autor: Majestrix
Jsou obavy vážně odpovědí? Teoreticky Tom nové zprávy dokáže zvládnout. Prakticky… Vůbec ne.
Georg si myslel, že je to roztomilé. Gustav nad tím protočil oči a snažil se nesmát. Bill… Bill byl na druhou stranu občas pořádně otravný, ale dneska mu byl už potřetí z ruky vyrvaný hrneček s kávou. „Nemůžeš to pít. Četl jsem na netu, že to není zdravé.“ Syknul Tom, vzal mu hrníček a sám to vypil, svému bratrovi podal petku se sodovkou. Bill se na to nepřítomně podíval a nakrčil obočí.
„No to si ze mě snad děláš prdel?“ zeptal se, vzal si lahev a snažil se ji otevřít. Bylo brzo a za pár hodin měli dělat rozhovor, Bill se ale ne a ne probudit. Každou chvilku zíval, i když šel do postele brzo.
„Bille, musíš se stravovat zdravěji.“
Bill přikývnul, stejně ho neposlouchal. Uběhl týden od té doby, co si to s Tomem urovnali. Bill nevěděl, co je horší, jestli Tom, který s panikou kouří jednu cigaretu za druhou snad rychleji, než je stačí kupovat, anebo starostlivý Tom, který ho nespouštěl z dohledu a nenechal ho nic dělat samotného. Zaksichtil se a Tom vyvalil oči.
„Jsi v pořádku?“ Zeptal se okamžitě a Bill přikývnul.
„Tome, prosím. Budu z tebe mít vředy, jestli se mě na to budeš pořád ptát. Jsem v pořádku.“
„Když seš v pořádku, tak proč vypadáš tak unaveně?“ zeptal se a Bill pokrčil rameny.
„Pořád jsem unavený.“ Sklopil pohled, když mu zakručelo v břiše. „Jdu se nasnídat.“ Zvednul se, zrovna když do místnosti vešel David.
„Bille, kam jdeš?“ zeptal se manažer a jemně ho zatlačil zpátky do místnosti. „Řekl jsem, abyste tu počkali.“
„Davide, to interview bude až za dvě hodiny, proč se Bill nemůže jít nasnídat?“ zeptal se Gustav, ruce měl pod obličejem, odpočíval na stole. Georg koukal do blba, skoro spal.
„Protože jsem dojednal další rozhovor v přestávce. Už jsou tady, takže musíme začít. Jsou z velice důležitého švédského časopisu, může to být dobrý tah.“ Všichni čtyři kluci protočili oči, když zjistili, že právě přišli o další svůj volný čas. „Hele, pravidla hry znáte. Nejdřív práce, a pak si můžete užívat. Tak se posaď, Bille.“ Ukázal na židli vedle Toma, který vypadal, jako by chtěl něco říct.
Bill si povzdychl a šel si sednout vedle svého bratra, fantazíroval nad vaflemi s karamelem a šlehačkou. A okurkami… okurkami naloženými s koprem, okurkami s cukrem. Sbíhaly se mu sliny, slastně vydechl. Všichni se na něj podívali.
„Jen jsem přemýšlel o jídle.“ Vysvětlil jim.
„Divném jídle, jsi chtěl říct.“ Zamručel Georg, zavřel oči a uvelebil se. Dveře se otevřely a všichni si stoupli, jelikož vešly dvě dámy; reportérka, která se představila jako Charlotte a její tlumočnice Mercedes. Probíhalo to celkem rychle, se standardními otázkami jako ‚Jak se vám líbí Oslo‘ a ‚Jak jste přišli k názvu Tokio Hotel‘. Bill málem usínal, snažil se štípat do ruky, aby se udržel vzhůru. Tom do něj jemně šťouchnul, klesala mu totiž hlava.
„Omlouvám se, co jste říkala?“ Zeptal se a malinko se zamračil. Charlotta si přestala zapisovat poznámky a podívala se na něj.
