autor: Áďa
Úterý – den šestý
Gustav se vítězoslavně usmál, když po dlouhém hledání konečně našel záznam Ann Morganové. Jeho oči se lačně vpíjely do řádků, kde hledal odpovědi na své otázky. Našel však jenom krátkou zprávu, líčící, že Ann trpěla halucinacemi, nic víc. Zklamaně hleděl na ten kousek papíru, načež se na něm rozprskla rudá skvrna. Gustav překvapeně vyjekl, když zjistil, že mu teče z nosu krev. Nevěděl, že úplně stejně se spustila z nosu Tomovi třetí den po shlédnutí kazety. Neuvědomil si, že právě nastal třetí den od okamžiku, kdy na ni koukal on sám…
Najednou ale něco upoutalo jeho pozornost. Hned vedle spisu Ann totiž ležel ještě jeden spis, označený jménem Bill Morgan. Zvědavě ho otevřel a vypadla z něj hromada podivných obrázků. Gustav je zvedl a začal si je prohlížet, přičemž se mu tajil dech. Nebyly to normální obrázky. Vypadaly navlas stejně, jako rentgenové snímky. Akorát, že na nich nebyly lidské kosti či vyšetřované orgány, ale koně, žebříky, stromy… a kruh, stejný jako na videokazetě. Zmateně pohlédl do spisu, který hlásal, že naposledy byl Bill Morgan vyšetřován na videoprojekci…
* * *
„Aidane! Volá ti táta!“ zavolala na malého chlapce babička, rušíc ho tak od kreslení mnoha černých kruhů a postaviček s vlasy přes obličej.
„Ano?“ zahučel Aidan do telefonu.
„Aidane,“ vydechl Tom, který už opustil hranice pozemku, držíce přitom v ruce obrázek. „Ten obrázek, co jsi mi nakreslil… tys už ten dům někdy viděl?“
„Jaký dům?“ nechápal Aidan.
„Aidane,“ zasténal Tom. „Proč jsi to nakreslil?“
„On to tak chtěl,“ špitl chlapec.
„Kdo on?“
„Takový zvláštní kluk,“ svěřil se Aidan. „Chtěl, abych ti ho nakreslil, ukázal mi ho.“
Tomovi se rozbušilo srdce. Znal jenom jednu osobu, kterou Aidan mohl po shlédnutí kazety označovat jako zvláštního kluka. Ale to znamená… že…
„On tady bydlí?“ vydechl.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Aidan, ač to přes sluchátko Tom nemohl vidět. „Žije na jednom temném místě.“
„A ukazuje ti i jiné věci?“ vyzvídal rozrušený Tom. „Třeba koně?“
Aidan se zachvěl.
„On nemá rád stodoly,“ zašeptal. „Nemůže kvůli koním spát.“
Víc už z něj Tom nedostal, proto se s ním po chvíli rozloučil. Znovu se podíval na dům, který ho teď najednou magicky přitahoval. Tak on tady ten chlapec asi bydlel, než se přestěhoval na to temné místo. Kdo by mu ale mohl o tom zvláštním stvoření povědět víc? Pan Morgan asi těžko, když jej před chvílí tak důrazně vyprovodil ke dveřím. Nakonec se Tom rozhodl zajít za místní lékařkou. Nebydlela daleko, a když se ptal jednoho zbloudilého človíčka na cestu, tak zjistil, že je to jediná doktorka na tomhle ostrově. Tom se v duchu zaradoval, to určitě bude Morganovy znát…
Připadalo mu to jako věčnost, než lékařka vyprovodila ze své ordinace posledního pacienta, jeho oči se soustavně fixovaly na nástěnné hodiny, nemilosrdně odpočítávající čas, který mu zbýval do posledního dne života. Když konečně klaply dveře a lékařka se jej zeptala, co potřebuje, vydechl úlevou.
