autor: Ainikki
Po skleněných tabulích oken velké přepychové vily se spouštěly silné provazce vody a co chvíli protnulo vzduch oslepující světlo zářivého blesku, plazícího se po celé obloze. Již několikátý den vydatně lilo. Nebe bylo zahalené černými hustými mraky, které se jako temné stíny valily nad zbohatlickou čtvrtí města New York. Takový tady byl nástup prvního jarního měsíce. Uplakaný, šedivý, chladný, větrný a především depresivní. Jako by snad paní zima úpěnlivě svírala v rukou žezlo vlády a odmítala ho předat jaru.
Bylo to skličující. Našel se ale někdo, komu to nikterak nevadilo. Naopak. Ta plískanice jen podtrhovala stav, ve kterém se nacházela. Nepostrádajíc svou vznešenost a krásu, stála mlčky u okna a pozorovala vrtochy přírody. A možná je ani nevnímala. Byla do sebe neobvykle ponořená a utápěla se ve svých myšlenkách. Už nějakou dobu něco postrádala. Ovšem připustit si přehmat? Nepřipadalo v úvahu. Ona nikdy nechybovala. Navíc měla právo se zlobit a odvrhnout ji. Nebyla dál hodna její přízně. Vzdala to. Nesplnila očekávání. Slabošská holka. Zavrhnutí si plně zasloužila.
Tak proč nad ní najednou tak moc uvažovala? Přemýšlela, jak se asi má, jak žije? A našla si už za ni náhradu? Nejvíce ji popouzelo, že se nevyznala sama v sobě. Na jednu stranu tu černovlasou holku nenáviděla, na stranu druhou se jí stýskalo. Měla vztek sama na sebe. Na to, že se od ní nedokáže oprostit. Možná to byla jen další závislost na již v pořadí druhé ženě v jejím životě. Tu první nemilovala nikdy. Tím si byla jistá. Možná jako dítě ano. To si spolu hrávaly a byly si sobě rovné. Ale poslední roky? To ona v ní rozdmýchala všechny její špatné vlastnosti, které byly jinak hluboko ukryté, protože nikdy nedostaly příležitost se projevit.
Zloba, vztek, pomstychtivost, necitelnost až ledovost, egoismus. To byl jen zlomek toho, čím okrášlila její osobnost.
A odvrhnout ji od sebe, jednoduše se distancovat a vysvobodit tak svou duši z jejího vlivu? To nedokázala. Byla to přece její vlastní krev. Starší, zkušenější. V pubertě to byl její vzor, který nekriticky obdivovala a vzhlížela k ní až s nábožnou úctou a respektem. Byla tak neuvěřitelně nádherná, tolik jiná než ona. Žádná ryšavost ani nehezké pihy. Měla kaštanové vlasy a sametovou pleť bez jediné vady. Přesto si ale jejich rysy tváře byly velmi podobné. Mít shodnou barvu vlasů, lidé by si je mohli splést s dvojčaty, přesto si vedle ní vždy připadala jako šedá myška.
Všechno se ale pokazilo a stačil k tomu zlomek sekundy. Stala se z ní odpudivě vypadající a strach nahánějící zrůda, která přestala vycházet z domu, stáhla se do sebe a do jejího srdce se pomalu vkrádala zatrpklost a krutost. Nebylo jí pomoci. A ona s největším potěšením zasévala ta hnilobná semínka i do ní. Vždyť ona tam tak přeochotně klíčila. Zrzčina bolest v době, kdy ztratila dítě, pro ně byla přímo živnou půdou.
Promnula si spánky a unaveně vzdychla. Venku se začínal zvedat ještě silnější vítr. Všimla si, že malé stromky v jejich rozlehlé zahradě se pod jeho nápory ohýbají a větévky praskají. Slyšela je snad i naříkat. Nejraději by zabořila hlavu do dlaní a plakala s nimi. To ale nemohla. Žádný projev slabosti nebyl dovolen. Vysmála by se jí. A ona si zvykla. Vlastně ji zocelila. Měla by jí být vděčná. Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy se jí po tváři skoulela nějaká ta slza a k čemu vlastně? Je to přece ubohé a nedůstojné.
