autor: Rachel
Tomův pokoj osvítila záře vycházejícího sluníčka, které už teď všem oznamovalo, že dnešek bude jeden z nejteplejších červencových dnů. Vyšlo si dnes ze svého zlatého zámku ve svých třpytivých střevících a pomalu se vyhouplo na modrou oblohu. S úsměvem sledovalo, jak před ním měsíc i se spoustou hvězdiček ustupuje a začalo se smát čím dál víc. Radostí rozpustilo své zlatavé vlasy a hřebenem si je začalo pročesávat – jako každé ráno. Dredatý chlapec se ještě procházel v říši snů, stačilo však jen, aby se mu přes jeho spící tvář mihlo pár zlatavých odlesků. Tom se pobaveně usmál nad povedenými kousky rošťáckého sluníčka, které na něj mrklo svým zlatým okem. Rozlepil od sebe svá mandlová očka a při pohledu na prosluněnou krajinu venku se musel usmát ještě víc. Vůbec se nezlobil. Snad ani probuzení od jeho maminky nebylo tak moc příjemné, jako pohlazení od sluníčka.
Tom se posadil na posteli a dlouze si zívnul. Chvilinku hleděl před sebe, než se jeho myšlenky stočily k osůbce, spící vedle. K Billovi. Tom znova položil hlavu na polštář a oči upřel na zeď před sebou, za kterou teď spalo to plaché stvoření. Když šel Tom včera spát, v Billově pokoji už byla tma.
Tom se spokojeně usmál a šel si lehnout k sobě. Moc mu záleželo na tom, aby se tu Bill cítil dobře a aby tu byl šťastný a spokojený. Přesto, že včera byl Bill ze svého nového domova a prostředí vyplašený, Tom se rozhodnul jej té plachosti zbavit. Nevěděl proč, ale ještě k nikomu nepocítil tak velkou lítost, jako k Billovi. Už tenkrát, když zahlédl ty nádherné čokoládové oči, které však byly plné smutku a zklamání, mu bylo jasné, že něco není v pořádku. A když se pár minut nato dozvěděl, co tomu křehkému stvoření udělal jeho vlastní otec, píchlo jej u srdíčka. Cítil neskonalou touhu Billa alespoň obejmout a utišit jej svými slovy, že u nich doma už mu žádné nebezpečí nehrozí. To však bylo na tom všem to nejtěžší. Při každém Tomově pohybu, který byl směřován k Billovi, se Bill zachvěl a v jeho očích se objevil strach. I když jej Tom třeba jen pohladil po vlasech, cítil, jak se Bill zachvěl a přerývaně se nadechl. Nebyl zvyklý na tak vlídné zacházení. Byl zvyklý jen na urážky, posměch a ponižování a na prudké rány, které dopadaly na jeho tvář i tělo. A Tom se rozhodl jej všeho tohoto zbavit. Byl ochoten postavit se proti celému světu kvůli tomu křehkému stvořeníčku, které znal jen dva dny, přesto mu však tak rychle přirostlo k srdíčku, jako ještě nikdo jiný. Tom věřil, že si získá důvěru té osůbky a že se z Billa díky němu stane chlapec, který bude ostatní rozesmívat svým zvonivým smíchem a který bude Tomův nejlepší kamarád a možná i jeho bráška.
Tom zatřepal hlavou, aby z ní, ačkoli nerad, vyhnal tyhle krásné myšlenky. Tohle všechno je ještě hodně daleko a Toma čeká dlouhá cesta. Na jejím konci však viděl šťastného Billa a to jej donutilo jednat hned. Ode dneška tě čeká nový život, Bille.
Posadil se na posteli a na tváři se mu usadil spokojený úsměv. Otevřel svou skříň a ani se pořádně nedíval na to, co si právě obléká. Bylo mu to jedno. Musí to stihnout do té doby, než se Bill probudí.
Tiše vyšel ze svého pokoje a když zaznamenal, že v celém domě vládne klid, rychle vyrazil po schodech dolů, na tváři neustále úsměv. V kuchyni si vytáhl mamčin osvědčený recept na míchaná vajíčka a pustil se do práce. Ptáčci neustále cvrlikali a co chvíli zvědavě nakoukávali do otevřeného okna. Tom se opravdu snažil a dával si záležet. Připravil stůl a prostírání a znova šel zkontrolovat snídani. Zrovna dozdoboval talíře se zeleninou, když za sebou uslyšel tichý hlásek.
