autor: Rachel
Varná konvice konečně vypnula a čísi ruce ji pomalu uchopily za ucho. Simone si zalila kávu nachystanou v hrnku a s očima upřenýma na okno se opřela o kuchyňskou linku. Byl jeden ze slunečných prázdninových dní, bylo brzy ráno a všichni se teprve probouzeli, potěšeni právě vycházejícím sluníčkem. Simone sledovala své sousedy, kteří se smáli se svými ratolestmi nebo jim zrovna chystali snídani na zahradě. Při pohledu na rozesmáté matky se jí po tváři skoulela slza a spadla neznámo kam. Otřela si oči od pláče a ještě jednou se šla podívat do předsíně. Tomova velká taška už tu dávno nebyla, ty tam byly jeho hiphoperské boty a pár kšiltovek zavěšených na věšáku. Tom odešel, když Simone ještě spala. A toho litovala nejvíc. Nestačila se s ním ani rozloučit, ani jej obejmout nebo políbit. Cítila, že kousek toho, co do tohohle domu patřilo a co tolik milovala, najednou odešlo a ona už jej nikdy neuvidí. Povzdechla si a posadila se za stůl. Bezmoc, kterou cítila, se nedokázala srovnat s ničím. Ať přemýšlela, jak dlouho chtěla, nedokázala přijít na nic, co by Tomovi mohlo pomoci. Manželovi se nikdy sama postavit nedokázala a ani teď by se neodvážila jediným slovem mu vzdorovat. Ale byla tu ještě jedna věc, která jí dělala starosti. Bála se, co se bude dít, až se Bill vzbudí. Za tyhle tři týdny, co u nich Tom bydlel, si stihla všimnout, jaké se mezi oběma dvojčaty vytvořilo silné pouto. Nikdy neviděla Billa nebo Toma samotného. Každý z nich byl vždy se svým bráškou a jeden na druhého nedal dopustit. Byla tak šťastná, že má obě své děti u sebe, a doufala, že už to tak zůstane napořád. Jenže osud tomu chtěl bohužel jinak. Nešťastně skryla hlavu do dlaní…
A nastražila uši. Srdce jí začalo prudce bušit, když uslyšela zarachocení klíčů v zámku a cvaknutí dveří. Bylo tiché, ale klidným domem se nahlas rozneslo až k Simone do kuchyně. Nevěděla, co má dělat. Klíče od domu měla jen ona, spící Bill v horním patře a…. ještě někdo. Ale ne, to přece nemůže být….
Veškeré její pochybnosti zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, když se ve dveřích do kuchyně objevila vysoká štíhlá postava v XXL oblečení a kšiltovkou na hlavě. Nemohla uvěřit, že před sebou vidí svého o deset minut staršího, usmívajícího se synka.
„Tome?“ šeptla nevěřícně a nato se i jí rozlil na tváři zářivý úsměv.
„Mami,“ Tom na nic nečekal a vrhnul se jí do náruče, poslouchajíc její vzlyky. Hladil ji ve vlasech a pomalu se od ní odtáhnul. „S tátou jsme se domluvili. Nejdřív byl sice trochu proti a… no vidíš,“ prstem ukázal na svou tvář, kde byly znát červené otisky prstů. „Ale potom jsem mu řekl, že… že patřím sem. Tohle je můj domov a i on si uvědomil, že tady jeho příkazy ani zákazy nic nezmůžou. Já už mám svůj život a chci ho trávit tady s tebou a s bráškou,“ dokončil Tom a ucítil Simonino silné objetí. Moc dobře věděl, že je jeho maminka šťastná, ale také věděl, že se tady dole nesmí nijak dlouho zdržovat. Simone ho políbila na čelo.
„Mám tě moc ráda, Tome,“ zašeptala a její srdíčko plesalo radostí, že budou zase všichni tři pohromadě. Tom se však od ní rychle odtrhl.
„Mami, kde je Bill?“ vyhrkl rychle a začal se rozhlížet po kuchyni. Černovlasou osůbku však nikde neviděl.
