autor: Rachel
Tom zamrkal a ještě jednou se podíval na stvoření před sebou, které se mu jen letmo zadívalo do očí a nato rychle sklopilo pohled. I přesto, že sedělo od Toma přes celý sál v jednom osamělém koutě, Tom si jej přes všechno to množství dětí všiml a nemohl z něj spustit oči. Pomalu se vydal celým sálem směrem k němu. Během cesty váhal, zda-li se jedná o dívku nebo chlapce, čím blíž však přicházel, tím víc se utvrzoval v tom, že osůbka před ním je černovlasý chlapec se zvláštním stylem vlasů. Takové Tom ještě u nikoho neviděl. Byly celé uhlově černé, upravené v jakémsi dikobrazím účesu a krásně kontrastovaly s bílou pletí. Chlapcova tvář byla sklopená někam k zemi, když však uslyšel něčí kroky a ucítil na sobě pohled dvou oříškových očí, pozdvihl hlavu.
Tom se k němu blížil svým houpavým krokem, jakmile byl však od něj vzdálen jen na pár kroků, stvořeníčko si rychle schovalo tvář do dlaní a stočilo se do klubíčka. Znalo tyhle frajery, kteří si z něj jen dokázali utahovat a kterým sloužil jen jako zábava, nebo v horším případě bouchací pytel. Podvědomě se roztřáslo a pevně semklo víčka, když uvidělo, jak se k němu natahuje něčí dlaň. Tom chlapce lehce pohladil po vlasech. Překvapila ho chlapcova reakce, ale přesto svou ruku nespustil. Podvědomě vycítil, že se ho chlapec bojí.
„Neboj se, maličký. Já ti neublížím,“ zašeptal a dál lehce hladil to zvláštní stvoření po vlasech. Chvilku vyčkával a opravdu. Zanedlouho se na něj podívaly dvě hnědé nedůvěřivé oči. Chlapec si pomalu spouštěl ruce z obličeje a natočil hlavu na stranu, aby se mohl podívat na toho, jehož ruka teď spočívala na jeho vlasech.
Před sebou uviděl zhruba osmnáctiletého chlapce s kšiltovkou a s prazvláštními copánky, jak tomu sám říkal. Do očí se mu bál podívat, proto raději sjel pohledem na jeho rty. V pravém koutku spodního rtu na něj blýskly dvě kovové kuličky, jak se neznámý před ním pousmál. Na sobě měl XXL oblečení a všechno jak jinak, než obří. Chlapec však stočil pohled na Tomovu nataženou ruku, která jej pořád hladila po vlasech. Polekaně se odtáhl a plaše se zadíval do těch oříškových očí.
„Kdo jsi?“ špitl skoro neslyšně, že i Tom měl velké problémy to přes ten hluk slyšet. Nic kolem však teď nevnímal. Vnímal jen tu osůbku před sebou, ze které od první chvíle, co ji spatřil, nespustil oči.
„Já jsem Tom. A ty? Jakpak se jmenuješ, maličký?“ zkusil to opatrně a očekával odpověď. Chlapec se na něj nejistě podíval.
„Bill,“ zašeptal a znovu si Toma změřil pohledem. Malinko se polekal, když uviděl na jeho tváři úsměv, očekával, že mu bude nadávat, nebo se mu vysmívat.
„Bill. To je krásné jméno,“ usmál se Tom a nato se setkal s Billovým překvapeným pohledem.
Nevěděl proč, ale něco mu říkalo, že na Billa musí pomalu a opatrně. Možná za to mohly jeho nedůvěřivé oči, poplašený pohled nebo ta křehkost, která z něj vyzařovala.
A toho si Tom právě všiml. Už věděl, proč si před chvílí myslel, že osůbka sedící před ním je dívka. Protože se s tak jemnými rysy tváře u žádného chlapce ještě nesetkal. A nebyla to jen jemnost, která Toma tolik zaujala. Byly to také čokoládově hnědé oči, které sice před těmi Tomovými neustále utíkaly a převládala v nich nedůvěra a strach, přesto takové Tom u nikoho nikdy nespatřil. A to se setkal už s mnoha zvláštními lidmi, kteří přitahovali pozornost jak svým vzhledem, tak i chováním. Žádný z nich však nebyl takový, jako Bill, sedící před ním. Tom sjel pohledem někam vedle Billa, kde se na zemi povalovala obyčejná tužka a papír. Tom se pousmál.
„Můžu se podívat?“ zeptal se a na přikývnutí střapaté hlavinky vzal do rukou papír, aby si ho mohl prohlédnout. Při pohledu na něj však oněměl úžasem. Nikdy neviděl tak krásnou krajinu, která byla namalovaná na obrázku. Prstem přejel po nákresku a zadíval se na Billa, který si jej pozorně prohlížel.
„To jsi maloval sám, Bille? To je nádhera,“ přiznal a zadíval se na černovlasého chlapce, který však zavrtěl hlavou.
