autor: Áďa
Úterý – den šestý
Gustav seděl za volantem velikého auta. Stěrače stěží stíhaly odstraňovat z čelního skla proudy deště, za nimiž se rozplývala postava vzdalujícího se Toma. Stáli právě před Georgovým domem, Tom totiž trval na tom, že musí prohledat Katiin pokoj. Gustav tedy automaticky tiskl volant a naslouchal divokému bubnování, zatímco vzadu na sedadle si Aidan kreslil nějaký obrázek, Gustav ve zpětném zrcátku viděl jeho dětskou tvářičku zkřivenou soustředěním. Měl o svého nejlepšího kamaráda strach a obával se, aby ten malý špunt nezahlédl obavy, určitě by nad tím dumal a on nechtěl zatěžovat jeho dětskou hlavinku. Z přemítání ho vyrušil Aidanův hlas.
„Fotil jsi mě,“ utrousil chlapec téměř nevšímavě a dál se věnoval svému obrázku. „Viděl jsem tě. Byli jsme na hřišti a tys mě fotil.“
Gustav se zarazil. Ano, byla to pravda. Fotil chlapce, aby viděl, jestli bude mít také stejně rozmazaný obličej, jako on sám a Tom. Jelikož ho fotil včera, tedy v době, kdy Aidan kazetu ještě neviděl, byly jeho obrysy krásně ostré. Otočil se a zadíval se na Aidana, ale ten už nepromluvil ani slovo a veškerou svou pozornost věnoval pouze svému obrázku.
Tom mezitím prohledával Katiin pokoj, jeho pozornost upoutal především poznámkový sešit, tedy spíše kresby, které se v něm nacházely. Byly všechny kreslené výhradně černou barvou, a opakovaly se pouze tři motivy. Koně se šíleným výrazem, pod nimiž byl nápis Proč to mám pořád v hlavě?, uhlově černé kruhy, úplně stejné, jako byly na videozáznamu, a človíčci s vlasy vrženými před obličej, aby jim nebyl vidět jediný rys ve tváři – vlasy byly zcela stejné, jaké Tom bezděčně přikreslil v archivu Ann Morganové. Tom si zhluboka povzdychl. Taky měla Katie na předloktí vypálený otisk ruky? Ruky chlapce, který vypadal tak křehce a bezbranně a přitom byl jeho dotyk spalující, jako by mu z dlaní sálal oheň?
Smutně si povzdychl, když se vracel do auta, snad ještě zmatenější, než když do domu šel. Nepromluvil ani slovo, když je Gustav vezl k jeho matce Simone, aby Aidana pohlídala. Nepostřehl, že syn vtiskl Gustavovi do ruky ruličku stočeného papíru. Jenom zamyšleně mlčel a tupě sledoval kapky deště, které slzely na čelním skle příliš rychle na to, aby je stěrače zlikvidovaly. Myslel na to, že má před sebou poslední den a noc svého života. A nešlo mu z mysli, jakou roli v tom celém případu hraje ten záhadný chlapec. Jen matně a duchem nepřítomně Gustava poprosil, aby ho odvezl do přístavu, kde by jej loď odvezla na ostrov Moesko, a aby mezitím kamarád zašel na psychiatrickou kliniku, kde Ann byla léčená. Jinak se opět toulal myšlenkami směrem ke kazetě.
„Její život úplně vidím před sebou,“ zamumlal a Gustav pochopil, že mluví o Ann. „Šťastná žena, která měla své koně, dosahovala s nimi úspěchů. Pak ale přišel zvrat. Koně zešíleli a jejich těla byla nalezená mrtvá na mořském pobřeží… A ta kazeta v sobě musí skrývat nějaké poselství. Myslím, že než zemřeme, uvidíme kruh,“ vydechl lehce roztřeseným hlasem a nevnímal Gustavův letmý pohled, v němž se objevil záblesk strachu.
Po dlouhé době konečně dojeli k přístavu. Gustav kamarádovi stiskl rameno, aby jej povzbudil a sledoval, jak Tom mizí mezi provazci deště, aby nastoupil na loď. Dá ruku do kapsy a tam ucítí list papíru.
„Sakra,“ zakleje. „Tome! TOME!“
Rychle kamaráda doběhne a vtiskne mu do dlaně ruličku. Tom na ni nechápavě shlédne. Je na ní nápis Tátovi. Překvapeně se podívá na Gustava.
„Řekl jsem mu, ať ti něco nakreslí,“ vysvětlil blonďák a Tom se na něj vděčně pousmál, načež se otočil a nastoupil na loď. Gustav se mezitím vracel do auta. Když nastartoval, byl déšť už tak hustý, že mezi množstvím lidí na palubě Toma nepoznával. Povzdechl si, v duchu mu ještě jednou popřál mnoho štěstí a vydal se na kliniku…
Když loď vyplula, Tom na rozdíl od ostatních lidí setrval na palubě. Déšť již ustal, ale mraky byly i nadále kalné a temné. Zamyšleně hleděl na pomalu se přibližující ostrov, na němž se majestátně tyčil maják, který byl na videokazetě. Tom se na něj díval a přemítal, co se mohlo stát Morganovým koním, když v tu chvíli uslyšel tlumené zařehtání. Překvapeně se otočil a viděl, že ve velikých lodních prostorách, které již byly pod střechou, krom několika aut parkuje i koňský přívěs. Přiblížil se k němu a skrz větrací mezery skutečně spatřil černého koně.
