autor: Ainikki
Tom
„Dobrou, mami.“ Líbnul jsem ji na tvář zastavivše se mezi futry koupelny, kde jsme se zrovinka míjeli, a rozradostněným pohledem jsem ji vyprovodil až ke vstupu do její a Gordonovy ložnice. Sledoval jsem, jak se její záda ztratila za prosklenou tabulí a následně jsem s potěšením zaznamenal tichý zvuk přibouchnutí a cvaknutí kliky, když za sebou zavřela dveře. Na tváři se mi usadil úsměv. Teď se totiž konečně dočkám vrcholu tohoto dne. Rodiče během pár chvilek nebudou vědět o světě, já si zatím dám rychlou sprchu, a pak se místo do svého pokoje přesunu do toho Billova. Bráška už tam na mě netrpělivě čeká. Čisťoučký a vyvoněný. Koupelnu se mu totiž dnes povedlo ukořistit jako prvnímu, tudíž už si nějakou dobu hověl u sebe v posteli, jak jsem se přesvědčil krátkým nakouknutím, abych ho jen informoval, že jsem se konečně dostal k očistě těla a za pár chvilek jsem u něj.
„Těším se. Spěchej.“ Špitnul jen a skoro bych řekl, že mu tváře zalil jemný rozkošný ruměnec. To se mi ale nejspíš jen zdálo. Měl tam přítmí a večer jsme popíjeli víno, které mu ty líce nejspíš obarvilo. Rozpaky mezi námi? Vyloučeno. Neexistují dva lidi, kteří by se znali zevrubněji, než právě my dva.
Urychleně jsem ze sebe shodil oblečení a vklouzl do sprchového koutu. Pustil jsem na sebe příjemně hřejivou vodu a na chvilenku jsem si dopřál ten luxus, kdy jsem tam jen tak nečinně stál a nechal se masírovat tryskajícími proudy vody. Velmi příjemné. Ovšem slíbil jsem bráškovi, že si pospíším. Ukončil jsem tedy relax, spěšně jsem se namydlil, pěnu ze sebe pečlivě spláchl a v další moment jsem se již halil do huňaté osušky ve snaze setřít ze sebe mokré kapky, jež mi ulpěly na pokožce. Samozřejmě bych neměl zapomínat na zuby. Skoro jsem se až zastyděl, jak jsem údržbu své ústní dutiny odflákl jen, abych už byl někde úplně jinde. S ručníkem omotaným kolem boků jsem ještě krátce navštívil svůj pokoj, kde jsem na sebe natáhl čisté spodní prádlo a do ruky popadl malou krabičku.
Už už jsem bral za kliku dveří, za kterými sídlil ten můj milovaný poklad, ale nakonec jsem si to ještě rozmyslel a tiše jako kočka jsem se pár kroky připlížil k ložnici našich. Přitiskl jsem ucho na dveře a zaposlouchal se do zvuků uvnitř. Ticho. Jen občasné Gordonovo zachrápání. Nic tedy nenasvědčovalo tomu, že by byli ještě vzhůru. Perfektní, takhle se mi to líbí. Upokojen jsem se odtamtud vzdálil a nyní mi již nic nebránilo v tom, abych dál Billa nechával čekat. Před vstupem do místnosti jsem si ještě dárek pro něj opatrně na zádech zastrčil za okraj trenýrek a jen jsem doufal, že ho ta nepříliš pevná guma udrží na místě, alespoň po dobu nezbytně nutnou.
„Promiň, trvalo mi to.“
„V pořádku.“ Usmál se na mě zářivě a poodhrnul peřinu, aby mi uvolnil místo vedle sebe. „Zamkni ještě, prosím.“ Dodal, když jsem se chystal vedle něj natlačit.
„Neboj se. Už jsou tuhý. Gordon zařezává, jak kdyby kácel stromy.“ Ubezpečoval jsem ho, že absolutně nic nehrozí, ale přesto jsem mu vyhověl a nenápadně jsem pozpátku zacouval zpět ke dveřím. Nahmátl jsem klíč a otočil s ním. Západka cvakla a výraz v Billově obličeji byl rázem uvolněnější.
„Vím… já jen pro jistotu… i když… kdyby se sem přeci jen chtěli dobývat, tak bysme asi jen velice těžko vysvětlovali, proč se tu zamykáme, ale přesto to ve mně vyvolává bezpečnější pocit.“ Vysvětloval mi naprosto vážně. Bylo to docela úsměvný.
