Mám tě před očima a stejně tě nevidím 17. (1/2)

autor: Meline

Achojík, bobani×D tak je tu další dílek. Po předešlém dlouhém se vám tohle může zdát až příliš krátké, ale je to teprve první část. Není to rozděleno z toho důvodu, že by toho bylo moc, ale potřebovala jsem to nějak oddělit. Prostě vyřešit určité situace, jenže jsem to nechtěla dělit na dva díly, to by bylo zbytečné, ale nacpat to do jednoho se mi taky nehodilo, takže jsem to vyřešila takhle. Doufám, že jste pochopili, no já a vysvětlování×D Užijte si to, přeju pěkné počteníčko a nezapomeňte napsat nějakej ten komík, papa vaše Mel;-)

Pomalu svítalo a sluneční paprsky se snažily proniknout i do těch nejzastíněnějších zákoutí. Jedním z takových míst byla lavička v parku, ukrytá pod honosnou lípou, na níž neklidně usnula Simone při přemýšlení nad jejím životem. Teď jí na obličej dopadal jeden z neposlušných paprsků, jež pronikl přes skuliny mezi větvemi stromu. Zvolna začala otevírat ztěžklá opuchlá víčka a chvíli trvalo, než si srovnala v hlavě co se děje. Nejradši by však na události včerejšího večera zapomněla. Je tak znechucená sama sebou, nechápe, jak něco takového mohla celou tu dobu dělat. Vybíjet si vztek, který pociťovala k Jörgenovi na Lucasovi, byla úplná pitomost. Vždyť mu ani není tak podobný, ale pravda, více podobnější než Bill. Moc dobře si uvědomuje, že nahradit mu všechno to odpírání mateřské lásky a žádat o odpuštění je nemožné. Neodpustí jí, ví to. Sama by v jeho kůži nejednala jinak. Místo, aby svému dítěti dávala lásku a podporu, jakmile se s Jörgenem rozvedli, zasazovala mu jen velké rány. A ty se nezhojí během chvilky, musí se zašít velkou jehlou a pevnou nití… kdykoli se však můžou nitě zpřetrhat a rány se znovu otevřou a budou krvácet… potečou přímo proudy krve. Podělala život nejen sobě, ale z velké části taky Lucasovi… a Billovi. Vztah mezi nimi zcela nefungující, byl její chybou. Billa rozmazlovala, Lucase odstrkovala na vedlejší kolej.

A to vše jen kvůli muži, který o ni už několik let nestojí. Podváděla všechny, ale nejvíc sama sebe. Co si to namlouvala, že se k ní Jörgen jednou vrátí, až uvidí, jak moc trpí? Byla šíleně naivní. Není dobrou matkou ani partnerkou. Gordon si nezasloužil takové nalhávání. Nikdo si to nezasloužil. Je vina a zaslouží si trest, jenže v jakém rozsahu? Zvládne ho? Nebo ji úplně skolí? Neví… nic neví a má strach z návratu domů. Je to vůbec pořád její domov? Možná se všem ulevilo, když odešla a nepostrádají ji. Třeba se stane teď jejím domovem tato lavička a bude jako ti ostatní bezdomovci, odkázána na zbytky jídla, co lidi vyhodí. Ano, tohle by si zasloužila a ještě něco mnohem horšího. Jenže ne všichni lidé si to myslí…

…

Lucas ležel unaveně na posteli. Celou noc se mu nepodařilo zamhouřit oko. Přemýšlel… o mámě, o téhle situaci. Hodně času strávil rozebíráním se Stacy po telefonu. Je mu opravdu velkou oporou a to, jak se za něj Bill postavil u večeře, taky utužilo křehký vztah mezi nimi, jež se po malých částečkách utužoval. Na mámu měl obrovský vztek a současně mu jí bylo líto. Umí si představit, jak se zřejmě cítila, dávala mu to hodně pocítit. Byla zhrzená, ublížená jako odkopnutý pes. Jenže to jí nedávalo právo působit stejnou bolest jemu. Zase na druhou stranu, chtěla vědět, že není sama na ty pocity, co prožívá. Věřila v tátův návrat. Dá se mu tak vůbec říkat? Mohl je navštěvovat kdykoli chtěl, jenže to nikdy neudělal, a když, bylo to v jeho prospěch. Pche, role starostlivého tatíka, na kterou balil ženský. Zvedal se mu z toho kufr. Gordon je jeho táta. Ano, tak to je a zůstane. Doufá… protože z téhle nastalé situace si není jistý, jestli to mezi mámou a Gordonem zůstává pořád stejné. I když, dělal si o mámu velké starosti, jel ji dokonce hledat, jenže marně. Málem zavolal policii, ale s Billem mu to rozmluvili a nakonec se shodli na tom, že počkají do dneška. Ten ostatně odběhl kamsi za tím svým přítelem. Snad se usmířili. Přeje mu to. Alespoň někdo bude šťastný, ne jako on. Od té hádky si na Kim nevzpomněl, ale v podstatě na ni myslel v jednom kuse. Má ji dokonce tajně vyfocenou v mobilu. Až tam zase přijede, pozve ji někam znovu. Neustane, dokud neřekne ano. Přece není tak ledová, jak se tváří. A i kdyby byla, on jí s radostí pomůže roztát. Při téhle myšlence se musel široce usmát. Ono těch způsobů roztávání je víc ]:->