„Ahoj,“ usmál se na něj a protáhl mezerami prsty, aby mohl koně pohladit. Zvíře však sebou cuklo, zlostně duplo a odcouvalo do zadní části přívěsu, přičemž zakoulelo očima tak, že mu zpod nich zaplálo bělmo.
„No tak,“ snažil se ho uklidnit Tom, nechápajíc, proč se kůň najednou začal chovat tak divně. „Já ti neublížím!“
Znovu k němu natáhl prsty, v tu chvíli mu po nich kůň ale chňapl, Tom je stihl vyndat na poslední chvíli. Chtěl od přívěsu odejít, ale v tu chvíli začalo zvíře vyvádět. Řičelo, jako by ho na nože brali a kopalo do dveří tak zběsile, až je vykoplo, přičemž se utrhlo z lana, které mělo upevněné k ohlávce. Tom jenom se šokem sledoval, jak černý kůň divoce vyskočil přímo na střechu poblíž stojícího auta, kde se v šílené hrůze, která z něj čišela, postavil na zadní. Poté seskočil dolů a střemhlav se vrhl přímo do hlubin parkoviště. Lidé, kteří ho viděli, křičeli, protože zvíře bylo absolutně nepříčetné. Obcválalo parkoviště, načež se začalo vracet směrem k Tomovi. Sklopilo uši a přešlo do divokého trysku. Tom jenom poplašeně vykřikl, když viděl, jak se to černé tělo valí přímo na něj, odběhl k samotnému zábradlí lodi a schoulil se tam do klubíčka. Neviděl, jak kůň skočil, slyšel ale nějaký náraz. Nejistě se narovnal… a zjistil, že zvuk měl pravděpodobně na svědomí střet kopyta se zábradlím. Zděšeně pohlédl dolů, kde se veliké zvířecí tělo zmítalo ve vlnách, které rozrážela příď. Se strachem ve tváři, tak jako ostatní lidé, přeběhl přes parkoviště na záď a ihned pochopil, proč plno ostatních vykřiklo hrůzou. Děsivě rudá veliká skvrna na mořské hladině mluvila za vše…
* * *
Gustav se mezitím na klinice dohadoval s pohlednou sestřičkou, která mu už drahnou dobu odmítala nahlédnout do záznamů Ann Morganové.
„No tak, jsem její příbuzný!“
„Litujeme, ale záznamy poskytnout nemůžeme.“
„Vždyť je už několik let po smrti,“ zamrkal Gustav tím nejsvůdnějším pohledem, na jaký se v dané situaci zmohl. „Vadit jí to určitě nebude.“
„Vyloučeno,“ vrtěla hlavou neústupně sestřička.
„No tak, už jsem je viděl,“ začne si Gustav vymýšlet, aby nenápadně zjistil, kde tedy spisy jsou. Pokud mu přístup opravdu odepřou, bude tam muset proniknout násilím. „Vím, že je máte v kartotéce tam nahoře!“
„Vážně?“ ušklíbla se sestřička. „Odjakživa je máme dole v přízemí.“
To Gustavovi stačilo. Rezignovaně opustil vrátnici a poté, co se ujistil, že jej nikdo nevidí, se rychle vplížil do chodby, která do oné místnosti vedla. Zmocňoval se ho divný pocit. I když v chodbě nebylo ani živáčka, měl pocit, že tady není sám. Když došel až k zavřeným dveřím, spatřil na nich mouchu. Úplně stejnou, jako byla ta na kazetě… Otevřel dveře a měl pocit, jako by na něj dýchlo tajemství, které jako by mu vyhrožovalo. Jako by ho varovalo, ať se vrátí zpět, dokud ještě může. Ale Gustav nehodlal strachu podlehnout. Nejen, že měl strach o Toma a o Aidana, ale taky chtěl přijít na kloub podivné kazetě, jelikož se mu ještě nikdy za dlouhé roky nestalo, aby ho trumfl vynález techniky.
„Jsi tady, Ann?“ zašeptal polohlasem, načež se vydal k šuplíkům se záznamy…
* * *
Tom se váhavým krokem blíží k ranči, který vypadá zcela opuštěně. Ohrady jsou prázdné, dům vypadá, jako by v něm nikdo nebydlel. Mraky, které v sobě dusily dešťové kapky, tomu všemu dodávaly ještě mrazivější atmosféru. Tom se lehce otřásl, když vešel na pozemky a zkoumavě se rozhlížel kolem sebe. Dlouhou dobu nepotkal ani živou duši, pak ale uslyšel hluk, pocházející ze stájí. Vydal se k nim a spatřil starého muže.
