autor: JaniczkaBk
Ahojky, chtěla bych k té povídce jenom říct… Psala jsem ji z náhlého nápadu, a když už byla rozepsaná, prostě jsem ji musela dokončit, ať už se mi zdála jakkoli nesmyslná. Možná bych se měla omluvit za urychlený konec, ale nic jiného mě nenapadalo :). Jako poslední bych chtěla dodat, že povídka je věnována Megí a Baziii 🙂 Doufám, že se vám bude líbit, všem x)
JaniczkaBk
„A Tomi, musíš tam jet?“ zafňukal zoufale Bill, otírajíc si med z nosu. Svou šikovností měl za chvíli upatlaný celý obličej. Vztekle zafrkal.
„Jo. David to tak chce. Prý si musím vybrat novou kytaru.“ Povzdechl si Tom, ale jeho mučednický výraz vystřídal něžný, když zpozoroval bratrovu nasládlou zlatavou pleť.
Naklonil se k Billovi a jazykem mu přejel po lícní kosti.
„Mňamky…“ zahuhlal s tlumeným smíchem.
„Hej!“ Vlepil mu naoko pohlavek Bill, pak poslušně nastavil tvář.
„Ale copak chceš??“ Dělal nechápavého Tom, potichu se smál. Bill nafoukl tváře a vztekle zadupal. Pak se natáhl k Tomovi a otřel se mu medovou tváří o rty. Tom držel, ani se nepohnul.
Ignoroval mravenčení v zádech.
Dlouho stejně odolávat nedokázal, za chvíli si sám přidržoval Billovu hlavičku a slastně slízával lepkavý med. Bill roztomile přivíral očka.
„Tomiii… zůstaň tu se mnou… Co tu budu celý den sám dělat?“ zakňučel potichu.
„Víš co? Tak já zavolám třeba Heather. Je celkem milá a říkala, že by se s tebou ráda skamarádila.“ Usmál se Tom.
Bill stejně nebyl spokojený, nějaká Heather mu byla úplně ukradená. Ale bral to z té lepší stránky, aspoň se nebude nudit. Jen doufal, že to není nějaká další nafiflená blondýnka z Tomovy staré „sbírky“.
Tom odešel s telefonem u ucha, za pár minut se už vracel k Billovi.
„Heather říkala, že přijde ráda. Vidíš? Třeba z vás budou kamarádi.“ Řekl Tom nadšeně, naklonil se k Billovi a ukousl mu kousek jeho snídaně.
„Fajn.“ Zahučel Bill s plnou pusou.
„Ale večer mi to vynahradíš,“ zamrkal svůdně. Tom se musel smát.
„Jasně, ty moje třeštidlo.“
***
Heather:
Zrovinka si nanášela rudou rtěnku, když se jí rozdrnčel telefon na poličce.
„Ahoj, Heather,“ ohlásil se Tom.
„Ahojí.“
„Víš, já bych měl takovou prosbu.“ Špitl.
„Hmm?“
„Dneska jedu s Davidem koupit novou kytaru a Bill by musel být celý den sám doma. Říkala jsi přece, že bys ho ráda poznala… Nechceš mu dnes dělat společnost, myslím že by byl rád.“
Chvíli mlčela. V hlavě se jí rodil dokonalý plán, jak Toma dostat.
„Jasně! To je úžasný!“ Zavýskla.
„Tak jo, jsme domluvení. Můžeš přijít tak za hodinku, to už tu nebudu.“
„Ok.“
„A Heather… dík.“ S tím položil sluchátko.
Nadšeně odhopsala od zrcadla, u kterého celou dobu telefonátu stála. V pokoji otevřela třetí šuplík a zalovila vespod.
Vytáhla čistě bílou obálku a sedla si na zem. Vysypala z ní několik fotek. Bill, nevinně líbající Toma. Ráno, Bill jak spí na Tomově nahé hrudi. Tom, sklánějící se k Billovi, líbajíc ho na krku. Jak se u snídaně vzájemně krmí jídlem, prsty rukou zamilovaně propletené.
Ano, věděla o nich. Nepřišlo jí to odporné, ne. Jen… neobyčejné.
Jasně že to nikde neřekla, není blbá. Tím by si sama pohřbila šanci získat Toma. Měla lepší plán. Zničí Billa a dostane Toma, dvě mouchy jednou ranou.