…

O dům dál se černovlasé cosi zavrtělo, a jakmile otevřelo oči, zjistilo, že je k němu přitisknutý něco dredatýho. Chvíli vyjukaně mrkalo, ale potom si uvědomilo, co se stalo onu osudnou noc, kdy černovlasé stvořeníčko přišlo k dredíkovi. Vzal do ruky jeden Tomův dred a začal mu šimrat nosík. Ten ho roztomile nakrčil a něco nesrozumitelného zamrmlal. Bill se jen zachichotal a pokračoval ve svém probouzení. Dredík mu pohotově chytil ruku. Bill se lekl a zapištěl jako holka, po jejíž ruce si kráčí hajzl pavouk, neboli slušněji záchodovej pavouk, odborně tzv. sekáč :D, což vlastně vystihuje celkovou situaci. Uvidíte ho, sekne to s váma. Teda alespoň s těma, co mají arachnofóbii. Ale zpět k Billovu zapištění. 😀 Tom mu přitiskne dlaň na pusu.

„Tiše nebo probudíš mámu.“ Vykulené rozcuchané stvořeníčko jen přikývne a Tom dlaň stáhne.

„A vůbec, proč mě takhle lekáš?“

„A vůbec, proč mě takhle budíš?“ Napodobí Tom jeho ještě pisklavý hlas, který se nestačil vzpamatovat z leknutí a xichtí se u toho. Bill se zakaboní a zatáhne zlobivého dredíka za dredy.

„Nebudu spát já, tak nebude spát nikdo.“ Vyplázl na něj provokativně jazyk, načež dredík se nadredil a stáhnul rozcuchané drzé stvořeníčko pod sebe. Sedl si na něho a ruce mu přichytil za hlavou.

„Billík nám provokuje jo?“ Pozvedl Tom s úsměvem obočí a provokativně si olízl rty. Načež se zhoupnul na Billově klíně. Ten jen zalapal po dechu a projela jím vlna vzrušení. Pociťoval, jak mu tvrdne klín. Sám se nadzvedl v bocích a přirazil k Tomovu klínu. Zanedlouho ucítil odezvu svých činů. Vzdechy tlumili dravými, naléhavými polibky.

„Tomi, myslela jsem, jestli si nedáš sní-…“ Ve dveřích stála Nataša. Touhle dobou už většinou býval Tom vzhůru a v nevědomosti otevřela dveře. Vždycky to tak dělala, jelikož Tom vždy odmítal jíst. Byl na tom zle kvůli Billovi. Teď, jak se zdá, si to vyříkali. Nevěděla, že tu Bill zůstal přes noc, a když je teď takhle viděla, domyslela si, co se tu asi dělo. Byli oba nazí samozřejmě. „Ježíši kriste, pardon, já sem nevěděla, že…“ Zčervenala a malinko odvrátila zrak. „No, udělala jsem palačinky, tak až tady to… skončíte, přijďte se najíst. Určitě máte hlad.“

„Mami!“ Řekl naléhavě Tom. Tohle byla extrémně trapná situace. Jiná matka by se zřejmě hned zdekovala, ale ta jeho jim tu v klídku sděluje, ať si přijdou na palačinky?! OMG!

„Jistě já už jdu, nebudu vás tu vyrušovat. Vidím, že máte napilno.“ Řekla a zmizela za dveřmi. Bill s Tomem se na sebe podívali a následně vyprskli smíchy. Veškeré vzrušení opadlo a oni se prostě jen tlemili, div jim netekly slzy.

„T-to… ale v-vůbec není k smíchu.“ Vykoktal ze sebe Tom za stálého chlámu.

