Časoprostor III 6.

TOM

Na kraji Hamburku váhám, kam pojedeme první, ale nakonec zvítězí nemocnice. Na policii se můžeme zdržet klidně i pár hodin a než se dostaneme k Filipovi, může být pozdě. Chci vědět, co s ním je. Bill mi to odsouhlasí, takže zahnu směrem k nemocnici. Celou cestu jsme mlčeli. Bill si nasadil svoje brýle proti slunci, který má neustále v kastlíku na přístrojový desce, a už jsem mu neviděl ani do očí. Možná spal, možná přemýšlel, nevím, rozhodně mlčky. Nakonec jsem musel pustit rádio, aby nebylo to strašný ticho, nedalo se to vydržet. Venku už se dávno rozednělo, je nedělní letní ráno, slunce ještě tak nepálí, silnice je volná, kdyby nebyla tahle šílená situace, nejspíš si tu jízdu užívám, ale takhle to nejde… Občas mrknu na Billa, pohladím ho po noze, nepřítomně zírá do blba a nic neříká. Asi je z toho pořád v šoku, přece jenom, celá ta rekonstrukce bylo jeho dílo, jeho nápad, takže si dovedu představit, jak si to teď asi vyčítá. Budu se muset postavit za něj, nemůžu ho v tom nechat samotnýho, tohle by asi sám neunesl. I když jsem byl od začátku proti tomu, aby se ten dům opravoval, už to ode mě nikdy neuslyší. Musí vědět, že jsem s ním za všech okolností, že ho budu bránit a stát za ním, i kdyby ho z něčeho obviňovali. Doufám, že se to nestane…

„Kde leží Filip Ledgerns, prosím vás, přivezli ho v noci,“ vyhrknu na recepční.

„Moment, prosím,“ profesionálně se usměje, mrkne do počítače, chvilku něco hledá, a pak k nám zvedne pohled. Přeměří si nás, nejspíš jsme jí povědomí, jako většině lidí, ale nedá to na sobě znát. „První patro, anesteziologicko resuscitační oddělení, je v péči doktora Petzolda, musíte zazvonit,“ vychrlí jednou větou. 

„Děkuju,“ usměju se na ni, popadnu Billa za ruku a táhnu ho za sebou ke schodišti. Na výtah čekat nebudeme, to tam budem mezitím čtyřikrát. Vysupíme patro, oba jsme zadýchaní, když se vší silou opřu do zvonku u dveří. Je na něm velkými písmeny napsáno ARO. To bude ono. Chvíli se nic neděje, když dveře zabzučí. Zatlačím a opatrně nakouknu dovnitř.

„Co si přejete?“ vykoukne sestra ze dveří s nápisem Sesterna a popojde k nám.

„Jsme… jdeme se zeptat na stav pacienta Filipa Ledgernse,“ vykoktám trošku rozpačitě, sestra nevypadá nijak vlídně. Malá, rozložitá, vypadá přísně, když si nás s Billem přeměřuje.

„Jste příbuzní?“ vyštěkne.

„Ne… jsme jeho blízcí přátelé,“ odpovím popravdě, stejně by na to přišla, kdybych lhal.

„Nemůžu vám sdělovat žádné podrobnosti,“ odpoví úsečně, stejně jako ta, s kterou jsem mluvil po telefonu, možná je to ta samá. Už se chystá zavřít nám před nosem, když se vedle mě plačtivě ozve Bill.

„Prosím vás, sestřičko… my jsme přijeli až z Berlína, bydlel v mém domě, který shořel, je to náš kamarád, rádi bychom věděli, jestli žije,“ při posledních slovech Bill vzlykne a zase se rozbrečí. Jeho nervy jsou nejspíš na pochodu, má strach, co je s Filipem, je to pochopitelný. Obejmu ho konejšivě, sestra nesestra, je mi ho líto, a sevřu ho v náručí. Dotyčná nás pozoruje, je vidět, že se chvilku rozhoduje, a pak řekne: „Ano, žije, z nejhoršího už je venku. Nadýchal se kouře a je zraněný, ale doktoři ho z toho dostali,“ vysvětluje potichu, jakoby spiklenecky, aby ji nikdo z oddělení neslyšel. „Pustit vás k němu nemůžu, ale myslím, že se nemusíte bát. Neumře, jen si tu pár dní poleží, a pak se vrátí domů.“ Bill si po jejích slovech šťastně utírá ubrečený oči, usmívá se po hodně dlouhý době a je vidět, že se mu ulevilo.

