autor: Rachel
Dalších pár dní uběhlo Tomovi jako voda. Vůbec nesledoval, jak rychle čas utíká a že už je to týden, co u nich Bill bydlí. Zdálo se mu, že snad nikdy mu prázdniny, které trvaly dva měsíce, neubíhaly tak rychle. Obvykle seděl doma a čas si krátil opalováním na zahradě nebo koukáním na televizi, teď však ne. Teď měl úplně jiné zájmy a povinnosti. Důvodem bylo to plaché stvořeníčko, ze kterého od prvního dne, co u nich začalo bydlet, nespustil oči. Opatroval jej jako oko v hlavě, staral se o něj a rád si s ním povídal. To s Billem trávil veškerý svůj volný čas, neměl chvilku pro sebe, to mu však vůbec nevadilo. Už od prvního dne, co Billa spatřil, si totiž slíbil, že jej naučí důvěřovat mu a zbaví jej veškerého strachu a plachosti. Byla to právě nedůvěra, strach a plachost, které Billa nutily chovat se ke svému okolí uzavřeně a vystrašeně. I to byl důvod, proč Bill neměl v domově jediného kamaráda, proč se mu všichni vyhýbali a nikdo si s ním nepopovídal. Takoví byli všichni, až na jednoho.
Na Toma. Tom nechtěl být ten, který se snadno a rychle vzdá. Nechtěl být ten, který nevydrží. Chtěl být tím, co se i přes spoustu překážek ke svému cíli dostane. A Tomovým cílem byl Billův rozesmátý kukuč a nová radost ze života, ze všeho, co jej obklopuje.
Rozhodl se proniknout přes tu obrovskou a pevnou zeď Billovy plachosti a konečně jej zbavit myšlenek na svou minulost. Úkol to nebyl lehký, ale Tom se nevzdával. Věděl, že na to křehké stvořeníčko s nádhernýma velkýma očima musí pomalu a opatrně. Že musí být trpělivý a vytrvalý. A Tom takový opravdu byl. I přesto, že první dva dny Bill jen tiše odpovídal na otázky, které mu byly položeny, postupem dalších dní v něm začal růst pocit důvěry. Zpočátku jen klíčil, čím déle však Toma znal a trávil s ním stále více času, tím více ten pocit začal růst. Bill jej už dlouho nezažil. Dlouho v nikom nenašel oporu, nikomu nedovolil, aby se jej jen letmo dotkl, nikomu se nesvěřoval a ani si s nikým nepovídal. Nikdy nikomu nedal šanci, aby nahlédl do jeho myšlenek, aby se o něm dozvěděl něco víc. Výjimkou byl však ten dredatý chlapec v XXL oblečení, který sice působil jako frajer, který jej chce zbít, tak to však vůbec nebylo.
Bill den ode dne víc a víc poznával, že Tom není ten, který by mu chtěl ublížit. I přesto, že mu nedůvěřoval stoprocentně, něco mu říkalo, že Tom by jej nikdy neuhodil za to, že rozlil čaj nebo rozbil talířek. To něco byl Tomův úsměv, který často pohasl jen na pár minut, za chviličku však rozzářil Tomův obličej a přinášel tak nevědomky Billovi pocit jistoty. Nebo to možná byla ta jemná dlaň, která vždy jen lehce pohladila Billovy hebké černé vlasy, to moře čokolády, které Billa tolik lákalo a vždy, když byl jen trochu nejistý, jej ujistilo o tom, že tu není nic, z čeho by měl mít strach. Že je tu Tom, který jej vždycky ochrání a bude mu nablízku. A Bill to poznal. I když jej denně provázely ty nejčernější vzpomínky ze svého života, vždy se otočil, aby se ujistil, že za ním v místnosti je osůbka, která nedopustí, aby se mu něco stalo. Bill za to byl Tomovi velmi vděčný. Jen mu dovolil to, čeho se vždycky bál. Strach z obyčejných věcí začal díky Tomovi ustupovat. Sice pomalu, ale Bill se den ode dne cítil lépe a lépe. A to mu prozatím stačilo.
Bylo nádherné slunečné odpoledne a počasí přímo vybízelo k pobytu venku. Černovlasá osůbka se choulila na zahradní lavičce a v rukou držela skicák s bílým papírem a tužku, jejíž špička neustále rejdila po papíře. Nejdřív jen lehkými nákresky tvořila obrysy, potom měla za úkol stínovat tmavé části svou černou tuhou a nakonec napsat jméno autora na spodní rožek papíru. Bill si poposedl a odložil tužku vedle sebe. Podíval se na svou malbu a potom na nízký plotek s růžemi před sebou. Líbil se mu. Pěkně se maloval, a navíc, pohled na něj poskytl Billovi zvláštní uvolňující pocit. Pomalu se zvednul z lavičky a i s obrázkem v ruce zamířil do kuchyně, ze které se už hodnou chvíli linula lákavá vůně večeře.
