Anděl a ďábel 6.

autor: Strawberry

Bill běžel zablácenou cestou směrem ke starému lesu za městem. Vběhl mezi staré, snad už stoleté stromy. Vypadaly jako lidé, jako lidé bez duše. Chodil a prohlížel si je, když vtom najednou uviděl tu tajemnou věc, kterou viděl, když stál na střeše vysokého zchátralého domu. Díval se do jejích bledě modrých očí, které zářily do šera jako hvězdy na jasné noční obloze.

„Co tu pohledáváš, bídný červe!?“ zachraptěla a přiblížila se k černovlasému chlapci.

„Co je tobě do toho?!“ zavrčel na ní přes zaťaté zuby.

„Tak my se budeme předvádět…“ Zašišlala na něj jako malé děcko ta věc. To už Bill nevydržel a vrhl se na onu tajemnou věc. Chtěl jsi kousnout do krku a tím přidusit. Místo toho však ležel v blátě a cítil chladný dech. „Myslela jsem , že toho umíš víc.“ Mladý kříženec se zbytečně vzpouzel. Po chvíli marných pokusů vyslovil otázku: „A kdo jsi?“ zeptal se snažíce se nepolykat bahno, do kterého byl násilím tlačen.

“ Jsem ta, kterou zná každý, a přesto nikdo neví, jaké je mé jméno. Jsem ta, kterou každý vidí, a přesto nikdo neví, jak vypadám. Jsem ta, která stále křičí, a přesto mě nikdo neslyší. A budeš vědět, kdo jsem, přijď…“ Už už se chtěl Bill zase zeptat, když cítil, jak tlak na jeho tělo ustal. Rychle se postavil, tajemná osoba však už byla pryč

Tom stál na střeše starého vysokého domu a smutně koukal na vzdalující se siluetu jeho bratra. Tak moc si přál, aby mohli být spolu. Tak moc mu scházel, i když ho skoro vůbec neznal, byl mu bližší než kdokoliv jiný. Najednou zaslechl ženský křik: „Pomoc!!! Pomozte mi prosím někdo!!!“ neváhal ani minutu. Rozběhl se směrem, odkud přicházelo volání o pomoc. Doběhl do opuštěné ulice a spatřil mladou ženu, která k sobě tiskla své asi dvouleté dítě. Nad ní stál vlkodlak a snažil se jí dítě vzít. Musel být však opatrný.

„Myslel jsem, že si radši děláte děti sami,“ řekl s posměchem směrem k němu.

„Nepleť se do toho, Lovče, běž si někam najít nějakýho začínajícího upíra,“ křikl na Toma a dál se věnoval ženě a loudil od ní její dítě. Nesměl si ho vzít. Musela mu ho dobrovolně dát, kdyby jí ho násilím vzal, nemohl by se z toho drobečka stát vlkodlak a po kousnutí by umřel. A to nechtěl.

To už však Tom nevydržel a vložil se do toho. Pral se s ním, i přes to, že věděl o vlkodlačí síle. Věděl moc dobře, že ho nepřemůže, přesto se snažil vlkodlaka aspoň zranit. Žena na nic nečekala a rychle běžela pryč i se svým dítětem v náručí. Když viděl, jak utíká pryč jeho oběť, rozhodl se vybít si vztek na Lovci.

„Ty proklatej zmetku,“ zařval a chlapce pokousal. Když viděl, že už je dost zbídačený, rozhodl se zmizet. Tom se nemohl hýbat. Jen tam tak ležel a čekal na zázrak…