autor: Áďa
Bill
Když jsem se probudil, nechal jsem oči ještě nějakou chvíli zavřené. Vím naprosto přesně, kde jsem a co se v noci dělo, a hlavně, koho vedle sebe najdu. Se zavřenými víčky jsem vnímal, jak mě přes sklo okna hladí paprsky podzimního slunce a vychutnával jsem si to teplíčko pod dekou… a především toho, kdo celou dobu hajal vedle mě. Konečně jsme se usmířili. Byl jsem za to osudu tak vděčný, vím, jak moc jsem trpěl, když jsme se s Tomem hádali a dal bych ruku do ohně, že bráška to cítil úplně stejně. Stulil jsem se k němu a vtiskl mu svou hlavu na svoje oblíbené místo pod bradu a vzápětí jsem ucítil ve vlasech horký dech a letmý polibek.
Zavrněl jsem a předstírajíc spánek jsem stiskl v dlani několik jeho dredů. Však já si ho podám, lišáka jednoho mazaného, za to, jak se ke mně v noci choval až přespříliš znalecky a odborně. Nenápadně zamžourám řasami, abych občíhl situaci. Ano, jak jsem předpokládal, Tom už je vzhůru, zamyšleně na mě kouká a hladí mě ve vlasech. No jo, my jsme asi fakt dvojčata, protože vždycky takhle na něj koukám já, zatímco on spí. Ale vypadá to, že si mých úkosem mžourajících očiček nevšiml. To je dobře. Přitáhnu k ústům dlaň s jeho dredy a záměrně na ně začnu slintat…
… a vzápětí mám dojem, že asi nadosmrti přestanu slyšet. Tom totiž zavřeštěl jako smyslů zbavený. V duchu jsem se uculil a naoko unaveně jsem konečně otevřel oči, protože to jeho ječení by vzbudilo i mrtvého.
„Tommy,“ zakňourám naoko ublíženě. „Proč tak řveš, po ránu?“
„A ty se divíš?“ zatváří se teď dotčeně pro změnu on a choulostivě otírá do deky moje sliny. „Dyť mi slintáš po dredech jako malý mimino, tak se nediv! Budu z toho ty kemry sušit snad hodinu…“
„Ale ale,“ ironicky jsem zamlaskal. „To máš za to, jak jsi to v noci oddaloval a za to, jak jsi byl enormně chytrý, ty pane doktore,“ ušklíbl jsem se.
Úplně se zarazil.
„Počkej,“ protáhl pomalu. „To mi chceš říct, žes mi na ně slintal schválně?“
„Schválně a zcela úmyslně,“ ušklíbl jsem se.
Až o pár vteřin později mi došlo, že jsem pravdu dávat najevo raději neměl. Tomovy hbité prsty si totiž okamžitě našly cestu pod peřinu a začaly střelhbitě přejíždět po mých žebrech, jako bych byl jeho Gibsonka.
„ÁÁÁÁÁ!“ zavřeštěl jsem, jsem totiž velice lechtivý a ten dredatý hajzlík to moc dobře ví.
„Tommy… To… mmy… do… dost! Pře… přestaň!“
Stěží jsem ze sebe vypouštěl jednotlivá slova, jak jsem se svíjel v záchvatech smíchu a šíleného křiku. Ale Tom se nedal obměkčit, naopak přidával na intenzitě.
„Já tě naučím, slintat mi na dredy, ty čuně!“
„Tommyyyyyyyyy!“ zaječel jsem téměř až hystericky. „Dost, nebo se počůrám!“
„Klidně,“ opáčil nevzrušeně a roztáhl rty do pobaveného úšklebku. „Ale na druhou stranu, než jsem já, jasný?“
Ten zmetek! Sakra, že já si vždycky naběhnu na vlastní meč, kdybych ty jeho doktorský řeči neřešil a neslintal mu po dredech, tak by mi teď nehrozilo dilema, jestli mi dřív prasknou plíce nebo močák, nebo jestli si předtím ještě stihnu úplně vyřvat hlasivky. A ten syčák nepřestával, lechtal mě víc a víc. Už jsem nestíhal skoro ani dýchat, jak jsem ječel. Zmítal jsem se do všech světových stran, ale marně, on se na mě bleskurychle překulil a pevně mě tiskl svými koleny, abych mu nemohl utéct. Učinil jsem poslední vzepnutí se za účelem osvobodit se…
„JAUUUUU!“ zakvílel jsem, až to vyznělo jako zavytí od vlka.