„Ptala jsem se na to, jak se o tobě říká, že jsi nemocný. Co nám k tomu můžeš říct?“
Bill otevřel pusu, chtěl odpovědět, ale Tom zakročil. „Bill o tom nerad mluví, ale je poslední dobou ve stresu. Jen se ze sebe snaží dát to nejlepší pro všechny naše fanoušky.“ Řekl Tom hladce.
Přikývla, když tlumočnice řekla Tomova slova v jiném jazyce a zapsala si to.
„Bille, jak jsi na tom se svým milostným životem? Pořád slyšíme akorát o tvém bratrovi, ale od tebe se nám nedostává jediného pípnutí. Něco nám tajíš, anebo máš extrémní smůlu v lásce. Co z toho?“ Když Mercedes zopakovala Charlottina slova, Bill vyvalil oči, něco zabrblal, snažil se vymyslet odpověď.
„Já jen rád svůj milostný život držím v soukromí. Zrovna teď… nikoho nemám, ale nemůžu říct, že bych měl smůlu v lásce.“
„Kdy naposledy jsi byl na rande?“ zeptala se. Bill protočil oči a odsunul svou židli od stolu.
„Omluvte mě; musím jít na záchod.“ Řekl a zvednul se, slabě se usmál na reportérku. Když šel Bill ke dveřím, zaslechl komentář od jedné z dam: Nechce odpovědět na otázku. Pomalu se ještě otočil, tiskl zuby k sobě. Tom vyvalil oči a zavrtěl hlavou, chtěl, aby Bill prostě odešel a nechal to být, ale Bill nikdy nebyl dobrý v ignorování hlouposti druhých.
„Promiňte?“ obě se na něj provinile podívaly.
„Řekl jsem vám, že svůj soukromý život nechávám v soukromí. Už jsem vám na otázku odpověděl, jasné? A nemyslete si, že moje tělesné potřeby závisejí na tom, co říkáte.“ Usmál se na ně kysele a vypochodoval z místnosti.
Tom se ke slečnám s malým úsměvem otočil, nevěděl co říct, aby to nějak urovnal. Gustav zvednul pohled a krátce se usmál. „Máte tady tak krásné počasí.“
~*~
Bill zvedl pohled a David založil ruce na prsou. „Nevím, o čem to mluvíš.“
„Přestaň, Bille, nejde ti to.“ Vydechl na něj Jost, pohupoval se dopředu a dozadu v teď už prázdné konferenční místnosti. Poslední rozhovor skončil před chvilkou, jejich manažer všechny vykopnul pryč, kromě Billa, Toma musel odtahovat násilím. „Nemůžete si dovolit znepřátelit si média!“
„Ale chovali se jako kreténi!“ řekl nažhaveně, zamrkal, cítil se nějaký zmámený.
„Nemůžeš se chovat, jak se ti zachce, kde se ti zachce, jasný? Jsi frontman, a jestli nehodláš myslet na svojí image, tak mysli alespoň na skupinu. Přestaň být tak hrozně sobecký, ano?“
Bill nemohl uvěřit tomu, že se mu chtělo brečet. Tohle nedávalo smysl. Už dostal víc vynadáno než teď. „Omlouvám se…“ řekl tiše, polkl, začaly mu téct slzy.
„Teď to budu muset zase všechno napravovat, aby nás neroznesli na kopytech jenom kvůli tomu, že ty se prostě musíš chovat jako nějaká primadona a neustále vystrkovat drápky, tohle už je i na tebe nezvyklý. Co to bude příště? Nejdřív to bylo to tetování bez jakéhokoliv povolení managmentu, potom ta věc s tvým účesem. Co to bude příště? Připravuješ mě na další výbuch? Nejspíš se tím blýskneš na dalším předávání cen.“
„Přestaň, Davide, ano? Řekl jsem, že se omlouvám. Jestli chceš, abych se omluvil i těm hrozným lidem, tak to udělám.“ Řekl Bill unaveně.