Trhla sebou, když pokoj, který byl ponořen do ticha rušeného pouze bubnováním deště zvenku, protnul tichý, přesto dominanci vyzařující, temný hlas.
„Nádhera, že? Je to tak pohlcující a fascinující. Všichni se před ním schovávají jak psi se staženým ocasem.“ Syčela posměšně. Mluvila o dění venku, ale nesledovala ho. Očima propalovala záda zrzky, jež se k ní zatím neodvažovala otočit čelem. Nesnášela tu tvář. Nikdy si na ni nedokázala zvyknout a stále v ní vyvolávala strach.
„Hmmm…“ Protáhla ledabyle. Žena za ní se uchechtla. Měla svou sestru prokouknutou a dokázala téměř přesně odhadnout, co se jí honilo hlavou.
„Melancholie?“
„Možná…“ Odpověděla Ariana vyhýbavě.
„Já bych řekla, že zcela určitě. Dokonce bych řekla mnohem víc…“
„Nechápu, o čem to mluvíš.“ Odbyla ji, nepřestávajíc upínat pohled do zahrady. Bylo to mnohem pohodlnější, když se na ni nemusela dívat.
„Ale ano… ta malá venkovanka… snad se ti nezastesklo?“
„Nic ti do toho není.“ Prskla. Začínala toho mít tak akorát dost. Viděla do ní. Četla v ní, jako v otevřené knize a to ji nepředstavitelně vytáčelo. Nervózně začala poklepávat nohou o podlahu a skousávat si ret. Marně přemýšlela, jak utéct z jejího dosahu. Neměla zájem se s ní bavit na tohle téma.
„Že ne? Tak moje malá sestřička se trápí a já se nemám zajímat? Bláhové dítě… nezapomínej, že jsi jediná moje starost.“
„Na to se nedá zapomenout.“
„Ale no tak… nač ta jízlivost? Ostatně nechápu, proč se tady užíráš. Ty už nevíš, co jsem tě učila?“
Ariana se k ní zpupně otočila a pohodila hlavou, snažíc se tak dostat pár neukázněných pramenů vlasů z obličeje.
„Promiň. Někdy zapomínám na tu tvou obětavou výchovu…“
„Ten tón bych si vyprosila!“ Napomenula ji ostře. Arianin bojovný postoj rázem vyprchal a ve tváři se jí usadil mnohem pokornější výraz. „Tak se mi líbíš. Hodná holčička. Ale teď k věci. Kolikrát jsem ti již říkala, že se nemáš vzdávat, hmm? Prostě si vezmi to, po čem toužíš.“
„A jak to mám asi podle tebe udělat?“ Tmavovláska obrátila oči v sloup. Nudila ji neschopnost její sestry.
„Ach, ty se snad nikdy neosamostatníš. Prostě za ní jeď, ne? Je to prosté. Stačí odprosit, tvářit se kajícně. Ona podlehne. O tom nepochybuji. Navíc mám pro tebe stimul, který na tebe vždycky zabíral…“
„A co by to jako mělo být? Jestli myslíš další sázku, tak do toho nejdu. Celý tenhle tvůj výmysl se sázkařením mi obrátil život vzhůru nohama…“
O tři měsíce dříve
Bill
Výborně naladěný jsem si v kuchyni broukal nějakou melodii a připravoval snídani jak pro mě, tak hlavně pro Toma. Povedlo se mi totiž dnes vstát dříve než jemu a tohle měla být taková menší kompenzace jeho nadmíru pozorné a pečovatelské péče, kterou mě poslední dny zahrnoval. Občas jsem se malilinko styděl, když tu kolem mě lítal s hadrem na smetáku, jenže pro mě skutečnost, že jsme nyní spolu i jinak, než jako bratři, nebyla důvodem začít se chovat odlišně a znepříjemňovat si život úklidem, vařením a jinými zbytečnostmi, kterým se můj bratr najednou tak horlivě věnoval. Bylo to absolutně zbytečné. Já ho nepřestanu milovat jen proto, že se kolem mě budou válet prázdné krabice od pizzy, sem tam proložené našimi pár dní nošenými svršky. Vypadalo to tak tady vždycky a ani jednomu z nás to nevadilo. Zase na druhou stranu, proč ho z toho zrazovat, že? Ono ho to stejně za chvíli přejde. O tom jsem nepochyboval a v duchu jsem se bavil tajným tipováním, kdy ta chvíle nastane.