Do této chvíle jen čekala na správný moment, který se jí právě naskytl.
Její plán může začít.
***
„Crrrrrrrr.“ Ozvalo se otravné řinčení zvonku. Protočil oči. Ještě pořád nebyl smířený s tím, že má celý den strávit s nějakou nánou.
Otráveně se zvedl z křesílka, v kterém odpočíval a mrzutě otevřel dveře.
Stála před ním menší ryšavá holka s modrýma očima a pihami posetým obličejem. Mile se usmívala. Billa jeho otrávenost hned přešla, ta holka se mu zdála sympatická. Třeba má Tom pravdu. Nevěděl, jak se tahle holka dokázala přetvařovat.
„Ahoj, ty budeš Heather.“ Pokusil se o úsměv a pokynul jí, aby šla dál.
„Jo. A ty jsi Bill, že?“ špitla.
***
Po necelé hodince už se skvěle bavili. Nakonec došli až k Heatiným vtipným historkám, po kterých se rozpoutala polštářová bitka. Bill se smíchem prskal peří, lehl si do měkkých peřin. Jo, za tu dobu se přesunuli do Billova pokoje, bylo tu útulněji.
„Mám celkem žízeň, skočím pro něco na pití.“ Řekl, ještě pořád se trochu pochechtávajíc.
Za chvíli už byl zpátky se dvěma skleničkami koly. Heather se napila, pak jí obočí vylétlo
nahoru, jako by si na něco vzpomněla.
„Bille, prosím tě moc, nepřinesl bys mi můj batoh? Mám ho dole u dveří.“
„Jasně.“ Odvětil. Divil se, proč si pro něj nešla sama, ale přirovnal to tomu, že je asi po bitce trochu unavená.
Hned, jak zmizel za dveřmi, se Heather ďábelsky zašklebila. Rychle zalovila v kapse džín a vytáhla plato s několika prášky. Šikovně vyloupla dva, hodila je do vysoké skleničky a několikrát s ní zakroužila ve vzduchu, aby se prášky rychleji rozpustily. Pak skleničku položila zpět.
Stihla to tak tak, Bill právě vcházel do dveří. Podal Heather batoh a posadil se na postel vedle ní. Elegantně se natáhl pro skleničku a napil se.
Stačilo chvíli počkat…
Pak už si Bill nepamatoval, co se dělo. Poslední, že ho náhle přemohla únava a on zmateně dopadl hlavou na měkký polštář.
Chvíli počkala, dokud pořádně neusnul a pak se dala do práce. Opatrně mu svlékla triko a kalhoty, pak ho zabalila do deky.
Zkontrolovala čas. 18:26.
Měla by si pospíšit, když Billovi šmejdila v mobilu, došla zrovna sms od Toma, že se vrátí asi kolem půl sedmé.
Nechala Billa tak jak byl, jen mu trochu rozcuchala vlasy.
Něco ji napadlo.
Dokonalé!
Zběsile vyběhla z pokoje a vlítla do koupelny. Napřed se, pomocí Billovy řasenky tlustě namalovala, potom si nabrala náruč plnou vody a líčidla si prsty rozmatlala po tvářích.
Jo, vážně vypadala, jako by právě prodělala hysterický záchvat pláče.
Přesně, když dokončila své dílo, uslyšela zespod bouchnutí domovních dveří. Trochu si rozcuchala vlasy a postavila se nahoru na schody.
Když ji Tom spatřil, zmateně se na ni zahleděl. Nechápal.
Rozeběhla se dolů a jako výborná herečka začala vzlykat.
„Tome!“
Vrhla se mu kolem krku.
„On! On… normálně se na mě vrhnul… nemohla jsem se bránit! Říkal… smmrk… říkal něco, že prý tu nejsi, a že se to nedozvíš. Nechápu to… Ach Tome… Bylo to tak strášné… Nemohla jsem se bránit… Bože…“ kvílela.
Nadšeně zpozorovala, že se Tomovi ve tváři objevil zděšený výraz. Upustil kytaru, která se s tklivým zaúpěním opřela o stěnu. Neohrabaně od sebe Heather odtrhnul a s nepřítomným výrazem se rozeběhl po schodech nahoru.
Heather se sama pro sebe usmála.