„To už jsem udělal já.“ Řekl David ledově, zavrtěl hlavou. „Pozval jsem oba časopisy ještě jednou a ty se k nim budeš chovat normálně, budeš milý nezávisle na tom, jak stupidní budou mít otázky, okay?“ zeptal se a probodl zpěváka pohledem. „Je ti to jasný?“
„Ano, Davide.“ Bill se cítil jako hromádka hoven, chtěl se schoulit do klubíčka v posteli a uzavřít se před celým světem. Bolest hlavy, kterou měl už od rána, se ještě zhoršila, dopomohlo tomu i přeskočení snídaně a práce během oběda. Pokaždé, když mohl, se Tom pokoušel dát Billovi něco k jídlu, ale bylo mu neustále připomínáno, že rozhovor ještě neskončil. Celá skupina byla v konferenční místnosti uzamčená na osm hodin; ty dva rozhovory byly teprve ty první z nich. Potom odešli a přišli další, Bill byl skoro celou dobu zticha, Tom za něj odpovídal na většinu otázek a snažil se odrazovat pozornost ostatních od jeho dvojčete.
„Fajn. Řekni klukům, aby večer nikam nechodili, zamluvil jsem show v radiu, musíme tam být už v šest.“
„Ráno?“ Billovi klesla čelist.
„Ano, ráno.“ Vyšel David z místnosti pryč, protáčejíc u toho oči. Frontman Tokio Hotel byl vždycky během rozhovorů charizmatický a velice milý, ale poslední dobou… něco se dělo a David byl rozhodnutý to ukončit.
Zahnul za roh, málem to napálil do Toma, rozčilení se do něj nahnalo nanovo. „Zjisti, co je s tvým bratrem, jasný?“
Tom přikývnul, mračil se. „Jo, jasně…“ počkal, dokud manažer neodešel pryč k výtahům, pak se otočil a pokračoval ve své cestě do konferenční místnosti. Tom to místo nechtěl vidět na hodně dlouhou dobu dopředu, pár let, možná, ale Bill se odtamtud nevrátil a podle toho, jak David vypadal, Tom usoudil, že nejspíš zrovna skončili jejich konverzaci.
Otevřel dveře a uviděl Billa, který si utíral oči kapesníčkem. Tom neměl srdce mu říct, že ty kapesníčky tam byly jenom pro ty, co s nimi dělali rozhovor. „Bille, co se stalo? Pročpak pláčeš?“
„Myslí si, že jsem blázen a chce, abych přestal vystrkovat drápky.“ Zavzlykal zpěvák, oční linky měl rozteklé po celé tváři, tvořily mu tenké černé cestičky. „Nemůžu za to; moje pusa mě prostě neposlouchá!“ zanaříkal Bill a nechal se obejmout.
„Musíš na tom zapracovat, Bille. Chci říct, vím, že procházíš složitým obdobím, ale neudržíme naše malé tajemství pod pokličkou, jestli se budeš chovat takhle divně.“ Bill se od něj odtáhnul a podíval se mu do očí.
„Co prosím?“ zeptal se vztekle. „Divně chovat? Tak to se teda kurva omlouvám. Já v sobě totiž mám jenom tvoje zkurvený dítě, vyrovnávám se s tím, že je ze mě pomalu zkurvená ženská, a k tomu všemu ještě s tím, že náš zkurvenej manažer chce, abych se choval jako bych snad já byl ten idiot z nás dvou tady. Víš ty co? Táhni do háje a už na mě nikdy nešahej!“ odstrčil od sebe Tomovy ruce a stoupnul si. Kdyby tu ale jeho dvojče nebylo, skácel by se k zemi. Vlna závratě zmizela a Bill se zhluboka nadechl, zavřel oči a opřel si čelo o bratrův hrudník. „Pusť mě, nic mi není.“ Jeho slova byla umlčena látkou Tomova trika.
„Ne, něco ti je. Celý den jsi nejedl. Není divu, že se ti motá hlava.“ Zamručel Tom, ignoroval Billův předešlý výstup.