„Uááá, dobré ráno.“ Zívnul si hlasitě Tom, právě se vykulivší z pelechu.
„Ahoj, Tomi.“ Zahodil jsem nůž, kterým jsem zrovinka matlal na plátek toustového chleba tavený sýr, a hrnul jsem se tomu skrz ospalky mžourajícímu medvídkovi v ústrety a obdaroval ho krátkou sladkou pusinkou nejdřív na čumáček a hned potom na rtíky, kterým jsem se věnoval malinko důkladněji. „Jak ses vyspal?“ Zajímal jsem se ihned, jakmile jsem skončil s naším ranním olíbávacím rituálem.
„Skvěle.“ Ujistil mě, usmál se a znovu si zívnul, drbajíc se při tom na břichu.
„Měl by ses obléct. Moc teplo tu není.“ Doporučil jsem mu dobrosrdečně, ale Tom se na mě zakabonil.
„Ty už seš jak máma. Kdyby mi byla zima, tak se asi přioblíknu, ne? Nejsem malej. Navíc tobě se tohle nelíbí?“ Laškovně se mě optal a přestal se mračit. Začal se otáčet kolem své osy, a když byl ke mně zády, vyšpulil na mě ten svůj vypracovanej zadeček schovanej jen pod tenkou látkou trenýrek a párkrát s ním na mě zavrtěl.
„Hmm, ujde to.“ Odtušil jsem na oko nezaujatě.
„No počkej, já ti to připomenu, až se zase k němu budeš lísat.“ Dělal uraženého a založil si ruce na prsou. Určitě čekal, že si ho budu udobřovat, ale to se chlapec přepočítal. Nechal jsem ho být, jen jsem se zasmál jeho roztomilé dětinskosti, zavrtěl nad ním hlavou a vrátil se k přípravě jídla.
Chvíli za mnou mlčky postával, ale nakonec mu to nedalo a přišel ke mně blíž. Zezadu mě objal, položil si bradu na moje rameno a pozoroval, co dělám.
„Tohle všechno sníš?“ Divil se množství toustů, které se vršily na talíři.
„To je pro oba, miláčku.“
„Páni, ty mi chystáš snídani. Já nevycházím z úžasu.“ Musel jsem se znovu usmát. Věděl jsem, že mu tahle maličkost udělá radost. Vůbec, když tyhle drobné pozornosti u mě nebyly tak úplně zvykem. A ne snad proto, že bych je pro něj nebyl ochotný dělat. Jenže Tom byl tak neuvěřitelně horlivý, že mě vždycky předběhnul.
„Tak si kousni. Snad ti bude chutnat.“ Přistrčil jsem mu křupavý plátek chleba bohatě obložený všemi pochutinami, které měl rád, k jeho pusině, která mi právě funěla na ucho.
„Hmm, vypadá to dobře.“ Zamručel, ale k ochutnávání se nějak neměl. Zato jeho ruce, které doposud nehnutě spočívaly na mém břichu, si našly cestičku pod mé tričko a jeho nezbedné prstíky mě na něm začaly lechtivě hladit.
„Tak, Tomi… Dělej, jak dlouho to tu mám ještě držet?“ Neodpověděl, vzal mi chléb z ruky a položil ho zpět na talíř k ostatním. „Ty nemáš hlad.“ Prohodil jsem zklamaně.
