autor: Áďa
Bill
Nevím, jak dlouho jsem brečel na Tomově hrudi, zcela zlomený a zničený. Bože, proč? Za co? Proč se Tom nehýbá, proč nemluví, proč mu slábne dech? Udělal bych cokoliv na světě, abych mohl vrátit čas. Abych mu mohl po příjezdu říct, jak moc mě potěšil a že ho za tohle, co pro mě udělal, miluju snad ještě více než předtím. Nedal bych mu sebemenší záminku k tomu, aby mohl nad ukončením života vůbec jenom přemýšlet. To je totiž určitě hlavní vina celého tohohle neštěstí. Byl určitě tak smutný, že nekoukal, kam jede a ta větev ho zabila… Brouček můj, proč? Miluju tě, Tommy, věř mi…
„Bille?“
Rychle jsem otevřel oči, když jsem zaslechl ten slabý hlásek, volající mé jméno.
„Tommy?“
Jeho oči jsou stále zavřené a v hlase mu zní strach a beznaděj. Chudáček můj malej… Musí se tak moc bát. Stisknu dlaně kolem jeho tváří a palci ho hladím pod očima, zatímco doufám, že mu můj klín nepřipadá příliš nepohodlný. Pohodím hlavou, abych alespoň trochu odstranil z očí deštěm a slzami slepené vlasy, ale nezabírá to. Úzkostlivě hypnotizuju bráškovu tvář, až konečně spatřím, jak se mu otevírají oči.
„Tommy!“ padnu mu prudce kolem krku a zasypávám rychlými naléhavými polibky celý jeho obličej. „Lásko… jsi živý!“
„Bi… Billí,“ zašeptal rozechvělým hlasem a mně bylo jasné, že musí být promrzlý na kost. Chtěl jsem ho něčím zahřát, ale neměl jsem čím, na sobě jsem měl jenom zablácené tričko a džíny, a obojí bylo do poslední nitky promočené. Začal jsem mu tedy rychle dýchat na obličej, abych ho zahřál aspoň dechem.
„Ne… neboj se, Tommy,“ zacvakal jsem zubama. „Pojď… vrátíme se do chalupy.“
Slaboulince přikývl. Vsunul jsem pod něj svou ruku, abych mu pomohl se zvednout ze studené země, jakmile se ale jen trošku nadzvedl, zaskučel a křečovitě zavřel oči.
„Auuu… hlava,“ zasténal polohlasem.
Věděl jsem, co to znamená a zběsile jsem zamrkal, když jsem se podíval na krvácející bouli. Musí ho to tolik bolet…
„Vydrž, lásko,“ povzbuzuju ho roztřeseným hlasem, ačkoliv se sám utápím v beznaději. „Bude to dobrý!“
Sice mě slyšel, ale stejně se na nešťastném výrazu v jeho obličeji nic nezměnilo. S velikými obtížemi se mi povedlo vytáhnout ho na nohy. Snažil se mi pomoct, ale jeho deštěm ztěžklé oblečení ve spojení s poraněnou hlavou způsobilo, že se stejně devadesáti procenty své váhy opíral o mě. Oči mu těžkly a víčka se mu klížila, přesto se snažil držet se při vědomí. Ta jeho slabost mě tak děsila… Nikdy jsem Toma v takovémhle stavu nezažil, vždycky to byl můj ochránce. To on byl z nás dvou ten, co byl vždycky silný a statečný a konejšil a chránil ostatní kolem sebe, to znamená především mě. To on byl tím, kdo zůstal nezlomený a zachraňoval celou situaci.
Ale teď to bylo naopak. Mé dvojče se stěží drželo na nohou a ke koni jsem ho musel nasměrovat. Jenomže teď se naskytl problém, a to hodně veliký. Jak brášku dostanu nahoru, abych ho domů mohl odvézt? Tommy se sice snažil, ale bez sedla na vysokého hřebce se těžko nasedá i zkušeným jezdcům. Teprve až na desátý pokus se Tomovi povedlo se zapřít za kohoutek tak, že se mi povedlo ho nadzvednout natolik, aby s obtížemi přehodil pravou nohu přes koňský hřbet. Ale aspoň, že se to nakonec povedlo. Trošku jsem ho ještě ze země upravil, aby nespadl hned při prvním vykročení a za vodítko jsem bělouše dovedl ke spadlému stromu, jehož kmen mi umožnil poměrně snadno vysápat se za Toma. Srovnal jsem si v dlaních provaz, aby byl na obou stranách stejně dlouhý, a jemně vybídl koně ke kroku…
Držím Toma přitom kolem pasu a cítím, jak se svým rozechvělým tělem tiskne ke mně.