„Jsem v pořádku.“ Řekl znovu Bill, vyvlíkl se pryč z Tomova sevření. „Jdu si lehnout.“
„Chceš, abych ti dělal společnost?“ zeptal se a sledoval, jak jeho bratr odešel. Tomův výraz v obličeji ztvrdnul, jeho vlastní dvojče ho odbylo bez ohlídnutí zpět. Dveře se zavřely, cítil se, jako by měl klaustrofobii. Tom se snažil dýchat, ale vracela se k němu panika a on se jí nemohl nijak bránit. Objal kolena, přitiskl si je k hrudníku, zavřel oči a pokračoval v hlubokém dýchání.
Jak tohle mají zvládnout, když všechno dělá špatně? Nemohl vyhrát ani prohrát. Buď se staral málo, nebo až moc. Bill posuzoval, co z těch dvou možností zrovna platí. Jeho náladovost se už dostávala pod kůži opravdu všem, ale co s tím zmůžou? Moje dvojče těhotné a se mnou? S touhle myšlenkou si složil hlavu do dlaní a třásl se tak silně, že měl dojem, že omdlí.
Poslední týden byl obzvlášť těžký, Tom nevěděl, co dělal, ani jak se cítit, každou vteřinou myslel na to, jak se jeho život mění bez jeho vědomí. Viděl, jak se změní, až na to někdo přijde; až je spolu přistihnou; přemýšlel nad tím, co budou dělat, až se lidi dozví, že on je otcem. Rozdělí je a on nikdy neuvidí svoje dítě, pokud jim dovolí si ho nechat… to bylo to poslední, na co myslel… když se probudil, ležel ve svém hotelovém pokoji v Bruselu a koukal na strop.
Jeho myšlenky od té doby nebyly zas až tak zlé, ale občas nemohl dýchat nebo se v něm vzedmula paranoia a musel utéci. Tom byl zavřený v krabičce bez východu ven. Jak dlouho to bude trvat, než to Bill někomu řekne? Co řekne Georgovi nebo Gustavovi? Znovu vydechl. Jediné, co viděl, byla tma. Jeho tělo ho zrazovalo.
Tohle nemohl udělat, ne teď ani nikdy jindy. Ale nemohl opustit Billa, to bylo to hlavní. Dýchalo se mu snáz a závrať začala opadávat. Tom se znovu zhluboka nadechl, začínalo mu to jít lehčeji. Znovu se to vzdalovalo. Zazvonil mu v kapse mobil, vyndal ho, bolely ho svaly, jako by snad běžel maraton. „Halo?“ zeptal se bez dechu.
„Chceš jít s námi?“ byl to Gustav, snažil se mu zlepšit náladu. Tom nechtěl jít, ale kdyby nešel, nejspíš by měl další panický záchvat.
„Jo, jdu.“ Tom se odsud potřeboval dostat.
~*~
Georg sledoval, jak do sebe Tom vyklopil celou skleničku Jacka Danielse bez jediného nadechnutí. „Kaulitzi, o co se tu pokoušíš?“ zeptal se, teda spíš zakřičel, aby překřičel hlasitou hudbu.
„Na chvilku zapomenout.“ Podíval se Tom na display svého mobilu. Čtyři zmeškané hovory, čtyři hlasové zprávy a deset textových zpráv. Odvrátil pohled a mávnul na číšníka, aby mu dal další rundu.
„Chápu, že chceš zapomenout, ale měl by sis na zítra nechat alespoň pár střízlivých mozkových buněk.“ Varoval ho Gustav. „Nechceme se tu zlejt, chceme jen relaxovat.“
„No, vy jste se sem možná opít nepřišli, ale tohle já na dnešek neplánuju.“
„Tome…“ začal Georg, ale jeho mladší kamarád ho umlčel zvednutím ruky a zavrtěním hlavou.
„Ne. Toho otravu jsem nechal na hotelu.“ Řekl, usmál se na číšnici, která se vrátila s pitím. Georg chtěl něco říct, ale Gustav ho chytil za zápěstí a rychle zavrtěl hlavou.
„Co to děláš? Vždyť bude ráno k nepoužití.“ Syknul Georg a kývnul ke kytaristovi, který koukal do své prázdné skleničky.