„Ale mám… ale nejdřív bych si chtěl kousnout do tebe.“ Informoval mě jednoduše a jal se mi krk zasypávat drobnými polibky. Že mě to nenapadlo hned. Už to jeho tulení mi mělo napovědět, co jen se mu to zase honí hlavou.
„Tak prosím, kousni si.“ Zaklonil jsem hlavu na stranu a umožnil mu tak lepší přístup k mé citlivé kůži na krku. Neváhal ani minutku a začal ji dráždit mnohem intenzivněji. Skousával, líbal, hned na to jemně olizoval.
„Hmm, mňam. Úžasná snídaně.“ Pochvaloval si a otáčel si mě k sobě čelem.
„Chutná? Tak si dej ještě.“ Povzbuzoval jsem ho v duchu jeho hry a nastavoval mu svá ústa. Pochopil, že toužím po jeho polibcích a přeochotně mi vyhověl. Nejdříve mazlivě laskal každý ret zvlášť, a když usoudil, že bylo dost téhle něžné péče, polibek prohloubil a naše jazyky se konečně setkaly ve vášnivém tanci. Tatam byla potřeba jídla a začala se mě zmocňovat úplně jiná. Bezděčně jsem se klínem natlačil na ten jeho a párkrát se o něj nedočkavě otřel. Tom si mě v mžiku za pas k sobě přitáhl mnohem pevněji. Odtrhl jsem se od jeho rtů a vzrušeně jsem vydechl.
„Ach, Tome. Sněz mě celýho… teď hned.“ Žádal jsem ho omámeně. On se jen potutelně zaculil a stáhl ze mě tričko.
„A jak rychle tě mám jíst? Mám si tě vychutnávat nebo rychle zhltnout?“ Upřesňoval si ještě mou prosbu a na mém obnaženém hrudníku se svými šikovnými prsty věnoval mým pomalu tvrdnoucím bradavkám.
„Oh, rychle.“ Dostal jsem jen ze sebe stručně a znovu se mu vrhnul na rty. Vpíjel jsem se do něj s obrovskou naléhavostí a netrpělivými pohyby pánve jsem ho vybízel ke spěchu. Nikdy dřív bych si nepomyslel, že mě pár slov a správně mířených doteků dokáže vyhecovat do takhle nepředstavitelné nepříčetnosti. Již v tuhle chvíli jsem měl pocit, že nejspíš vybuchnu. A on navíc ještě tak opojně voněl. Zvláštně. Jemně. Příjemně voňavoučký byl pro mě vždycky, v jakoukoli denní dobu, ale po ránu to bylo jiné. Miloval jsem ten pocit, když jsem se k němu mohl po probuzení přitulit a nasát tu jeho rozespalost a zároveň svěžest a odpočatost, která z něj sálala. Byl tak hřejivý, tak jemný a čistý. A hlavně to byl jen on. Žádný parfém navíc, dokonce ani pot, který se na člověku usadí po dlouhém dni.
V tuhle chvíli stimuloval snad všechny moje smysly a já z toho šílel. Poznal to na mně. Za tu chvíli, kterou jsme spolu strávili jako pár, dokázal přesně určit, čeho si žádám. Prozrazoval mě způsob mého vzdychání, roztouženého funění, to, jak jsem slastí přivíral oči nebo je naopak nechával otevřené, chvění těla a další malé indicie, které se Tom u mě, stejně jako já u něj, naučil s jistotou rozpoznávat. A nyní jsem měl všechny chloupky po těle velmi rychle stoupajícím vzrušením a chtíčem v pozoru. Víčka pevně semknutá a mé vzdychání se dalo přirovnat až k plačtivému sténání a zajíkání.
Tom mě zbavil i tepláků a vzal to rovnou i s boxerkami. Ty tolik nepotřebné kusy látky mi stáhnul z boků do půli stehen a odtud se už samovolně svezly až k mým kotníkům. Vytáhl jsem z té kupky látky i chodidla a jen, co jsem tak učinil, byl jsem Tomem vyzvednut na kuchyňskou linku a nohy mi byly do široka roztaženy.
