Už vím, co k tobě cítím 22.

autor: Pajule

Zimní sluníčko si ospale svými paprsky promnulo očka a tiše se rozhodlo probojovat mezi mraky. A tak tiše našlapovalo po obloze, až se mu konečně podařilo prostrčit pár paprsků mezi mraky, které ze sebe sypaly sněhobílé vločky. Venku to vypadalo, jako kdyby někdo protrhl tisíce péřových polštářů a jejich obsah se momentálně sypal na již bíle pokrytou zem. Jeden z paprsků se dostal i k domu, kde se právě váleli dva spící človíčkové na koberci před vyhaslým krbem. Byli jen ledabyle přikrytí tenkou dekou a tichým domem se nesly jejich pravidelné, téměř stejné, výdechy a nádechy. Náhle se pod náporem paprsků, které se dostaly i přes zatažené žaluzie, zatřepotaly dlouhé černé řasy pod náporem slunce a po chvíli vykoukla dvě čokoládová očka. Bill se probudil a hned věděl, co ho dnes čeká. Neví, zda to dopadne dobře, ale musí odejít. Musí odejít bez rozloučení. A tak se tedy ten mladší z dvojčat vydal do koupelny, kde se osprchoval a upravil se. Následně zamířil do svého pokoje, kde ze šatní skříně vytáhl čisté oblečení. V následujících vteřinách vytáhl malou sportovní tašku, kam naskládal ty nejpotřebnější věci, které v následujících dvanácti dnech bude potřebovat. Nechtělo se mu tam, ale raději zvolí život nežli smrt. To křehké stvoření netrápilo ani to, že bude muset podstoupit velmi náročnou operaci a následně léčbu, ale trápilo ho to, že musí odejít od něj. Od Toma.

…………….

Tiše jsem se přetočil na druhý bok a zašmátral rukou vedle sebe. Není tu. Kde může být? Vždyť je teprve deset hodin ráno. Není pro něj obvyklé, že by vstával tak brzy, a především dříve než já.

„Bille?“ špitnu a rozespale se postavím. Ze země seberu trenky, které si na sebe obléknu. Vydám se nejprve do koupelny. Tam není. A zmizely i nějaké jeho věci. Tak počkat, tady něco nehraje!

„Bille?!“ křiknu. Opět nic. Panicky se rozběhnu do jeho pokoje. Není tu a pár jeho věcí zmizelo i s ním.

„Kruci, Billy, kde jsi?!“ křiknu ještě jednou a s hlasitým třísknutím dveří vpadnu do mého pokoje. Stojí tu s naší společnou fotkou v ruce a dívá se z okna. Vedle jeho nohou leží taška.

„Broučku, děje se něco?“ nejistě se optám a už tiše ty dveře zase zavřu.

„M-musím jít…“ vzlykne, fotku položí zpět na noční stolek vedle mé postele a do rukou vezme k prasknutí narvanou tašku.

„Kam?“ zastavím ho, ale vůbec nereaguje a snaží se vyprostit z mého sevření. Po nějaké chvíli to vzdá a s ještě hlasitějšími vzlyky se sesune k zemi společně s taškou.

„M-mus…“ špitá pořád dokola a zmítá se pod vzlyky. Co se pokazilo? Vždyť… ta noc… bože… udělal jsem něco špatně? Co se stalo? Dá mi tady někdo odpověď?!

„Bille, Bille, klid. Hey, uklidni se a řekni mi, co se děje!“ začnu s ním třást a on se mi svýma uslzenýma očima podívá do těch mých. Nesnesu pohled na to, jak se trápí.

„Musím tam jít, jinak zemřu.“ Řekne už mírně v klidu a odhodlaně se náhle postaví, až mě srazí na zem.

„Co-cože? Kam?“ nechápavě se na něj podívám a nadále čekám, co z něj vypadne.

