autor: Áďa
Bill
Vzbudil jsem se někdy v noci. Nějak jsem nemohl znovu usnout, ať jsem se převaloval na jakýkoliv bok. Kroutil jsem se na gauči jako žížala, hledajíc příjemnou polohou na usnutí, ale asi mi to zjevně bohužel nebylo dopřáno. Otočil jsem se tedy zády k Tomovi a znuděně se zahleděl do místnosti. Oheň už dávno dohořel, zbyla z něj jenom hromada řeřavých uhlíků, které se v noční tmě blýskaly tajuplnou červení a černí, jako by byly živé a vydechovaly do vzduchu kolem sebe nějaké napínavé tajemství. Do zavřeného okna jemně bušil déšť zvenčí, jinak se domem rozléhalo naprosté ticho. Chtěl jsem vstát a jít přiložit, ale vzdal jsem to, protože pod dekou bylo tak příjemné teplíčko, že se mi vůbec, ale vůbec nechtělo vylejzat. Jen jsem se tedy zachumlal ještě víc do huňaté deky, přičemž mi nedocházel fakt, že jsem si ji skoro celou přisvojil a že Tom vedle mě je teď úplně bez pokrývky, jenom ve svém oblečení. To jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy se ke mně zezadu něco přitulilo.
„Billí,“ ozvalo se tiché zakňourání. „Mně je ziminka…“
Úplně jsem nadskočil, jak jsem se lekl. Měl jsem za to, že Tom spí hlubokým a ničím nerušeným spánkem, ale on se místo toho ke mně lísal a dýchal mi na krček.
„Tommy?“ vyhrkl jsem a stále jsem ještě zrychleně dýchal. „Jak to, že nespíš?“
„Nějak nemůžu spát,“ přiznal se mi. No nejsme my čirou náhodou dvojčata? Když jeden nemůže spát, tak nemůže spát ani druhý… „A taky mi zmizela deka.“
„Ježkovy oči… promiň!“
Ještěže byla taková tma, tlumené rudé světlo z uhlíků krylo mé červenající se tváře, zatímco jsem rychle napravoval svůj prohřešek. Bože, já jsem takový kus vola… On je tady takhle nastydlý a já mu egoisticky zabavím přikrývku… No nejsem já náhodou Bill Kaulitz? Zřejmě jo. Pečlivě jsem zachumlal celého brášku a neřešil, že teď na sobě nic krom oblečení nemám, dojdu si pro jinou deku, aspoň při té příležitosti přiložím dříví. Už už jsem se zvedal, když po mně chňapla bledá, ale silná ručka.
„Kam frčíš?“ zeptal se trošku ustaraně.
„Nikam,“ ujistil jsem ho. „Jenom přiložit a pro deku, protože tu je docela chladno.“
„Neee,“ zakňoural. „Buď tu se mnou, lásko… Já mám dost teplíčka pro oba!“
„Ne, to nejde,“ zavrtěl jsem hlavou. „Pak bych si na to teplíčko moc zvyknul a zase bych ti ho v noci sebral. Vždyť mě znáš.“
„No právě,“ zamrkal na mě svými krásnými řasami. „Právě proto, že tě znám, tak doufám, že nikam nepůjdeš a radši mě necháš, abych se podělil o svoje teplíčko s tebou, než abych ho měl sám pro sebe a tys kvůli tomu klepal kosu. No taaak,“ lákal mě, nadzvedávajíc přitom deku.Byl v tu chvíli tak neuvěřitelně sladký a roztomilý, úplně k sežrání. Opatrně jsem se k němu začal plížit a cítil jsem, jak se mě začíná zmocňovat vášeň a posedlost. Posedlost tím nádherným stvořením, které mě tak naléhavě vybízí, abych šel k němu pod jeho deku. Neváhal jsem a položil se na něj, zatímco on přes nás oba dával přikrývku.
