autor: Áďa
Pondělí – den pátý
„Dvoje zlatý Marlborky,“ řekl Gustav, který zrovna nakupoval po ránu v trafice noviny. Tuhle tabákovou pochutinu si nikdy nemohl odpustit, ač věděl, že mu to jednou zničí zdraví. Snažil se sice kouření omezovat, ale poslední dobou to nešlo, hlavně od doby, kdy viděl tu prokletou kazetu. Že se jenom nechal od Toma přemluvit ke zkouknutí, teď má nervy i z vlastního stínu. Přibližně někdy od včerejška…
„Vy umřete,“ oznámila mu klidným hlasem prodavačka.
Gustava zalilo horko. Copak to je na něm poznat, že tu kazetu viděl? Nervózně se na mladou ženu za pultem podíval a ani nevnímal, jak mu podává dvě krabičky.
„Můj bratr taky hodně kouřil, a zabilo ho to,“ řekla jako by mimochodem a vzala si od něj peníze. „Nashledanou.“
Gustav ji ale přestal vnímat. Zadíval se totiž do kamery, mířící na pokladu, která střežila bezpečnost prodejny. Odrazy všech lidí byly normální. Ale jeho ne. Jeho byl rozostřený tak, že z jeho obličeje byla pouhá nevzhledná šmouha… Zaplatil a dojel domů. Rychle vytáhl svůj nejnovější typ fotoaparátu. Několikrát se vyfotil. Ačkoliv se však snažil jakkoliv, výsledek byl vždycky stejný. Jeho obličej se doslova ztrácel před očima v nevzhledné směsici rozpatlaných skvrn a šmouh… Rychle zvedl telefon a vyťukal Tomovo číslo. Jeho kamarád to však nebral, zvedla to pouze hlasová schránka. Gustav chvilku zaváhal, nakonec se ale rozhodl jenom pro krátký vzkaz, více proberou, až se potkají osobně.
„Tome? Tome, jsi doma? Jen ti chci říct… že už ti věřím.“
Toho večera se Tom vracel domů velice pozdě. Po práci zajel do místního archivu, aby tam našel co nejvíce možných informací o Ann Morganové a všem, co se na tom jejím ranči dělo. Bylo to nesmírnou záhadou, nicméně ani několikahodinové sezení mezi knihami mu nedalo dostatečně uspokojující odpovědi na otázky, které by chtěl znát. Byl proto rád, že telefonicky zajistil pro Aidana hlídání, protože už bylo skutečně velice pozdě, když otvíral domovní dveře. Zjistil, že dívka, která Aidana hlídala, usnula v křesle v obýváku, poté, co ji však vzbudil jemným stiskem ramene, mu ihned vylíčila, jak byl celý den jeho syn hodný a že se naučil říkat slovo hlavolam. Tom se usmál, vtiskl jí do dlaně pár bankovek, vyprovodil ji ke dveřím a šel svého drobečka zkontrolovat.
Spal jako andělíček. Tom se nad ním musel několik minut usmívat, než se donutil opustit jeho pokojíček. Zašel do kuchyně a nalil si sklenici džusu, zatímco si k uchu přiložil mobil. Chvíli naslouchal tomu silně iritujícímu pípání, načež se na druhém konci spojení konečně ozvalo rozespalé Haló?.
„Ahoj mami, prosím tě, potřeboval bych na pár dní pohlídat Aidana.“
„Jo, jasně, není problém. Ale kam se chceš ztratit? Není to doufám kvůli – „
Nečekaný záchvat kašle, vycházejícího z Tomova hrdla, silně přehlušoval matčin hlas. Tom se prudce chytil za krk a klesl na všechny čtyři. Měl pocit, jako by ho něco dusilo. Jako by se v jeho krku nacházel nežádoucí předmět…
„Mami… já…“
„Tome, jsi v pořádku?“
„Já… zavolám za chvíli,“ zachroptěl Tom a ukončil tlačítkem hovor.
Stěží se držel na všech čtyřech, stále tiskl svůj krk a tvář měl zkropenou potem, jak moc jej to cizí těleso v krku dusilo. Dávivě kašlal, dokud neucítil mezi zuby provaz… Uchopil jeho konec a zatahal za něj. Bože, jak se mu v krku mohl ocitnout provaz? Měl pocit, že bude co nevidět zvracet, když za spletenec nití tahal víc a víc a před ním byl již značně dlouhý kousek… a najednou vykašlal konec, na němž byl kousek umělé hmoty. Tom se na něj zaraženě zadíval. Co to… jak se to mohlo ocitnout v jeho krku? Absolutně to nechápal, už vůbec, když si uvědomil, že se jedná o lékařskou přísavku. Natáhl se chvějící se rukou po telefonu a chtěl znovu vytočit hovor. Telefon však na jeho doteky nereagoval a z mluvicí části se začalo ronit několik kapek vody…
Tom se rozechvěle zvedl a vyšel z kuchyně do chodby. Nevěděl proč, ale svírala ho nejistá a především velice neblahá předtucha. S bušícím srdcem došel až ke dveřím vedoucím do pokoje. Zhluboka se nadechl a otevřel je. Vůbec mu v tu chvíli nepřišlo podezřelé, že pokoj je úplně stejný, jako Katiin, přestože taková místnost v jejich bytě jednoduše nebyla. Pozornost totiž upoutalo něco zcela jiného a Tomovi se při tom pohledu zrychlil dech.