Ačkoliv se sám třesu zimou jako ratlík, snažím se mu co nejvíce dýchat za krk, aby měl alespoň trošku teplíčka. Nevím, jestli to zabíralo, ale bál jsem se, že moc ne, ačkoliv byly po pár vteřinách mé klepající se rty přitisknuté k jeho jemné kůži, kterou se tak úzkostně snažily zahřát. Ani jsem nekoukal na cestu. Bože, jestli Tom chytí z tohohle zápal plic…
Najednou jsem zaznamenal, jak kůň znenadání poskočil a poplašeně zařehtal, následován Tomovým vystrašeným vypísknutím a ještě větším schoulením se ke mně. Trhnu provazem. Co tomu zvířeti je? Pak to ale uslyším taky. Bouře se vracela! No doprčic… Domů dojet nestihneme, na to jsme moc daleko. A bělouš teď začal poskakovat a dupat, evidentně bouřky vůbec neměl rád. Jenže co teď s tím? Bez udidla, bez sedla a se zraněným bráškou ho v tomhle počasí zvládnu těžko, vždyť vím, jak komplikovaná byla cesta sem…
„Chyť se hřívy, Tommy!“ vykřiknu a sklouznu z mokrého hřbetu, když začne hřebec vyvádět a to tak, že docela dost divoce.
„Billí!“ zakvílí. „Billí, nenechávej mě tady! Já spadnu!“
„Nespadneš!“ zvolal jsem zoufale. „Dělej, co říkám, a bude dobře! Musím ho zpacifikovat a vést, jinak nás shodí oba dva!“
Viděl jsem, jak se Tomovy lehce namodralé prsty křečovitě zaryly do hřívy. Bylo mi ho moc líto, chápu, jak se musí cítit, ale přece nemůžu dopustit, aby nás ten vyplašený pošuk shodil. Musím být u jeho hlavy a klidnit ho, jinak to může dopadnout ještě velice zle. Jenomže ani moje přítomnost jaksi nedokáže utlumit hřebcův strach z blesků a hromů. Pořád divočí a Tom na jeho hřbetě je celý zelený strachy…
Sakra, potřeboval bych šátek, abych tomu těžko zvladatelnému zvířeti zavázal oči. Už když jsme trénovali na dostihy a bylo třeba jet na veterinu, tak koně, kteří se děsili vstupu do přívěsu za autem a vzdorovali celé hodiny, byli poslušní jako beránci poté, co se jim zavázaly oči. Nadějně pohlédnu na Toma. Jenže ten je bez šátku! Jak na potvoru dneska vyrazil jenom v čepici, kterou teď někde ztratil… Rychle si přes hlavu přetáhnu mokré tričko a nevnímám okamžitě naskakující husí kůži. Stejně byl ten kus látky celý promočený, takže zima mi takhle bude stejná. Rychle jsem ho omotal kolem koňské hlavy. Bože, jak jsem jenom doufal, aby tenhle osvědčený trik nezklamal! Chci jenom dostat svou lásku bezpečně a ve zdraví domů, nic víc!
Rozbuší se mi srdce, když kůň po krátkém pohození hlavou opravdu zůstane nehybně stát, chvějíce se přitom po celém těle. Dotknu se ho dlaněmi a přejedu kolem jeho nozder, mumlám přitom konejšivá slůvka. Poté vykročím a jemně zatahám za provaz. Jde se mnou, brouček… Když ale znovu zaburácí hrom, přímo nad našimi hlavami, postaví se na zadní tak moc, že mě provaz silně řízne do krve a Tom z jeho zad málem sklouzne.
„TAK ALE!“ zařvu na něj. „Drž se, Tome!“
Rozeběhnu se proti koni a prudce přitom škubu provazem po celé jeho délce. Sleduju, jak hřebec polekaně na moje nucení couvá. Nutím ho, aby šel pozpátku ještě několik zmatených kroků, zatímco Tomovy klouby jsou silně bílé od křečovitého svírání hřívy, než zvíře konečně zastavím.