„To není pravda. Je to jen náčrtek,“ špitl tiše a sklopil hlavu. Tak dlouho jej nikdo nepochválil, a proto, když se tak stalo, ani si chudáček už nepřipouštěl, že by to mohla být pravda. Tom obrázek odložil a otočil se směrem k Billovi. Rychle si v hlavě formuloval myšlenky a na jeho tváři začal pohrávat úsměv. Vztáhl ruku, aby se mohl dotknout černých vlasů.
„Bille,“ oslovil jej tázavě, ale nato uslyšel matčino volání. Otočil se po zvuku a když uviděl, jak na něj mamka mává rukou, pomalu vstal. Naposled se podíval do těch hnědých kukadel, které se zabodly do těch jeho. Tomovi se rozbušilo srdce, když uviděl jejich hloubku. Ale musel se otočit a jít. Bill se za ním díval s překvapením v očích. Pořád cítil tu hebkou ruku ve svých vlasech, pořád slyšel ten medový hlas a pořád viděl ten milý úsměv, když mu řekl své jméno. Takhle hezky už si dlouho s nikým nepopovídal, už dlouho se k němu nikdo nechoval tak pěkně.
Tom pomalu došel k matce, která pořád stála s paní Meierovou a prohlížela si ten chumel dětí. Jakmile Toma spatřila, usmála se na něj.
„Tománku, kde jsi byl tak dlouho? Líbí se ti tu někdo?“ pousmála se a prohlížela si vysoce aktivní mrňousy, kteří začali řádit snad ještě víc, než předtím. Tom se usmál.
„Ano, vybral jsem si někoho, o kom si myslím, že bys ho mohla mít ráda jak ty, tak také já. Je to Bill,“ odpověděl Simone a rukou ukázal na chlapce, který se věnoval svému obrázku.
„Opravdu? A jaký je?“ vyzvídala Simone a vůbec si nevšimla ředitelčina zlostného pohledu. Ten kluk se jí už od pohledu zamlouval. Byl starší a tak by mohli být s Tomem dobří kamarádi, po čase možná i bratři. Tom se zhluboka nadechl.
„Mluvil jsem s ním jen pár minut, ale myslím si, že je to hodnej kluk a…“ nedořekl, protože se do jejich rozhovoru vložila sama ředitelka.
„Pardon, ale vůbec nic o něm nevíte a chcete si jej vzít? To bych nedoporučovala,“ usmála se úlisně na Simone. Tomovi se na čele vytvořila vráska. Bylo mu jedno, že o Billovi nic neví, líbila se mu jeho odlišnost a i přes Billovu plachost a strach vycítil, že se jej Bill po chvilce jejich rozhovoru přestává bát. Simone však byla jiného názoru. Chtěla vědět, koho si přivede domů, a proto ředitelku vyzvala, aby jí o Billovi něco pověděla. Paní Meierová si v duchu tleskala. Možná je minulost toho chlapce úplně odradí od adopce. Posadila se s nimi ke stolu a zatvářila se vážně.
„Víte, Bill k nám přišel před rokem. Přišel. Důvodem byl jeho otec, který ho znásilnil,“ odmlčela se a v hlavě si to všechno znova vybavovala. „Udali jsme ho a policie otce zavřela. Billova matka sice žije, ale není s Billem v kontaktu. Je to podivín, to mi věřte. S nikým se tu nebaví a ve svých sedmnácti letech si vůbec neužívá života. Je plachý, nevím, jestli se vám podaří s ním komunikovat,“ dokončila a v duchu se musela usmát Simoninu vyjevenému výrazu. Tom však zavrtěl hlavou.
„Mně se to podařilo a hned napoprvé. Bojí se, protože byl znásilněný a každý cizí ho poleká, Vy se mu snad divíte? Je zvláštní, to ano, ale právě to se mi na něm líbí. Mami, prosím,“ otočil se na Simone, která nevěděla, koho má poslouchat první. Na jedné straně stála ředitelka, která Billa znala, na druhé straně byl Tom, kterému důvěřovala jako nikomu jinému. Chvilku přemýšlela, ale když uviděla Tomův prosebný pohled, rozhodla se. Billa si přeci musí ještě prohlédnout, přesto však už teď věděla, komu dá zapravdu.
„Paní Meierová, doveďte Billa sem, prosím,“ poprosila a ředitelka překvapeně vstala ze židličky. S takovou reakcí ani v nejmenším nepočítala. S hraným úsměvem zamířila k Billovi. Nesnášela jeho styl oblékání, jeho chování. Bill seděl v koutě a domalovával obrázek. Jeho myšlenky však neustále poletovaly někde u Toma. Nemohl uvěřit, že on byl první, který se mu nesmál a nenadával mu. Jeho nálada se trošku pozvedla, ovšem jen do té doby, než na jeho kresbu padl velký stín. Billovy oči se strachem rozšířily, když uviděl, jak se nad ním sklání osoba, která jej tu nenáviděla ze všech nejvíc.