„Je nahoře, určitě ještě spí. Zatím nachystám snídani,“ odběhla k ledničce a vůbec nezpozorovala Toma, který se vplížil na chodbu a vedle tašky si vzal krásnou červenou růži. S mírným úsměvem k ní přivoněl a zavřel oči. Ta známá, podmanivá vůně mu připomněla to nejcennější, co měl. Billi, miluji tě.
Nečekal už ani vteřinu. Co nejtiššími kroky vyběhl schody nahoru, avšak na posledním schodě narazil na něco chlupatého, černého a spícího. Tom stačil jen tak tak zabrzdit, aby jeho noha neskončila na Kazimírově ocásku, čímž by si to u ctižádostivého kocourka pěkně polepil. Zvířátko si nejprve protáhlo všechny čtyři packy, potom zazívalo, a když uvidělo Toma, spokojeně zapředlo. Tom se pousmál.
„Kazimírku, kde máš páníčka?“ špitnul a nato se kocourek zvednul. Se vztyčeným ocáskem odpochodoval k pootevřeným dveřím a packou se do nich opřel. Tom se nadechl a vstoupil dovnitř.
Sluníčko ozařovalo celý pokoj, ve kterém se nic nezměnilo. Zlaté paprsky se blyštěly v okenním skle, Ijáček ležel na nočním stolku a v bílých peřinách leželo zachumlané křehké tělíčko. Tom s úsměvem přistoupil k posteli a posadil se na ni. Billova tvář, i když byla spící, byla to nejkrásnější, co kdy viděl. Mohl by se na ni dívat do konce svého života, ten pohled by se mu nikdy neomrzel. Jenže teď chtěl udělat něco jiného. Pomalu odhrnul Billovi vlásky z čela.
„Billi, medvídku můj,“ špitl něžně a cítil, jak mu srdíčko bije jako splašené. Prohlížel si ty krásně dlouhé řasy, které se začaly chvět čím dál tím víc a za chviličku už se na Toma upíraly dvě hnědá kukadla. Bill zamrkal, ale za pár vteřinek se jeho čokoládová očka zalila slzami. Tichounce se rozplakal a skrz slzičky sledoval Toma, který sebou polekaně trhl.
„Proč pláčeš, Billi?“ zašeptal a polekaně očima těkal po Billově tváři. Bill se přerývaně nadechl.
„Protože vím, že… že tohle je jen sen a až se probudím, tak ty tu nebudeš,“ vzlykl tiše, ale zastavil ho Tomův prst na jeho rtech. Byl tak jemně položený a donutil Billa upřít na Toma jeho mandlové oči. Tom se k němu nahnul.
„Ne, ne, Billi. Tohle není sen,“ něžně si pootočil jeho tvář k té své a vpil se mu do rtů. Když Bill ucítil tu známou příchuť a chladnou kovovou kuličku, opadl z něj veškerý strach. Vychutnával si Tomovy rty a na pár milimetrů se od něj odtrhl. Věděl, co mu tímto chtěl Tom říct. Že všechno zlé už je za nimi a teď už přijde jen to dobré. Ale potřeboval se ujistit.
„Takže, to… to znamená, že tu bude můj Tomi se mnou, bude tu bydlet a budeme už navždy…“ nedořekl, protože Tom mu podal růži a zastrčil pramínek jeho neposedných vlásků za ouško.
„Spolu,“ dokončil dredáček, a když uviděl rozzářená očka své lásky, došlo mu, že teď je tím nejšťastnějším človíčkem na celé planetě. Jemně jej líbal do voňavých vlásků a smál se spolu s ním.
„Lásko moje jediná,“ špital rozněžněle a z očí se mu vykutálelo pár slziček radosti, „ani nevíš, jak moc tě…“ tentokrát jej však přerušil Bill.
„Miluji tě, Tomí,“ vyznal mu lásku a silněji jej objal. Už si jej nikdy nikým nenechá vzít. Pomalu si lehal zpátky do peřin, kde se s úsměvem na tváři uvelebil a přitáhl si svého miláčka za týl k sobě. Jejich polibky a doteky, které si opláceli, byly více než dokonalé.
Černá chlupatá kulička stiskla ve své malé tlamičce modrý plyšový ocásek s růžovou mašličkou a Kazimír spolu s Ijáčkem vycouval ze dveří Billova pokoje. Pro tuto chvíli už je tu nikdo nepotřeboval.
