Zpověď

autor: BeLlunQ@

Ahojte, teď jsem se rozhodla o další jednorázovku. Určitě si všimnete, že to není klasický twincest. Stačilo se malinko zamyslet, a věděla jsem přesně, co mám napsat. Je to spíš trošku psychologická povídka, ale možná, že vás malinko chytne za srdíčko. Snad se bude líbit. Konec byste si měli každý domyslet sám… nebo se o to alespoň pokusit… Vaše BeLlunQ@

Jaké pro člověka může být zklamání?

Strašné, zdrcující, neskutečné… smutné…

Je toho tolik, sám nenacházím dost přirovnání. Bohatě mi stačí, co to znamená pro mě. Pro mě to je to, co už nikdy v životě nechci zažít, něco, co mi udělalo obrovskou černou díru v srdci, něco, co už se nikdy nesmí stát.

Někteří lidé moc dobře vědí, co chtějí. Já to taky věděl, jenže potom… nemohu to mít. Tato kapitola se pro mne uzavírá a já ji už nikdy nebudu moct otevřít. Nechce se mi o tom mluvit, jenže když se nevypíšu na papír, budu to dusit v sobě a navždy to ve mně zůstane. A to nechci, ať to všichni vědí, co jsem chtěl, co jsem udělal a co udělám, až dopíšu dopis, který věnuji jen vám.

Možná bych měl začít, tak tedy začnu.

Je to pár měsíců, co jsem na sobě zpozoroval pár nevšedních věcí. Za všechno mohl jen jeden jediný člověk, a tím byl a je TOM. Nechápal jsem, co se to děje, do čeho se ženu a jak si to jen dovolím si představit… Časem jsem začal chápat tu chemii, která se mě zmocnila.

Zamiloval jsem se. Každý z vás ví, jaké to je, se zamilovat. Je to nepopsatelný pocit touhy být s druhým člověkem, kterého máte více než rádi. Znáte to… Já jsem to za svůj život už několikrát poznal, jenže teď to bylo mimořádně jiné. Kéž bych se zamiloval do nějaké roztomilé fanynky, či do holky, kterou poznám na ulici. Ne, ani jedno z toho. Ten, kdo si mě získal, byl právě Tom. On mě omámil, on mě okouzlil, přiváděl do rozpaků, on byl ten, kdo mě v noci nenechal spát, jen on… moje dvojče. Pár dní jsem to v sobě dusil, nedával nic najevo. Dařilo se mi. Nikdo nic nepoznal, nikdo se na nic neptal, všichni jsme jeli, jakoby nic. Začínám si uvědomovat, že hlášky mých kamarádů jsou nejspíš pravdivé. Opravdu jsem na sobě nedal nic znát. Když měla přijít moje a Tomova chvíle, zavřel jsem oči a začal se topit ve snech, představách a myšlenkách. Viděl a cítil jsem to jen já. Jen naše chvíle v mých představách. Po nějaké době byly představy pro mě málo. Chtěl jsem víc a hlavně doopravdy.

Sedím v kuchyni na židli, když Tom pomalu přichází pro sklenici džusu.

,,Bille, děje se něco?“ zeptal se mě velmi nejistě.

,,Když ti řeknu, že ne, lhal bych a to já nemůžu, takže děje.“ Tom se na mě zkoumavým pohledem podíval a posadil se naproti mně.

,,Říkáme si snad všechno. Ven s tím.“

,,Nemůžu.“

,,Proč ne? Co ti v tom brání?“ Tom začal být nervózní, myslel jsem, že každou chvíli vybouchne.

,,Bráním tomu já sám. Něco se mě zmocnilo, ale já s tím nic nemůžu udělat. Nemůžu ti to říct, nechtěj to po mně.“ Chvíli se na mě díval. V očích měl rozčilení, které vzápětí předvedl. Sklenice s džusem mu praskla v ruce. Nevím, jak se mu to povedlo, jenže Tom má sílu, takže ta nejspíš dopomohla tomu rozbít sklo. ,,Tome!“

,,Mluv se mnou, sakra!“

,,Pořezal jsi se.“

,,No a? Mluv, tohle nech na mě!“ V očích jsem měl slzy. Tomova dlaň krvácela a já mu nesměl pomoct.

,,Dobře, řeknu ti to. Je to složitý víc, než si myslíš. Já… já… jak jen to vyslovit… Prostě… miluji tě, Tome.“ Zvedl jsem se ze židle a z očí se mi koulely slzy, jako hrachy.

,,Co – cože?“

,,Chtěl jsi to vědět, tak jsem to řekl.“

,,To přece… jak to?“

,,Jak to mám asi vědět? Láska se nedá chápat, stačí ji jen cítit a já ji cítím. Sám to nechápu, tak se mě na to neptej.“

,,Ale Bille… to nemůžeš, jsi můj bratr. Pochop to.“

,,Vím to, moc dobře… jen by mě zajímalo, co cítíš ty?“ Tom si vzal utěrku, kterou si omotal dlaň kolem dokola. Postavil se přímo naproti mně a podíval se mi hluboko do očí.

,,Bráško… cítím k tobě lásku, jenže ne tu, kterou ty. Je mi to líto, ale já tě mám rád pouze jako svého bratra. Možná, více a ty to víš, jenže není to ta pravá láska. Ta zamilovanost. Prostě tě nemiluju.“ Jen co to dořekl, rozbrečel jsem se jako malé dítě, kterému nechtějí koupit čokoládu. Nemohl jsem se mu dál dívat do jeho nekonečně nádherných očí, radši jsem se otočil a s brekem utekl do pokoje.

Takhle se to událo. Tom po chvíli někam odešel. Nevím, jak se cítil, takže ani nevím kde je a co dělá. Já jsem stále tady, zavřený ve svém pokoji a píšu vám, mým milovaným fanynkám. Mám vás moc rád, jenže to, co se stalo, se nedá vzít zpět, žádným způsobem. Takové věci prostě neexistují. Jednou se to stalo a já to snáším špatně. Proto končím, do slova a do písmene. Nemohu s tím žít, nemít člověka, kterého z celého srdce miluji. Vždyť jen pomyšlení na Toma ve mně vyvolává úzkost, bolest a prázdnotu. Smířit se s něčím takovým je pro mě neskutečný.

To, co teď bude následovat, já nebudu dál rozvádět. Těžko se mi na to myslí a ještě hůř by se mi to psalo. Prostě končím. Nejspíš vám už nebudu dělat radost, ale pro mě to bude vysvobozením.

Mám vás rád a vždy budu… stejně jako Toma, milovat. Nelitujte mě…

Navždy se loučí váš Bill