„Vy znáte Morganovy?“ zeptal se poté, co se jej stará žena zeptala na důvod své návštěvy. „Víte… můj syn i já trpíme jistými… představami, v nichž figuruje jejich syn.“
„Tak to je zvláštní,“ zadívala se na něj žena laskavýma moudrýma očima. „Takovýhle případ jsem už dlouho neviděla…“
„Prosím, řekněte mi všechno, co o nich víte.“
A tak se Tom dozvěděl, že rančer Richard Morgan spolu se svou ženou Ann tvořili šťastný pár. Měli své koně, které obdivovali všichni široko daleko. Ale něco jim ke štěstí chybělo, a to dítě, o které se marně řadu let snažili. Ann byla rok od roku nerudnější, až nakonec odjela na týdenní pobyt do lázní. Když se vrátila, byl s ní již prapodivný chlapec, který měl do pasu dlouhé černé vlasy, černě podmalované pronikavé oči a nesmírně bledou pleť. Jmenoval se Bill a Ann ho údajně adoptovala. Jenomže od té doby se začaly dít na ostrově záhadné věci. Lidé cítili mrazení ve vzduchu, koně ztráceli zdravý rozum a střemhlav se vrhali do mořských hlubin vstříc smrti a Ann začala trpět halucinacemi a děsivými představami. Ale to všechno se dělo jen, když byl nablízku Bill. Jednoho dne však beze stopy zmizel… a od té doby se celému ostrovu i Ann ulevilo. Jenže náhle se stav Ann začal zhoršovat, takže ji doktorka nechala převézt do psychiatrické kliniky, kde po několika dnech při procházce utekla a skočila z útesu. A pan Morgan od té doby přestal koně chovat a uzavřel se sám do sebe.
* * *
„Vy jste otec pacienta?“ ptá se vysoký robustní snědý doktor se zamračeným výrazem, z něhož jde respekt.
„Ano,“ odpoví Gustav a snaží se maskovat nervozitu ze lhaní tomuhle obdivuhodnému chlápkovi do očí. Jenže jinak, než vydáváním se za rodinného příslušníka, se k videozáznamu s Billem Morganem nedostane…
„Vypadáte mladě,“ zavrčí podezřívavě doktor.
„Necpu se a cvičím,“ nasadí Gustav sebejistý výraz a usměje se doktorovu na okamžik závistivému pohledu, načež se oba dva zastaví před šuplíkem.
„Tak heleďte, mám tady svůj pořádek a vy mi v něm nebudete dělat bordel, jasný?“
„A proč bych to dělal?“ namítl Gustav, snažíce se ignorovat mrazení v zádech, které v něm vyvolal pohled na doktorovy sevřené pěsti.
„Tak to jsem rád, že si rozumíme,“ zavrčel snědý člověk a hmátl po pouzdru od kazety. Otevřel je a vidouce, že je to jen prázdný obal bez videozáznamu, zbrunátněl ve tváři. „Tak teď jsem se vážně naštval!“
Gustav o krok ucouvl.
„Je tam, kdo měl tu kazetu u sebe naposledy?“
„Jo,“ ucedil doktor a v očích se mu zatmělo. „Byl jste to vy.“
„Aha,“ vydechl Gustav a poslechl svůj rozum, že by měl vzít urychleně nohy na ramena. Na parkovišti sedl do auta. Věděl, že musí dát Tomovi zprávu, a navíc měl podezření, že se jeho kamarádovi něco děje. Dojel až do přístavu, kde skočil na nejbližší loď, plující na ostrov Moesko a celou tu dobu se snažil Tomovi dovolat, ale marně, vždycky jenom slyšel tu protivnou hlášku, že volaný účastník hovor nepřijímá. Opřel se o zábradlí, úplně stejně, jako to před několika hodinami udělal Tom, a s pohledem upřeným na maják se snažil ignorovat rostoucí pocit strachu…
* * *
Poté, co se setmělo, vplížil se Tom opět do domu Morganových. Tušil, že mu starý muž neřekl všechno, a hlavně ho tam táhla Aidanova zmínka o chlapci. V hlavě mu pořád zněla doktorčina slova. Bill… černě podmalované pronikavé oči… Bill. Jak nádherné jméno. Teď, co jej Tom znal, zjistil, že chlapec by se ani jinak jmenovat nemohl, to jméno mu prostě patřilo a bylo souzeno. Znovu se podíval v koupelně do tajemného zrcadla, ale kromě vlastního odrazu tam neviděl nic jiného. S bušícím srdcem usedl před televizi v obýváku. Jeho pohled pevně upoutala na stole ležící kazeta. Uchopil ji a zadíval se na etiketu. Bill Morgan, videozáznam ze dne 13.9.1989. Toma zahřálo u srdce. Přesně tehdy se narodil! Bože… Už je to 34 let… Rozechvělými prsty zasunul kazetu do videa a stiskl tlačítko Play.
Černobílý záznam zachycoval Billa na nemocničním pokoji. Mohlo mu být nějakých sedmnáct osmnáct let, měl na sobě po zem dlouhou noční košili a husté vlasy mu splývaly až k útlému pasu. Teď už konečně byly vidět jeho černě zvýrazněné oči. Co ale Toma zaráželo, že podle časových údajů kamera natáčela chlapce tři dny v kuse a on ani jednou neusnul. Buď seděl na posteli, nebo přecházel po pokoji, ale nikdy neusnul.