„Dostaneme z něho nějaké informace.“ Řekl Gustav a dál opatrně sledoval Toma. Ten si ani nevšiml toho, že jsou jeho kamarádi v tichosti.
„To není správný.“
„To říká kdo?“
„Říkám já, Gustave. Vážně to chceš udělat? Zneužijeme jeho slabost, jen abychom z něj dostali nějaký informace? Děsí mě, jak je pro tebe snadný něco takovýho udělat. Kolikrát jsi to udělal mně?“ otočil se Georg k bubeníkovi s nakrčeným obočím.
„Úmyslně… Jednou,“ přiznal.
„A to ti to mám jako věřit?“
„Nelhal bych ti.“ Řekl Gustav tiše. Georg chtěl něco opáčit, všiml si ale výrazu v jeho obličeji.
„Oh.“
~*~
„Nemáš dojem, že už máš dost, Tome?“ zeptal se Gustav a sebral mu skleničku. Neodpověděl, jen pokrčil rameny a zbídačeně se zasmál.
„Záleží na tom?“
„Ano, záleží.“ Georg si při sledování Gustava s Tomem připadal jako voyer. Oklepal se a položil svou vlastní skleničku na stůl. Už měl taky dost.
„No, a mně na tom nezáleží.“ Tomovi se motala hlava, opřel si ji o opěradlo, zíral před sebe s tupým výrazem.
„Tome, víš, kdo Billovi udělal to dítě?“ zeptal se Gustav, jako by se ptal na jednu z jeho kšiltovek. Tom nepřítomně přikývnul, přemýšlel nad tím, kde je číšnice, protože zoufale potřeboval další drink. Tahle otázka byla to, od čeho se snažil utéci. „A můžeš nám to říct?“ Georg se přiklonil blíž.
Tom zavrtěl hlavou. „Ne, tomu byste nerozuměli.“
„Budeme, Tome, věř mi.“ Kývnul Gustav a drcnul do Georga, aby udělal to samé. Tom znovu zavrtěl hlavou a promnul si obličej. „…On…brečí?“ zeptal se blonďák polohlasem. Georg se naklonil ještě víc a zamrkal. Opravdu brečel.
„Co se děje, Tome?“ zeptal se Georg malinko vylekaně. Nikdy neviděl Toma se takhle chovat.
„Nemůžu na to přestat myslet. Bude to příšerný, nemůžeme být rodiči! Bojím se o Billa a nedokážu se přestat chovat jako pitomec…“ Tom najednou zmlknul a zadíval se na strop. Oba jeho kamarádi se k němu tak moc nakláněli, že málem přepadávali přes stůl. Pár vteřin ticha se přesunulo do minut ticha a Gustav praštil skleničkou o stůl.
„Soustřeď se, Tome!“ Řekl nahlas, aby tím na sebe upoutal pozornost staršího z Kaulitzů. Ten zvednul hlavu a podíval se mu do očí s výrazem, jako by ho snad viděl poprvé v životě. „Kdo udělal Billovi dítě.“
„Myslel jsem, že už jsem ti to řekl…“ řekl Tom roztřeseně a v ruce pevně stiskl prázdnou skleničku Jacka Danielse. Georg zavrtěl hlavou.
„Ne, neřekl jsi nám to.“
„Oh. Já nemůžu.“
„Ano, můžeš. Věř nám.“ Pokýval hlavou Gustav, snažil se být trpělivý.
„Já vám věřím, ale vy si budete myslet, že je to nechutný, nebudete tomu rozumět. Nikdo tomu nerozumí, nemělo se to stát…“ zašeptal Tom.
„…Byl to Bushido?“ zeptal se Gustav opatrně. Tom se na něj podíval s šokem v očích.
„Ty už jsi zase na cracku?“ zeptal se rozzlobeně. Georg si odfrknul, když viděl, jak se bubeník rozčílil.
