autor: Fabiana
Ahoj lidičkové x)) omlouvám se, že jsem se zase dlouho neozvala, měla jsem zaracha a počítač pryč, sešit jsem ale nedala z ruky x)) měla jsem takové „svoje nálady, při kterých píšu takové věci“ (při těch vznikl i Trest, jestli jste četli xD) takže se nelekněte xD
Bratr? Já? No to snad… to nemůže být pravda! Tak já se jednou v životě zamiluju a musí to být zrovna do bráchy? Co je tohle za spravedlnost! Proč zrovna on? Ten, který právě vyšel z hlavního vchodu školy a přisedl si ke mně na lavičku?
„Máš už ty výsledky?“ Vybafl jsem na něj. Zavrtěl hlavou.
„Vždyť jsme to tam odnesli před dvěma dny! Jak dlouho to bude ještě trvat?“ Vzal mě za ruku.
„Tome, klid…“
„Promiň, jsem… jsem jenom nervózní…“
„Víš, co mě napadlo?“
„Ještě ne, ale ty mi to určitě rád prozradíš.“
„Ještě… hm… ještě pořád bys chtěl vědět, kde bydlím?“ Několikrát jsem horlivě přikývl. „Takže mi to konečně prozradíš?“
„Neprozradím. Ale mohu ti to ukázat.“ Ta věta mi připomněla nějaký film, ale nezabýval jsem se tím. Vstal jsem.
„Půjdeme?“
„Dobře. Ale… nebudeš se smát?“
„Dobře. Ale… nebudeš se smát?“
„Proč bych se měl smát?“
„Tak… tak dobře, pojďme.“
Vydali jsme se doprava kolem kostela. Bill se tvářil sice vyrovnaně, ale šlo na něm vidět, jak je nervózní. Vzal jsem ho za ruku. Kašlu na lidi, ať si každý říká, co chce. Nešli jsme dlouho, zato okolí mi začalo být povědomé. Cikánská čtvrť? Nahlas jsem ale neřekl nic a nechal jsem se vést prázdnou ulicí. Vešli jsme do předzahrádky jednoho z obytých paneláků a pak dovnitř. Všechno tu bylo tak strašně špinavé a na stěnách chyběly takové ty maličké kachličky, jen podle malých kousků šlo poznat, že tam někdy byly. Bill se zdravil s kolemjdoucími Romy, já na ně jen vytřeštěně zíral. V domě nebyl výtah (koho by to napadlo, že), takže jsme šli do čtvrtého patra po obitých schodech. Bill otevřel jedny dveře (ne že by to bylo těžké, neměly zámek) a vtáhl mě dovnitř.
„Marion, jsem doma!“ Křikl. Z prosklených dveří napravo vykoukla černá hlava a po ní celé tělo. Marion byla obtloustlá cikánka s dlouhým černými vlasy sepnutými do drdolu, vysoká asi jako moje mamka. Na sobě měla džíny a červené triko a byla bosá.
„Billi! Ahoj! A kdopak je tvůj přítel?“ Zkoumavě se na mě zadívala. Vymanil jsem svou ruku z Billova sevření a podal ji Marion.
„Jsem Tom.“ Stiskla ji.
„Marion. Dáte si, kluci, něco k jídlu?“ Bill zavrtěl hlavou a znovu mě vzal za ruku.
„Zatím ne, díky. Budeme u mě.“ Marion odešla a Bill mě odvedl k sobě.
„Takže tady… hm… bydlíš?“ Zeptal jsem se. Jeho pokoj byla nevelká místnost, a její veškeré vybavení tvořila postel, skříň, stůl a židle. Vlastně ne, ještě obraz na stěně. Nebyl tu ani koberec, natož závěsy na jediném malém okně. Na rozdíl od zbytku domu tu ale bylo úzkostně čisto, nikde ani smítko prachu.
„Není to nic moc… vlastně… je to hrozný, ale na nic jiného nemám peníze… Podíval jsem se na něj, seděl na posteli a v ruce nervózně žmoulal cíp prostěradla.
„Tak se nastěhuj k nám!“ Zvedl hlavu a naše pohledy se setkaly.
„No, to víš že jo. A jak mě představíš rodičům? Jako přítele nebo učitele?“ Přisedl jsem si k němu na postel a obě ruce jsem mu položil na tváře.