„Tak,“ usmál se spokojeně. „Vidíš, jak to jde. Už je to s tou zimou lepší?“
„Je,“ potvrdil jsem a hluboce jsem mu dýchl na krk. „A co ty, taky už ti není zima?“
„Nene,“ zavrtěl hlavou. „Mám přece dvě deky, žejo? Jednu umělou a druhou živou, takže já si nemůžu na nic stěžovat.“
No to je ale syčák! Tak já jsem jeho živá deka, jo? Pevně jsem ho sevřel rukama i kolenama, ale v tu chvíli jsem prudce vydechl bolestí. Jakmile jsem se totiž dotkl Toma svým rozkrokem, který jsem na něj pevně přitiskl, až příliš bolestně jsem si vybavil, jak mi do oněch míst narážel zase a znovu tvrdý koňský kohoutek. A jak je vidět, asi to nepřešlo. No co… Třeba to Tom nepozná a mně se podaří ulíbat ho ke spánku, i když jsem byl mírně zklamaný, protože jsem zrovna dnes, teď, v téhle minutě a vteřině, měl chuť na něco většího, než je jenom pusinkování a mazlení se. Jenomže jak to vypadá, asi budu mít v tomhle směru nějakou dobu pracovní neschopenku.
Aby nic nepoznal, alespoň teď, přiměl jsem Toma lehkým tlakem ruky, aby stočil hlavu ke svému rameni, čímž se mi odhalil jeho heboučký krček. Ta jemná kůže mě tolik přitahovala. Nezaváhal jsem ani vteřinu a přisál se k ní. Žmoulal jsem ji mezi rty, přejížděl ji jazykem, sem tam jsem lehce skousl. Při doteku mých zubů Tom sebou lehce trhl, ale držel dál, na tváři slastný výraz a v očích se i jemu rozsvěcovaly ďábelské jiskřičky. Ucítil jsem další příliv bolesti, když mě přímo do rozkroku zatlačilo jeho vzrušení… Trhl jsem sebou a sykl nahlas, a toho už si všiml. Překvapeně se na mě podíval.
„Billí? Co se děje?“
„N – nic,“ procedil jsem skrz zuby a silou vůle a lásky k mému dvojčátku jsem se na něj zase položil. „To je dobrý. Opravdu,“ věnoval jsem mu lehce křečovitý úsměv, když na mě nechápavě koukal.
Tom
Nějak jsem nechápal Billovy reakce. Vždyť se mu mazlení vždycky tak líbilo, tak proč najednou takhle zničehonic cuká? Vůbec se mi tohle chování nelíbilo, hodně mě tím mátl, ale protože se pak ke mně opět přiblížil a pokračoval v líbání mého krku, usoudil jsem, že všechno je zase v pořádku. Objal jsem ho a přejížděl dlaněmi přes celá jeho záda. Pod mými doteky se ke mně přivinul snad ještě víc, jestli to teda ještě šlo, a jeho líbání a hlazení se ještě zintenzivnilo. Když jsem ale udělal své oblíbené gesto, kterým jsem ho vždycky vydráždil na nejvyšší možnou míru, to znamená, že jsem ho silným pohybem pohladil mezi nohama přes látku tepláků po celé jeho délce, vyjekl a schoulil se do klubíčka. To už jsem nevydržel. Něco tady nehraje a já musím přijít na to, co.
„Billí,“ opřel jsem se o lokty a přísně se na něj podíval. „Co ti dneska je? A nic přede mnou nemaskuj, víš, že já to vždycky poznám!“
Rezignovaně se na mě podíval a i přes šero, které tu vládlo, jsem poznal, že se hodně stydí.
„Já… já dneska nemůžu,“ kuňkl.
Nechápavě jsem zamrkal.
„Jak to?“
„Protože…“ zarazil se. „Protože jak jsem za tebou jel na tom koni, tak… jsem jel jaksi bez sedla… cvalem… a ten hřebec má velice vystouplou páteř a kostěný kohoutek, jestli chápeš, jak to myslím…“
Ouuu! Při tý představě jsem na chvilku pevně stiskl oči. Jauuu… Ten si teda musel užít, chudák… Ale na druhou stranu, teď už mi je jasný, proč se choval tak zdrženlivě, i přes tu dychtivost, která mu sálala z pohledu. Vztáhl jsem k němu ruku a pohladil ho po tváři.