Pak se záznam na chvíli přerušil, a když pokračoval, seděl Bill na židli v nějaké lékařské místnosti. Na rukou a nohou měl připojené elektrody, krásná hlava byla smutně svěšená k zemi, vlasy byly jemně zacuchané a snímala ho kamera, položená hned vedle doktora, který si klidně pokuřoval cigaretu.
„Bille!“
Žádná reakce.
„Bille,“ snažil se ho upoutat lékař. „Pojďme si trošku povídat. Řekni nám, proč nikdy nespíš.“
Chlapec ho opět se skelným pohledem ignoroval.
„Bille! Z jakého důvodu nikdy nespíš?“
Po chvíli ticha lékaři přešel k jinému tématu.
„Podívej se,“ řekl a vzal do rukou obrázky, vypadající jako rentgenové snímky. „Řekni nám něco o svých obrázcích. Jak kreslíš své obrázky, Bille?“
Na chvíli se opět rozhostilo ticho, pak ale Bill tichým hlasem promluvil.
„Já je… nekreslím, já je… vidím. A pak… prostě jsou.“
Opět byla chvíle ticha, kdo ji však první přerušil, nebyl lékař, ale Bill.
„Můžu vidět maminku?“ zaprosil a poprvé nepatrně natočil hlavu směrem k lékaři. Tomovi se při tom pohledu nahrnuly slzy do očí, jak mu bylo chlapce líto.
„Ne. Teď jsi tady s námi, dokud nezjistíme, co s tebou je.“
„Já chci maminku,“ hlesl Bill. „On mě tady nechá.“
„Kdo tě tu nechá?“
„Táta,“ špitl Bill.
„Tatínek tě má rád,“ namítal úlisně lékař.
„Tatínek má rád koně,“ stál si za svým Bill. „Já chci maminku…“
„Takže už jí nechceš ubližovat, viď?“ vrněl lékař a Tomovi se nad přeslazeností jeho hlasu zvedal žaludek. Byl tak zaujatý nad dojemností Billa, že si nevšiml, že už dlouhou chvíli za ním stojí v naprosté tichosti starý pan Morgan a nenávistně ho pozoruje. „Nechceš nikomu ubližovat,“ snaží se Billa přesvědčit lékař.
„Ale ubližuju,“ řekl klidně Bill. „A mrzí mě to. Nejde to zastavit.“
Najednou zvedl hlavu a nepodíval se na kameru, ale přímo na Toma. Toho na vteřinu zhypnotizoval jeho plamenný pohled…
… než mu na tváři přistála ohromná rána, která ho srazila k zemi. Tom bolestně zakvílel, když spatřil starého rančera, který uchopil televizi a prudce jí udeřil o zem.
„Ne, už mi nikdy nebude šeptat do ucha,“ syčel přitom jako smyslů zbavený a nenávistně vytáhl kazetu z videa, načež jí mrštil proti zdi.
„Co jste mu udělal?“ křikl na něj Tom a následoval ho potácivým krokem do chodby. „Vy jste ho zabil, že? Zabil jste vlastního syna, po kterém jste se ženou tak toužili!“
„Moje žena nikdy neměla mít dítě!“ zařval starý muž a Tom si teprve teď uvědomil, že pan Morgan stojí v napuštěné vaně, na krku má pověšenou uzdu s kovovým udidlem a kolem ramen mu visela elektrická prodlužovačka, zatím vypnutá.
„Pane Morgane, prosím, nedělejte to!“
„Ona to slyšela,“ pokračoval rančer ve svém monologu. „Ona to jeho šeptání slyšela. Já jsem ho taky slyšel, i koně ho slyšeli!“
„Pane Morgane, prosím!“ zavyl bezmocně Tom. „Musím toho víc o Billovi vědět, kvůli svému synovi! Jinak zemře!“
„Oh ano,“ zakýval hlavou muž. „Ano, zemře.“
Nato se zakousl zuby do udidla a zmáčkl tlačítko, které prodlužovačku zapnulo. Tom zděšeně zařval, když se koupelnou rozletěl výbuch jisker a muž se bezvládně svalil do vody, ve které stál. Tom se obrátil a panicky se vydal na zběsilý úprk, v půlce chodby ho však pevně sevřely něčí ruce. Hystericky vykřikl, když ho nějaká postava přimáčkla ke zdi.