KONEC
autor: Rachel
betaread: Helushka
Ahoj zlatíčka moje,
jak jste určitě správně rozpoznali, nebo si taky přečetli, tohle je poslední díl téhle úžasné povídky, kterou miluju. Tak jsem rozhodla, tedy, určitě přes protesty všech vás, kteří jste Lásku četli a byli jí věrní. Dovedu si představit výrazy vás všech, když jste si přečetli to „proklaté“ slovíčko konec:-D Určitě jste si říkali: Cože?? Konec?? Ta Rachel se snad zbláznila!!
Ne, nezbláznila. V životě jsem neviděla povídku, která by neměla konec, a proto musela i tahle jednou skončit. Věnovala jsem jí čtyři měsíce mého života, mám ji moc ráda a ráda si ji zpětně čtu. Děj jsem měla takhle naplánovaný a jsem ráda, že jsem to pěkně dotáhla až do konce. Ale musím přiznat, že posledních pět dílů se mi psalo už hůř. Přeci jen jsem nad Láskou strávila víc času, než nad kteroukoli jinou povídkou. Byla založená na mém životě a na faktech jako psaní písemky z mocnin. Dostala jsem dvojku:-D A bez doučování!!!! Tímto zdravím, paní učitelko:-D
A co stojí za zmínku je postava Erika. Tady to byl hajzl, který Billovi ubližoval, ve skutečnosti je to docela dobrej kluk až na to jeho lajdačení, ale bez něj by ve třídě nebyla sranda:-D Takže opravdovému Erikovi nekřivděte:-D
Děkuju úplně všem, kteří byli Lásce věrní, milovali ji a psali mi komenty:-D Pamatuju se, že jsem se jednou musela smát, když jsem si od jedné holky, nevím přezdívku, přečetla, že jsem nejlepší autorka „něžných“ povídek na celém blogu:-D Áno, za to také děkuji xD A vůbec za všechnu vaši podporu, dík patří také té ÚŽASNÉ dámě, které říkáme Jaňule, za vynikající betaread:-D Bez vás by to nebylo ono, děkuju ještě jednou moc a Rachelka vás má moc ráda:-D
Neplakejte, nesmutněte, ani nic podobnýho:-D Rachelka má pro vás totiž překvapení…..
Papa a děkuju moc. Vaše Rachel xD
:-*****
Konec?! KONEC???!!! Racheeeeel!
Né, samozřejmě jsem věděla, že to musí jednou skončit a asi k tomu nebyla lepší příležitot,než teď.
"Láska" byla ta nejněžnější povídka, kterou jsem kdy četla!
Milovala jsem nejenom dvojčátka, ale i Kazimírka a Ijáčka.
A ten závěr byl krásňounkej… 🙂
Už se moc moc těším na překvapení. 🙂
už konec? Achich jooooo…..a co takhle pokráčko? xDDD To by bylo úžasné!!! Zajímal by mě Ijáčkův osud…chudáček šel na jistou popravu rozcupováním…a já mu celou dobu tak moc fandila….chudáček….no ale taky mě samozřejmě zajímá osud dvojčátek….tahle povídka je fakt naprosto krásná a já jí mám moc ráda
Terezka: Děkuju moc, musím se přiznat, že když jsem do povídky začala zapojovat Kazimírka a Ijáčka, tak jsem měla strach, jak je přijmete, ale ukázalo se, že to byl dobrej tah. Jsem ráda, že se ti Láska líbilaa že jsi jí byla věrná. Děkuju za všechny komenty od tebe:-D
Sauriel: Děkuji též, měla jsem v plánu napsat druhou řadu, potom ale došla inspirace. Taky ti děkuju za komenty a že jsi tedy komentovala poctivě, jen co je pravda:-D
jůůůj… už konec? 🙁 škoda, zrovna teď, když to bylo takový akční… ale co se dá dělat, je pravda, že nemůže být povídka bez konce, takže já už se těším na to překvápko 🙂
achjo… tohle je život no 🙁 nekonečný příběh prostě neexistuje, a to je škoda. tvoje povídky – konkrétně tuhle – bych byla schopná číst až do skonání světa. vážně bys mohla být spisovatelkou twincestních povídek, všechny zaláskované úchylné dušičky bys tím potěšila 😀 ještě když tě to baví a neděláš to z donucení…
no nic, asi jsem se tady nepřišla bavit o tvém povolání v dospělosti 😀 no – story byl vážně neskutečně skvělý. miluju, jak jsi to vždycky dokázala tak něžně popsat, vůbec tě nechápu. alespoň budu mít inspiraci na další povídky – jemnůstky lidé žerou 😀 asi nejsem sama, koho konec mrzí, tak ale už s tím asi nic nenaděláme, že? 🙁 doufám, že to překvápko bude co nejdříve, už se na tvoji další zplodinu neskutečně těším 😉
P.S: RACHELCE TŘIKRÁT HURÁ!!