„Trváš na tý rychlosti? Já si tě totiž hodlám vychutnat.“ Smyslně mi zašeptal do ucha a mně se z hrdla vydralo snad až poděšené zaskučení.
„Tome, ne, prosím. Netrap mě.“ Žadonil jsem, ale Tom nevypadal, že mé nářky měl v plánu brát na zřetel. Snad až nekonečně dlouho líbal a lízal mé bradavky a já se jen marně snažil natlačit si jeho hlavu do klína, kde jsem ji nyní nejvíce potřeboval. Nebylo mi to ale nic platné. On si tvrdošíjně udával tempo sám. Měl jsem chuť se na něj rozkřičet, ale extáze, která se neustále hromadila v mém těle a kumulovala se v klíně, který začínal až téměř bolet, mi to neumožňovala. Nebyl jsem schopný zformovat jediné slovo. Jen jsem němě lapal po dechu a bezmocně sípal.
Když se Tom dopracoval konečně až tam dolů, nasadil snad ještě pomalejší přístup. Na úvod mi vtisknul drobný polibek na špičku, na které se už nějakou dobu třpytily první kapičky vášně. Vystrčil špičku jazyka z úst a ze rtů slízl ten trošek, který mu na nich ulpěl. Zbytek rozetřel palcem. Hladíc dlaní celou mou délku, sjel až dolů a u kořene obmotal postupně prst po prstu ruku kolem mého pulzujícího penisu. Upřeně při tom pozoroval každé pohnutí mimických svalů s mém obličeji a evidentně se topil v pocitu převahy, který teď nade mnou měl.
„Ty jeden mizero… tohle si odskáčeš.“ Povedlo se mi s námahou ze sebe dostat těch pár slov. Toma to ale jen pobavilo.
„To se ještě uvidí.“ Řekl mnohoznačně a jen co to dořekl, dočkal jsem se pevného stisku kolem své chlouby. Absolutně jsem to nečekal. Vykřiknul jsem a hlava se mi zvrátila nazad. Tom ho celého promasíroval a párkrát zápěstím zapohyboval tam a zpět. Potom jsem znovu na své špičce ucítil jeho rty. Tentokrát mě drobně nepusinkovaly, ale pustily mě mezi sebe, dál přes hradbu zubů, až hluboko do tepla úst. Mocně mě sál a pohyboval při tom hlavou v pravidelném a hlavně svižném tempu. Tohle bylo ono. Na tohle jsem celou tu dobu čekal. Nutilo mě to křičet a sténat tak moc nahlas, až jsem se bál, že by nás snad přes stěny bytu mohli slyšet sousedi. Tom se ani nemusel snažit moc dlouho, vzhledem k tomu, jak mě dokázal vydráždit už v předehře. S posledním táhlým zasténáním jsem dosáhl vrcholu a jakoby zdálky ke mně doléhalo bratrovo spokojené pomlaskávání.
„Hmm, fakt skvělá snídaně.“ Ujistil mě, když opustil můj klín a uvěznil mě opět ve svém náručí. Zabořil jsem mu obličej mezi rameno a krk a snažil se vydýchat. Tom mě konejšivě hladil po zádech a trpělivě čekal, až se trochu vzpamatuji.
„Chtěl jsem tě mít v sobě.“ Pípnul jsem vyčítavě, když už se můj tep dostal na přijatelnou mez a dýchal jsem už také o něco klidněji.
„Však budeš. Neboj. To ještě přijde. Tohle si taky totiž žádá svoje.“ Kousek ode mě poodstoupil a výmluvně sklopil pohled, směrujíc tak ten můj do míst, kde se jeho trenýrky nadouvající penis hlásil také o pozornost. „Ale nejdřív musíš taky něco zbaštit ty.“ Poučil mě, popadl z talíře, povalujícího se vedle nás, toust, do kterého si nejdříve kousnul on a zbytek přisunul blíž ke mně. Zakabonil jsem se.
„Já nechci! Chci tebe… hned!“ Prsknul jsem.