„Děkujeme mockrát, sestřičko, jste moc hodná. Ještě… jeho přítelkyně… Vallerie Berkfeldová, je u vás taky?“ zeptá se Bill.

„Bohužel, to nemůžu sloužit, ta u nás neleží,“ odpoví sestra. „Tak nashledanou,“ rozloučí se s námi, jemně nás vystrčí na chodbu a zavře dveře. Uff… opravdu jsem si oddychl. Vypadá to dobře. Filip se z toho dostane, Vallerie tu neleží, tak je snad všechno v pořádku. Teď holt musíme na tu policii.

BILL

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl tu šílenou zprávu, že dědův dům shořel, nebyl jsem schopen myslet na nic jiného než na to, že je to všechno moje vina. Už zase… na cokoliv v týhle nový realitě sáhnu, jako by mi chtělo říct: „Vidíš? To je cena za to, že jsi oklamal svůj osud. Tohle je následek tvého troufalého jednání. Myslíš si, že můžeš skákat časem a měnit si budoucnost, jak se ti zlíbí, ale to teda ne. Všichni kolem tebe platí za tvou sobeckost a lásku, kterou sis vynutil proti vůli osudu.“ Nemůžu se toho hlasu v hlavě zbavit, pořád dokola opakuje stejná slova, buší mi ve spáncích, vyčítá, křičí… a má pravdu. Všechno je to moje vina. Ještěže mám Toma, který mě obejme, když je mi nejhůř, postará se o to, abych dělal to, co mám. Nebýt jeho, nejspíš ještě teď sedím doma na posteli a brečím. Zařídil, aby přišla Sabine hlídat Davídka, skoro sám mě oblékl, posadil do auta a odvezl až sem… a teď když stojíme před policejní stanicí, ještě aby mě snad naložil na záda a odnesl dovnitř. Nejradši bych tam nešel. Bojím se toho, co mi řeknou. Bojím se, že mě obviní z něčeho, co jsem podle nich zavinil… mám prostě strach.

„Tak pojď,“ otevře Tom dveře na mé straně a podá mi ruku. Vděčně se ho chytnu a vystoupím. Sevřu jeho dlaň a vší silou se ho držím celou cestu, dokud nenajdeme dveře kanceláře, kam nás poslal policajt v recepci. Je mi jedno, co si kdo myslí… potřebuju Toma cítit, držet se ho jako záchranného lana.

Tak… jsme tady. Za těmihle dveřmi s číslem 128 čeká můj rozsudek. Tady se rozhodne, jak moc jsem vinen. Tom zaklepe a zevnitř se ozve tlumené: „Dále.“ Dodám si odvahy a vezmu za kliku. „Pojďte dál,“ slyším už hlasitěji, když pootevřu dveře a váhavě je otevírám. „Jste pan Kaulitz, že?“ zeptá se mladý muž zhruba v našem věku, který se zvedne od stolu a jde nám naproti. Tom pustí mou ruku a do místnosti vejde těsně za mnou.

„Ano, jsem Bill Kaulitz,“ sundám si tmavé brýle a podám mu ruku, „tohle je můj bratr Tom,“ představím nás rovnou oba, aby v tom neměl zmatek.

„Nadporučík Berger. Posaďte se, prosím,“ ukáže na dvě židle proti svému stolu. Sedneme si, zatímco on stále stojí a zírá na nás. „Sice jsme chtěli mluvit pouze s vámi, pane Kaulitzi,“ dívá se na mě, „ale pokud zde chcete mít svého bratra, nebude to vadit,“ uzavře zřejmě svoje vlastní dilema, jestli má Toma nechat v kanceláři, nebo ho vyhodit. Nejradši bych zase chytil Tomovu ruku, dodávala mi pocit bezpečí, pocit, že nejsem sám, ale prostě to nejde… na veřejnosti ne. Vzdychnu a sleduju, jak si nadporučík sedá za stůl.