„Ahoj,“ pípl Bill slabounce a nervózně postával ve dveřích od kuchyně. Bál se, jak bude Tom reagovat na to, že si dovolil vstát později, než on. V duchu se chvěl a při pomyšlení, že možná dostane ránu, se roztřásl ještě víc. Tom to však takhle vůbec neviděl. Pomalu se otočil a usmál se.
„Dobré ráno, Bille,“ obdařil jej svým úsměvem a zadíval se na něj. Před ním stála osůbka, nervózně přešlapující u dveří se sklopenou hlavinkou. Útlá ramínka se chvěla pod návalem strachu a Bill si nervózně skousával ret. Tom odložil talířek na stranu a pomalu k němu přistoupil. Musel se usmát Billovým bosým nožkám, které odhalovaly černé tepláčky. Bill to však neviděl do té doby, kdy ucítil jemné pohlazení po vlasech. Vylekaně pozdvihl hlavu, jaké však bylo jeho překvapení, když se setkal s Tomovým úsměvem.
„Posaď se, Bille, hned ti donesu snídani,“ oznámil mu Tom šeptem, aby jej ještě víc nepolekal a odběhl pro poloprázdný talířek. Bill se nejistě posadil jen na kousíček židle a nato před sebou uviděl talířek s míchanými vajíčky. Jak dlouho to jídlo neměl? Přímo jej zbožňoval. Tom se posadil naproti něj.
„Dobrou chuť,“ popřál mu s úsměvem a Bill jen něco odvětil na odpověď. Tom si spokojeně přežvykoval své umělecké dílo a byl rád, že zbylo i pro Simone. Brzy ráno odjela do práce a měla se vrátit až odpoledne. Tichý hlásek přerušil ticho v kuchyni a donutil Toma pozvednout hlavu a zadívat se na osůbku před sebou.
„Zlobíš se na mě?“ špitl Bill nejistě a na malý okamžik odtrhl pohled od snídaně, aby se mohl zadívat do Tomových překvapených očí. Tom se na něj překvapeně podíval.
„Proč bych se měl na tebe zlobit?“ zeptal se automaticky a za okamžik už se topil v tom moři čokolády, které na něj hledělo.
„Vstával jsem pozdě,“ objasnil Bill a hned si vzpomněl na to, jak jednou vstal v domově o pět minut později a setkal se s tvrdou rákoskou ředitelky. Proto teď nechápal Toma, který seděl naprosto v klidu před ním a dokonce se začínal usmívat. V duchu však klidný nebyl. Začalo mu docházet, odkud vítr vane. Nahlas však neřekl nic.
„To je přece v pořádku. Spalo se ti dobře?“ optal se a odpovědí mu bylo pokývání střapaté hlavinky. Bill se sehnul ke svému talířku a dojídal poslední zbytečky snídaně. V hlavince měl pěkný zmatek. Tome, ty se na mě nezlobíš a dokonce jsi mě ani neuhodil. Oni by to udělali.
Sklopil pohled ještě víc, aby Tom neviděl jeho slzy.
„Děkuji,“ špitl a podal mu prázdný talířek. Tom se pousmál, vtom jej však píchlo u srdíčka, když uviděl jednu malou slzu stékat po tak hebké a jemné tváři. Nikdy se jí nedotkl, přesto však vypadala už na první pohled citlivá jako dětská prdelka. Teď se však na ní leskly potůčky od slz, které Bill už nedokázal dál držet v sobě. Tom se nadechl.
„Stýská se ti po domově?“ zeptal se a jakmile uviděl Billovo nesouhlasné zavrtění hlavou, věděl, že teď musí na něj opatrně. Pomalu obešel celý stůl a posadil se na židli vedle Billa. Už mu bylo jasné, proč Bill začal plakat. Jakmile totiž zaslechl slovo domov, začal se neuvěřitelně třást a už se ani nesnažil skrývat slzy, kterých přibývalo čím dál tím víc. Tom opatrně vztáhnul ruku a lehce se dotknul hebkých černých vlasů.
„Bille, k tobě se tam nechovali hezky, viď?“ zašeptal a nato uslyšel Billův tichý vzlyk. A to mu stačilo jako odpověď. Pomalu přejížděl rukou po Billových vlasech a trpělivě vyčkával. Bill si ručkou otřel uslzená očka a upřel je na Toma, jakoby čekal, až promluví. A Tom se osmělil. Věděl, že Bill si to možná bude chtít nechat pro sebe, na druhou stranu si však myslel, že kdyby mu Bill o svém trápení řekl, tak by se mu ulevilo. Rozhodl se alespoň to zkusit.