„Jako bratra… totiž, učitele by u nás bydlet nenechali a za přítele by mi utrhli hlavu, ale bratr, to je něco, čemu budou rozumět.“ Přitáhl jsem si ho k sobě. Naše rty se o sebe jen letmo otřely, Bill se mi zadíval hluboce do očí.
„Ty… nevadí ti, že… to?“ Vykoktal a mírně zrudnul.
„Pokud to nevadí tobě.“ Sundal jsem ruce z jeho tváří, ale on se tajemně usmál a vrátil je tam.
„Miluju tě a na tom se nic nezmění. A je mi jedno, jestli jsi můj bratr, strýček, nebo třeba babička…“ Umlčel jsem ho polibkem. Podruhé v životě jsme se pořádně líbali. Naše jazyky se něžně proplétaly a Billovy ruce jsem ucítil pod trikem. Povalil jsem ho na záda a triko jsem mu stáhl. Nejspíš bych to dotáhl i dál, kdyby nevešla Marion. Rychle jsem z Billa slezl. „Jejda, promiňte, ale bylo otevřeno…“ Cítil jsem, jak rudnu. „Já jen… jestli si dáte oběd. Za chvíli bude studený…“
Druhý den ráno jsem nedočkavě postával před Billovým kabinetem už o půl osmé. Za chvíli přišel.
„Dobrý den, pane učiteli.“
„Dobré ráno, Kaulitzi. Pojďte se mnou hned dovnitř.“ Odemkl a já se posadil na stůl, jako vždy. Bill se rozhlédl po chodbě. Nikde nikdo podezřelý. Zamknul dveře a přišel blíž ke mně.
„Máš to?“ Vyřkl jsem nedočkavě větu, jež mě tížila od večera do rána. Přikývl a vytáhl z kabelky několik papírů. Chňapl jsem po nich a chvíli listoval. Tady to je. Nadechnout, vydechnout, nadechnout, podívat. „Pozitivní…“ Zamumlal jsem a koutkem oka jsem zachytil Billův vyděšený pohled. „To je úžasné!“ Zařval jsem nadšeně na celou školu a padl jsem mu do náruče. Ale nestihl jsem ho ani políbit, někdo zalomcoval dveřmi. Pustil jsem Billa a on dveře odemkl.
„Promiňte, jestli ruším,“ pronesla naštvaně ta samá baba, která nám líbačku překazila už minule, „ale toto je i můj kabinet a vy, Trümpere, nemáte právo se tu zamykat a ještě nechávat klíče v zámku. Chováte se, jako by vám to tu patřilo. A to, milostpane, prostě nebudete. Jestli chcete přežít na této škole, naučíte se mít úctu ke starším.“ Bill klíče ze zámku vytáhl a schoval je do kapsy.
„Omlouvám se, už se to nestane. Kaulitz, jdeme.“ Vyšli jsme ven.
„Takže ti to opravdu nevadí?“ Zašeptal Bill. Šli jsme vedle sebe po chodbě, nenápadní jako slon v obýváku.
„Vypadám na to?“ Sykl jsem a koutkem oka jsem zachytil jeho zářivý úsměv. „Všichni na nás koukají.“
„To se ti zdá.“ Usmál jsem se na kolemjdoucího učitele výtvarné výchovy. „Ale jedna věc mi pořád vrtá hlavou… jak můžeš být můj bratr? Vždyť ty máš rodiče, ne? Žiješ s nimi a tak…“
„To nejsou moji praví rodiče. Jsem adoptovaný. To jsem ti ještě neřekl?“ Zavrtěl hlavou. „Tak ti to říkám teď. Ale teď se budu ptát já. Jak jsi na to vlastně přišel, že jsem tvůj bratr?“
„Pořád jsem o něm… tedy o tobě… no, o něm, když jsem ještě nevěděl, že jsi to ty… tak tedy pořád jsem o něm něco hledal, a pak už jsem věděl dost. Že se jmenuje Tom, znal jsem i jména jeho… tvých… rodičů. A pak jsem poznal tebe a napadlo mě to zkusit. Tak jsem to zkusil a… vyšlo to. Jo a navíc, jsme si docela dost podobní.“ Podíval jsem se na něj a v hlavě jsem si vybavil sebe.
