touha. Jakmile do něj zcela pronikl, nepohyboval se. Čekal, až si Bill navykne na nový pocit. O to víc ho však překvapilo, když mu Bill brzy vyšel vstříc a sám na něj přirazil, svým malým pevným zadečkem. Přizpůsobili se jeden druhému velmi rychle a pohybovali se v rytmickém tempu. Kapičky potu, stékající po jejich hořících tělech se mísily jedna s druhou a vzdechy zaplňovaly celou místnost. Teď už se ani jeden nesnažili udržovat v tichosti a vnímali jenom spojení jejich těl. Tom uchopil do dlaně Billovo vzrušení a začal pohybovat dlaní.

Netrvalo dlouho a oba cítili, že se blíží k vrcholu. Bylo to jako exploze. Nespoutané, nepopsatelné, nádherné. Pocity, které je zaplavovaly, se nedaly vyjádřit slovy. Bill vyhledal Tomovu dlaň a naléhavě ji stiskl. Ten mu stisk oplatil a vyčerpaně se svezl do peřin.

„T… to bylo…“

„…nádherné.“ Dopověděl za něj Bill a položil mu hlavu na ještě zrychleně nadzvedávající se hrudník.

„Miluju tě, Bille.“ Zašeptal a něžně ho políbil do vlasů. Bill usmívaje se jen zašeptal: „Já tebe taky.“ Nic víc už nemuseli říkat, rozuměli si i beze slov. Jenom naslouchali tlukotu srdce toho druhého a za nedlouho vyčerpaně usnuli.