autor: Rachel
Ahoj zlatíčka moje,
slibovala jsem vám na konci Lásky překvapení. A svůj slib jsem dodržela. To překvapení je moje nová povídka. Předem bych chtěla poděkovat Ladynce, která mě přivedla na název, který je pro mě vždycky nejtěžší vymýšlet. Doufám, že se vám bude líbit, můj styl psaní se nemění, takže všichni, kteří máte rádi moje povídky, se můžete těšit. O psaní komentů vám snad říkat nemusím, to je samozřejmost, ne?? xD Jinak se Rachelka naštve a bude bouře… 😀 No nic, keců bylo dost, takže vzhůru do toho 😀 Vaše Rachel
Zářivé sluneční paprsky osvítily okénko zatažené žaluziemi. Chvilinku marně hledaly i tu nejmenší cestičku, kterou by se jim podařilo nakouknout dovnitř. Na pomoc jim přišlo dokonce i sluníčko. Rejdilo svýma slunečníma kukadlama tak dlouho, dokud opravdu nenašlo mezi žaluziemi malou škvírečku. Ihned vyslalo dolů jednoho zlatého poslíčka, a když vidělo, jak pečlivě vykonává svou práci, spokojeně si promnulo ručky.
A zatímco si sluníčko šlo za svou další prací, tenký proužek světla se usadil spícímu chlapci rovnou pod nosem. Šimral jej a polechtával tak dlouho, dokud nezahlédl dvě ospalá mandlová očka, která se ihned rozzářila a rty, které se okamžitě zvlnily do širokého úsměvu. Tom se zeširoka usmál a s úsměvem zabořil nosík do peřiny. Konečně. Jak dlouho na tento den čekal? Sám si to už ani nepamatoval a teď to také vědět nechtěl. Dnes se mu možná splní jeho velké přání. Rychle se podíval na budík, který ukazoval osm hodin. Sluníčko už začínalo svítit na plné obrátky.
Tom vstal, roztáhl žaluzie a otevřel okno. Čerstvý ranní vzduch se mu okamžitě dostal do plic a jeho srdíčko se roztlouklo o poznání rychleji. Na nic nečekal a vytáhl ze skříně své oblíbené XXL oblečení. Kdyby byl Tom možná o deset let mladší, utíkal by za svou maminkou do ložnice a radostí by ji poskákal. Ale teď ne. Teď jej to táhlo někam úplně jinam. Potichoučku otevřel dveře a vyhlédl na chodbu. V domě vládl klid, mamka Simone nejspíš ještě spala a to se Tomovi teď hodilo. Kolikrát jej nachytala v tom pokoji. Tom pootevřel dveře a vešel do místnosti, která byla v horním patře hned vedle jeho pokoje. Byl to další pokoj. Kdyby do něj někdo cizí vešel, určitě by si řekl, že v něm někdo bydlí. Ale nebylo to tak. I když byl krásný a pěkně vybavený, uprostřed něj stála jen jedna osůbka, která se však s úsměvem rozhlížela kolem. Tom popošel blíž k posteli, posadil se na ni a prsty jemně přejel po bílé matraci. Pevně věřil tomu, že tento pokoj už nebude prázdný a opuštěný. Že v něm bude bydlet někdo, koho si dnes s mamkou vyberou.
A Tom si jej chtěl vybrat. Odmalička toužil po alespoň jednom sourozenci, se kterým by si mohl hrát. Nejdřív doufal, že bude mít brášku, se kterým by mohl provádět lecjaké rošťárny. Jenže jak šel čas dál, jeho sen o bráškovi se pomalu rozplýval. Záviděl svým kamarádům jejich sestřičky, na které nadávali, ale když se ke kterékoli někdo jen přiblížil, dokázali ji ochránit. Záviděl všem dětem, které svými zvědavými kukadýlky nakoukávaly do kočárků svých maminek a se smíchem se šklebily na své malé brášky a sestřičky. On to nikdy nepoznal. Vždycky sedával osamělý na pískovišti a sám si plácal krásné bábovičky, ze kterých však neměl pražádnou radost. Neměl je komu ukázat, s kým se radovat. Někdy mamince, která však byla od rána do večera v práci, aby sebe a svého malého synka vůbec uživila. Otec od nich odešel a tak zůstali spolu sami. Nikdy si však nestěžovali. Společně se zahrnovali láskou, a i když byly začátky těžké, vždycky byli rádi za to, co mají. Za ta léta vyrostl z Toma krásný osmnáctiletý chlapec, tatam byla jeho dětská tvář. Změnila se k nepoznání, ale rošťácká kukadla byla pořád stejná. Tomův dětský sen však nezmizel. I přesto, že Simone už nebývala od rána do večera v práci, toužil po sourozenci. Bylo mu jedno, jestli to bude bráška, nebo sestřička, starší, nebo mladší. Jediné, co chtěl, bylo starat se o někoho a opatrovat jej. Nic víc si Tom nepřál. Jen to, aby tento pokoj už nikdy nebyl prázdný.