Tady její práce skončila. Teď už to půjde jako po másle. Oblékla si svoji temně růžovou bundičku a opustila dům. Úplně zapomněla na svůj batoh.
***
„Panebože…“ Slyšel bratrův hlas i přes spánek. Silou vůle začal rozlepovat oční víčka. Co se děje?
„Tome…?“ špitl slabě. Bylo mu špatně. Jako by mu někdo do žaludku nasypal maltu a pořád s ní míchal. Tak se teď cítil. Hlava se mu točila, chvíli mu trvalo, než zaostřil.
Hned vyletěl z postele jako nakopnutý. Tom stál před ním, pár slz mu bezbarvě stékalo po tvářích.
„Co se děje? Tomi?“ chtěl ho obejmout, ale tělo ho neposlouchalo. Podlomily se mu kolena a on se zřítil k bratrovým nohám.
„Ty jsi mě podvedl.“ Ozvalo se nad ním suše.
Bill na něj pohlédl s děsem v očích.
„Cože? Co to plácáš, Tome?“ začala se ho zmocňovat panika. Co se to sakra děje?
„Vyspal ses s ní! Normálně’s ji znásilnil!“ křikl na něj Tom, teprve teď se jeho oči zadívaly do těch Billových.
„Tome, vůbec nevím, o čem to…“
„Tak ty nevíš?! Vyspíš se s ní, a pak nevíš?! Proboha! Bille, já s tebou končím!“
Billovi se třásl spodní ret, taktak zadržoval slzy.
„Tome…“ zaštkal.
„Tome, co to říkáš? Co to říkáš?“ opakoval stále dokola, zoufale se přidržoval jeho trika, když se zvedal ze země.
„Jdi pryč ode mě! Končím s tebou! Je konec!“ zařval Tom jako smyslů zbavený a znechuceně od sebe Billa odstrčit. Ten se převrátil znovu do přikrývek.
„Jdi pryč.“ Šeptl tiše Tom. Vypadal, jako by mu právě došly všechny síly.
Bill začal chápat. Mrcha jedna!
„Tome! Já se s ní nevyspal, proboha!“
„Ne?“ ohrnul jmenovaný opovržlivě horní ret.
„Tome!“ Bill už nevěděl jak se bránit. Pokojem se rozneslo ticho. Bill si rychle podal rifle a triko, které si oblékl. Pak se klopýtavě přemístil k Tomovi, který si mezitím sedl do křesla. Bill se opřel o opěrky a nahnul se k Tomovi.
„Prosím. Věř mi. Vždy jsi mi věřil. Tak proč mi nevěříš teď?“
„Vypadni.“ Ozvalo se ledově z Tomových úst. Billa to zasáhlo rovnou do srdce, takhle hnusně se k němu nikdy nechoval.
„Nech si to vysvětlit!“
„Vypadni.“
„Tome, já tě miluju!“
„Vypadni!“
„Nech si to…“
„Vypadni!!!!“ zařval Tom opravdu hlasitě, postavil se a žduchl do Billa. Ten se překvapivě udržel na nohách i přes to, jak špatně mu bylo. Billovi po tvářích stékaly hořké slzy. Byl zmatený, rozčílený, zoufalý a hlavně šíleně raněný.
„Tome! Sakra! Věř mi!“
„Vypadni!“
„..Šukal jsi mě!!“
Po téhle větě se pokojem rozhostilo ticho. Tom bolestně odvrátil tvář.
„Je mi jedno, co se mezi námi stalo.“ Začal potichu. Billovi se sevřely všechny vnitřnosti.
„Je to pryč a nehodlám se k tomu vracet. Podvedl’s mě…“ pokračoval.
„Jdi pryč.“ Už to ani neznělo jako příkaz, ale spíš jako prosba.
„Je to tvoje volba.“ Špitl tiše Bill, předtím, než opustil pokoj. Chtěl být silný. Nemohl. Hned za dveřmi zoufale zvedl hlavu nahoru, ve snaze zahnat slzy. Nepomohlo to.
Pomalu se odebral dolů, vzal si ze stojanu lehkou mikinu a vydal se pryč. Měl pocit, jako by na místě jeho srdce teď byla jenom velká černá díra.