Uprostřed pokoje byla malá dřevěná židle. A na ní, zády k němu, sedělo stvoření v bílé košili, spadající až po zem, a s nádhernými havraními vlasy, splývajícími až do pasu. V černých pramenech se odrážely třpytečky z paprsků měsíce, proudícího oknem do pokoje a dodávaly tak bytosti nadpozemský zjev. Celkový dojem trošku kazila nepochopitelná kaluž vody pod židlí, ale to Tom neřešil. Omámeně vykročil směrem k němu. Věděl totiž na tisíc procent, že tohle je on. Ten záhadný tajuplný chlapec z videa, který ho tak magicky přitahoval. Došel až těsně za něj. Chlapec se ani nehnul. Tom na okamžik zaváhal a jemně položil ruku na útlé rameno…
„ÁÁÁÁÁ!“
Vyděšeně sebou trhl, když mu chlapcova ruka znenadání pevně stiskla nadloktí. Polila ho hrůza. Ruka totiž nebyla taková, jak by si ji představoval. Nebyla hebká. Byla lepkavá a smrtelně ledová, ale její stisk byl drtivý a velice bolestivý. Jako by dlaň a prsty byly z rozpáleného ohně…
Tom s výkřikem otevřel oči a prudce dýchal. Zděšeně koukal do stropu a po spáncích mu stékaly pramínky potu. Byl to jen sen, všechno tomu nasvědčovalo, že o chlapci se mu jen a pouze zdálo. Ale bylo to všechno tak živé… Rozechvěle shlédl na pravou ruku… a rozšířily se mu zorničky, když na ní spatřil otisk dlaně a svírajících prstů. Otisk byl fialovo červený a kůže jako by zjizvená po nějaké velice ošklivé spálenině. Ale… jak… jak je to možné? Co se tedy vlastně stalo? Bylo jeho setkání s chlapcem sen nebo skutečnost?
Aby zapomněl na ošklivé myšlenky, vstal z postele a vydal se zkontrolovat Aidana. Jakmile však vkročil do chodby, zmocnilo se ho neblahé tušení. To ještě více zesílilo, když zjistil, že synova postel je prázdná. Instinktivně zamířil do obýváku, odkud spatřoval záblesky televize. Jaká však byla jeho hrůza, když viděl, jak se na obrazovce před Aidanem objevilo splašené koňské oko, studna… a zrnitá plocha!
„NEEEEE!“ zavyl Tom a do očí mu vhrkly slzy. Divoce se vrhl vpřed, vytrhl kazetu z videa, mrštil ji pod gauč a přitiskl si syna na hruď.
„Proč, Aidane? Proč?“ uchopil ho za tváře a díval se do vyplašených dětských očí.
„Nemohl jsem spát,“ odpověděl klidným hlasem Aidan. „Kdo je to, tati? Ten chlapeček?“
Než zoufalý Tom stihl cokoliv říct, zazvonil telefon. Tom rychle přitiskl Aidana k sobě a panicky hleděl na přístroj, který po pro něj nekonečné chvíli umlkl. Vzápětí poté se však ozval znovu. To už Tom nevydržel. Rozeběhl se ke stolku a uchopil sluchátko.
„Dej mu pokoj!“ vřískl a neuvědomoval si, že jeho hlas při každém slově přeskočil o oktávu výš. Jaká však pro něj byla úleva, když slyšel známý hlas!
„Tome? Tome! Co se děje?“ ptal se Gustav.
Chvíli trvalo, než mu Tom odpověděl.
„Viděl tu kazetu,“ zašeptal, zcela zlomený v slzách.