„Takže… občanské průkazy, prosím,“ začne formálně. Oba současně zalovíme v kapsách a podáme mu přes stůl naše doklady. Chvíli opisuje údaje do počítače, pak se usměje a občanky nám vrátí. „Dobrá, takže se můžeme věnovat tomu, proč jsme tady,“ začne zvolna. „Vy,“ ukáže na mě bradou, „jste majitelem nemovitosti číslo popisné 31, v katastru obce Linau. Koupil jste ji v srpnu 2014 jako pozůstalost po panu Michaelu Schultzovi. Souhlasí?“ zvedne oči od papíru, ze kterého čte.

„Ano,“ kývnu, všechno je to pravda, jsou dokonale informovaní.

„Kdy jste ten dům začal rekonstruovat?“ zeptá se a čeká s prsty připravenými na klávesnici počítače, aby mohl zapisovat do protokolu.

„Letos na konci června,“ odpovím a jeho prsty se rozběhnou rychlostí blesku. Celou dobu, co odpovídám na jeho otázky ohledně rekonstrukce, firmy, která ji prováděla, projektu, zabezpečení, pojištění a všech technických náležitostí, mi hlavou běží myšlenky na Vallerii. Doufám, pevně věřím, že je v pořádku, ale mám strach se na ni zeptat. Konečně se nadporučík odmlčí, zvedne pohled ke mně a k Tomovi. Otevřu pusu, už už se chci zeptat, když sám začne. Sleduju jeho výraz, ale je čistě profesionální, ostatně jako po celou dobu.

„Bohužel vám musím sdělit, že z domu nezbylo vůbec nic. Požářiště musí nejdřív vychladnout, aby mohl znalec zjistit příčinu požáru, ale už teď je jisté, že dům bude neobyvatelný. Došlo totiž k výbuchu, který zdemoloval nejen dům, ale i všechno, co se v něm nacházelo, naštěstí až poté, co pan…“ podívá se do papírů, „Ledgerns vytáhl z hořícího domu svou přítelkyni. Podrobnosti se dozvíme až od soudního znalce, ale myslím, že na to, co z domu zbylo, to nebude mít moc vliv. Pan Ledgerns byl odvezen se zraněním záchrannou službou do nemocnice U Milosrdných, jeho přítelkyně slečna Berkfeldová na úrazovou kliniku v Hamburku. Bohužel, její stav označili záchranáři za velice vážný, došlo u ní k intoxikaci látkami vznikajícími při hoření,“ domluví a čeká na otázky. Mám pocit, že jsem němý. Do očí se mi vrátily slzy, v krku mám knedlík a podvědomě hledám Tomovu ruku. Když ji sevřu, neubráním se vzlyknutí. Tohle ne… Vallerie ne… proč musí všichni kolem mě trpět, abych já mohl být chvíli šťastný? Proč…

„Jak se to stalo?“ zašeptá Tom a konejšivě stiskne mou ruku.

„Jak už jsem říkal, zatím není jasné, proč začalo hořet, co v domě vybuchlo, takže to vám teď nepovím, to je předmětem vyšetřování,“ odpovídá trpělivě nadporučík. „Požár nahlásil ve dvě hodiny dvacet ráno pan Ledgerns. Pokud vím, byl mimo dům, vracel se z návštěvy svých rodičů a požár viděl, když k domu přijížděl. Je smůla, že dům je prakticky na samotě, takže si toho nemohl nikdo jiný všimnout dřív. Dělníci, kteří pracovali na rekonstrukci, odjeli na víkend domů, tudíž v domě byla jen přítelkyně pana Ledgernse, a ta spala. Měla štěstí, že nebyla přímo v rekonstruovaném domě, který začal hořet jako první, pan Ledgerns ji stihl ještě vynést z přístavby domu, ale bohužel, sám se přitom zranil a nadýchal kouře. Všechno bude samozřejmě ještě předmětem vyšetřování, určitě vás znovu předvoláme, tohle berte jako předběžný výslech. Pokud budou vznesena nějaká obvinění, dozvíte se je samozřejmě písemně,“ uzavře svou řeč a vstane ze židle. Vlastně nám tak dává najevo, že výslech je ukončen.