Tom měl plné ruce práce. Na jeho kulinářský talent se mu večeře docela vedla, ovšem k úplné dokonalosti potřeboval ještě pár věcí. Odložil špinavé nádobí do myčky a zvědavě nakoukl na brambory pod poklicí. Spokojeně se usmál, v tom však za sebou uslyšel tichý hlásek.
„Nepotřebuješ s něčím pomoci, Tome?“ špitl Bill a zadíval se na kuchyňskou linku za Tomovými zády, na které nebylo jediné volné místečko. Tom se pousmál a zadíval se do těch nádherných čokoládových oček.
„Mohl bys nakrájet mrkev, kdybys chtěl,“ ukázal na prkénko, na němž bylo položeno asi pět velkých mrkví. Bill trošku znejistěl.
„A neříznu se?“ optal se a zadíval se na Toma, který se začal smát ještě víc. Nechápal ho.
„Neboj, Bille, ukážu ti jak, a když budeš opatrný, nic se ti nestane, hm?“ ujistil jej a na Billův souhlas vzal do ruky jednu mrkev a nůž a názorně mu ukázal jeho práci. Netrvalo ani dvacet minut a na všech třech talířích už byla nachystána mrkvičková obloha s hráškem a kukuřicí. Bill odložil prkénko a zadíval se na svou práci. Chtěl Tomovi udělat radost za to, jak hezky se k němu chová. Tom odvrátil hlavu od uvařených brambor a jakmile spatřil Billovu snahu, zeširoka se usmál.
„No vidíš, jaký jsi šikulka,“ pohladil ho po vláscích a odložil vařečku, aby mohl vyjukanému Billovi zatleskat. Rád jej chválil za úplné maličkosti, protože věděl, že to Billovi udělá radost. I když mu Bill nikdy úsměv neopětoval, Tom moc dobře viděl ten vděk a špetku radosti v těch oříškových očích. Dokonce i teď ji zahlédl, přestože se na něj Bill díval bez jediného náznaku úsměvu. Ale Tom stejně zářil jako sluníčko. Věděl, že jednou se ty koutky úst zacukají a on konečně spatří úsměv, který bude patřit jen jemu. Chce to jen čas.
Stůl v zahradním altánku už byl prostřený, čekalo se jen na Simone. Tom chtěl, aby povečeřeli všichni společně. Venku bylo ještě teplo a slunce ozařovalo celou zahradu. Za chvíli před domem opravdu zaparkovalo Simonino auto.
„Ahoj kluci,“ vystoupila rozesmátá z auta, když viděla, jak jí oba jdou naproti. Tom jí ochotně pomohl s nákupem a společně s Billem začal nosit talíře s večeří na stůl. Simone chvíli povídala o práci, při pohledu na oba chlapce ji však něco napadlo.
„A co vy? Tome, ukázal už jsi Billovi město? Taky byste mohli někam vyrazit,“ poznamenala a pohledem se zaměřila na svého synka. Tom se zamyslel.
„Hmm, tak třeba do zoo, ne?“ navrhl a na matčin souhlas stočil pohled na stvořeníčko vedle sebe. Bill je vůbec neposlouchal. Sledoval ten nádherný západ slunce, na který se tolik rád díval. Tom se lehce dotknul jeho vlasů tak, jak to dělal vždycky, když se jej chtěl na něco zeptat, nebo mu něco říct.
„Bille,“ oslovil jej měkce a za okamžik už se vpíjel do moře té nejsladší čokolády. Bill se na něj díval svýma hnědýma kukadlama a byl zvědavý, co mu chce říct.
„Bille, co bys tomu řekl, kdybysme si zítra udělali malý výlet?“ optal se jej a pořád jemně hladil Billovu hlavinku. Bill vykulil očka.
„A kam?“ zeptal se opatrně a upřeně sledoval Toma, který se na něj usmál.
„Do zoo. Je tam spousta zvířátek a určitě se ti tam bude líbit. A kdyby se ti to tam nelíbilo, můžeme jít klidně domů. Co ty na to?“ tázavě se na něj podíval a musel se usmát Billovým stále překvapeným očkám. Bill pomalu pokýval střapatou hlavinkou.
„Tak dobře,“ špitl a stočil pohled na Simone, která odložila prázdný talířek.
„No tak vidíte, alespoň nebudete pořád doma,“ mrkla na ně a se špinavým nádobím zamířila do kuchyně.
Nad obzorem už zářil jen jeden tenký červený paprsek zacházejícího sluníčka, když si Tom lehal do své postele. Už se moc těšil na zítřek a přál si jen jedno jediné. Aby se mu podařilo vykouzlit na rtech toho křehkého stvořeníčka alespoň malinký úsměv. Spokojeně zavřel oči a zachumlal se do teploučké peřiny.