„Ale to stačilo říct,“ mrkl jsem na něj. „To sis jako myslel, že se na tebe budu zlobit nebo co?“
„No ne,“ zavrtěl hlavou. „Ale nechtěl jsem, abys byl ze mě nějak zklamaný, až na to přijde…“
Protočil jsem oči v sloup.
„Ty seš ale koleno!“ zakvílel jsem. „Jak si můžeš takovýhle věci vůbec myslet? Pojď ke mně, ty trumpeto moje,“ přitáhl jsem si ho zpátky do svýho objetí.
Trošku se vzpouzel, pak ale mým pusinkám zcela podlehl a naše role se vyměnily. Ačkoliv mi nebylo dvakrát nejlíp, stočil jsem toho lotra pod sebe, kde jsem mu vjížděl rukama pod tričko a dopřával mu tak mučivě příjemnou masáž, která se jenom stupňovala, když jsem dlaněmi sjel až pod kalhoty na jeho vyhublou prdelku. Přivíral oči blahem a zrychleně dýchal, když jsem se ale lehce dotkl jeho přirození, otevřel oči a prosebně se na mě podíval.
„Neboj, broučku,“ ujistil jsem ho, že o jeho „úrazu“ vím. „Jen v klidu hajej, já už se o zbytek postarám. Když už sis ho narazil kvůli mně, tak se holt ze mě musí stát pan doktor, co tě zase uzdraví.“
Loupl po mně nedůvěřivým pohledem, pak se ale pousmál a v klidu nechal hlavu dopadnout na polštář, až se jeho vlasy kolem něj rozprostřely jako černý závoj. Lehce nadzvedl pánev, abych z něj mohl stáhnout tepláky i s boxerkami, načež se mi naskytl nádherný pohled do jeho božského klína. No jo, asi má pravdu, chudák malej, i když se tak snaží, přesto vypadá docela ochable, jako by mu něco bránilo. Musím ho ošetřit, nedá se nic dělat.
Opatrně, abych mu neublížil, jsem mu trošku roztáhl nohy od sebe a jemně jsem mu začal kroužit bříšky prstů po tříslech. Netrvalo dlouho a opravdu se krásně uvolnil. Usmál jsem se a vidouc jeho zavřené oči a spokojený výraz, sklonil jsem se a zapojil do opečovávání i svoje rty a jazyk. Úplně stejně, jako jsem mu prsty mnul třísla, jsem mu teď jazykem a rtíky masíroval celý obvod a délku penisu a jeho okolí. Bráška sebou občas škubnul, když jsem se dostal na postižená místa, ale to jsem právě chtěl, přesně v těch místech jsem se zdržoval déle a masáž jsem zintenzivnil. Poznal jsem, že se začíná chvět nedočkavostí a těžko maskovanou touhou.
„Tommy,“ vydechl tiše. „Tommy, prosím…“
Bezděčně začal proti mně přirážet, aby mě donutil vzít jeho chloubu konečně hluboko do pusy, ale já jsem opřel dlaně o jeho boky a stlačil ho zpátky na gauč.
„Zlobíš,“ zamrkal jsem na něj naoko káravě. „Ještě jsem neskončil s vyšetřováním a základní diagnózou, takže mě nezlob a buď hodnej pacient, nebo na tebe zavolám sestřičku s uspávací injekcí!“
„Ne!“ zavrtěl polekaně hlavou. „Dobře, tak já už budu hodnej, ale udělej to… Prosím!“
„Ještě ne,“ zazubil jsem se na něj.
Ignorujíc jeho vzteklé protesty, pokračoval jsem svými ústy dál v prohlídce rozsahu jeho zranění. Zanechával jsem za sebou vlhkou cestičku, až jsem se konečně dopracoval k jeho citlivému otvůrku, který je mou nejmilovanější částí jeho těla. Chvilku jsem jenom kůži kolem ožužlával, načež jsem se dotkl jeho vstupu svými prsty.