„Bille, já vím, žes byl…“ nedořekl, protože ho umlčel Billův vyděšený pohled a další moře slz, které se vykutálely z jeho očí.
„Neříkej to, prosím… neříkej to slovo…“ hlasitě vzlykl a v hlavě se mu opět vybavily vzpomínky na tu nejošklivější noc v jeho životě. Raději se myšlenkami vrátil zpět k domovu, avšak jeho slz začalo ještě víc přibývat.
„B-bylo to tam strašný… Všichni mi nadávali a ponižovali mě,“ podíval se na Toma, který jej dalším pohlazením po vlasech vyzval k pokračování. „Když jsem jednou spal, tak mě polili vodou, nebo na mě venku házeli pavouky, protože věděli, že se jich bojím. A… a jednou mi chtěli zapálit vlasy. Smáli se mi a často mě také bili,“ dokončil Bill a celý se roztřásl strachem. Tom na něj vyjeveně civěl. Tohle tedy opravdu nečekal. Věděl jen, že byl Bill znásilněný, nic o šikaně ostatních dětí v domově nevěděl. Došlo mu, že ten chlapec trpěl víc, než kdo jiný. Zoufale utekl z domova prosit o pomoc, místo které se však dočkal jen posměchu a urážek. Tom si ani neuvědomil, že jeho oči se teď také zalily slzami, pořád však nechápal jednu věc.
„Ale proč? Proč se ti smáli?“ optal se nechápavě. Bill sklopil pohled a odvrátil hlavu od Toma.
„Copak ty si nemyslíš, že vypadám jako holka?“ špitl a přesně očekával Tomovu odpověď. Teď se mu vysměje a pošle ho kčertu. Tom však nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ne, nemyslím si to. A nikdo už si to nikdy myslet nebude, Bille. Tady tě nikdo nebude ponižovat, ani ti nadávat a ani tě bít. Nikomu nedovolím, aby se na tebe jen křivě podíval, to ti slibuju, Bille,“ dokončil a setkal se s Billovýma kukadlama.
„Když ono na to nejde zapomenout,“ vzdychl tiše, ale Tom neváhal ani minutku.
„Já vím, vím, že je to těžké, ale… spolu to zvládneme. Pomůžu ti, Bille, chceš?“ nabídl mu s nadějí v hlase a musel se pousmát, když uviděl Billův slabý souhlas.
„Musíme jít vybalit tvoje věci, Bille,“ připomenul mu a za chviličku už stoupali po schodech nahoru.
Bill neměl moc věcí a proto jim to ve dvou šlo rychle. Tom pomáhal Billovi jeho oblečení skládat do skříně a pěkně mu je rovnal. Byl rád, že mu může pomáhat. Celá velká taška už byla vybalená, Tom v ní ještě rukou zašmátral, jestli v ní něco nezbylo. A opravdu narazil na něco měkkého a plyšového. Nejdřív nevěděl, co to je, když to však uchopil a vytáhl, musel se usmát. V rukou držel středně velkého plyšového medvídka a otočil se na Billa, který si vybaloval věci ze svého malého baťůžku.
„Podobného jsem měl taky,“ pousmál se na Billa a medvídka mu podal. Bill si jej přitiskl k hrudi.
„Je to můj nejlepší kamarád,“ špitl a ručkama přejížděl po sametově hebkém plyši. Tom si k němu pomalu přisedl na koberec a natáhl prst, aby mohl medvídka pohladit.
„A můžu být i já tvůj kamarád?“ optal se opatrně a očekával Billovu odpověď. Bill pomalu pokýval hlavinkou a medvídka pustil. Tom se usmál a pomohl Billovi s vybalováním baťůžku. Už delší dobu vybaloval a vytahoval věci, v tom si však všimnul Billa, který si už několik minut prohlížel jednu fotografii, nespouštějíc z ní oči. Tom se předklonil, aby na ni lépe viděl. Byla na ní paní asi stejně stará jako Simone.
„Kdopak to je?“ zeptal se a jakmile uslyšel Billovu tichou odpověď, došlo mu, jak moc byla tahle otázka hloupá.
„To je moje maminka,“ špitl Bill a v jeho krásných oříškových očích se objevily slzy. Tom si nervózně skousnul ret. Došlo mu, že pokazil, co mohl.
„Bille, p-promiň, mrzí mě to a…“ nedořekl, protože uviděl Billovo zatřepání střapatou hlavinkou.