„Šššššššt,“ šeptám a pohladím ho po hlavě, aby se uklidnil. „Pojď!“
Vyrazím dopředu a bělouš mě následuje. Znenadání prudce zastavím a pozdvihnu ruce s provazem. S potěšením zaznamenávám, že kůň se okamžitě taky zastavil a preventivně o dva tři kroky couvl. Jeho náhlou poslušnost trošku rozruší zahřmění, ale poté, co zasyčím, mě zvíře opět následuje. Uf, povedlo se. Teď už snad nebude dělat problémy. Registruju, jak se do mé deštěm zmáčené kůže dala zima snad pronikavěji, než dosud, a proto se po cestě se zamlaskáním rozeběhnu.
„Drž se, lásko!“ zavolám na Toma. „Už to bude ok, neboj, za chvíli jsme doma.“
Viděl jsem, jak poslušně stiskl kolena ještě více ke koni, když se zvíře na můj povel poslušně rozklusalo. Dusali jsme takhle po cestě, ani nevím, jak dlouho a jak to, že jsem vůbec takovou dobu běh vydržel. Nikdy jsem nebyl žádný dobrý sportovec nebo běhající vytrvalec. Snad mě k tomu přinutila nehorázná zima, protože být oděný jenom v mokrých džínách, když je začátek října, je šílenost. Snad to byl strach o Toma. Snad obavy, aby se odeznívající bouřka opět nestočila a nevrátila se… Po chvíli mě začalo prudce bodat mezi žebry v místech, která už byla lehce srostlá, ale já jsem nezpomalil. Věděl jsem, že teď je důležitá každá vteřina, protože čím dýl budeme s Tomem v tomhle mokrém a studeném počasí, tím větší riziko nastydnutí nám hrozí. Beztak mám dojem, že já se mu asi nevyhnu, protože jsem zimou už skoro ani neviděl před sebe, ačkoliv mě poklus trošku zahřál. Jenže nedostatek kyslíku se už dost zběsile hlásil o pozornost. Už nemůžu dál… Ale musím…
Ve chvíli, kdy jsme konečně vyběhli z lesa, se mi zamotaly nohy do sebe a já se jak široký, tak dlouhý natáhl do ledové mokré trávy. Vnímal jsem, jak hřebec na poslední chvíli uhnul stranou, aby mě nepošlapal, za což jsem mu byl neskonale vděčný. Stále pevně svírajíc jeho konec, vytáhl jsem se za vodítko opět na nohy a úzkostlivě se podíval na Toma. Sice se na hřbetě držel, ale zdálo se, že co nevidět omdlí, jeho oči byly otevřené jen na malinké skulinky a sinalost mu z tváří nezmizela. S vypětím posledních sil jsem vratkým krokem dovedl koně ke dveřím chalupy.
„Už jsme doma, Tommy,“ vydechl jsem a otevřel dveře. „Pojď.“
Jemným zataháním za nohu jsem ho přiměl, aby sklouzl z koňského hřbetu rovnou do mé náruče. Poněkud jsem pod ním zakolísal, ale rovnováhu jsem ihned vybalancoval a vtáhl jsem Toma do dveří, které jsem zavřel. Dovlekl jsem ho do obýváku, kde jsem ho usadil na gauč.
„Vydrž, lásko,“ políbil jsem ho na poraněné čelo a rozeběhl se ke krbu. Bože, ještěže ten majitel je tak prozíravý! Dříví bylo úhledně naskládané hned vedle krbu, takže ho stačilo jenom přemístit a podpálit. Podařilo se mi to hned napoprvé. Nato jsem se rozeběhl do kuchyně, abych dal v rychlovarné konvici vařit vodu na čaj. Bleskurychle jsem nachystal dva hrnky, které jsem o nějakou chvilku později zalil, a zatímco se čaj louhoval, vyrazil jsem do Tomova pokoje. Vzal jsem čisté suché boxerky, ponožky, tričko, tepláky a mikinu a vrátil se do obýváku.
Tom stále seděl na gauči tak, jak jsem ho tam nechal. Zuby mu nehorázně cvakaly, i když se místností pomaloučku plížilo teplo z krbu. Pomohl jsem mu dostat se ze zmáčeného oblečení, které jsem pro tuto chvíli nedbale pohodil na podlahu a vběhl jsem do koupelny pro ručník. Přejížděl jsem jím bráškovo zkřehlé tělo, z něhož čišel ledový chlad. Tom se ke mně přitulil.