„Tome! Tome, klid! Klid, to jsem já!“ držel ho pevně Gustav a teprve poté, co se Tom uklidnil natolik, že svého blonďatého kamaráda poznal, přitiskl jeho roztřesené tělo k sobě. „No tak, už je dobře.“
Zatímco Tom se vysmrkal, Gustav nahlédl do koupelny, kde se na hladině poklidně vznášelo mrtvé tělo. Protočil oči v sloup a vrátil se k Tomovi a pevně jej chytil za ruku, aby mu dodal pocit bezpečí. Oba se na sebe na chvíli zadívali, když vtom jejich pozornost upoutalo okno na konci chodby. Byla jím vidět stodola a Toma náhle něco napadlo…
„On nemá rád stodoly,“ zopakoval Aidanova slova, když mu tělem prošlehlo napětí. „Nemůže spát kvůli koním!“
Rozeběhl se ven a Gustav jej následoval. U stodoly vypáčili zamčené dveře a vešli dovnitř. Dýchla na ně vůně sena a dřeva, ale oběma se na chvíli zastavil dech. Viděli žebřík vedoucí nahoru! Tom se k němu přiblížil.
„Jsi tady, Bille?“
Zhluboka se nadechl a vyšplhal nahoru, tak jako Gustav. A oba se kolem sebe začali rozhlížet. Nikdo tam sice kromě nich nebyl, ale byli v místnosti, která připomínala dětský pokojíček. Byla tam postel, židle, stůl a televize. A taky potrhané tapety, pod nimiž se něco rýsovalo. Tom přistoupil ke zdi a dotkl se toho, co na dřevě ukrývaly tapety.
„Vypadá to, že tam někdo něco namaloval,“ přemýšlel nahlas Gustav.
„Nebo vypálil,“ vydechl Tom s pohledem na jizvu na svém předloktí.
Oba na sebe mrkli a začali strhávat tapety. Nepřestali, dokud se jim práce nepovedla a poodstoupili ode zdi, aby měli lepší výhled. A zatajil se jim dech, když spatřili jeden jediný osamělý strom bez listí. Podívali se po sobě.
„Ten strom už jsem viděl!“ vydechl překvapený Gustav. „Na té kazetě!“
„Já taky,“ zašeptal Tom. „Ale i někde jinde. Viděl jsem ho v horském útočišti.“
autor: Áďa
betaread: Janule
Oww.. čím dál tím víc napínavý.. x)) jednoznačně užasný ..
Jejda bych se na to mohla…a zas čekat do středy! Já do té doby umřu!:( Ale jinak to bylo překrááááásný! A to jak Bill říkal ,,Já je nekreslím, já je vidím a pak prostě jsou" to jsem vždycky měla ve filmu ráda:-D No jo to je prostě nejlepší vícedílovka:-D
je to čím dál lepší… x)) sice mám strach z našeho Billyho, protože to asik moc veliký zlatíčko nebude, ale uvidíme, co se z něj ještě vyklube…. x)) vždycky mi bylo Samary hrozně líto, když tam líčili její život a teďka mi je líto Billyho… x(( vždyť oni za to vlastně ani tak moc nemohli…. těšim se na pokráčko, je to strašně zajímavý… x))sem zvědavá, jak to v takhle krátký chvíli stihnou vyřešit… x))
Achjooo… Áďulí, co nám to děláš… Sakra, já jsem tak vystrašená a napjatá xD
Pořád se to zlepšuje, napíná a je to prostě čím ál lepší 🙂 Chudák Billi…
super…Áďa mě chce prostě zabít! Fakt že jo!
Ach, tak k tomuhle jsem ti musela napsat extra mail… ;o)
božééé to je mazec!!!
Chudinka Billí,takýho tátu no se nediwim jakej je. Ae Tom mu pomůže a budou žít šťastně až do smrti že jo XD
no to nevím nevím, teda, jestli jim dovolím happy end štastně až do smrti 🙂
Wooow – ty máš tedy fantazii – krásné, napínavé, čtivé – nemám co bych dodala – nádhera :))))
jůů začínám se bát a zmocňuje se mě napětí 🙂 už aby tu byl další díl, vždycky když to čtu tak skoro nedýchám, perfektní!
Nemužu…dokonaLost sama tOhLe!!:))
Nemôžem to tak prežívať, lebo ma porazí. Perfektné a ja idem ďalej 🙂 Dnes spať nebudem 🙂