Ano, povedlo se mi ho ze sebe setřást. Jenomže taky se mi povedlo skulit se z gauče a pěkně se třísknout o roh stolu do ramene. Bože, mám to dneska po ránu nějak příliš velkou kliku, všechno, co jsem dnes udělal, se vzápětí obrátilo proti mně. Ale pozor! Vidím, jak z gauče seskakuje i vykulený Tom. Trošku se přikrčím do klubíčka, nevím, jestli ho lechtací nálada ještě nepřešla. Avšak on se tváří spíš vystrašeně, když se ke mně skloní.
„Co tam dole děláš, ty trubko?“ zeptá se mě. „Seš ok?“
„No to nevím,“ nasadil jsem ublížený výraz. „Bolí mě pacinka, podívej!“
Stáhnul jsem si tričko, aby bylo vidět moje rameno, na němž se začínala rýsovat solidní modřina. Dalo se to vydržet, to jo, už jsem dost otlučený z časů, kdy jsem jezdíval dostihy. Ale když už se Tom tváří tak ustaraně… Tak proč toho nevyužít? Teď může chrlit doktorské rady a moudra!
„Tommyyy,“ zakňoural jsem. „To bolííí…“
„Ukaž,“ objal mě kolem ramen, opatrně mě nadzvedl na gauč a sklonil se k mojí bolístce. „Tak já ti s tím něco udělám, ano?“
Napřed mě po modřině lehoulince, téměř neznatelně pohladil a foukl na ni. Jeho dech byl tak neuvěřitelně příjemný, dokázal bych takhle v jeho náručí sedět celou věčnost. Cítit jeho něžné prsty, nechat si poraněnou kůži chladit jeho čumáčkem…
„No já nevím, pane Kaulitzi,“ nasadil opět vševědoucí výraz a já jsem protočil oči v sloup a měl tisíc chutí ho něčím pořádně praštit po kebuli. „Vaše rána je příliš velikého a bolestivého rozsahu. Na zranění tohoto typu na naší klinice využíváme výhradně speciální vodoléčbu. Mohu vám ji názorně předvést?“
Zaskučel jsem zoufalstvím. Už mě ty jeho doktorské hry vážně nebaví! Kdyby alespoň vypadal normálně, ale slyšet lékařská moudra od někoho, kdo má hlavu plnou poslintaných dredů a nosí oblečení třikrát větší, jak je on sám, tak to dokáže jednoho přivést až na hranici šílenství. Aniž by však Tom čekal na odpověď, sklonil se k mému rameni ještě níž, pečlivě si olízl rty a přejel jimi po bolavém místě. Zavrněl jsem blahem. To bylo tak úžasné! Já chci ještě… Jako by slyšel mé niterní prosby, přidal do hry i svůj jazyk. Pečlivě jím přejížděl každičký kousek fialovějící kůže a pak se vždycky oddálil a na místo zvlhčené slinami jemně fouknul. O bože… miluju ho, je tak dokonalý! Slastně jsem vydechnul a zvrátil hlavu do záklonu, abych si tak ustlal na jeho rameni a užíval si přitom jeho luxusní vodoléčbu, jak jenom to jde…
Najednou ale přestal. Zaraženě jsem otevřel oči a podíval se na něj. Pusinku měl roztaženou od ucha k uchu a rty se mu krásně třpytily, jak byly ještě vlhké a odrážely sluneční paprsky.