„Kdo? Kdo ji viděl?“
„Aidan! Můj syn,“ vzlykl Tom a z následujícího hovoru, v němž ho Gustav ujišťoval, že za ním okamžitě jede, nevnímal ani slovo. Pouze se bezmocně svezl po stolku a zabořil obličej do dlaní poté, co se ve sluchátku ozývalo pouze přerušované pípání právě ukončeného hovoru…
autor: Áďa
betaread: Janule
a jestli toho malýho zabiješ tak….tak…tak něco zažiješ…xDDD
skvělej díl….rychle dáll =o****
Kurník áďo ty mě přiwedeš do hrobu XD chudinka malej:'(
Aduli, tak teďka vidím, že se vyplatilo tak dlouho si počkat. Tfuj, teď se i docela bojím. OMG, bojim bojim… Jak dokonale jsi to popsala, WOW! 😀 Tak rychle dále 😉
Bože ne! Oni všichni umřou! Nesmí! Já tu povídku normálěn miluju:-))) Ale děsím se toho jak sem jednou přijdu a bude tu napsané to příšerné slovíčko konec…
Samara: tak to tě i celkem chápu 😀 taky máš s tím kruhem něco společnýho, třeba přezdívku 😀
:-O mazec
Áďo, jak já zbožňuju Toma, když se stará o svýho Aidana. To je prostě tak krásný. Ten provaz byl nechutný a Bill děsivě kouzelný. A Gustav má šoky taky. A Aidan jak říkal, kdo je ten chlapeček.
Dál xD
Samaro přidej si mě znova na icq já tě omylem vymazala
Bajly jak sis zrovna mě mohla vymazat??:-D Jo přidám
taaak to jsem ráda, že se vám Kroužek líbí 🙂 nj, už hošánkovi zbývají jenom dva dny, co s tím? 🙂
Ty seš hrozná Áďo xD Normálně jsi mě nakazila a teď píšu maličko krvavou scenu v tý Polevičce xDD
Áďo já ti dám dva dny! Nic nebude! Jestli necháš Tomiho umřít tak uvidíš co ti udělám xD
Teri.K cože? Už aj ty? Bože xD Tak to už se těším
Samara: Mno, tak se těš na 29. dílek xDD
jo??? tak to si přečtu 🙂 Sam, co mi uděláš??? 🙂
Dááááál!
Teri.K tak to si napíšu do kalendáře, at na to nezapomenu!
Áďo na tebe platí když ti někdo ,,trošku" ostříhá nechtíky:DD
Sam, no napiš xD
doufám, že tomu malinkýmu neublížíš… x(( mám pocit, že si Tom svýho tajemného chlapce představoval tak trošku jinak… snad se nějak změní…. sem zvědavá na další dílek, je to strašně napínavý… x))
wáááááááááááá dOkonalOst tOhLe!!!
Tak jsem se já lemra líná konečně dohrabala k tomu, abych dohnala mezery a přečetla si tohle tvoje nové dílko.
Řeknu ti, je to síla. Běhá mi z toho mráz po zádech a to se mnou ten film neudělal vůbec nic, ten se mi spíš silně nelíbil.
Vrátím li se ke scéně v blázinci, tak tam bejt na Tomově místě, tak asi umřu rovnou na místě a bylo by mi šumák, že mi zbývaj ještě nějaký čtyři dny. Ještě jak mu tam natlačila ten palec do dlaně… No konec prostě.
A to jak Tom reaguje na toho kluka… Vážně zvláštní. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí. Přeci jen v tom filmu se nám do Samary nikdo nezamiloval. Tak třeba tady to bude způsob, jak se za těch sedm dní vyhnout smrti.
A Tom si myslí, že mu chlapeček neublíží… No uvidíme. Já bych si tím tak jistá nebyla.
Chovatelku koní si z filmu nevybavuju. To je čistě tvůj prvek, nebo mi selhává paměť?
Taky jsem tak nějak celou dobu doufala, že toho malýho špunta z toho vynecháš, koukám ale, že to bylo marný. Nezapomínej, že ten film skončil pro ty hlavní hrdiny v podstatě dobře a tady se to zatím tváří jako dost velkej průšvih. Tom se nám nejspíš zamiloval do mrtvoly a jestli nemáš v plánu nějakej ten nádech scifi, kdy se mu ho povede vzkřísit, tak to dva spolu budou vrkat asi až na onom světě, před čímž tedy silně protestuju. Já vyžaduji twincest, rozhodně ale za života. :o)
teda Ai, to byl sloh po ránu :-))) ta chovatelka koní tam je, má docela výnamnou roli, protože vlastně to ona přivedla ve filmu do děje Samaru (tady vlastně Billa) a díky ní ta černovlasá potvůrka začala vraždit 🙂 neboj neboj, film mám nakoukanej až až, dokonce mu sem tam s kámoškou z nudy dáváme vlastní dabing. a konec, jak dopadne, to mám už ve scénáři důkladně promyšlené 🙂 takže se nech překvapit, ale myslím, že by se ti to mohlo líbit :-)))
😛
Prosím nech malý neumrie 🙁 Bojím, bojím…