„Už jsem ti snad do prdele vysvětlil, že to byl sunar a slíbili jsme si, že o tom už nebudeme mluvit!“ zasyčel a Tom se začal smát. „A teď mi laskavě řekni, kdo je otec!“
Tom si povzdychnul. „Slibujete, že z toho nebudete šílet?“
„Proč bysme měli šílet?“ zeptal se Georg. Tom pokrčil rameny, zíral na flašku, kterou měl v ruce. „Jsem si jistý, že to není zas tak zlý.“
„Je to ještě horší…“ složil si obličej do dlaní, pustil lahev a položil se na stůl. Georg se podíval na Gustava, který pokrčil rameny a drcnul Toma do ruky. Žádná odpověď.
„Tome!“ Šťouchnul do něj Georg také a vysloužil si hlasité chrápnutí.
„Kurva!“ praštil Gustav pěstí do stolu a povzdychnul si. „Byli jsme blízko.“
„Tohle už nikdy nechci dělat, jasný?“ zeptal se Georg, pořád mu z toho nebylo nijak dobře. „Už mi to stačí. Jestli nám to nechtějí říct, fajn, je to jejich věc.“ Zavrtěl hlavou.
„Nikdy jsem ho neviděl usnout tak rychle.“
„Jo, ale vždycky předtím pil jenom čistý alkohol. Tyhle tmavý sračky tě dostanou.“ Řekl Georg, Gustav se podíval na hodinky. „Kolik je?“
„Dvě padesát šest. Musíme se vrátit.“
~*~
„Zasraný kapsy…“ plenil Georg Tomovy kapsy, snažil se najít jeho kartu. Gustav ho přidržoval, Tom mu přepadával přes rameno. Díkybohu, že byl tak lehký, jinak by museli volat Sakimu a nikdo přeci nechtěl, aby David věděl, kde v noci byli.
„Jestli tu kartu nenajdeme, tak bude spát v tvém pokoji.“ Zívnul Gustav.
„S tím jdi do pr-… mám ji!“ zvednul Georg triumfálně kartu, otevřel dveře a rozsvítil. Tom se ani nehnul, když ho hodili na postel. Po chvilce se přeci jenom přetočil na bok a tiše zavzlykal. „Co to říkal?“ Gustav pokrčil rameny a oba dva popošli blíž, sledovali, jak Tom hmatá po posteli a hledá někoho, kdo tam není.
„…Bille…“ vzlyknul Tom, na obličeji se mu zračily vrásky bolesti. Georg si povzdychnul a zul svému kamarádovi boty, převalil ho na záda a přikryl ho. Gustav to sledoval s malým úsměvem na rtech. Vždycky se mu líbilo, jak se Georg staral o ostatní, neměl žádné problémy se takhle projevovat.
Potichu odešli, zhasli a zavřeli za sebou dveře. „Jsou už skoro čtyři hodiny, měli bychom jít spát.“ Zamručel Gustav; pomalu šel ke svému pokoji, Georg měl pokoj hned vedle něj. „Chceš jít dál?“
„Na chvilku ano.“ Usmál se Georg a následoval bubeníka do jeho pokoje. „Víš, i když jsi to ze mě dostal opravdu ošklivým způsobem, jsem rád, že to všechno víš. Myslel jsem, že zešílím, když jsem byl jediný, kdo to věděl.“ Přiznal se, posadil se na zem před postel. Gustav vyndal z minibaru coca-colu a rozlil ji do dvou skleniček, zbytek dolil vodkou.
„Přijmi tohle jako omluvu.“ Podal jednu skleničku Georgovi a posadil se na zem naproti němu. Pár minut v tichosti pili, bylo to nepříjemné ticho, ale nikomu se nechtělo ho prolomit. Bylo překvapující, že ten, kdo to udělal a promluvil jako první, byl Gustav. To pro něj bylo opravdu netypické. „Omlouvám se.“ Řekl, dopil svůj drink a zadíval se na strop.
