autor: Majka
Starý kostel na konci vesnice.
Zvenčí jen pár omlácených zdí, místy propadlá střecha a veliký stříbrný zvon.
Uvnitř šero a chlad.
A právě sem míří pomalé kroky mladého chlapce. Nebo je to už muž?
Ztěžka bere do ruky studenou železnou kliku a otevírá dveře dokořán. Smítka prachu se zvednou ze země a začnou tančit v nenadálém přílivu teplých slunečních paprsků. Vytvářejí zlatě osvícenou cestu mezi zašlými lavicemi až k oltáři.
Mladík pozvedne hlavu. Výš. A ještě výš. Kráčí středem, přesto, že mu to přijde nepatřičné.
Bledost jeho obličeje je tím výraznější, čím více se vzdaluje od světla. Ostré hrany lícních kostí jsou náhle změkčeny dvěma drobnými kapkami. Nevnímá je. Zvykl si…
Na konci cesty se zastaví a hlavu opět pokorně skloní. Klekne si. Až příliš štíhlé ruce sepne v tiché prosbě a přitiskne je ke své hrudi. Tam někde pod nimi tluče srdce. Jak dlouho ještě…?
Ústa se neslyšně pohybují. Ani pevné sevření víček nezabrání dalším slzám, aby svými vlhkými stopami dál znamenaly jeho tvář.
„Znovu jsi přišel?“
„Ano.“ Ani nemusí otvírat oči, aby věděl, že vrásčitá tvář bělovlasého muže v taláru je zachmuřena starostmi a obavami.
„Chceš se znovu zpovídat?“
„Ano.“
„A řekneš mi dnes své jméno?“
„Ne…“ konečně zvedne hlavu a upře svůj zrak na shrbenou postavu před sebou. „To není to, proč jsem tady. Jen se chci vyzpovídat ze svého hříchu.“
„To už jsi udělal včera. A předevčírem. A den předtím taky. Chodíš sem den co den už celý měsíc.“
„Měsíc…? Už měsíc…“
Temně hnědé oči se na chvíli nepřítomně zahledí do dálky. Ruce klesnou podél hubeného těla. Přes tvář se mihne grimasa největšího utrpení, jakou kdy starý kněz viděl. A že na tomto světě viděl už mnoho bolesti.
„Stále to není dost. Chci se vyzpovídat,“ zopakuje mladík sotva slyšitelným hlasem.
Malá dřevěná zpovědnice. Kolik už slyšela lidského neštěstí. A lidských neřestí. Kolik viděla lidských slz…
Starý kněz sedí na svém místě s růžencem v dlaních. Vyčkává.
Na zpuchřelou stoličku za dřevěnou mřížkou usedá vysoká hubená postava. Opět sklání hlavu a spíná ruce. Chvíle ticha, než začne se svou zpovědí.
„Odpusť, pane, zhřešil jsem.“
„Pověz mi o svém hříchu, synu. Náš Pán je milostivý, jistě ti odpustí.“
„Miluji svého bratra.“
„Milovat není hřích, synu. I Bůh říká miluj bližního svého.“
„Miloval jsem se se svým bratrem.“ Slova jsou vyřčena bez sebemenšího zaváhání. A i když je stařec slyší z mladíkových úst už potolikáté, znovu sebou při této větě nepatrně cukne a polekaně střelí pohledem skrz mřížku.
Hned se však zase vrátí k růženci ve svých prstech.
„Chceš říct, že jsi se dopustil incestu?“
„Ano… ano, milovali jsme se spolu.“
„Lituješ svého hříchu?“
„Ne!“ Odpověď připomíná spíše bolestivý výkřik. Nemůže lhát, na to je příliš pozdě…
Kněz unaveně zavírá oči. „Potom ti ani náš Pán nemůže pomoci.“
Nikdy nezjistil, odkud se tu ten mladík vzal. Prostě jednoho dne přišel a chtěl se vyzpovídat. A druhý den přišel znovu. Chodil každý den. Už měsíc. Vždy ve stejnou dobu. A jeho slova byla stále stejná. Žádal o odpuštění. Ale vinu necítil.
Uslyšel, jak záhadný chlapec vstává a odchází. Tak jako pokaždé po jeho odpovědi…
Pomalé kroky se rozléhají tichým prostorem, jejich ozvěna se nese až k zašlé klenbě zdobeného stropu.
Kněz se rozhodl během okamžiku…
„Počkej…“
Kroky se váhavě zastavily. Vše kolem ztichlo.
„Zítra přijdeš opět, že?“
„Ano…“
„Proč?“
„Vyzpovídat se.“
„Nikdy ti nebude odpuštěn hřích, kterého nelituješ.“ Nechtěl být krutý. Ale nemohl mu dávat falešnou naději.
„Co když nechci odpuštění pro sebe? Co když ho chci pro… něho?“ Mladík se konečně otočí tváří k faráři.
Výrazné hnědé oči se lesknou zoufalstvím, když naléhavě bloudí po starcově obličeji.
„Pak by tedy měl přijít on.“
„On… nemůže přijít. Nemůže… on je…. zemřel.“
Oba dva stojí naproti sobě neschopni jediného pohybu. Jeden vyveden z míry tím, co slyšel.
Druhý tím, co vyslovil. Poprvé. Nahlas. Opravdu to řekl? Zkusí to ještě jednou.
„Zemřel…“ Ne! To přece není pravda! Nemůže to být pravda! On by neporušil slib. Nemohl odejít bez něho. Nemohl ho tu nechat. Pokud on zemřel, znamená to…
„Jsem mrtvý…“ Překvapeně se zadívá do starých smutných očí. „Musím být mrtvý.“ Snaží se přesvědčit muže před sebou nebo sám sebe?