Nejinak na tom byla osůbka vedle. Bill už také ležel zachumlaný ve svém pelíšku, avšak jeho myšlenky byly docela jiné, než ty Tomovy. Těšil se na zvířátka, ale také se bál. Už dlouhou dobu nebyl ve společnosti spousty lidí, vždy se držel spíš někde bokem od pozornosti a od středu dění. Bál se, že až zítra uvidí ty skupinky zvědavých turistů, uplakané malé děti a jejich rodiče s ostatními, ten tam bude ten pocit klidu a možná i trochu štěstí, který pocítil v posledních dnech. A to Bill nechtěl. Nechtěl Toma zklamat. Moc dobře věděl, jak je Tom milý, jak je ochotný a jak mu se vším pomáhá. A také věděl, že tam zítra bude s ním. Spolu zažijí určitě krásný výlet a pokud je pod Tomovou ochranou, nic se mu nemůže stát.
autor: Rachel
betaread: Janule
no taky se nic stát nemůže…Tomí to nesmí dovolit!
To je pěkny… on je jak nějaky štěňatko… takovej plachej
jůůůj… helemese, kapitola bez sluníčka 😀 to bylo roztomilý, jak ho učil krájet mrkev 🙂 a do zoo…. nechtěla bys je poslat do zoo v Gelsenkirchenu? za čtyřnohým Billem? že by to bylo stylový, až by se Bill nejistě choulil k Tomovi a ten mu vysvětloval, že ten méďa se jmenuje stejně 🙂
Děkuju moc za komenty a pište dál:-D Moc mě to těší… xD
To je úchvatné. Já… nemám co říct, jak to děláš? 🙂 Moc se mi líbil nápad s mrkví 😀 A napadlo mě to samé jako Áďu – viz. komentář číslo 3 😀
Rychle dále…
Dokonalí jako obvykle:-))) Ach jo, a ted zase tři dny čekat na další dílek, to nepřežiju:-((
Tom je tak úžasně pozornej a milej…. x))sem zvědavá, kdypak se nám Billi alespoň pousměje, když se Tomi tak strašně snaží… x)) těšim se na další dílek, je to naprosto dokonale napsaný… x))
Božeee, tak krásný to je!
Rachelko, udělala bys mi radost a psala nekonečný dílky? 😀 Mě je vždycky tak strašně líto, že už je konec… :´-( 😀
Ádin nápad je super, hlasuju pro něj! 😀
Čaute holky,
Ádin nápad už nemůžu ovlivnit, protože ten dílek už napsaný je.
Terezka: Prosímtě!!! Jsi u pátého dílu a myslíš na konec:-D Tož kde jsme??? xD xD
Jinak díky a pište je klidně delší a víc a VŠICHNI!!! xD
Papa Rachel xD
no jsme sice u pátého dílu, nicméně i mě osobně konec už dopředu děsí, zvlášt když je tohle mnohem napínavější, než "Jsi moje láska", snad právě kvůli tomu, že tam je ten strach a nejistota, že to není tolik slaďoučký 🙂 takže asik proto tu jsou tyhle obavy 🙂
PS: tak je do Gelsenkirchenu vyprav jindy…. teď je to sice už napsaný… ale třeba později, až na Billa padne někdy do budoucna depka… protože mám takový zajímavý dojem, že ve tvém podání by to byla kapitola plná dojetí a emocí, kdyby se tam ti dva k sobě tulili a přes sklo na ně čumáčkoval Bill, a že bych se u téhle kapitoly culila na monitor jako zhulený sluníčko 🙂
Aha, tak to nevím. Sama jsem tam nikdy nebyla, takže by to šlo dost těžko… no, uvidíte a slibuju ti, Áďo, že culit se fakt budeš:-D
Tomi je prostě úžasnej, milej, hodnej x) Doufám, že se mu už brzy podaří vykouzlit úsměv na Billových rtech. I jen nepatrný náznak úsměvu by pro něj byla nejkrásnější odměna za jeho snahu. Podle mě už se Billi malinko otrkává a začíná Tomovi pomalinku důvěřovat. Jak už jsem psala, potrvá to ještě déle, než mu bude věřit 100%. Ale už si uvědomil, že by Tom nedovolil, aby se mu něco stalo… To je pokrok x)
Úžasný, roztomilý jako vždycky. Těším se na výlet dvojčátek xD
Děkuju Ladynko:-D Ty máš prostě vždycky nejlepší koment, nemůžu si pomoct♥
A vy ostatní taky, nebojte.. xD
dooobře, tak já se nechám překvapit 🙂 ale stejně bych je za Bilem vzala 😀
Je moc dobře,že Bill začína Tomovy věřít.