„Rozumím ti.“ Pocuchal jsem mu ofinku, sklonil se nad něj a líbnul ho na nos. „Můžu už k tobě, nebo máš v plánu ještě nějaká další bezpečností opatření?“
„Ne…“ Usmál se sám nad sebou. „Pojď honem.“ Vyzval mě znovu a posunul se blíže ke stěně. Kleknul jsem si a posadil se na paty čelem k němu tak, abych nepochroumal balíček, který zatím nespatřen dál držel tam, kam jsem ho ukryl a natáhl jsem k němu ruku.
„Víš, co mi strašně chybělo celý večer?“ Zašeptal jsem tiše tu otázku, přitahujíc si ho blíž k sobě.
„Myslím, že tuším.“ V očích mu zajiskřilo a spokojeně vydechnul, když jsem si ho stáhnul k sobě do náruče, kde jsem ho pevně uvěznil. Jeho ruce se mi ihned omotaly kolem krku a on se mi, blaženě funíc, otíral obličejem o ten můj. Hladil mě tváří, šimral nosíkem a ochutnával rty. Mazlil se a tulil.
„Jsi blízko… já chci ale tohle…“ Jemně jsem ho chytl za bradu a spojil naše rty v laskajícím, pomalém, ale přesto vášnivém polibku. Donutil jsem ho, aby svá ústa nechal otevřená a já se svým jazykem nořil hluboko dovnitř, ochutnával je a vyzýval jsem to jeho sladké hádě, aby si se mnou hrálo. Spolupracovalo perfektně. A nejen ono. Billovy ruce se rozeběhly po mém zátylku, vybrnkávajíc svými dlouhými prstíky lechtivý koncert, který rozechvíval snad každou buňku mého těla a nutil ji znít a zpívat, přibližujíc mě tak k nadmíru příjemným pocitům. Když jeho nehtíky opustily můj krk a rozutekly se po celých zádech, jeho malá etuda se pomalu měnila v symfonii. Úplně jsem zapomněl, že před ním vlastně něco ukrývám a plně se oddávajíc jeho šimravé péči, jsem ho nechal sjet až úplně dolů. Bill zničehonic ztuhnul, přestal mě líbat a uculujíc se, se mi zadíval do očí.
„Copak to tu máme?“ Zubil se dál a doloval ten svůj nález z mých trenek. Zálibně jsem si prohlížel plamínky radosti, jež se mu rozhořely v duhovkách. „To je pro mě?“ Zeptal se pro jistotu, převalujíc ten malý červený balíček v dlaních.
Přikývl jsem. „Samozřejmě. Pro koho jiného…“
„Taky pro tebe něco mám.“ Natáhl se k nočnímu stolku, otevřel vrchní šuplík a vytál z něj dárek malinko větších rozměrů, než byl ten můj, zabalený v modrém papíru. „Veselé Vánoce, Tomi.“ Popřál mi a nedočkavě mi ho vecpal do ruky.
„Děkuju.“ Žbleptnul jsem. Už teď jsem cítil, jak se mě zmocňuje dojetí a to jsem ještě ani netušil, co je uvnitř. „Tak… tak, rozbalíme je oba naráz, ano?“
„Dobře.“ Přitakal Bill a jal se rozmotávat modrou mašli. Vychutnával si to a systematicky odstraňoval všechny vrstvy, jež ho dělily od tajemství ukrývajícího se uvnitř. Na malinkatou chvilku mi blesklo hlavou, zdali se mu to vůbec bude líbit. Nepřestřelil jsem snad? Přeci jen můj dárek byl poněkud romanticky sladký. Nebude to už třeba moc? Možná to chtělo něco rezervovanějšího… Z mého přemítání mě vytrhl Billův hlas.
„Tomi, ty nerozbaluješ…“ Upozornil mě na moji strnulost.
„A… ale jasně, že jo.“ Vyhrknul jsem, kvapně strhnul stuhu a jediným škubnutím jsem dostal dolů balící papír. Krabička byla z průhledného plastu a mně se zatajil dech, když se mi naskytl pohled na to, co se ukrývalo uvnitř. „Bille…“ Vydechl jsem překvapeně. „Vypadaj perfektně.“
„Líbí se ti?“
„Děláš si srandu. Jsou úžasný.“
„Vyndej je ven a… prohlídni si je.“ Pobízel mě evidentně nadšený z toho, že mi udělal radost a svým dárkem se i trefil do mého vkusu. Sám bych si snad ani lepší nevybral. Splnil jsem tedy jeho požadavek a náramkové hodinky z bílého zlata, vkusně sem tam posázené blyštivými kamínky, jsem vyjmul z ochranného obalu.