„Jsem mrtvý… tak proč mě všechno tak nesnesitelně bolí?“ Neuvědomuje si, jak jeho hlas nabírá na intenzitě.
„Proč jsem pořád tady? Proč mi pořád v hlavě zní jeho smích? Proč se mi zdají sny… a proč cítím takovou bolest, když se k ránu ztrácí? Proč mám pocit, že umírám, když už jsem dávno mrtvý?!“
Tvrdá podlaha nemůže ztlumit náraz, když se mu podlomí nohy a on padne na kolena. Stejně jako chrámové prostředí neztlumí vzlyky, které se mu derou z hrdla.
Znovu upře zrak do tváře před sebou. Vrásčitý muž jen bezmocně přihlíží. Není nic, čím by mohl smazat zoufalost v těch krásných očích. Neexistují slova, která by utišila bolest v jeho srdci.
„Nemohl mě tu nechat, vždyť já byl on a on byl já…“ Slabý šepot.
„Tak jak to, že umřel a já jsem, kurva, tady!“ Křik se odráží od holých stěn a ozvěna mnohonásobně zesiluje bezmoc v jeho hlase.
„Jak to, že jsem na tenhle zkurvenej život najednou sám?! Bolí to! Zatraceně, tak strašně… strašně to bolí…“ Slova pomalu zaniknou v přerývavém pláči. Horké slzy si propalují cestičku přes jeho tvář a dopadají na chladnou zem. Dech se stává obtížnějším, jak se vzlyky tlačí překotně ven, plíce se nestíhají plnit vzduchem.
Propadlé líce blednou, hubené tělo se třese a klesá stále níž.
Dvě drobné, stářím vysušené ruce, se sepnou v úpěnlivé prosbě, tichý hlas začne odříkávat modlitbu.
„Otče náš, jenž jsi na nebesích…“
Oči se nemůžou odpoutat od obrazu chvějícího se těla, vrásčitý obličej smáčí příval slz.
„Pane Bože, prosím, odpusť těmto dvěma duším, jež zhřešily. To láska, neskutečná láska vedla jejich kroky do společného lože, ta nádherná láska, která je provázela životem… ta zákeřná láska, jež je nakonec přivedla do záhuby…“
Hlas se láme, vše utichá.
Uprostřed chrámu zůstává ležet bezvládné tělo, ve tváři pokojný výraz.
Je osvíceno posledními slunečními paprsky toho dne. Drobná zrnka prachu těsně nad ním se na okamžik zatetelí a rozvíří…
Muž v černém taláru poklekne, skloní hlavu a pokračuje v tichých modlitbách…
Starý kostel na konci vesnice.
Zvenčí jen pár omlácených zdí, místy propadlá střecha a veliký stříbrný zvon.
Jeho jasný hlas se rozléhá do daleka… až k nebi…
autor: Majka
betaread: Janule
Ooohhh….tak tohle je úžasné…..tohleto je nepřekonatelně vynikající !!!!! :)) Chválíííím…..je to nádherné 🙂
Tak moc nádherný….. Mein Gott, krásný!
to je krásný♥ i kdy smrt dvojčat já vážně nemusim:'( ale napsaný je to nádherně
to je úchvatné… nemám slov, vynikající, ♥ piš určitě dále… ♥♥
to je tak nádherný, tak dokonalý! já nemám slov, jak je to dokonalý! prostě…omg
mooocinky hezkyyy…..:'(
Kráááááááásný!
prostě… nádhera ♥ ♥
nemám slov… toto bylo naprosto krasně napsany!
tak tohle bylo neuvěřitelný… úplně mi to vyrazilo dech… krásně jsi popsala atmosféru kostela a ten děj celkově… i když jsem chvílema, hlavně na konci jen stěží zadržovala slzy, tak mě to úplně fascinovalo… nádhera!!
nadhernejsi twincest jsem snad ani necetla!!!!!krasne opravdu chwalim mooc!!
Děkuju, děkuju, děkuju!!! Všem! Jsem strašně ráda, že se vám povídka líbí 🙂
tak to mi vyrazilo dech! Je to perfektní!
nádhera…nádhera…nádhera… na jiný slovo se teď asi nezmůžu…nebo možná ještě na jedno: dokonalost…
doufám, že budeš psát zase dál…x)
krásně napsané, moc se mi to líbilo:)
Dojala jsi mě a to já se tak snadno nenechám 🙂
užasny.. fakt nadherně napsany!
Teda Majko! To jsem si tedy dala… Z pochopitelných důvodů teď žiju v jedné velké depce… u teď se ještě prohloubila :)) Sedím s opuchlýma očima, zírám na monitor a nevím, co říct! To byla nádhera. Já o sobě vím, že jsem citlivka, ale zase mě hned jen tak něco nedojme… jenomže tvoje povídky jsou asi v jedné velké výjimce :)) Ale takhle je z nich snad ta nejsmutnější – i když vlastně neskončila tak úplně špatně. Pro Billa vlastně spíš dobře, to ano – a nebo se to tak z určitého úhlu pohledu alespoň dá brát.
Myslím, že jazykovou propracovanost a úroveň psaní ani nemusím zmiňovat, je to napsané nádherně. Ale ráda bych řekla, že se mi ohromně líbilo, jak realisticky zněla hlavně slova toho faráře. Strašně mě vytáčí, když se postavám vkládá do úst něco, co by v realitě nikdy neřekly… a tobě se brilantně povedl opak. Musím uznat, že já jak to moc neznám, maximálně z filmů, tak bych asi nebyla příliš schopna zvolit správná slova…
No… co víc říct. Pocit, který z toho teď mám, se dá jenom těžko vyjádřit. Tak snad zbývá jen poděkovat za úžasný zážitek :))