„Tak hotovo, pane,“ zamrkal na mě a naposledy mě na rameno políbil. „Vstáváme, koníci maj hlad!“
Nespokojeně jsem zamručel, ale on už vyskočil a zvedal mě na nohy.
„No tak, žádný vrčení!“ šklebil se na mě. „Kdo bude ve stáji první, co? Ready, set, GO!“
„It´s time to run!“ doplnil jsem ho podvědomě a rychle se obul. Ten lotr prostě věděl, jak mě vždycky donutí, abych udělal to, co si přeje. A nejinak tomu bylo i teď. Takže jsem se teď hnal celým obývákem a chodbou, abych ho dohnal. Počkal na mě u dveří, ale jakmile jsem se ocitl na jeho úrovni, vyrazil tryskem přes orosený trávník ke stodole. Snažil jsem se ho dohnat, napínal jsem každou šlachu v těle, abych ho předběhl, ale stejně jsem se nakonec dotkl dřevěných dveří až vteřinu po něm. Udýchaně jsme se na sebe usmáli. Opřeli jsme se o dveře a čekali, až se nám trošku zklidní tep. Oba jsme ve tvářích měli malé červené skvrnky z toho nečekaného ranního sprintu a já jsem věděl, že mou hlavu korunuje královský rozcuch.
„Tohle… už… mi… nedělej!“ lapal jsem po dechu. „Takový… mety… po… ránu…“
Jenom se na mě zaculil a pohodil hlavou, až se mu dredy rozhoupaly a poletovaly do všech možných stran. Zatlačil na mohutné dveře, které se s tichým zaskřípáním otevřely a oba nás ihned ovanula vůně čerstvého sena, když se na nás otočily čtyři zvědavé hlavy. Usmál jsem se a zamířil do kumbálu, kde jsem ihned začal připravovat zrnité papání. Měl jsem radost, že jsem to nezapomněl, šlo mi to stejně dobře jako za dob Sillyho. Pečlivě jsem všechny suroviny smíchal a smočil je ve vodě, a když jsem se narovnal, zmocnilo se mě překvapení, když jsem viděl Toma, jak háže přes ohradu vidlemi seno. Nezaskočil mě tolik ani fakt, že Tom maká, jako skutečnost, že mu z obličeje zářilo štěstí a radost, kdykoliv se na mě podíval. Rychle jsem nandal zvířatům krmení, uklidil prázdný kýbl a vydal se směrem k bráškovi, který mezitím stihl dokončit zásobování senem. Když mě viděl, zapíchl vidle do hromady sena a vyšel mi vstříc. Objal mě kolem pasu, přitáhl si mě k sobě a já šťastně opřel bradu o jeho rameno.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem a jemně jsem vsál mezi rty tenkou kůži na jeho krku.
„Já tebe taky,“ vzdychl s přivřenýma očima. „Ani nevíš, jak jsem šťastnej, že jsme se zas usmířili…“
„Ale vím,“ sklopil jsem provinile hlavu. „Vždyť jsem to byl hlavně já, kdo to dusno zavinil svým trucováním. Promiň, lásko…“
„Pšššt,“ položil mi ukazováček na rty. „Je to za námi, broučku, nebudem to řešit, jo?“
Aniž by čekal na mou odpověď, začal klesat do záplavy voňavého sena a stáhl mě přitom na sebe. Tulili jsme se k sobě a pusinkovali si navzájem obličeje. Připadal jsem si přitom jako ve snu. Tohle je snad největší romantika, hned po těch Maledivách, kde jsme se tajně zasnoubili, jakou jsem kdy zažil. Vzduch byl prosycený vůní sena, dřeva a lesa, neslo se jím tiché chroupání a spokojené odfukování, sem tam silnější dupnutí či lehké odfrknutí… a do toho mě Tomovy rty laskaly po celém obličeji a krku tak něžně a láskyplně, až jsem nemohl věřit tomu, jak se do mě může vejít tolik štěstí a euforie najednou. Cítil jsem, jak mě Tom převalil do sena vedle sebe a teď jsme jenom leželi na boku, s jednou rukou pod krkem toho druhého a s druhou rukou mazlící bráškovu jemnou kůži, a užívali si tu pohodu. Hladil jsem tvář svého dvojčátka a viděl, jak mu přitom v očích září hvězdičky.