„Ne, to bych právě netvrdil.“ Bill se usmál.
„Protože jsi mě neviděl nenalíčeného. A když si odmyslíš vlasy, jsme jako jeden.“ Nakrčil jsem čelo.
„Tak proto se líčíš? Abys nevypadal jako já?“
„Ne… to má zas jiné důvody…“
„Jaké?“
„Jindy.“
„Nebuď pořád tak tajemný!“
„Síla zvyku. Jednou se to ale dozvíš.“ Naposledy se na mě usmál a odešel.
„Jednou, jednou… ale kdy to bude?“ Mumlal jsem rozčileně při návratu do třídy. Otevřel jsem dveře a udělal dva kroky dovnitř, když mě někdo popadl kolem pasu a zacpal mi pusu, nestačil jsem ani vykřiknout a neznámý mě táhl pryč. Bránil jsem se, ale on mě kopl. Odtáhl mě na záchod, kde čekali dva s kuklami na obličejích. Jeden mě popadl a druhý mi černým šátkem zavázal oči. Zaslechl jsem kovové cvaknutí, připoutali mě k vodovodní trubce. Pak jsem slyšel tichou rozmluvu a někdo z nich odešel. Nic jsem neviděl, napínal jsem sluch, jak nejvíc to šlo, pak mi ale pomohl jiný smysl. Ucítil jsem něčí ruku na tváři.
„Tak co, jak se ti to zamlouvá?“ Snažil se změnit hlas, já ho ale přesto poznal.
„Andreasi. Pusť mě.“ Zasmál se.
„A co za to?“
„Ty jsi mě normálně unesl na záchody, není to trochu ujetý?“
„Je. Ale nemám jinou možnost.“
„A to mě tady jako zabiješ?“ Můj hlas zněl naprosto klidně, na rozdíl od toho jeho, třásl se mu a byl nejistý. Andreas si sice hraje na tvrďáka, ale není jím. Chvíli bylo ticho.
„Ne.“ Usmál jsem se. Vypadalo to, že se mi podařilo jej zpracovat tak, jak jsem chtěl.
„Tak mě zase pěkně pusť a nikdo se nemusí nic dovědět, ano?“ Další chvíle ticha.
„Ne.“ Řekl zase. Začínám se v něm ztrácet.
„Takže co, budeš chtít výkupné?“ Chtěl jsem, aby to vyznělo jako výsměch, nicméně… nepovedlo se.
„Ne.“ Začal jsem se smát. Nemohl jsem si pomoci.
„Ty seš asi vážně lama.“ Mě to vážně připadá vtipné, a to dost. Unesl mě… no, spíš mě na záchodech připoutal k vodovodní trubce, to se ani nebere jako únos, ne? Prostě mě tady drží a nechce výkupné, nechce mě zabít ani pustit, tak co si tím chce jako dokázat? „Takže tady budeme jen tak sedět, tos chtěl naznačit?“
„Ne.“ Já ho vážně zabiju. „Tak co bude? Začínám se vážně nudit.“ Abych té větě dodal větší význam, teatrálně jsem zívnul. „Omlouvám se, zakryl bych si pusu, ale jak jistě víš, moje současná situace mi to jaksi… hm… znemožňuje…“ Zamumlal jsem na svou omluvu a následoval další můj výbuch smích.
„Smích? Přejde.“ Řekl zase po dlouhé době Andreas něco jiného než „Ne“. Ucítil jsem jeho studenou ruku na břiše.
„A tohle má být jako co? Budeš mě osahávat?“
autor: Fabiana
betaread: Janule
tedaaa, že se ten Andy nestydíííí! xDDD
Juj..tak tohle začíná být Dooos zajímavý!!!
Rychle dál!
sem ráda, že jim nevadí, že jsou bratři… x)) Marion jim to takhle zkazila… x)) akorát mě trochu vykolejil ten Andreas na konci… on se do něj zabouchnul..?? xO sem natěšená na pokráčko, je to napínavý…. x))
No teda a co bude s Tomem dál? To je kvůli Billovi nebo co?
Hej jako to teda ne! On ho znásilní? Nee! Tak to vypadá že se zrodil další sadista:-D No doufám že další dílek tu bude hned, já nevydržím čekat!!!
Oh nee at ho nechá!!