„Pojď za mnou,“ procedila mezi zuby a otočila se, aby se mohla vrátit zpět za návštěvou. Bill za ní nejistě šel se sklopenou hlavou, pláč na krajíčku. Bál se, co zase provedl. Jaké však bylo jeho překvapení, když spatřil Toma a usmívající se příjemnou ženu. Tom k němu přistoupil a vztáhnul ruku, aby jej mohl pohladit ve vlasech. Bill sice nejdřív trochu ucuknul, potom se však nechal pohladit.
„Bille,“ oslovil jej Tom a zadíval se na Simone, která se na něj usmála.
„Myslím, že se mu u nás doma bude líbit,“ rozzářila se a v mžiku měla Toma kolem krku.
„Maminko, děkuju, děkuju, děkuju. Jsi skvělá,“ zavýskal a s úsměvem se díval na svého překvapeného budoucího brášku, kterému začal docházet význam Simoniných slov.
U nich doma? Ne, to nemůže být pravda. To znamená, že… Já budu mít novou rodinu?
Domluvili se, že si pro Billa přijedou zítra, až bude mít sbaleno. S Tomem bylo po zbytek dne k nevydržení. Moc se těšil na svého nastávajícího brášku, a když si večer lehal k sobě do postele, věděl, že zítra za tou zdí vedle už nebude prázdno. Že tam bude spát osůbka, které se od zítřka díky Tomovi změní život.
autor: Rachel
betaread: Janule
waaa to je užasnéé.. to chce rychle dál xD
bože to je nádhera! neskutečná nádhera!
To je nádherný. Rachelko, já myslela, že se asi nedočkám. To je nádherný… ♥ Ale ředitelka mě teda docela naštvala, kráva blbá. Tss… Ať se jim do toho neplete, doufám, že ta adopce dopadne dobře. 😀
Rachel, stejně jako u dílů Lásky nemám slov. Dokonalé! Už se nemohu dočkat příštího dílu 😉
Jůůůůůůůůůůůůůůů….roztomilé…..x)
Prostě já z toho Toma nikdy nemůžu. On je prostě dokonalej! A Bill ani nemluvim. Honem dál xD
Děkuju za komenty a pište dál, moc mě těší, že jsem vás nezklamala:-D
Ředitelka je kráva, Billův otec idiot, ale tahle povídka je nádherná x) Tom je jako vždy úžasnej, Billi je roztomilej. Už se těším, až bude u nich doma x) Rachelko, jak tě vůbec napadlo, že bys nás mohla zklamat, to je vyloučený!!! Těším se na další dílek a to čekání se mi už teď zdá nekonečný!!
naprosto dokonalý…
a debilní ředitelka :-/
Samaro přidej si mě znova na icq.Já tě omylem vymazala.Jinak rachel nádhera
Jaj, tak děkuju vřele všem za komenty a podporu, ale příště pište delší komenty, ju??? To není rozkaz, to je Rachelčina žádost:-D ♥
Teda! Jako to je něco úžasnýho! Rachel jde vidět že jsi opravdu skvělá spisovatelka. Už po dvou dílech mě ta povídka naprosto dostala do kolen. Už se strašně moooooooooooooooooc těším na další dílek, já se snad ani nedočkám:-)) Jako Rachel upřímně klaním se před tebou:-))
tak tohle je nádherná povídka 🙂 dobrý nápad, s tím dětským domovem… chudák Billí…. ještěže se dostal pryč od tý můry ředitelky!!!
Ježišiii, já to miluju! To je úplně úžasný! 😀
Vřelý dík a Samaro, nemusíš poklekávat přede mnou, i já jsem jen člověk:-D
Když to takhle bude s těma komentama u každého dílu, budu si vás nosit na rukách:-D
dokonalý… x)) vážně obdivuju jak krásně umíš popsat ty emoce…. x)) Billiho mi bylo líto, ale Tom se k němu chová tak strašně krásně…. x)) o tý babizně radši pomlčim, protože bych jí musela něco hodně ošklivýho udělat…. sem zvědavá jak si bude Billi v nový rodince zvykat… x))těšim se na další dílek, je to zajímavý… x))
dobře, tak my tě budeme takhle mohutně povzbuzovat… a ty tam hezky podrobně rozepíšeš ten kontrast, jakou má Bill po tom znásilnění fobii z jakéhokoliv bližšího kontaktu, a proti tomu bude Tomova něžnost, láska a trpělivost, ok? 😀
Áďa: Dočkej času, jako husa klasu. A vůbec – do děje mi nikdo nerejpejte, dávno už mám všechno promyšlený……
To bola vlastne je krásna kapitola 🙂 Stále mi je trochu divný ten ich vek. Ale ja si zvyknem, pretože všetko je tak nežnučké a krásne. Milujem keď sú k sebe chlapci nežný. Dúfam, že si nebudú ubližovať. Tak ja sa idem ponoriť do príbehu a na konci napíšem ako sa mi páčilo, alebo ak nevydržím,tak napíšem aj skôr 🙂