Najednou mě ale něco zašimralo zezadu na krku. Pavouk! Strašně jsem se vyděsil a zaječel, cítil jsem, jak mi ta kreatura šplhá čím dál blíž k vlasům. Vyletěl jsem do sedu a postřehl, jak koně polekaně odskočili od snídaně a rozhlíželi se, co mohlo být příčinou mého výkřiku, klisna dokonce odběhla ven a chvíli nedůvěřivě stála mezi dveřmi, než se opět vrátila k nedojedené směsi. Vtom jsem ale viděl, jak se Tom svíjí smíchy.
„Co… co to…“ lapal jsem po dechu, třesouc se přitom jako ratlík. „Kde je… ten pavouk…“
„Pa… pavouk?“ hýkal bráška a z očí mu tekly slzy. „To… to nebyl pavouk… To… jsem byl… já a stéblo… sena!“
Vzedmula se ve mně vlna vzteku a trucovitosti. A pak že jsem to já, kdo vždycky pokazí romantiku nějakými kecy! Já mu dám, hajzlíkovi jednomu dredatýmu!
„Tyyy!“ zakoulel jsem očima a vzpurně vyskočil na nohy. „Tak teď jsi mě teda pěkně naštval! Jen počkej! A abys věděl, tak s tebou pro dnešek nemluvím!“
Už už jsem chtěl vykročit pryč, když mě zezadu chňaply jeho silné ruce a strhly mě zpátky do sena. Začal jsem se vzpouzet, ale marně, Tom mě jenom pevně držel a škodolibě se mi posmíval, zatímco jsem se ze všech sil snažil osvobodit se. Jako tohle není ale vůbec fér! Jsme dvojčata, já jsem dokonce o něco vyšší, hubení jsme oba stejně, až na to, že on má trošku vymakanější svaly než já, ale vždycky mě přepere bez sebemenších problémů! Asi s tím budu muset něco udělat, tohle je totiž opravdu krajně nespravedlivý, když skončím přesně tak, jak on chce, kdykoliv si zamane a rozhodne se použít svou sílu. Přestanu sebou házet a zadívám se mu do očí, zatímco on se na mně pohodlně usadil, držíce mi ruce nad hlavou a šklebil se přitom, jako kdyby vyhrál v loterii.
„Jsi zlý,“ fňuknu, ale samozřejmě jen tak naoko. „Nemáš mě rád a já to vím.“
„Ale ale,“ zamlaskal a zatvářil se soucitně, přesto mě však nepustil. „Tak já jsem na tebe zlý?“
„Jo,“ stál jsem si tvrdošíjně za svým. „Protože mě vždycky přepereš a pak mě děsíš stébly, abys věděl.“
„Jo aha,“ hodil výraz pochopení. „Takže já jsem zlej a bezcitnej, viď? Hlavně když ti v noci i po ránu na všechna bolavá místa poskytuju svou specializovanou vodoléčbu a nechci za to od tebe ani poplatek pro pojišťovnu!“
To už jsem nevydržel a vyprskl jsem smíchy. Bože, to je pako, to moje dvojče… Ale jeho hlášky přece nic neznamenají, svět se boří vždycky jen nad těmi mými, jak vždycky hrdě poznamenává. Najednou jsem ke svému překvapení zjistil, že konečně uvolnil ze svého sevření moje zápěstí. Podíval jsem se na něj, abych zjistil, co tu náhlou změnu způsobilo. Po odpovědi jsem nemusel pátrat dlouho, utíral si obličej.