„Ne, Tome, tebe nemá co mrzet. Ještě nikdy se ke mně nikdo nechoval tak hezky jako ty,“ zadíval se na něj svýma čokoládkama a Tom v nich mohl vidět vděk, který patřil jenom jemu. A nejen vděk, ale i špetku důvěry. A tu si nedokázal vysvětlit ani Bill. Nevěděl proč, ale začal tomu zvláštnímu usměvavému klukovi pomalounku důvěřovat.
autor: Rachel
betaread: Janule
To je krásný jak popisuješ ty rána s tim sluníčkem…a vůbec, celá povídka je taková něžná a jemná =*
Áďo? Jestli to čteš, vezmi si z Rachelky příklad xD
Nebo né, pište všichni, jak píšete, jenom mě to tak napadlo xD
To je překrááááásný! Takoví roztomilí, sladký…Bill už se pomalu přestává i bát..to je suproví:-)))miluju tuto povídku:-)
DarkAngel:Kdyby si Áďa vzala s Rachel příklad tak by to nebyla Áďa. K ní prostě tyhle sadistický povídky patří…A píše je hrozně moc,moc hezky:-)))
Díky a koukejte psát:-D
Samara: Bill už se pomalu přestává i bát… to je ještě moc brzy, to bych nebyla já…
Stejně jako DarkAngel zbožňuju, jak Rachelka popisuje rána a nejen to, já zbožňuju každičkou jí napsanou větu. Snad nikdy jsem nečetla povídku jiné autorky, kde by bylo tolik emocí, tolik něžnosti a roztomilosti jako v Rachelčiných povídkách – ať už v Lásce nebo tady. Nemyslím si, že by se Bill přestával bát, ale řekla bych, že si pomalinku ale jistě získává Tom jeho důvěru, i když ho to bude stát ještě hodně úsilí, než mu začně Bill plně důvěřovat. Chudinka, ani se není čemu divit, po tom všem čím si prošel x( Budu Tomikovi držet pěstičky, i v Lásce si ho získal a on to dokáže i teď x) Já mu věřím!! Však princ v názvu není nikdo jinej než Kaulitz starší, ne?
Rachelko, smekám a těším se na další dílek této úžasné povídky x)
Já..prostě nenacházím už slova pro to, jak ti vzkázat, že ta povídka je dokonalá…
Došla mi slova už ve chvíli, kdy jsem se začetla do první věty téhle nádherné povídky. Věděla jsem, že až skončí Láska, určitě si na nás vymyslíš něco něžného a nového.
Je to vážně úžasné, opakuju to moc často, ale k tomu prostě nic jiného říct nemůžu. Líbí se mi ta popsaná rána, ještě nikdy jsem neviděla, že by někdo vypisoval, jak se kdo probudí, ale hrozně se mi to líbí.
Tomi na něj jde pěkně pomalu, to se mi líbí. ♥ Rychle dále…
To je sladky…
chudaček malej…
Jeeej, to je tak krásňounký… Líbí se mi to snad ještě víc, než "Láska", protože tam Bill nebyl takovej chudinka utýranej… 🙁
Ano, rána a mandlový očka atd. atd. Velmi dobře známý a nepostradatelný rysy Rachelčina psaní. Miluju to všecko, moc, moc, moc! ♥ 🙂
Rachel neeee!!! at se ještě chvilku bojí, to je tak krásně roztomilýýý!!! a jak se o něj Tomi stará… řekla bych, že tohle je od tebe zatím nejpovedenější věc, co jsem četla, i když mě kolikrát dostává to každoranní sluníčko 😀
Neskutečně moc děkuju za všechny komentáře a také děkuju všem, kdo je psali. Jsem moc ráda, že se vám ta povídka líbí a můžu ujistit Áďu, že Bill se ještě bude bát. Přesně to vystihla LadyKay:-D Někdy si říkám, jestli už vás ty rána i nenudí, ale když potom čtu ty komenty, tak si říkám, že asi ne:-D
Děkuju vám všem moc moc ♥
taaak to je dobře 🙂 jinak teda máš na mě negativní vliv!!! protože se mi dneska v noci zdálo o tom, že jsem byla v Německu a nějaká skupina Billa napadla, zmlátila a chtěli ho šoupnout do děcáku. nikde nikdo nebyl, kdo by mu pomohl, já jsem v tom snu jenom koukala a nemohla se hnout a oni ho tam táhli do toho domova a on se jim šíleně bránil, že ho tam ředitelka zmydlí rákoskou a plakal… ale pak už jsem se probudila. takže jako… vidíš, jaký máš vliv na můj spánek!!!
skvělé! to je tak moc skvělé!!! baštim tuhle povídku!