„Tady to taky bolí?“ zeptal jsem se rádoby odborným znaleckým hlasem.
„Ne, nebolí,“ zavrtěl hlavou, ale poznal jsem, že kecá, jeho bolestné grimasy se totiž neztratily ani v tom přítmí, které tu panovalo. Vrátil jsem se tedy zpátky k jeho penisu. Přesně cítím, co by si teď přál ze všeho nejvíc, ale pro dnešek má smůlu, bobánek. Má naraženou prdelku, tak nebude nic. Nebudu mu přece ubližovat. Recept na jeho zranění mu řeknu za chviličku, a k mé vlastní úlevě bude stačit jeho dokonalá pusinka. Taaakže…
„Tak pane Kaulitzi,“ zvedl jsem se na lokty a podíval se mu do očí. „Se svou nejmodernější technologií jsem zjistil, že váš stav je velice závažný – „
Zoufale zavyl.
„Tomeee! Já na tyhle tvoje diagnózy nejsem vůbec zvědavý! Víš přece sám moc dobře, co mi teď pomůže nejvíc!“
„Máte pravdu, pane,“ zamrkal jsem na něj. „Ale máte pořádně naraženej zadek, takže dneska nic nebude.“
Vytřeštil na mě oči.
„To… to jako nemyslíš vážně, že ne?“ zeptal se mě. „Tak jako… nejdřív mě tu zcela podle a zákeřně vzrušuješ jako blázen, protože víš, co se mnou tvoje doteky dělají, a pak přijdeš s tímhle?“
„Přesně tak,“ přikývl jsem a škodolibě, s hlavou lehce nakloněnou na stranu, jsem očekával jeho reakci. Samozřejmě, že si z něj utahuju, ale dneska mu ho fakt jenom vykouřím, víc ne. Nahodil skleslý výraz a shlédl směrem ke svému klínu.
„Paráda,“ zamumlal. „A jako co s tímhle teď asi budu dělat, ty chytráku?“
„No já bych o něčem věděl,“ zašeptal jsem. „Ještě jsem vám totiž nestanovil recept na léčbu, pane Kaulitzi – „
„Jéžiši, nech toho!“ zakvílel, ale marně.
„Můj doporučovaný způsob léčby,“ zvýšil jsem lehce hlas. „Je následující.“
Sklonil jsem se k jeho klínu a dýchl jsem mu na samou špičku. Okamžitě prudce vzdychl a nadzvedl boky, aby mi byl ještě blíž. Teď už jsem ale neměl to srdce si s ním déle hrát, ačkoliv bych se u toho královsky bavil. Potřeboval jsem nutně cítit jeho chuť, tak jako jsem věděl, že on naléhavě potřebuje moje ústa. Nezaváhal jsem tedy a dychtivě, přesto však opatrně, aby ho to moc nebolelo, jsem začal se svou léčbou. Snažil jsem se, jak nejvíc jsem uměl, ten špunt si to zasloužil. A skutečně, netrvalo dlouho a už jsem cítil, jak mi jeho sperma stéká do žaludku. No teda… ten na tom musel být opravdu vážně, už dlouho se nestalo, aby se udělal v tak krátké době. Ještě chvíli jsem si vychutnával jeho chloubu a důkladně ji svým jazýčkem očišťoval, načež jsem toho svého pacienta oblékl a vyhoupl se nad něj na všechny čtyři.
„Hotovo, pane,“ zatřepal jsem dredy. „Účinky by se měly zanedlouho dostavit. Ještě se nikdy nestalo, aby byly negativní, tak doufám, že nebudete výjimkou.“
Usmál se na mě a otevřel oči.