„Připneš mi je?“ Požádal jsem ho a podával mu je. K mé naprosté zmatenosti ale odmítl.
„Ještě ne… pořádně ses nepodíval…“ Zavrtěl hlavou a ruku mi od sebe odstrčil. Vytušil jsem, že tedy hodinky nejspíš ukrývají něco dalšího, čeho bych si měl nejspíše všimnout. Chvilku jsem na ně zíral, tápajíc pohledem po každém jejich záhybu. Nakonec mě napadlo je otočit a slavil jsem úspěch. Na vrubu bylo drobnými zdobnými písmenky vyryto nějaké věnování. Stočil jsem je tak, aby na ně dopadalo více světla ze stolní lampičky a začetl jsem se.
„Budou měřit náš společný čas.“ Dodal Bill tiše během toho, co jsem luštil ta upřímná slova, z nichž sálalo tolik lásky. Jestli jsem ještě před chvilkou pociťoval dojetí, tak nyní jsem tu přehršel pocitů, jež mě zaplavila, ani nedokázal pojmenovat. Neuvěřitelné štěstí, radost, euforie. Byl jsem totálně vykolejený a chtělo se mi brečet. V duchu jsem se okřikoval a nabádal své přecitlivělé já, aby se uklidnilo a přestalo se projevovat jako nějaká rozněžnělá ženská. Párkrát jsem rychle zamrkal, aby ta záplava slané vody zůstala za hradbami řas a pokusil jsem se to své pohnutí maskovat úsměvem. Chtěl jsem mu povědět, jak moc jsem z jeho dárku nadšený, ale slova mi zůstala viset v hrdle. Raději jsem se k němu rychle naklonil a veškeré své díky jsem vložil do dlouhého polibku.
„Teď ty…“ Odtrhl jsem se od něj po notné době a popadajíc dech jsem ho upozornil na fakt, že on obsah svého balíčku ještě neodhalil.
Roztržitě a s napětím jsem sledoval každý jeho pohyb, kterým zvolna stahoval dolů lesklý papír, až se dostal k sametem potažené černé krabičce. Naposledy se na mě krátce zadíval, jako by se snad ujišťoval, že to skutečně může otevřít, a pak už jen odklopil víčko, nakukujíc dovnitř.
„Je to moje srdce a klíč od něj.“ Pronesl jsem trochu rozpačitě, když Bill dlouho nic neříkal a jen upřeně hleděl na obsah té sametové kazety. „Ehm… je to medailon… u… uvnitř je… moje… ukaž, pomůžu ti.“ Vyhrknul jsem rychle, když jsem zaregistroval, jak se mu chvějí prsty a marně se snaží masivní medailon ve tvaru srdce rozevřít. Udělal jsem to tedy místo něj a vrátil mu ho do roztřesených rukou, aby se mohl podívat. A opět nepadlo ani slovo, což mě poněkud mátlo. Bráška prostě jen zaraženě seděl a snad ani nedýchal. Najednou se mu na tváři cosi zalesklo. Slza. A za ní hned další a další. Bill plakal a tiše pofňukával.
„Bi… Bille, stalo se něco?“ Ve snaze ho utišit, jsem si ho schoulil do náručí a chlácholivě ho hladil po vlasech.
„Ne… e, promiň. Je to nádherný… Taky tě miluju…“
„A kvůli tomu bulíš? Teda brácha…“ Vrtěl jsem nad ním hlavou a dobíral si ho. Teď už jsem se cítil být na koni. Sledováním jeho reakcí jsem zapomněl na své, ještě před pár vteřinami plně na mě doléhající emoční vypětí a hlavně jsem pocítil neuvěřitelnou úlevu, že je s mým dárkem spokojený.
„Nedělej se. Tobě se chtělo taky… si nemysli, že jsem to nepoznal.“ Na oko uraženě si založil ruce na prsou a našpulil rty.
„Jo… jsme oba pěkný bábovky.“ Žďuchnul jsem do něj a ani jeden z nás se neudržel a začal se smát.
