autor: Bajik
Dívky dosedly k velkému bílému kulatému stolu uprostřed místnosti. Některé si objednaly zmrzlinový pohár, některé čokoládu nebo kapučíno. A za jakým účelem si šly do cukrárny na kraji centra sednout? Přece si popovídat o nových drbech, módě, škole, zážitcích z víkendu…
To všechno do té doby, než se otevřely dveře a v nich stáli Tom s Billem. Ano, právě Bill byl také téma číslo jedna. Svou jemnou tvářičkou uchvátil nejednu z nich, učaroval jim svým tajemným vzhledem. A ještě záhadnějším jim byl jeho vztah s Tomem. Nikdy totiž neviděly, aby se Tom choval takhle k některé z nich…
„Podívejte, jak se na něj usmívá!“ šeptla Nella, která byla ve skupince nejen nejhlučnější, ale i nejupovídanější a měla spoustu dalších takovýchto předností. Prostě Nella…
„Co v tom zas hledáš, Nell?“ zeptala se Paula a dívala se střídavě na ty dva a do zmrzlinového poháru, ve kterém se pomalu utápěly maliny.
„Ale fakt, Pauli,“ přesvědčovala ji Lisa, která z nich nespustila oči. Paula se na ně zadívala svýma modrýma očima a poté kývla hlavou na souhlas. Zase měly pravdu…
Tom s Billem pomalu odcházeli ven. Pohledy stále však nenápadně sjížděly na ně.
„Hele, Karin, vzal ti někdy Tom batoh, když jste šli spolu domů?“ zeptala se akčně Nella, když viděla, že Tom má přes rameno i Billův batoh.
Karin se na ni podívala zpoza svých prodloužených řas.
„Nechodili jsme po škole domů spolu,“ odpověděla jí ledově.
„Já myslela, že… No, nic. Tak jo, komu z vás vzal Tom batoh?“ zeptala se Nella znovu.
Všechny se na ni podívaly a zakroutily hlavou nebo pokrčily rameny a omluvně se usmály; nikdy ani jedné.
„Zajímavý,“ špitla si Nella pro sebe a zadívala se do svého šálku.
„Slyšely jste, jak se ho Tom zastal?“ spustila Lisa.
„Kdy?“ zeptala se jí dobrá třetina zúčastněných.
Lise se rozzářila očka, že jim to bude moci říct jako první, jestliže to už neví.
„No, Fabi došel k lavici a chtěl, aby ho Bill pustil na svý místo. Tak mu Tom teda řekl, že to je jeho brácha, no a Bill se do něj pustil, jestli k němu má nějakej citovej vztah nebo co, když tam chce tak moc sedět. Nakonec se Fabi naštval a řekl něco jako To si spolu vyřídíme. No a Tom vystartoval, že jestli Billovi ublíží, že má co dočinění s ním. Hustý, že?“ zakončila Lisa své povídání.
„Tohle Tom řekl Fabimu?“ zeptala se Anetta, která nemohla uvěřit svým uším.
„Jo, fakt. I přes to, jak moc velcí to jsou kámoši,“ přitakala Ema, která u toho byla taky.
„To je sado!“ vykřikla nadšeně Nella a pár lidí se na ni otočilo.
„Hej, Nell, a proč ses ho ráno ptala, jestli je už ve svým?“ vzpomněla si náhle Ema.
Nella se opět zatetelila a spustila: „S Anettou jsme se pro ně chtěli v sobotu stavit, aby šli ven. No, a když potom došli ke dveřím, Bill byl navlečenej v tom Tomovým oblečení a pořád si popotahoval tričko. Když jsem se ho zeptala, co to má na sobě, vybalil, že se s Tomem vsadil, že vstane před polednem, ale on vstal po poledni, takže si to musel oblíct.“
„Blbější výmluvu jsem neslyšela,“ říkala Christina mezi výbuchy smíchu.
„To ale není všechno. Bůhví co ty prasata dělali, protože oba si totiž nejspíš naivně mysleli, že to asi zakryje jejich boule v kalhotách,“ dokončila své vyprávění Nella.
„Oh, Nell, ty máš oči všude… A pořádná?“ zeptala se Diana.
„To si piš!“ řekla Nella a na tváři se jí usadil ďábelský úsměv. Tohle bylo něco pro ni…
„Škoda že má holku,“ špitla zklamaně Lisa a všechny oči se upřely na ni.
„Cože?!“
„Jo, zeptala jsem se ho hned ráno. Prej se jmenuje Daniela a že je teď v Berlíně,“ říkala stále stejným tónem Lisa.
„Berlín je ale přece tak daleko…“
„Počkej, nedomluvila jsem. Ale to, že se jmenuje Daniela, vypadlo z Toma.“
U stolu s číslem 5 nastala chvíle ticha.
„Shrnem to – Tom ho kryje, zastává se ho, usmívá se na něj jak měsíček na hnoji, nosí mu batoh, kupuje zmrzlinu, oběd a pití, celej den si všímá jen jeho a nevěnuje ani jeden jedinej pohled sebevětšímu výstřihu nebo nejkratší sukni. Tohle je nějaký divný,“ řekla Susan a zamíchala si čokoládu.
„Hm, dík, Suze, bez tebe bychom to nevěděly…“ zakoulela očima Karin.