„Tak to teda ne. Koukej bejt hodnej kluk, nebo už fakt dneska nic nebude.“
„Seš sprostej vyděrač, abys věděl.“ Osočil jsem se na něj naposledy, ale raději jsem si poslušně kousl. Nehodlal jsem riskovat, že by splnil svoje výhrůžky. Takhle do nás nasoukal ještě další dva plátky chleba, pak jsem byl ještě nucen napít se trochu jablečného džusu, který jsem měl na lince připravený také a následně se už nade mnou smiloval.
Tentokrát dokonce bez toho líného protahování a zdržování. Nejspíš i on už neodkladně potřeboval zbavit se přetlaku v kalhotách, kterým mě znovu vynesl na další cestu do oblak. Bylo to nezapomenutelné ráno plné vášně a láskyplných něžností. Byl jsem vrcholně spokojený a především uspokojený. Vskutku úchvatný start do nového dne, na který jsem se těšil o to víc. Čekaly mě totiž další příjemnosti spojené s klepáním Vánoc na dveře…
autor: Ainikki
betaread: Janule
Božínkůů! Jak já čuměla, když jsem tu viděla konečně 1. díl druhé řady xD Moje milovaná, deptající mě, povídka! ;D Ainikki, žeru tvoje psaní. Prostě z málo který povídky jdou poznat ty emoce situací. Tady to je vidět xD
Kluci si užili papání, Tom je stále neodbytný a Bill nedočkavý. VE VŠEM ;D A holky sázkařky… Bojim, bojim. Ať se neopováží zase nějaká z na ně sáhnout xD
A tento večer je nezapomenutelný právě díky tomuto dílku… Excelentní, nejde to jinak pojmenovat. Nad autorčinou slovní zásobou, jejím stylem a formulací vět můžu jenom zůstávat paf. Miluju "Bookmakers scrubbers".
ježkoteee…. to jsem ani enčekala že už bude dalši řada! Jsem koukala jak sjem uměla a řikala jsem si.. no tak druhy řady už nebejvaj nic moc… tahle povidka byla pěkně ukončená a další díl bude něco ponurýho a divnyho.. už to nebude ono.. A ono to ale vypadá moc dobře!!!! Važně se těšim až napišeš další.
Bože tu pvídku miluju skoro jsem štěstím brečela jak sem uviděla ten název….
kráásný honem dáál..
:o) Arogantní zrzka je zpět, konečně jsem se dočkala své oblíbené povídky. 🙂 A nejen zrzka, koukám, ale ještě její o dost horší sestřička, to bude asi povedená dvojka, předpokládám, že ten temný stín bude pocházet z jejich domácí dílny na ubližování ostatním. Začíná to skvěle, jsem spokojená, je mi jasný, že budeš kluky pěkně trápit, tak jim budu držet palce, aby to ustáli.
Jejich vztah je teď tak sladkej. Bill už konečně pochopil, že ze všech ženskejch sevěta je Tom ta nejlepší varianta, takhle ho žádná na světě milovat nebude… tak se o něj hezky stará, aby mu neumřel hlady nebo nedej bože nenastydl 😀 Jeho úvahy, jak dlouho bude Tom ochotně otročit a uklízet jejich společný svinčík, mě rozesmály… doufám, že tam ten slavný den šoupneš, abychom věděli, kdy se Tom nasere a švihne vztekle s prachovkou do rohu 😀
Ovšem ranní sex je nejlepší start do nového dne, to je bez diskuse… k zakousnutí je lepší Bill, než nějaký trapný tousty. 😀 Nádhernej sexík, Ai, v tomhle mě nikdy nikdy nikdy nezlameš. :-* pa J. :o)
Dokonalé ráno 🙂 Strašne im to prajem, ale úvod s Arianou, mi napovedá, že chalani to nebudú mať jednoduché, tie ženské im ešte znepríjemnia život 🙁 Najradšej by som tie pasáže preskakovala. Mám strach, že budem trpieť.
Kluci si to uživaj.Dík za druhou řadu.