„Máš pravdu. Je to spíš k pláči, takovej trapas.“ Nahodil Bill vážnou tvář, ale hned na to zase vyprskl. Po hoodně dlouhé době, než se konečně uklidnili, Tom navrhl, že by měli jít dolů. „Twe ne že bych si palačinky nedal jo, ale ta ostuda.“ Začal rudnout Bill a to ještě nestál před Natašou. „Na druhou stranu byla docela tolerantní. Jinou matku by třeba švihlo, vidět nás takhle.“ Konstatoval.

„No ta moje je nám u toho schopná klidně asistovat.“ Řekl Tom a při téhle šílené představě mu začaly cukat koutky.

„Proboha! Ale zase, vem si třeba moji matku jo, nechci si ani domyslet, jaká by byla její reakce.“ Zamyslel se Bill, ale hned na to tyhle chmurné myšlenky zahnal. Nechtěl teď myslet na mámu a na včerejší hádku u večeře. Doufá v její návrat a zlepšení situace.

„Hm… půjdem teda dolů? Nebo bys radši vylezl oknem.“ Ušklíbl se Tom a Bill raději zvolil první variantu. Oblékli se a pomalu scházeli dolů.

„Konečně jste tady. Sedněte si, já vám naložím.“ Usmála se mile Nataša a kydla každému z nich na talíř tunu palačinek zalitých čokoládou. Kluci se do toho okamžitě pustili, až se jim za ušima dělaly boule. Poté, co se černovlasé stvořeníčko rozloučilo s dredíkem, nutno dodat, že u toho házelo dost smutný vočka, se odebralo domů, kde všichni začali řešit Simone.

„Už je to moc dlouho, co je pryč. Jestli se jí něco stalo…“ Zakvílel celý utrápený Gordon.

„To bude dobrý, tati. Ještě chvíli počkáme, a když se nevrátí, tak to ohlásíme.“ Snažil se ho uklidňovat Lucas a Bill jen horlivě přikyvoval. Asi půl hodiny potom, co všichni seděli ztrápeně na gauči, se rozevřely dveře a v nich stála unavená, promrzlá Simone. Gordon se okamžitě zvedl a objal ji.

„Díky bohu. Už jsem chtěl volat policii, měli jsme o tebe hrozný strach.“ Simone jen strnule stála. Čekala cokoli. Nadávky, odsuzování, ale tohle ne. Měli o ni strach? Chyběla jim? Nezaslouží si takovou starost.

„Já… chtěla bych si s vámi všemi promluvit.“ Začala a prosebným gestem Gordonovi naznačila, aby se posadil. Ten uposlechl a všichni napjatě čekali, co se bude dít. „Chtěla bych se v první řadě omluvit, vám všem. Víte, tisíce omluv by nestačilo na to všechno, čeho jsem se dopustila. Za takovouhle omluvu: ‚promiň, podělala jsem ti život, všechno v pohodě?‘ bych si sama dala nejradši pár facek. Ačkoli jsem to neřekla touhle formou, v podstatě to tak je. Z opravdu velké části můžu za zkažení vašeho života. Největší omluvu dlužím tobě, Lucasi. Byla jsem velice hloupá, když jsem si myslela, že tím něco dokážu. Jenže… cítila jsem se tak zhrzená, opuštěná, zrazená a ty jsi mi to připomínal. Tedy alespoň více, než Bill.“ Zlomil se jí hlas a osamocená slza si brázdila cestičku po její tváři až k bradě, kde ukápla na zem.

Vím, jak ses cítila. Nebo si to alespoň dokážu velmi dobře představit. Všechno si mi to ukazovala. Nemůžu ti odpustit, moc mě to bolí. Ještě pořád… a zřejmě dlouho bude trvat, než se s tím vyrovnám. To ale neznamená, že tě nemám rád… mám a dám ti druhou šanci. Každý si zaslouží aspoň ještě jednu. Začneme znovu, co říkáš?“ Simone se z očí už neřinula jen jedna slzička. Plakala dojetím a štěstím. Lucas je tak hodný člověk. Objal ji a Bill se k nim přidal.

„Ráda bych začala znovu, ale Gordone… uvědomuji si, jak moc jsem tě podváděla. Nešlo mi pořád odpoutat se od dřívějších citů. Teď ano, jenže bojím se, že je příliš pozdě.“ Vydechla bolestivě.

„Není… jak řekl Lucas, každý si zaslouží druhou šanci. Já tě miluji a pokusím se naučit tě milovat mě. Nedokázal bych si představit, být bez tebe.“ Dořekl a lehce ji líbnul na rty. Nechtěl nic uspěchat, ani ji vystrašit. Chtěl jenom být s ní. Takhle tam stáli, všichni čtyři v objetí a byli šťastni. Jenže nic netrvá věčně…