„A já si to klidně přiznám. Miluju tě strašně moc a tohle jsou ty nejkrásnější Vánoce… díky tobě, Tomi.“ Špital mi do ucha Bill, když jsme se oba uklidnili a on se mi znovu pověsil kolem krku.
„Nezapomínej, že já jsem k tomuhle citu dospěl dřív, takže tě miluju mnohem mnohem víc.“ Neodpustil jsem si rýpavou poznámku, ve snaze ho trumfnout.
„Seš nemožnej. Já to myslel vážně.“
„No dyť já taky.“ Ujistil jsem ho nevzrušeně. Bill mě dloubnul svým pěstěným nehtíkem výchovně a hlavně docela bolestivě do žebra.
„Jauvajs.“ Nadskočil jsem, odstrčil ho od sebe a zkoumavě si prohlížel postižené místo, zdali tam nezanechal nějaký nevzhledný škrábanec.
„Nic tam nemáš. Taky nic nevydržíš.“ Bavila se ta potvůrka mým ublíženým skuhráním.
„Počkej… tohle jen tak nenechám.“ Ohnal jsem se výhrůžkou, ale popravdě se mi úder nikterak vracet nechtěl.
Navíc jsem ani neměl příležitost. Bráška popadl hodinky, jež jsem položil vedle nás na madraci, ukořistil moje zápěstí a pár zručnými pohyby mi je nasadil.
„Sluší ti.“ Uznale mi je pochválil. Na naše handrkování jsem v ten moment zapomněl a i já jemu jsem zatoužil pověsit na krk přívěšek. Otočil se ke mně zády a přidržel si své dlouhé havraní vlasy, aby mi nepřekážely. Chvilenku jsem zápasil se zapínáním řetízku, ale nakonec se to přeci jen podařilo. Bill ty černé prameny spustil dolů, ale já je zachytil a znovu odhrnul na stranu. Jeho jemná, až dívčí šíje, mě vybízela k tomu, abych ji zasypal svými polibky a já tak ihned učinil. Bill spokojeně zavrněl, namáčkl se víc ke mně a zády se opřel o můj hrudník.
„Víš… ty jsi ale stejně ten nejlepší vánoční dárek a já si tě teď hodlám rozbalit.“ Smyslně jsem mu zašeptal do ucha a natočil jsem si hlavu tak, abych ho mohl políbit…
autor: Ainikki
betaread: Janule
kráásný.. honem dáál..
Užasny… Jak plakal dojetím… a tom zase macho… eče že sou dvojičky 🙂 krásný
Honem honem dáááál xD………To se dělá?! Useknout to v tom nejlepším xD
juuuu… to je taaak sladkyy… a ty obrázky v tom jsou taky moc pěkný 🙂 fakt se ti to povedlo 😉
Ainikki, písnu ti komentík hned jak si to přečtu. Tiskám, tiskám xD
Juju, jen si ho rozbal. 😀
Moc povedenej Štědrej večer…jestlipak to takhle maj i ve skutečnosti? 😀
[5]: Šmankote, ty si to tiskneš. 😀 Šetři papírama. ;o)
I když kecaqla bych, kdybych tvrdila, že mě to netěší. :o)
Já mám ňáký pomalý rozjezdy, tak jsem se těšila a on už je tady třetí díl 🙂
Takže to vezmu z jedný vody načisto. Skvělý! Úžasný!! Nádherný!!! Mně by se tak moc líbilo, kdybys je v následujících dílech netejrala a nechala je, aby si užívali a nebo aby se užívali. No jo, to asi nepůjde, já vím, ten temný stín v názvu mě opravdu děsí. Ale líčení jejich vánočních radovánek bylo tak roztomilé, že z něj budu čerpat síly, až se kol rozprostřou ty avizované temné stíny 🙂 Vzpomenu si na Tomovy hodinky a Billovo srdíčko, které si pro ně pečlivě a určitě s láskou vybírala a zaručeně mi bude líp 🙂
To bylo tak sladký… Úplně jsem viděla ty jejichh výrrazy. A to Tomovo vyprávění o rodičích nemělo chybu taky xD
Mne by stačilo čítať si o nich takto celý čas a nič by sa nepokazilo, nikto by im neublížil a boli by spolu a milovali sa….
Je to nádherná kapitola. Cítila som nádhernú atmosféru Vianoc 🙂 asi aj preto, že už o dva týždne tu budú naozaj 🙂