ách, konečně další dííleček, už jsem se nemohla dočkat!!! 🙂 to je tak skvěle nádherný, že to ani jednomu nevadí, že jsou bráchové, jupíí! 😀 ale teda ten andy, co to jako má bejt? jsem myslela, že je hodnej, ale tohleto teda!!!jéžiš, já už chci tu druhou část, prosíím! 😀 je to dokonalý!
OMG! napínavý jak něcoo! rychle dále, chudák Tom… wow, zajímavýý xD
nech mu dá Andy pokoj…chudák Tomííík :(:D
no tak to je něco:D dvojčata jsou sladký, i když ten Bill mě trošku děsí, kde to bydlí.
Ale Andy:D
Samara: zrodil? xD já se postupně vyvíjím xD chceš důkaz? u sebe na blogu mám povídku Das Schwarzen Loch, první a druhou řadu, není to teda twincest (nebo aspoň ne moc x)) ale jestli máš zájem *nevinný úsměv* x))
Děkuju za komentáře, je super si je pročítat x))jste zlatí:-*
on si z toho sice děla prdel ale to je važny….
Fabiana: Faajn, jdu si to přečíst a uvidíme co se s tebe vyvíjí za sadistku:-DD
Jéva, dááál! xD
to je úchyůlon ho chce oto to ..osuouložit!
[11]: mě se tvojepovídky líbej.. na tvůj blog chodim vcelku často..ho mužeme nikdy spřátelit..
omg to je mamlas xDDDD… dobrééé xD..neee to chce prostě kliiid xDD… sranda teda xD
Miluju tuhle povídku….<3
to je syčák, ten Andreas!!! určitě mu tam bude chtít něco udělat, ale pevně věřím v telepatii dvojčat a že to Bill nenechá zajít tak daleko 🙂
jinak k Trestu, samozřejmě jsem ho četla a pořád napjatě vyhlížím ten slibovaný druhý díl 🙂 co ty na to? sliby se mají plnit :-)))
áááá Marion je pěkně načapala :))) No krásná povídka, hezky jsem si početla xD
Fabi k Das Schwarzen Loch…jaksi nemám odvahu si přečíst druhou řadu když ta první dopadla tak smutně:-( Pak jsem měla noční můry..ale povedlo se ti to, moc moc moc!!!
Tome kdy ti dojde, že po tobě Andy jede?! xD
WooW!Úžasný!:)
No to bude zajímavé ale já sem si myslela a teda zatím pořád myslím i v předešlejších dílech že Andy po Tomovi jede×DD no nějaká aférka by tam mohla vzniknout×D jako ale samozřejmě by se pak vrátil k Billovi×DDDDnjn já mám některý komplikace ráda×D
Tomovi to všechno dojde až moooc pozdě, tomu věřte xD
Sam, Druhá řada je ještě mnohem horší x)) ale konec je v podstatě šťastný x))
Mimochodem Sam, tak jsem si právě zpětně pročetla tvoje komentáře a některé mě vážně dostaly 😀 druhá řada seee…ti…nebude líbit 😀 ale tak…je tam…hm…několik málo "šťastných momentů"…hm, tak si říkám, proč to tady vlastně okecávám xD ještě si řekneš že tě odrazuju, a to bych teda fakt nerada 😀 hele já jdu spát xD dobrou všem co si případně ještě dneska tady pročítají komentáře xD
až mooc pozdě? 🙂 jůůůů, tak to se těším 😀 a co ten druhej Trest?? 🙂
Andreas: ne, znásilnim tě XDD honem dál!
on ho znásílní..jupíí..xDxDxDxD
Adrianko, tys mě dostala xDD jako já jsem se tady válela deset minut po koberci xDD
Hele lidi, co se týče toho druhýho Trestu, pracuju na tom, ale zatím to vypadá docela…no, uboze…uvidíme xD
dáll hej já ráda bolest xDDD ae jk kterou xDD
Fabi, co se týče druhé řady tak jsem si četla akorát konec a stoho jsem pochopila že Billa upáli bo co:-D No jo, romantika jako vyšitá:-D
Sam, nááhodou, Epilog je celkem pěkný xD
Jooo epilog jsem jako jedinej četla, jinak jsem neměla odvahu:-D Epilog je nádhernej to je pravda:-)) Od tebe je všechno nádherný