Nohy se mu pořád pletly do sebe, hlava se mu začínala motat čím dál víc. Obraz před očima se mu zamlžoval, chtělo se mu zvracet. Zhluboka se nadechl, chtěl si sednout na lavičku… nedošel k ní. Omdlel ještě před tím, než k ní dokázal dojít a zůstal bezmocně ležet uprostřed chodníku.
***
Tom rezignovaně protočil oči a nalil si už třetí hrnek kávy. Pak zamířil do Billova pokoje. Ani sám nevěděl proč. Jakmile ale otevřel dveře a chystal se vejít dovnitř, o něco zakopl. Rovnováhu taktak udržel. Vražedně pohledem zpražil růžový batoh, hned jak mu však došlo, že asi nebude Billův, se zájmem si k němu kleknul.
Jako by něco vedlo jeho myšlenky, vysypal obsah batohu na zem.
Normálně by to neudělal, ale chtěl nejspíš najít jakýkoli důkaz o tom, že ho Bill opravdu podvedl.
Na zemi zůstalo ležet několik věcí. Peněženka, rtěnka, řasenka, kapesníčky, pár propisek a malý bloček, krabička s prášky, pár drobných… Krabička s prášky?
Zvědavě předmět pozvedl do výše očí.
„Prášky na spaní…“ zašeptal si sám pro sebe. V mysli mu bliklo, že Bill je přesně na takové prášky silně alergický, ale hned tu myšlenku hodil někam do kouta jeho mysli. Vůbec nic mu nedošlo, jak by taky mohlo?
Domem se roznesl klidný zvuk telefonu. Tom se líně zvedl a unaveně se k němu přesunul.
„Ano?“
„Tom Kaulitz?“
„Ano.“ Svraštil obočí.
„Váš bratr byl před pár minutami převezen do nemocnice. Zatím nemůžeme posoudit, co se mu přesně stalo, žádné vnější zranění nemá. Každopádně to s ním vypadá špatně. Doufám, že co nejdřív přijedete, abychom mohli vyřešit nějaký lejstra. Nashledanou.“ Odvyprávěl otráveně doktor, který si asi vůbec neuvědomoval, co tahle slova Tomovi způsobila. Zavěsil ještě dřív, než stačil Tom zděšeně zalapat po dechu.
Chtěl brečet, ale nemohl. Nešlo to. Jen zoufale složil hlavu do dlaní. Byl v šoku. Bill? V nemocnici… vypadá to s ním špatně.
Ani se neobtěžoval vzít si něco na sebe, už utíkal do garáže. Nasedl do auta, a jak nejrychleji mohl, se vydal do nemocnice.
Už když se ptal na recepci, kde je jeho bratr, bodalo jej u srdce. Rychle probíhal dlouhou bílou chodbou, na nic nečekal a vrazil do dveří s číslem 24.
Srdce se mu na chvíli zastavilo. Pohled před ním byl… zdrcující.
Bill byl ještě víc bledý než normálně, až nepřirozeně moc. Jeho tělo dokonale kontrastovalo s bílým nemocničním povlečením. Černé vlasy měl ledabyle poházené kolem hlavy.
Tom pomalu přešel blíž. Konečně mohl plakat. Pohled na Billa mu v tom hodně pomohl.
Vypadal zuboženě a křehce. V rukách měl napíchnuté hadičky a vypadal opravdu špatně. Na Toma v tu chvíli padla zvláštní otupělost. Hučelo mu v uších, ruce se mu třásly a vnitřnosti se bolestně svíraly. Z posledních sil došel k Billovi, klekl si k jeho posteli na zem.
Očima plnýma slz na něj zůstal koukat. Trvalo poměrně dlouho, než se odvážil natáhnout ruku a tu křehkost před sebou pohladit po líci.
Pohled na něj mu rval srdce. Nevydržel to, bolestně odvrátil oči, ruce ale pořád nechal zapletené v jeho vlasech.
Po dlouhé době se dveře pokoje rozletěly do kořán. Stála tam Heather.
„Panebože…“ šeptla, ruce svěsila podél těla. Pak se její pohled zaměřil na Toma. Rychle se k němu rozešla.
„Tome, nechala jsem si u vás batoh, tys mi ale nebral telefon. Volala jsem tvé matce, ta mi řekla, že jí volali z nemocnice, že je Bill v ohrožení života. Panebože, tolik mě to mrzí.“ Myslela to vážně, nikdy by mu vážně neublížila. Ale Tom sotva vnímal, co říká.