„Bi… Billí,“ drkotal zuby. „Zí… zítra po… pojedeme do… domů. Milu… ju t… tě a ne… nechci, abys… tu tr… trpěl…“
„Ne, Tommy,“ zavrtěl jsem hlavou a držel ho v silném objetí, zatímco jsem mu ručníkem přejížděl záda, dýchajíc mu přitom do obličeje. „Zůstaneme tady. Líbí se mi tu.“
„A… ale…“
„Pšššt,“ umlčel jsem ho lehkým polibkem a navlékl jsem ho do suchého, teploučkého oblečení. Setřel jsem z jeho obličeje vlhkým hadříkem všechnu rozmazanou krev i bláto, tišil jsem ho, když při doteku na bouli bolestně sykl. Zachumlal jsem ho do deky, přiložil do ohně několik velikých polen a šel pro čaje. Chvíli mi teda trvalo, než jsem našel cukřenku. Sakra, tady je takových krámů, vztekal jsem se v duchu, když se mi pod ruku připletla dětská lahvička na mléko. Nakonec jsem však požadovanou nádobu našel. Osladil jsem nám čaje a odnesl oba kouřící hrníčky do obýváku.
„Na, napij se,“ vybídl jsem Toma a přiložil mu šálek ke rtům. Poslušně polkl. Nedal jsem mu pokoj, dokud nevypil alespoň polovinu, což mělo v souladu s ohněm za následek, že se bráška konečně přestal klepat. Mírným tlakem svých dlaní jsem ho donutil lehnout si.
„Spinkej, lásko,“ zašeptal jsem, když jsem zaznamenal jeho klížící se oči. „Už je dobře, jsem tady s tebou. Spinkej…“
Teprve když usnul, převlékl jsem se do teplých věcí i já. To poletování kolem brášky mě trošku zahřálo, ale i tak jsem byl neskonale vděčný a šťastný, když jsem cítil, jak mě mé oblečení hřeje, stejně jako čaj, který jsem usrkával, hledíc přitom do plamenů. Bože, tohle teda byla akce…
Vyskočil jsem na nohy, když jsem si uvědomil, že jsem hřebce ještě neodvedl do ohrady. Ježkovy oči, snad nikam neutekl! Vrhl jsem poslední pohled na spícího Toma a rozeběhl se svou chybu napravit. Ulevilo se mi, když jsem ho spatřil stát u ohrady, jak s nastraženýma ušima točí tričkem omotanou hlavu směrem ke stodole. Uchopil jsem ho za vodítko a otevřel vrátka.
„Hodný,“ zamumlal jsem potichu a pohladil ho po krku. „Hodný koníček…“
Zavřel jsem za námi dveře do stodoly, takže hučení větru a deště bylo rázem slyšet o něco míň. Teprve teď jsem koni sundal z očí tričko a odepnul mu od ohlávky vodítko. Trošku zmateně se porozhlédl po stodole, načež s radostným zaržáním zamířil k poslednímu zbytečku sena, co tam měli. Jej… určitě mají hlad, broučkové… Rychlými, automatickými pohyby jsem ryzáka konečně zbavil zoufale nasazeného sedla a uzdy. S tímhle nákladem v rukou jsem podlezl hrazení, umístil výstroj na své místo a zamířil jsem do kumbálu. Do kýblu jsem nasypal pořádné množství granulí, a když jsem jídlo těm hladovcům rozdával, klisně a běloušovi jsem přidal o odměrku víc. Klisna to potřebovala kvůli budoucímu hříbátku a hřebec si to zasloužil, ačkoliv občas pěkně vyváděl. Nebýt něj, tak Toma dovleču na chalupu až někdy v noci, a to promrzlého na kost tak, že by ani jemu, ani mně už nikdo pravděpodobně nepomohl.