„Děkuju vám, že jste přijeli tak rychle, vyšetřování se tím zjednoduší a urychlí. Na shledanou,“ rozloučí se s námi u dveří.

„Na shledanou a děkujeme,“ podá mu ruku Tom. „Můžete nám ještě říct adresu úrazové kliniky, na kterou odvezli slečnu Berkfeldovou?“ zeptá se, a když dostane adresu na papírku, zavřou se za námi dveře. Mlčky stojíme v tmavé chodbě a díváme se na sebe. Vidím Toma rozmazaně skrz slzy, ale vděčně přijmu jeho nabízenou náruč a nechám se obejmout. „Billi,“ šeptá mi do vlasů, „to bude dobrý, uvidíš. Vall se z toho dostane a všechno bude zase tak, jako to bylo. Zaplatíme jí ty nejlepší doktory, uděláme všechno pro to, aby se uzdravila, neboj se… zase bude dobře,“ chlácholí mě Tom a já bych mu tak strašně rád věřil.

TOM

Utěšuju Billa, ale sám nevěřím tomu, co říkám. Vallerie na tom bude nejspíš o hodně hůř než Filip, budeme se muset připravit na všechno. Popadnu Billa za loket a dovedu ho do auta, musíme jet dál. Teď si nemůžu dovolit brečet, je potřeba, abych fungoval a staral se o něj. Zavřu dveře, zatáhnu okýnka, aby na nás nikdo neviděl, a přitáhnu si Billa k sobě. Chvilku ho hladím, je mi ho strašně líto, prožívá to tak, jako by to všechno zavinil on, ale teď nemá cenu mu to vymlouvat, vím, že by to nechtěl slyšet. Vždycky měl tendenci ze všeho vinit sebe, vyčítat si, že svou cestou v čase všechno zkazil, že za všechno neštěstí světa může on. Možná by se tohle nestalo, kdyby tu cestu časem nepodnikl, ale možná by se stalo ještě něco horšího, kdo ví… Nikdo neví, jak to všechno bylo, ale jedno je jisté… už to nikdy nemůžeme vrátit zpátky. Tuším totiž, co zničilo dědův dům definitivně. Dvě auta plná benzínu, která byla pečlivě ukrytá před dělníky v hale za laboratoří, byla zřejmě příčinou výbuchu, který zdemoloval dům. Tím pádem jsme přišli o jakoukoliv možnost vrátit věci tam, kde byly předtím. Měl bych být asi rád, že mám Billa konečně definitivně tady, že už mi nikam neuteče, protože nemá jak, ale moc dobře si uvědomuju, že právě nastala doba, kdy bychom ta dvě auta na cestování časem potřebovali ze všeho nejvíc. Už je ale zřejmě pozdě…

„Já… bojím se,“ zašeptá Bill, když stojíme před vchodem do úrazové kliniky.

„Já taky,“ povzbudivě se na něj usměju, ale dá mi to práci. Mám strachem stažený hrdlo, sotva mluvím. „Pojď,“ vezmu ho za loket a společně vejdeme dovnitř. Oddělení, které nám poradila vlídná paní na příjmu, najdeme rychle. Těsně předtím, než sáhnu na tlačítko zvonku, se dveře otevřou. Proti nám stojí vysoký štíhlý muž a prohlíží si nás očima zarudlýma od pláče. Po chvilce se výraz jeho tváře změní z nešťastného na vzteklý. Podvědomě oba zacouváme, když si uvědomíme, že toho muže známe. Dostal Nobelovu cenu za genetiku a jmenuje se Herman Berkfeld. Valleriin otec.