„Co navrhujete?“ zeptala se Paula a snažila se z poháru vylovit poslední malinu.
„Budeme je sledovat…?“ navrhla Nella.
„My? My jsme asi tak nenápadný jako slon na stromě, Nell. Chtělo by to někoho neškodnýho, víš, docela neviditelnýho, kdo s nimi má společnou cestu…“ pokračovala Karin a všem bylo jasné, koho má na mysli.
April.
…
Bill zblednul a upustil kornout, ve kterém už žádná zmrzlina nezbyla, protože ji Billův mlsný jazýček stačil všechnu slízat. A on se na kornout tak těšil! Ale tohle… To musela být noční můra. Ne, ještě něco stokrát horšího než noční můra. Živá noční můra!
Stál jako solný sloup uprostřed chodníku a zíral do dálky. Byl v šoku, cítil se stísněně, měl strach, bylo mu do breku; byl naprosto mimo. Jako by se pro něj zastavil čas a nedokázal vnímat nic jiného, než tu strašnou tvář pár metrů před ním.
Tom ušel ještě pár kroků, než si všimnul, že vedle něj nikdo nejde. Otočil se tedy za sebe a spatřil Billa bledého jako smrt a zírajícího kamsi do dálky. Vrátil se tedy k němu.
„Bille, jseš v pohodě?“ zeptal se ho Tom a v hlase mu zněla starost. Jeho malý bráška však stále koukal do dálky a do očí se mu vlily slzy.
„Billí,“ oslovil ho Tom jemně a postavil se přímo před něj, aby tak Billa probral z transu.
Bill párkrát dezorientovaně zamrkal.
„Tomí, pojď pryč,“ zakňučel a prosebně mu zatahal za tričko. Nechtěl nic jinýho než zmizet. Co kdyby si ho všimnul? Bill raději ani nechtěl pomyslet, co by se stalo. Nezmlátil by ho, přímo by ho zabil! Anebo by si pro něj vymyslel trest podobný tomu, který mu dal, než se setkal s Tomem. A stokrát, ne-li milionkrát horší.
„Billí, co se děje?“ zeptal se ho Tom znovu a podíval se mu hluboko do očí, ve kterých se mimo slz usadily taky strach a úzkost.
„Prosím, Tome, pojď pryč,“ zaprosilo dvojče ještě jednou a jeho pohled sletěl na postavu za Tomem, která od nich byla nejmíň 20 metrů daleko a nebezpečně se blížila. Tom se tedy otočil taky a zahleděl se na pár okamžiků na postavu v tmavém saku. A zblednul taky.
„Pojď, mizíme!“
Tom musel Billa poté, co došli domů, ještě dlouho uklidňovat a přesvědčovat o tom, že je určitě neviděl. Bill se schoulil do jeho náruče a plakal. Tom neměl rád, když někdo brečel, a o to hůř snášel pláč svého brášky, protože tu úzkost cítil i on sám. Kolíbal ho ve své náruči, hladil ho po vlasech odstínu havraní černi a občas do nich vtiskl motýlí polibek.
„Určitě nás viděl. A teď si pro mě přijde,“ vzlykal Bill neustále a řasenka se mu roztékala po tvářích.
„Neviděl, Billí. A i kdyby, nepoznal by tě. Byli jsme od něj daleko a i já měl problém ho poznat. Ale kdyby tě poznal a měl tu drzost si pro tebe přijít, nenechal bych si tě vzít,“ řekl Tom a znovu ho pohladil po vlasech.
„Opravdu?“ špitl Bill a přestal mu žmoulat tričko.
„Opravdu,“ odpověděl mu a přivinul ho k sobě ještě víc.
Bill zvednul hlavu a podíval se mu do očí. Nenechal bych si tě vzít, znělo mu to pořád v hlavě jako ozvěna. Dokonce to i trošičku utišilo jeho vzlyky, slzy jako hrachy se mu však stále kutálely po tvářích.
„Už nebreč,“ řekl mu bráška, setřel mu slzy z tváří svým velkým, nyní od slz mokrým tričkem a odhrnul mu vlasy spadlé do obličeje za ucho.
„Slibuješ?“ kuňkl Bill a poposmrkl. Nepřestal se dívat do Tomových čokoládových očí, které viděl sice vždy, když se podíval do zrcadla, ale jeho oči byly obyčejné. Tomova očička byla pro Billa naprosto kouzelná. Něco dokonalého, co dělalo dokonalého Toma ještě dokonalejším. A navíc – oči neumějí lhát…
„Copak?“ zeptal se ho Tom.
„Že mě nikdy nedáš…“
autor: Bajik
betaread: Janule
Proč tak krátce? Ale jinak super, těším se na další díl x))
Ha, první x))
Krásný díleček!!! Moc moc povedený, doufám, že tu brzo přibude další díl! x)
sakra… to byl asi otčím, ne? 😀 moc povedenej dílek, vážně pěkný. tak už nás tolik nenapínej, je to dooost zamotaný xD
sladky… snad je ten hajzl nesledoval…ale beztak si jich nevšiml…
To bylo tak nádherný…ach jo já tu povídku miluju:-))
nádhera…jak si ho Tomí brání..xDD
[7]: jn..dáále!
boze.. to je krasne..ako si ho Tom brani..achh..a