„Do nemocnice.“ Proboha, co se tu děje? Je to jen sen, který je naprosto pomatený nebo realita? Myslím, že po tom, co jsem ucítil bolest na mém zápěstí, je to realita.

„A… co… co se děje, Billy? Povíš mi to?“ musím na něj jinak, aby mi to řekl. Takhle to z něj nedostanu ani náhodou.

„Já… já… b-bolí to, říkat ti t-to,“ rozbrečí se nanovo a stulí se do mé náruče. Myslím, že tohle nebude žádná jeho slabá chvilka, ale něco vážnějšího. Takhle by se totiž nechoval.

„Přemoz se, prosím,“ špitnu a začnu ho vískat ve vlasech.

„Na-našli mi… n…“ rozbrečel se a znovu se sesunul k zemi.

„Co, co ti našli? Povídej…“ pokynu mu rukou, aby se nebál, a dám mu letmý polibek na tvář.

„Tomi… našli mi zhoubný nádor,“ řekne z posledních sil, a teď to jsem já, kdo začne plakat. Ale dost, to já musím být teď ten silný!

…………….

Dva mladí seděli v těsném objetí na koberci v pokoji malého domu. Ani jeden nevěděl, co bude dál. Nevěděl, jak to zvládne. Nevěděl, co zákeřná rakovina způsobí. Nevěděl, zda budou doktoři vyžadovat chemoterapii. Nevěděl, jak náročné to bude. Ale oba dva věděli, že když budou držet spolu, zvládnou to. Zvládnou to a vše společně dokáží. Porazí společně všechny problémy a k rakovině se postaví čelem.

„Tak pojď, pojedeme, medvídku,“ roznesl se tichý hlas staršího z chlapců po obývacím pokoji. Následně ten dredáč do jedné ruky vzal tašky s klíčky od auta a v druhé svíral dlaň svého medvídka, který už teď věděl, že on bude s ním. Bude s ním pořád, dokud nepřekoná tuto nevyzpytatelnou nemoc, která se ukrývá pod jménem rakovina. A tak dvojčata tedy tiše nastoupila do auta a vydala se směrem k nemocnici, kde se problémem rakoviny zabývali. Zde v autě panovala zvláštní atmosféra. Mísilo se zde mnoho pocitů a pro chlapce byl problém se s nimi vypořádat. Ve vzduchu poletovala láska, strach, obavy a ještě další a další pocity. Avšak největší nervozita u chlapců nastala v tu chvíli, když Tomovo auto zaparkovalo u nemocnice před sektorem 8C.

„Pojď, půjdeme dovnitř, ano?“ špitl Tom a své dvojče vzal s odhodláním za ruku a vykročil jako první do té budovy nasáklé nemocničním pachem. Chodil sem nerad, a kdyby v tuhle chvíli mohl, okamžitě by odešel pryč. Ale nemůže, Bill ho potřebuje momentálně tolik, jako nikdo jiný.

„Dobrý den, přejete si?“ pozdravila je milá sestřička, když ruku v ruce dorazili před recepci. Bill jen mlčky vytáhl z kapsy papír, který milé paní postaršího věku otráveně a sklesle podal. Ta se jen nešťastně usmála, pokývala hlavou a chlapce vedla k primáři zdejšího oddělení. Pracovala tu jen krátce, byla to žena s veliký srdíčkem, a životní příběhy těchto lidí jí srdce trhaly na menší a menší kousky. Avšak ten zvláštní hoch s černými vlasy ji někoho až nápadně připomínal. Marně vzpomínala, kde se s ním už bavila. Mezitím už stihly ty tři osůbky dojít do primářovy pracovny, kde se všichni domluvili na operaci, která proběhne stejného dne večer. A poté bude následovat léčba. To znamená, že pro dva človíčky na této planetě budou představovat následující hodiny, dny, a možná i měsíce jedno z nejtěžších období v jejich devatenáct let dlouhém životě.