„Pane Morgane?“ zeptal se nejistě. Muž se na něj otočil, evidentně překvapený, že se někdo odvážil vejít na jeho pozemky. Ve skutečnosti žil již řadu let sám, přesněji řečeno od záhadného zmizení syna a sebevraždy jeho ženy…
„Kdo jste?“
„Tom Kaulitz,“ představil se Tom. „Píšu do novin. Mohl bych vám položit pár otázek ohledně koní?“
„Nevím, kam dřív skočit,“ zavrčel starý muž. „Jsem tady na všechno sám… ale chvilku bych snad měl.“
Vyzval Toma, aby jej následoval přímo do domu.
„Tak co přesně vás o koních zajímá?“
„Prý vám jich hodně zemřelo,“ pronesl zamyšleně Tom a pečlivě přejížděl očima každý centimetr místnosti, v níž se nacházeli. Všude se válely nějaké věci, které měly s koňmi co do činění. Potrhané ohlávky, zrezivělé háčky na kopyta, zaprášená hřebla… a zdi byly polepené fotkami závodící Ann.
„Jo,“ přikývl rančer. „Prorazili ohrady a utekli na mořské pobřeží.“
„Takže zešíleli,“ kývl hlavou Tom.
„Vypadá to tak,“ přitakal muž. „Nebo cítili a slyšeli něco dřív, než my.“
Tom se už chtěl zeptat na další otázku, ale v tu chvíli jako by jej udeřil blesk. Ocitli se před koupelnou, v níž bylo totéž zrcadlo, ve kterém se odrážel ten tajemný chlapec! Tom zalapal po dechu, než vystrašeně ucouvl zpět.
„Pane Morgane,“ vydechl rozechvěle. „Kde máte své koně?“
„Už je nechovám,“ odsekl muž, zdálo se, že už začíná být nazlobený.
„Ani se nedivím,“ zamumlal Tom. „Po tom, co se stalo… Muselo to být hrozné. Pro vás, i pro vaši ženu – „
Ucítil, jak ho náhle rančer silně uchopil za nadloktí. Na starého člověka měl velice drtivý stisk a Tom se jenom poslušně nechal táhnout ke dveřím.
„Co jste to za člověka?“ syčel muž. „Z rodinného neštěstí děláte v novinách senzace – „
„Pane Morgane – „
„Nemám vám co říct,“ přibouchl rančer dveře Tomovi přímo před nosem a mladý Kaulitz slyšel jenom vzdalující se kroky. Rezignovaně odcházel od domu směrem pryč, když v kapse nahmatal obrázek od Aidana. Ani se vlastně nepodíval, co mu syn nakreslil. Rozvinul ruličku… a sevřelo se mu srdce. Byl tam totiž nakreslený přesně tentýž dům, ze kterého teď Tom vyšel! Splašeně lapal po dechu. Jak je možné, že jeho syn nakreslil tak věrohodně místo, na kterém v životě nebyl? Byly tam i podrobnosti, jako například vedle stojící stodola, ohrady i počet komínů na střeše. A v pravém dolním rohu byla postavička s vlasy přes obličej…
autor: Áďa
betaread: Janule
tys tam prostě chudáka malýho kluka musela taky zatáhnout, co? Já vím…ty se držíš filmu…
no samozřejmě, dyť tam má taky svou roli 🙂
[2]: a jakou, šmajrá. Mně je z toho úplně ouzko. Už aby tu byl konec a pokud možno dobrej konec, kde se zničehonic objeví klučina v nemocniční košili naprosto živej a v pořádku, padnou si s Tomem kolem krku a budou žít šťastně až do smrti. Toho se asi nedočkám, co?
ÚžasNé!
Sakraaa… OMG, ty seš normálně poklad 😀 tohle by se mohlo dát do nějakého vydvavatelství, pocity a všechno je úplně přesně popsané ^^ úchvatný… a drobek Aidan 😀
Jako upřímně se bojím..:-) Jako useknout to v nejlepším…to je teprve sadismus!:-D Ale je to úúúúžasnýýý! Tento dílek je fat nádherný…nechápu jak někdo může napsat takovou dokonalost:-)) Jak je to tam popsaný, prostě..tleskám,tleskám,tleskám!:-D
Bože já umřu!!! Chudinka malinkej. Ae táta ho zachrání, a šílenýho Billa určo tagi.
[3]: Ainikki: proč myslíš, že by ses toho konce neměla dočkat? 🙂 vždyť nejsem na ty postavy zas tak enormně zlá 😀 a ten malej špunt vlastně potvrzuje, že se ty reakce na kazetu dějou všem stejný, i když se na ni koukl o tři čtyři dny později než Tom 🙂
Bitter, Samara: neumírejte, nebojte seee… copak to může dopadnout špatně, když to píšu já? 🙂
a všem vám moc děkuju za komenty, mám radost, že se vám to líbí :-*
to je mazec… upe dobře napsany prostě…
úžasné!!
[9]: Áďo mám sto chutí napsat že když to píšeš ty tak to musí dopadnout špatně:-D Ale zase Princezna a Chaos dopadly krásně takže doufám že Kruh nebude vyjímkou:-)
Ja chcem tiež taký koniec ako opísala v komentári Ainikki. Ten malý minimálne musí prežiť.