„Ale pane doktore,“ zamumlal. „Já si myslím, že vy byste také potřeboval terapii! Protože mám dojem, že vám kalhoty začínají být velice těsné!“
„Teda,“ přistoupil jsem na naši léčitelskou hru. „Že vy jste absolvent zdravotnické školy, aniž byste mi cokoliv řekl? Ano, máte pravdu, skutečně bych ji potřeboval…“
Víc jsem říkat nemusel. Ten ďáblík se zničehonic vymrštil a můj klín vzal doslova útokem. Kalhoty mi stáhl, jak jenom to bylo nejnezbytnější a vzápětí jsem pocítil, jak mizím v hlubinách jeho božských úst. Stěží jsem se jenom v tom kleku stihl zapřít rukama o gauč, abych neupadl, a pak už jsem jenom čím dál rychleji vycházel jeho krčku vstříc. Kulička jeho piercingu mě doháněla k šílenství, věděl, jak s ní zacházet, aby se z něj stal mistr mučivé rozkoše. Bože… už jenom chviličku… miluju své dvojčátko, je tak dokonalé…
Mé tělo se vzepjalo v přílivu bouřlivého uvolnění a Bill se trošku zakuckal, protože moje nadílka byla skutečně štědrá. Udýchaně jsem povolil zapření rukou a plácl jsem sebou na gauč vedle něj. Právě včas, abych stihl nový poryv kašle udusit v hebkém polstrování. Kašlal jsem docela dlouho a když jsem se vysmrkal, tak jsem si teprve uvědomil, že Bill přese mě přehodil deku a teď se tulil k mé rychle se zvedající a klesající hrudi. S omluvným úsměvem, poukazujíc tak na moje pravděpodobné nachlazení, jsem mu poslal vzdušnou pusinku a tušil jsem, že teď už nám nespavost nehrozí. A skutečně, po několika minutách jsme vytuhli, jako když nás do vody hodí.
autor: Áďa
betaread: Janule
Doktor Tom xD
S jeho lečitelskýma schopnostma nevím nevím kde by jsme byli xD
Juchů! Třikrát sláva Áďince! Ty víš jak mi zvednout náladu:-)) Dneska jsem přišla unavená, náladu na nic, jdu na blog a uvidím Chaos!! A hned mám úžasno náladu!! Kujůůů!:-)) Je vidět že se vyplatilo na další dílek počkat…mimořádně krásný dílek a ještě k tomu bez sadismu:-)) Doktor Tomíííí…rozkošný:D Se nedivím že hned usnuly po takové náročené činosti…já prostě miluju tvoje povídky Áďo:-))
tak to jsem ráda, že ti to zvedlo náladu 🙂
Jo tag Billí má naraženou prdílku jo?XD chudinka Tom…
jasně že má 🙂 taky se mi to jednou velice podobným způsobem poštěstilo 😀 ale já na rozdíl od něj nejela zachránit Toma… tehdy to zavinil hajzlík zajíc, kterej mi před koněm vyběhl z křoví, zrovna když jsem jela bez sedla… syčák jeden ušatej…
perfektnííí! Áďo vidíš jak to jde i bez sadismu!
Jejda, chudinko Áďo!:-(
Sauriel: a já jsem snad někdy tvrdila opak? 🙂
bože :-)) To je asi všetko, čo k tomu môžem dodať…:-D Už mu chýba iba biely plášť :-)) a je z neho hotový liečiteľ 🙂
Hra na doktora a pacienta jo? :o)
Docela se jim chlapcům vyvedla. Snad se Billovi ta prdelka uzdraví co nejdříve, aby mohli přistoupit i k něčemu víc. Ne že by snad tomuhle něco chybělo. Byla to příjemná změna oproti těm saďourskejm věcem, kterejma si je neustáůe mučila. :o)
Ádi, ty jsi mě právě zabila… 😀
Tolik vtipných a zároveň krásných nápadů jsem dlouho nečetla.
"Nejsem já náhodou Bill Kaulitz?" To je super hláška a u pracovní neschopenky v jistém směru jsem se už kácela na zem… :-DDDDD
Tommy ví o Billyho "úrazu". Vyšetřovací metoda a stanovení diagnózy tou nejmodernější technologií doktora Kaulitze mě dohnaly k slzám, jak jsem se smála. A způsob léčby, nooo, na to je Tommy machr. Já chcíííííí, aby mě taky tak vyléčil… 😀
Tohle byla opravdu krásná kapitola. Vtipná, přitom něžná!♥