„Vás!“ namíří ruku výhrůžně proti nám, jako by nás chtěl ukazováčkem propíchnout. „Vás budu žalovat! Vy jste mi zabili dceru! To vy můžete za to, že jsem přišel o jediné dítě a vnouče,“ křičí na nás a my jen zkoprněle zíráme do jeho vzteklého obličeje… Vallerie je mrtvá… panebože. „Zaplatíte za jejich smrt! Vy si myslíte, že když jste slavní, nemůže se vám nic stát, ale to se pletete! To se šeredně pletete! Jak jste si mohli dovolit přijít až sem?! Vypadněte odtud! Je mrtvá, rozumíte? Moje holčička je mrtvá!“ křičí jako smyslů zbavený a Bill se mi strachy schová do náruče. Obejmu ho, a s vděkem pozoruju, jak Valleriina otce doktor a sestra odvádějí zpátky na oddělení, ze kterého vyšel. Vypadal, že se na nás co nejdřív vrhne a zabije nás. Uklidňují ho, posadí ho na lavičku a něco mu vysvětlují. Sleduju, jak mu píchají injekci, zřejmě na uklidnění…

„Odejděte, prosím vás,“ přijde k nám sestra, která se ještě před chvílí starala o zhrouceného muže. „Pan Berkfeld je na tom špatně, jeho dcera před deseti minutami zemřela, pochopte jeho situaci. Bude lepší, když se s ním už nesetkáte,“ vlídně nám vysvětluje a snaží se přivřít dveře tak, abychom neviděli dovnitř.

„Byla těhotná?“ zeptá se potichu Bill. Sestra jen mlčky přikývne. „Nemůžu vám sdělovat informace, nejste rodinní příslušníci,“ řekne stručně. „Tak běžte, tady už stejně nejste nic platní,“ ukáže nám na dveře výtahu, ze kterého jsme před chvílí vystoupili.

„Děkujeme,“ zašeptám ještě, než za ní zapadnou dveře oddělení. „Pojď, Billi,“ snažím se brášku nasměrovat k výtahu, bojím se, aby se mi cestou k autu nezhroutil. Tohle je konec… teď už ho nepřesvědčím, že za nic nemůže… ne po téhle tragédii.

BILL

Jdu jako v mrákotách, všude kolem mě je mlha, nejsem schopen vnímat svět kolem. Hučí mi v uších, mám pocit, že za chvíli musím omdlít, ale nemůžu to říct Tomovi. Už nemám sílu…

*-*-*

Proberu se v cizím pokoji, nad sebou vidím kapačku, z níž vede hadička přímo do mé ruky. Co se stalo? Kde to jsem? Kde je Tom? Snažím se nadzvednout hlavu, abych se mohl rozhlídnout kolem sebe, ale najednou se Tomova tvář objeví přímo přede mnou.

„Tomi,“ úlevně vydechnu. „Kde to jsem? Co se stalo?“ chraptím, mám sucho v puse.

„Jsi v nemocnici,“ mluví potichu Tom. „Omdlel jsi, ale už je to dobrý,“ vysvětluje mi.

„Omdlel?“ divím se. Asi z toho vedra, co-… vtom mi jako blesk z čistého nebe projedou hlavou vzpomínky na poslední události. Panebože… Vallerie je mrtvá. Zavřu oči, abych se nemusel dívat na Tomovu ustaranou tvář. Proč jsem rovnou neumřel? Proč to musím teď všechno prožívat… chci umřít…

„Všechno bude zase fajn,“ slyším říkat Toma, cítím jeho ruku, jak mě hladí, snaží se mě utěšit. „Byla to nešťastná náhoda, nemůžeš za to, bráško,“ šeptá mi Tom. „Nesmíš se trápit, nemohl jsi tomu zabránit,“ snaží se dál, ale já jen zavrtím hlavou.

„Ne. To nebyla náhoda. To byl trest…“ odmítnu jeho utěšování. „Trest za to všechno. Trest za to, že jsem chtěl, abys mě miloval. Za to, že jsem si dovolil změnit budoucnost. Zasloužím si to. Všechno si to zasloužím,“ rozbrečím se a nejsem schopen to zastavit. Panebože… chci umřít…