„Za co se omlouváš?“
„Že jsem tě opil, abys promluvil.“
„Už ses omlouval, vzpomínáš?“ opřel si Georg hlavu o postel a podíval se na něj. „V tom přístěnku, včera.“
„Jo, ale nějak mi přišlo, že jsi mi to nevěřil.“
Georg pokrčil rameny. „Nemyslím si, že bys mi lhal.“
„To není to samé.“ Otočil se k němu Gustav tak, že si koukali z očí do očí. „Já… Obvykle s lidmi nerad mluvím, víš, jak jsem stydlivý.“
„Kámo, znám tě déle než znám dvojčata. Jak se přede mnou můžeš ještě stydět?“ usmál se na něj.
Gustav nejistě pokrčil rameny. „Protože pro mě to, co si myslíš, hodně znamená.“
Georg se pousmál. „O čem to mluvíš?“ bubeník se rezignovaně pohledem vrátil zpátky na strop. „Jsi opilý?“
„Ještě ne dost.“ Zkusil to znovu. „Georgu, já-“ Byl ale přerušen rty, které patřily Georgovi, a které se přitiskly na ty jeho. Gustav se zarazil, ale rychle se uvolnil, když se polibek prohloubil.
Georg si musel přiznat, že se tohohle dlouho zdráhal, ale všichni věděli, že je bisexuál. Problém byl, že Gustav byl ten, který byl vždycky hetero, měl dojem, že to spíš prasata začnou lítat, než aby od svého kamaráda dostal pusu… a teď to byl jeho jazyk, který nad ním přebíral kontrolu. To byl celý Gustav, buď šel do něčeho naplno, anebo mu to bylo úplně volné. Netrvalo to dlouho a ležel na zemi. Je pravda, že představy jsou krásné, ale realita je o hodně lepší.
Neochotně se od sebe odtáhli, Georg na bubeníka zíral, vypadal jako hnané zvíře zaměřené reflektorem. Gustav se z něj rychle zvednul a vyběhl z pokoje, okamžitě se ale vrátil. Georg se na něj nechápavě zadíval.
„Tohle je… Tvůj… pokoj…“ řekl, zvedl se a promnul si obličej. „Do prdele. Už nikdy nebudu pít.“
I ticho v pokoji se mu vysmívalo.
Komentáře prosím zase anglicky, díky J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
oh my god *ROFL* this is so funny 😀 I like this interesting story xD Gustav and Georg… hmmm, good xD
díky Lil.Katie za překlad, určitě to musí dát práci =)
oh god, Gustav and Georg????:D:D together???? omfg
and Bill and Tom:-) cute:-)
lol:-D…coool:D…it was amazing and funny:-D…
wow. it´s amazing. i really love this fan fiction…!
Oh my god!!!!!
This is… breathtaking
G and G???? together? ou…
I don't have words….
perfect
greaaat x))
OMG….Funny,funny,funny….very very interesting….next part please…:-)
so beautiful!
Oh my god! Gustav and Georg??? Together?!? But why not 🙂 I don´t know why I am so suprised. Maybe that is why I had never read a story with this pairing yet.
I love Tom he takes care of Bill. I think you described Tom´s panic, fear and care very well. This story is so… realistic and real… yes, I know… this is about a pregnant man, but it doesn´t matter… this is really real and realistic 🙂
WOW!!
Gustav and Georg? Oh, that´s atypical! But interesting and good, beautifully change x)) And Tom has remorse? Why? He would have been with Bill and he know it, I think x)) Bill´s miserable…next part!!!
OMG Georg and Gustav= twosome of year!
It is good and sweet storry. I would like to next chapter.
G & G? o my god :D:D perfekt …i have not words…
ooou…poor Geo…but i believe that he isfighter…he wins
to jsou vždycky tak dlouhý díly, že zapomenu, co jsem tu chtěla napsat. 😀
už jsem si opravdu myslela, že to Tom vyklopí. napíná, hajzlík. 😀
ale zase nejlepší hláška: je to nechutný, nebudete tomu rozumět..byl to Bushido? :D:D:D:D
myslím, že jsem pořádně nikdy nečetla v žádné povídce o vztahu Géček. spíš bych tak čekala, že si začne Gustav, už měl takový řečičky. 🙂