Přelezl jsem ohradu zpátky, uklidil jsem kýbl a odměrku a popadl vidle, abych naházel nějaké seno. Na množství jsem nešetřil, jen ať si dají, broučkové. Sena tu byla bohatá zásoba, tak ať si ti lumpové pošmáknou… Poté jsem se znovu vrátil dovnitř. Uchopil jsem kus sena, smotal ho a naučenými pohyby jsem jak bělouše, tak ryzáka vytřel do sucha. Odměnou mi bylo jejich radostné tlumené zaržání a spokojené odfrknutí. Nadšeně jsem naslouchal, jak jejich kopyta šustí, když přešlapovali v silné slaměné podestýlce a viděl jsem, jak klisna poté, co dojedla, odešla do rohu, kde slámy bylo víc a spokojeně na ni ulehla. Neodolal jsem. Přistoupil jsem až k ní, klekl jsem si a začal ji hladit po krásné černé hlavě, zatímco ona mi spokojeně vydechovala horký vzduch do tváře, tak jako jsem to dělal před chvílí Tomovi…
Tom. Sakra, dočista bych na něj zapomněl! Zvedl jsem se na nohy, oprášil si kalhoty od slámy a opustil jsem stodolu. Rychle jsem přeběhl deštěm, který mě naštěstí nestihl moc zmáčet a vběhl jsem do obýváku. Tom stále spal. Byl sice pořád pobledlý, ale přesto se mu do tváří vracel život. Neodolal jsem a poté, co jsem přiložil do ohně pořádnou nálož dříví, jsem se vsoukal k němu pod deku a pevně ho objal. Ze spaní se trošku zavrtěl a něco zamumlal.
„Neboj,“ zašeptal jsem. „Už tě ven takhle samotného nikdy nepustím. Když už někam pojedeme, tak jenom spolu… Miluju tě.“
Chvíli jsem lehce třel své rty o jeho, podvědomě ve spánku pootevíral pusu. Měl jsem silné nutkání pokračovat, pak jsem si ale uvědomil, že by ho to mohlo vzbudit. Ne. Jen ať spinká. Po dnešku musí být určitě vyčerpaný. Objal jsem ho ještě silněji poté, co se mi s tlumeným zaúpěním schoulil do náruče, a hladíc jeho záda, pomalu jsem taky usnul.
autor: Áďa
betaread: Janule
oo bože…nádhera! Jak se Bill o všechno krásně stará! úžasné!
Panejooo…Tom je sice pako, ale aspoň se nám postaral o zápletku. 😀 A Billda si přitom ani nepomyslel, že už na koně nechtěl ani sednout. 😀
Áďo? Chaos se neblíží ke konci, že ne?! 😀
a co když jo? 🙂 já nevím, co si tam ti dva ještě vymyslí a nevymyslí :-)))
Úúúžasný… Bill mě skoro dojal jak se hezky o Tomíka postaral:))) Plostě překrááááásný
Co to vidím? Jaký konec Chaosu? Jako to ať tě Áďo ani nenapadne to by sis mohla skusit!
no jak říkám, záleží to jenom na těch dvou, co si ještě vymyslí nebo ne, já v délce trvání jejich osudu nemám v podstatě žádnou pravomoc, protože postavy si otěže děje přebraly do vlastních rukou :-)))
Tag a sou hezky w bezpečí a wšechno bude dobrý! A ty áďo mě laskawě neber iluze jó :DDD
krásna slaďárna :-))) Stavím sa, že to ich "bábo" bude to žriebätko, nie? 🙂
Bitter… to nevím, jestli ti ty iluze dlouho vydrží :-))) dyť jsem přece…. jak jste mě to titulovali? královna sadismu? 😀
zuzana: já ti nevím 🙂 možná jo, možná ne 🙂
Jsem šťastná hned ze dvou věcí: samozřejmě to nejpodstatnější – Tommy žije. A ta druhá úžasná věc – Billyho srdíčko se znovu otvírá koníčkům.
To byla tedy akce, vůbec jsem nedýchala a čekala jsem, jak Bill dostane Tommyho na hřbet koně. Uf, podařilo se. Nádherný moment, když se Tommy k Billovi tisknul, když ho na běloušovi vezl. Ale pak ty komplikace, já se tak bála. Jen jsem doufala, že se za tu hřívu Tommy chytí pevně. Když sklouznul po všech těch nástrahách osudu Billovi do náruče, divila jsem se, že Tommyho to pírko jménem Bill uneslo… Už podruhé říkám: Miluju tě, Bille! :))))
Dojemná byla chvíle, kdy i přesto, že byl Tommy zraněný, stále myslel jen na Billa.
Nakonec se krásně Bill postaral i o koně, náááádherné. Opět kapitola plná emocí a lásky.♥