HURÁ!!
HURÁÁ!!
HURÁÁÁÁÁ!!!
je mi strašně líto, že už to končí… x(( úplně sem se do ní zamilovala a vždycky sem se těšila na nový dílky, protože mi zvedali náladu… x)) jsem neskutečně ráda, že to mělo dobrej konec a dvojčátka jsou spolu…. x)) tahle povídka rozhodně neměla chybu… x)) sem zvědavá na další tvoje výtvory, protože skvěle píšeš a jak krásně to všechno umíš popsat je až neskutečný… x))
tak tohle byla úplně první povídka, kterou jsem četla od začátku! Vážně, budu si ji pamatovat navždy xD no a byla to taky nejněžnější povídka, co znam 🙂
Jak už jsem Rachel miliónkrát psala, pro tuto povídku mi často docházely slova a není tomu jinak i u posledního dílu. Mrzí mě, že tak dokonalá povídka už končí, ale musím se s tím smířit. Ty jsi skvělá autorka se skvělými nápady a máš talent psát, takže doufám, že se v nejbližší době od tebe objeví nová povídka. Já už předem vím, že na 110% budu její stálá čtenářka :o* Děkuji za skvělý "zážitek", který jsi mi poskytla :o*
Konec? Nečekala jsem, že přijde takhle brzy, dost mě to zaskočilo x( Ale co, nějak to zvládnu… Navíc se říká, že něco končí a něco začíná. A já věřím, že už pro nás chystáš nějakou další něžnůstku, viď? I když se musím přiznat, že mi princ Tom bude hoooodně chybět x(
Jsem moooc ráda, že to dopadlo takhle a že jsou dvojčátka spolu tak, jak to má být x) Rachelko, tobě patří můj obrovskej dík, prostřednictvím Lásky se mi alespoň na kratičký okamžik podařilo odpoutat od reality a i ve dnech, kdy mi opravdu do smíchu nebylo, mi tvoje povídka dokázala vykouzlit úsměv na rtech a zvednout náladu. Ještě jednou děkuju a piš rozhodně dál, bez tvých něžných povídek bych se už asi ani neobešla x)
Já byla téhle povídce věrná od začátku až do konce.Na každý díl jsem se těšila jako na ten nejvzácnější dárek v životě.Rachel já ti asi nesplním tvůj požadavek,protože já už jsem se rozbrečela a i posmutněla.Máš pravdu Terezko je to ta nejněžňoučká povídka co jsem,kdy četla.Jsi moje láska,časoprostor,Zamilovaný dikobraz,Můj zlobivý model,Můj kouzelný Bill,Byl jednou jeden učitel,Nerozhodný Tom jsou ty nej povídky.
Děkuju Vám moc:-D
to není fér… Ja se nedozvím jestli kočičí dáma od vedle měla koťatka…. Nebo už to v nějakém díle bylo? Mám v tom zmatka… že bude další díl? Já si ale opravdu myslela že toma nechaš u otce….
Nekomentovala jsem všechny kapitoli,ale četla jsem je všechny.Moc hezký napsané.
Ja úplne zbožňujem takéto príbehy kde je len neha a láska (tú predposlednú kapitolu nerátam ich otec je kretén) a celý čas sa dvojičky milujú a neubližujú si. Krásne nežnučké dielo 🙂
Čtu to už po druhé je to moc pěkna povídka.