Jeho pohled se okamžitě stočil ke dveřím, když uslyšel dole zvuk varné konvice.
„Tome,“ zavolala Simone, zatímco se před zrcadlem asi už posté přečesávala. Snídaně už byla nachystaná na stole a ona čekala na svého jediného synka, aby mohli co nejdříve vyrazit do Berlína. Měla v plánu ještě nějaké nezbytně nutné nákupy, i když byla přednější návštěva dětského domova. Chtěla Tomovi vyhovět a adoptovat si nějaké dítě. Sama neměla představu, jen doufala, že bude starší, přibližně v Tomově věku. Péči o malé dítě by ve svém věku asi nezvládla.
„Dobré ráno, mami,“ pozdravil ji Tom a posadil se na svou židli. Šťastně se usmál na své oblíbené toasty a ihned se do jednoho zakousl. Simone se usmála a kontrolovala si nutné věci ve své kabelce.
„Dobré ráno, zlato. Tak co, jak se těšíš?“ vyzvídala a přisedla si k němu.
„Moc se těším,“ odvětil Tom a natahoval se po dalším toastu, dívajíc se na Simone, která ho s úsměvem pohladila po natažené ruce.
„Já taky,“ přitakala mu a dolila si do bílého šálku kávu.
Bylo už asi půl desáté dopoledne, když konečně vyjeli z Magdeburku a odbočili na cestu směrem Berlín. Tom měl hlavu opřenou o okýnko a ani nevnímal letní počasí, které první červencový den přinášel. V hlavě se mu stále dokolečka omílaly jedny a ty samé otázky. Jaké tam budou děti? A jak staré? Opravdu si tam najdu nějakého sourozence? Brášku nebo sestřičku?
Díky svým myšlenkám si ani nevšiml, že už jsou na místě. Upozornila ho na to až Simone.
„Už jsme tady, Tome,“ drcla do něj, a když viděla, že nespí, vystoupila z auta a rozhlédla se kolem. Ta budova vypadala už na první pohled velmi pěkně a útulně. Tom zavřel dveře od auta a napravil si kšiltovku. Za těmi zdmi je možná někdo, kdo se stane členem jejich neúplné rodiny. Následoval mamku k velkým kovovým dveřím, kde je očekávala jakási starší dáma. Už z dálky se na ně usmívala a jen co došli blíž, natáhla svou pravou ruku.
„Dobrý den, jsem Meierová, ředitelka domova. Vy budete nejspíš paní Kaulitzová, kterou tu očekávám,“ usmála se a měřila si Simone i Toma zkoumavým pohledem. Simone jí ruku podala.
„Ano, těší mě a tohle je můj syn Tom,“ mrkla na Toma, který si s dámou také potřásl rukou. Paní Meierová se usmála.
„Tak co, půjdeme se podívat na ty naše dětičky?“ vychrlila na ně a ani nečekala na odpověď. Simone i Tom ji následovali dlouhou spletitou cestou několika chodeb, které se zdály být nekonečně dlouhé. Konečně se zastavili před jedněmi většími dveřmi. Paní Meierová se na ně otočila.
„Tak, toto je náš společenský sál, kde se všichni naši chráněnci pravidelně scházejí. Zrovna mají do oběda volnou hodinu, kde si dělají, co je baví. Můžete se na ně podívat, a když se vám někdo bude líbit…“ nedořekla a místo toho jim otevřela dveře sálu.
Simone i Tom vstoupili a zůstali překvapeně stát. V místnosti panovala neuvěřitelná vřava a rámus, jak se všechny děti bavily po svém. Pár z nich zůstalo na neznámé civět, většina však pokračovala ve své zábavě. Všichni byli různě staří, velcí i malí, hubení i tlustí. Jedno však měli společné. Schopnost dělat binec i hluk. Simone se na Toma otočila.
„Zlato, zatím si to tu prohlédni, musím se paní Meierové zeptat na pár věcí, ano?“ pohladila jej po tváři a otočila se na ředitelku, která stála za ní. Tom postupně přikývl a vydal se napříč sálem. Jen co však popošel pár kroků, narazilo do jeho nohy prudkou rychlostí auto na ovládání. Tom se otočil. Zhruba pětiletý kluk se žvýkačkou v puse jej poplácal po rameni.