„Ty prase! Nauč se konečně tlemit tak, abys na mě přitom neprskal!“ předstíral záchvat vzteku. „Jako ty sis dneska prostě vymyslel, že mě budeš bombardovat kemrama, žejo?“
Nevinně jsem se na něj podíval.
„No samozřejmě,“ zašeptal jsem a svůdně přitom našpulil rty. „Tebe vždycky!“
„To jsem si mohl myslet,“ zavrčel a naklonil se ke mně. „S dovolením!“
Očekával jsem od něj polibek, vím, jak velice těžko odolává, když na něj vyšpulím rtíky. Jenomže jaké bylo moje překvapení, když se místo toho natáhl po mých vlasech a dosušil si jimi obličej! No to si snad ze mě dělá prdel… On bude moje vlasy používat jako ručník?
„Děkuji,“ zamrkal na mě a rozprostřel mi vlasy po ramenou, tak jak jsem je měl předtím.
Už jsem přemýšlel, jakou vzpurnou odpověď mu vmetu do obličeje, ale domyslet jsem nestihl, Tom totiž konečně přijal mou pozvánku a obdařil má ústa svým nenechavým zvídavým jazykem. Srdce se mi rozbušilo jako na poplach, když jsem cítil, jak mě hladí svými dlaněmi. Líbal mě čím dál rychleji a vášnivěji, ke konci jsem mu už sotva stíhal jeho rychlost oplácet a před hrozivým trapasem nestíhavosti mě zachránila až nezbytná pauza, kdy jsme oba lapali po kyslíku, jehož bylo v našich plicích zoufale málo. Chvíli jsme vedle sebe jen tak leželi, přičemž se Tomovy hbité prsty proplétaly s mými vlasy, než jsme se zvedli, ač neradi, a vyrazili vstříc poněkud nepříjemnému úkolu, který však ke koním nezbytně patří, a to vyčistit jim stáj.
Tomovi však škádlení mé bezbranné a snadno jím napadnutelné osobnosti zřejmě zvedlo náladu, tak jako polibek. Ačkoliv jeho hlas zněl trošku chraptivě a sem tam se musel vysmrkat, sršel dobrou náladou a humorem, když jsme se vydali ruku v ruce pro lopaty, abychom aspoň symbolicky vyčistili vnitřek stodoly od nepořádku, který tam ti čtyřnozí čumáčkové nadělali. Ale abych pravdu řekl, v životě nebylo kydání hnoje zábavnější. Tom každou chvíli pronesl nějakou hlášku, která mě naprosto dostávala, takže ve finále většinu práce odvedl on, zatímco já se opíral o lopatu, abych v křečích smíchu nepřistál na zemi. Budu mu muset tu jeho píli brzy bezpodmínečně vynahradit, pomyslel jsem si, když jsem na podlahu stodoly sypal čistou slámu…
autor: Áďa
betaread: Janule
to je pěkny že už se maj zase rádi xD
Nááádhera! Krásně jsem se u toho nasmála:-D Jako ale fakt, toto je prostě boží povídka!!
takéto diely mám najradšej 🙂 Výborne napísané, skvele som sa pri tom pobavila :-)))
No udělat MĚ to s tim pawoukem… Nežiju XDD
Supráckej díl! xD
ha a víme jak na Bitter, Áďo! Hezky jí pak v ZOO předvedeme pavoučka!
jasněěěěě 🙂
Tak Tommyho prsty hrály po Billyho žebrech jako na Gibsonku?
Strašně mě baví Tommyho zaručené léčebné metody.
Bylo hezké vědět, jak je Tommy šťastný, když viděl Billa připravovat koníkům krmení. A o té těžké romantice v seně ani nemluvě… Pavouk a poplatek pro pojišťovnu mě málem zabil, musela jsem se zase tak smát. Jen se bojím, že mě ten smích přejde.
Tyhle jejich společné šťastné chvíle naprosto miluju!♥