„Tome, pojď pryč… prosím. Nemůžeš na něj jen koukat, to tě bude jen víc trápit. Pojď pryč.“ Přemlouvala ho tiše, ale upřímně.
Tom se jako ve snách zvedl a nechal se Heather vytlačit ze dveří. Ta se ještě otočila a tichým „promiň“ proneseným k Billovi zabouchla dveře.
Tom se na ni překvapeně otočil, jako by ji uviděl až teprve teď.
Co to říkala? „…nechala jsem si u vás batoh… u vás batoh… batoh…“
Znělo mu v uších. Jeho mysl pomalu šrotovala, věděl, že je něco špatně.
Ty prášky na spaní! Na které je Bill silně alergický! Heather a její nepřehlédnutelné snažení se dostat ho!
Pane… „…Bože!“ vykřikl a šokovaně hleděl na Heather.
„To ty! Heather!“ vyflusl její jméno, jako by to bylo něco nadmíru odporného.
„Já… Tome, jen jsem chtěla… já…“ nevěděla, co říct. Vysvětlení, že ho chtěla dostat, se jí najednou zdálo hloupé.
Tom se neudržel, a i přes to, že dívky v zásadě nikdy neuhodil, napřáhl se a bolestně jí vrazil pěstí.
Potichu se rozplakal, otočil se a pomalu odcházel chodbou. To snad není možné! A on jí ještě věřil. Bože.
***
Au…
„Píp, píp, píp, píp…“ ozývalo se mu v hlavě neustále.
Au! Pomyslel si, tónem podobným naštvání. Něco ho bolí, ale on si neuvědomuje co. Jestli nohy, ruce, hlava, žaludek…?
Jsou vůbec jeho nohy na správném místě? A co hlava, opravdu má být na krku?
Sakra… Mně asi ruplo v bedně.
Potichu zanaříkal.
Vedle sebe uslyšel rychlý pohyb. Pak se ozvalo tiché hučení. Zesílilo a pomalu, pomalinku se zformovalo do jednotlivých písmen, slov, které však stále slyšel jako přes obrovskou skleněnou bariéru, jako by byl potopený pod vodou. Zachytával jednotlivé útržky, nedokázal se soustředit na celé věty.
„Proč to… tak dlouho… Co s ním… Vážně nevíte… pomoci… Prosím…“
Ten hlas se mu zdál povědomý. Vážně, vážně povědomý. Jako by ho znal ze snů, hlas, který ho vždycky chránil před nočními můrami.
„…nám líto… Nemůžeme… pomoct… moc kompliko… Brzy by… probrat…“
Nedávalo mu to smysl. Nedovedl do hry zapojit svůj mozek, v tu chvíli by si dokonce troufl říct, že neví, jestli vůbec nějaký má.
Všechno bylo tak zamlžené, nevěděl, jak dlouho zůstával v takovém stavu. Nevnímal minuty, hodiny.
Jediné, co si uvědomoval, byla bolest, a sem tam nějaké pohlazení nebo dotek, i když si byl vědom toho, že ten, kdo se ho dotýká, je neustále poblíž. Svým způsobem to tušil, v hloubi srdce.
Zčistajasna se začalo všechno vylepšovat. Velmi pomalu, to ano, ale on již dokázal poslouchat celé věty. Ne, že by tu někdo nějak extra moc mluvil.
Pomalu začínal vnímat, každou minutu se cítil bdělejší.
Cítil dotek na ruce. Taky ho něco jemně vonícího lehce škrábalo do tváře. Byl nepříjemně zpocený a bylo mu špatně.
I přes to byl šťastný, šťastný z toho, že konečně něco cítí. Zkusmo pohnul prsty volné ruky.
Na bříšcích prstů ucítil škrobené nemocniční prostěradlo. Dokázal přimět koutky svých rtů zvednout se do úlevného úsměvu, i když ho to stálo dost sil. Ta grimasa ho bolela, proto nechal úsměv opadnout.
Několik minut mu trvalo, než dokázal udržet oči otevřené bez jakéhokoli pomrkávání, mračení se nebo s mžitkami před očima.