„Sorry, vole,“ zažvejkal a zmizel pryč. Tom byl zklamaný. Jeho sen se rozplynul během několika minut. Ani nechodil dál. Nedovedl si představit, že by měl někoho takového doma. Když zkusil s někým navázat řeč, buď jej dotyčný ignoroval, nebo jej zpražil nějakými poznámkami. Tohle Tom nečekal. Představoval si tohle všechno úplně jinak. Pomalu se vzdával svého snu, svého přání. Zamířil zpět k mamce, která se ještě bavila s paní Meierovou. Nevnímal je však. Jeho pozornost totiž upoutalo něco úplně jiného. Spíš někdo. Ten někdo seděl úplně vzadu v koutě, a jakmile se jeho mandlové oči střetly s těmi Tomovými, rychle sklopil pohled.
autor: Rachel
betaread: Janule
ajovaaaa…to bude úžasná povídka!!! Moc se na ní těšim Rachelko!
To začíná velmi pěkně.
Rychle další dílek.
wooow honem pokrááčko!!!
Nooo, začíná to moooc dobře a ten název se mi moooc líbí. Další něžnůstka od Rachelky xD Už se nemůžu dočkat dalšího dílku. Tom na mě zatím působí jako vždycky, takže jako princ. Jsem zvědavá, jaký bude Billi.. Myslím, že on je asi tou osůbkou v rohu, takže to bude nejspíš plachý stvoření.. Ale bůhví, co sis na nás vymyslela… Nebudu předbíhat. Ten malej borec neměl chybu xD Zmetek jeden drzej xD
Jinak neděkuj, jen jsem napsala, co mě napadlo a co skvěle Toma vystihovalo x)
Jůjůjů…ááá..Jupí. Asi se brzy probořím k susedům. Skáču si tu vysoko do výšky. První díl, ale je úžasný. Muah :o*. Miluji tvé povídky, Rachelko <333 Jsem hrozně ráda, že po Lásce přichází nová a určitě stejně úžasná povídka.
Súúúper! Tak a od ted tuhle povídku miluju:-))) Jako to je opravdu dokonalí..asi se nedočkám pokračka:-))
už teď tuhle povídku naprosto zbožňuju… x)) začíná to víc než dobře a hrozně se těšim na další dílek… x)) Tom je naprosto skvělej jako vždycky, takže si Billi určitě rychle zvykne… x)) doufám, že tady další dílek bude co nevidět, protože je to naprosto dokonalý a zajímavý…. x))
Já tvoje povídky miluju. Jsou super a jsem ráda, že je tu něco nového od tebe, tak moc prosím piš piš
dík L
Četla jsem, četla, četla a najednou je tady konec dílku! Ani mi to nepřišlo, krásně to plynulo a hned, jak jsem po několika větách pochopila, o co půjde, měla jsem velkou radost, protože je to moc dobrej nápad.
Už mě zase bolí srdíčko, nešťastnej, opuštěnej Billi, kterýho nikdo nechce a nikdo ho nemá rád, protože si nenašel cestu k jeho srdíčku a duši… A Tom ji najde hned, jenom musí Bill dovolit, aby si ho odvezli… 🙁
Nádherný, Rachelko! 🙂
jupíí, asi štěstím umřu 😀 já jsem tak nekonečně happy.
NĚŽNOSTI 4EVER!!
vypadá to vážně zajímavě, ten někdo byl určitě Bill, žejo ♥ skvělý, tak rychle dál! 🙂
Ja taky nemam sourozence a stejne jako Tom ho porad ve svych 18 letech chci. Rachel, presne jsi napsala ty pocity. Tak to mam taky.
Hezky! Ten malej spunt je uz sprostej xD A videt to stvorenicko v rohu, jak sklopi pohled… Zamilovala bych si ho hned a chtela odvezt domu <3
Rachel i téhle povídce budu věrná.Je to super rychle další dílek.
Díky za komenty, holky. Nezklamaly jste mě, moje věrné čtenářky:-D Jsem ráda, že se vám to líbí a děkuju moc:-D
je to velice pěknej nápad jenže…. připada mi to takove, nemůžu najít to slovo… prostě jako v obchodě přijdeš a vybereš si někoho… je to smutny….
Je to zajímave čtení.Jdo pokračovat.
Trochu ma zarazilo, že Tom má 18 rokov a túži stále po súrodencovi… No adoptovať niekoho v jeho veku je dosť riziko, ale viem, že kto to bude, tak samozrejme viem, že to bude skvelé. No uvidím…