Černota pomalu ustoupila a on si prohlédl pokoj. Byl celý bíle vymalovaný, naproti němu jednoduchá skříň a vedle stoleček. Škrábání na tváři se ozvalo znovu. Nakrčil nos a donutil se použitím všech sil pootočit hlavu doprava.
Zahleděl se rovnou do blondo-hnědých dredů. Ležel vedle něj Tom. Tedy, pololežel.
Hlavu měl vedle něj zabořenou obličejem do postele, seděl na židličce vedle.
Billova dlaň spočívala v té jeho, kterou měl přitáhnutou k obličeji tak, že se tváří dotýkal hřbetu Billovy ruky. Ze spánku se o ni nevědomky třel.
Bill se něžně pousmál, přemýšlel jak bráškovi dát najevo, že je vzhůru. Pohnul prsty a nehty Toma poškrábal na líci.
Nic.
Protočil oči a svými nehty na Tomovu tvář co největší silou zatlačil, pak pohnul prsty. Poškrábal mu tvář.
„Auu…“ zanaříkal rozespale Tom.
„Co to…?“ zastavil se. Bill viděl, jak Tom pootevřel oči a zůstal překvapeně koukat na Billovy prsty před svým obličejem. Druhou rukou si ohmatal červenající se tvář. Zamračil se, docházelo mu to velmi pomalu.
Pak – blik – zvedl hlavu a pomalými rozespalými pohyby vyhledal Billovy oči. Koukal do nich neuvěřitelně dlouho, po tváři se mu svezla slza.
„Bille…“ zašeptal, nevěřícně se zvedl a vrhl se Billovi kolem krku. Roztržitě ho hladil po vlasech, slíbával mu slzy z tváří a věnoval mu krátké vděčné polibky. Tiše šeptal slova omluv a prosil, aby mu Bill odpustil.
Bill přinutil svojí ruku ke spolupráci a krátkým dotykem na tváři svého dvojčete jej zmrazil.
„Nemáš se za co omlouvat, Tomi. Ty ne.“ Zachrčel dlouho nepoužívaným hlasem a trošku se nadzdvihnul, aby mohl Toma krátce políbit. Tom ho chytil kolem krku a opatrně si ho přetáhl do své náruče, Bill si schoval hlavu do jeho vonící mikiny.
„Miluju tě, Bille… A vážně mě mrzí, jak jsem ti ublížil.“ Šeptal mu tiše do vlasů.
Bill svými nehty Toma lehce poškrábal na zádech a unaveně zahuhlal.
„Taky tě miluju…“
Nadechl se, nechal svoji hlavu klesnout do Tomova klína a znovu usnul, nechajíc ho láskyplně mu přehrabovat vlasy.
***
Stála za tlustým sklem a tiše plakala. Dojetím, bolestí nebo nad svojí vlastní hloupostí.
S bolestí v očích sledovala toho, koho milovala, miluje, jak své dvojče zlehka líbá a tiše mu něco šeptá do ucha.
Jak se mohla snažit něco tak nádherného zničit? Proč si neuvědomila, jak moc se ti dva milují?
Ano, její vlastní láska ji zaslepila. A proto teď bude trpět. Ne Bill, ne Tom. To ona si to zavinila.
Je to její chyba a ona za ní bude pykat.
Má pocit, že z toho pocitu zešílí. Miluje ho tak moc a pohled na něj ji neuvěřitelně bolí.
Je to její chyba!
Sklání poraženě hlavu a pomalu odchází dlouhou chodbou. Je z ní ta největší špína, nemá právo ani podívat se mu do očí.
Už ji nikdy neuvidí.
autor: JaniczkaBk
betaread: Janule
to je úžasný, fakt nádhernej nápad a je to moc krásný, fakticky nádhera, a tak úžasně dojemný! ách!
jsem omylem (nebo spíš za tu určo může blog.cz :D) klikla blbě v tý anketě…ježiš, jsou tam 2 možnosti a já kliknu blbě, mně je trapně 😀
super…moc krásně napsaný!
Skwělí xDD
KLÁÁSA! Oprvdu se ti to moc povedlo
ale tak ja myslím, že jsou hodní a že by ji odpustili… dyť nevěděla že je na to alergickej…i když… dobře dobře, ale mohla se rozloučit….
pěkny
užasny .. 🙂