Byl jednou jeden učitel 8. (2/2)

Posted on by Janule
autor: Fabiana

„Ne.“ Ruka zmizela, objevila se mi na tváři.
„Proč-“ Začal jsem, pak jsem ale už nějak nemohl mluvit. Po chvíli mi došlo, že mi nejspíš něčím zalepil pusu. Hajzl jeden! Zahučel jsem, to byl ale jediný zvuk, který jsem mohl vydat. Ruka se vrátila na břicho. Ale podstatně níž než prve. Slyšel jsem, jak mě zbavuje pásku. Konečně mi došel jeho záměr. Cuknul jsem sebou. „Ale, kdopak se nám to tu rozčiluje?“ Zasmál se Andreas. Pokusil jsem se ho kopnout, ale netrefil jsem se. Rozepnul mi zip u kalhot a stáhl mi je asi ke kolenům. Tentokrát se mi už povedlo ho nakopnout, všechnu energii jsem soustředil do nohy a asi to zabralo, protože jsem uslyšel něco jako tříštění porcelánu o podlahu a Andreasův bolestný výkřik.
„Ty hajzle! Hraješ si na frajera, ale teď jsi celý posraný, co?“ Nejsem posraný, ale že by se mi to nějak moc zamlouvalo… Andreas se zvedl ze země (poznal jsem to podle dalšího porcelánu) a přišel zpátky ke mně. Začal jsem kopat do vzduchu, netrefil jsem ho už ani jednou. „Jen se snaž, zlato.“ Ozval se jeho hlas na úplně jiné straně. Přesně za mnou.
Než jsem se stačil otočit, stáhl mi boxerky. Cítil jsem jeho ledové ruce na zadku, ztuhl jsem, nemohl jsem se pohnout. Něco jsem tiše zamumlal, přes pásku to ale nešlo ani slyšet. „Bojíš se mě?“ Zeptal se. Prudce jsem zavrtěl hlavou. „Ne? Tak to bys ale měl…“ Ucítil jsem náhlý tlak a pak prudkou bolest.
„Au! TY hovado!“ Zařval bych, kdybych mohl, takhle z toho bylo jen nejasné zamumlání.
„Ano, ano…“ Šeptal spokojeně. „Bolí to, že? A to byl teprve prst…“ Ta věc ze mě zase zmizela, začínal jsem se modlit za spásu mojí duše. Andreasovo počínání ale překazil nebezpečně znějící řev.
„Co to tu provádíte?“ Ředitelka. Oddychl jsem si. Zachráněn. To teda bylo za pět minut dvanáct. „Okamžitě uhněte!“ Zaječela, a pak mi sundala pásku z úst. Zařval jsem. Pak mi odstranila z očí šátek a natáhla kalhoty. „To je nevídané! Jsem ředitelkou téhle školy už patnáct let a za tu dobu si nikdo nikdy nedovolil něco tak-tak-nehorázného!“ Na chvíli zmlkla.
„Co se tu děje?“ Na záchody vpadl učitel tělocviku.
„Co se tu děje? Tak já vám povím, co se tu děje! Chtěl ho znásilnit, to se děje!“ Za chvíli ohluchnu. Tělocvikář se rozhlédl.
„Který kterého?“ Ředitelka vztekle zaryčela.
„Tenhle tady toho, vy imbecile! Okamžitě přiveďte ostatní učitele!“ Tělocvikář odběhl. „Ehm… paní… ředitelko?“ Ozval jsem se slabým hlasem. Přidřepla si ke mně.
„Jste v pořádku? Neudělal vám nic? Kde vás to bolí? Musíte k doktorovi!“ Zavrtěl jsem hlavou a zaškubal spoutanýma rukama.
„Mohla…byste…“ Pochopila.
„Jistě! Andreasi, klíčky! Kde máte ty klíčky?“ Neviděl jsem na něj, ale slyšel jsem jeho chladný smích.
„Jo tak ty nemám.“
„Děláte si prdel?!“ To už ale do místnosti vpadl snad celý učitelský sbor, veden tělocvikářem. Zastavili se a zůstali na mě němě zírat. Zrudnul jsem.
„Musí… na mě… všichni čumět?“ Zamumlal jsem, nikdo mě ale neslyšel. Odvedli Andrease pryč, takže jich tu zůstala asi polovina. Něco málo jsem slyšel otevřenými dveřmi. Ve škole vládl chaos. Všechno mi to splývalo dohromady jako v mlze. Pak se z té mlhy vynořil Bill a přitiskl si mě k sobě.
„Tome, pane bože…“ Zbytek jsem neslyšel přes ten řev. Poslali pro nějakého zámečníka nebo koho, za chvíli jsem už byl konečně volný a někdo mě někam odváděl.
Ucítil jsem pod zadkem něco měkkého. Bill mě posadil do křesla ve svém kabinetu.
„Jsi v pořádku?“ Přikývl jsem, ačkoliv jsem si tak nepřipadal. „Nebolí tě to?“ Neodpověděl jsem. Bill mě přitiskl k sobě. Hladil mě po zádech a moje slzy se vpíjely do ramene jeho trička. Vlastně ani nevím, kde se tam vzaly. Abych řekl pravdu, necítil jsem nic, snad kromě podivné prázdnoty. Nebyla tu bolest, strach, ani ta počáteční úzkost, všechno bylo pryč.
„Bille…“ Zamumlal jsem, dál jsem se ale nedostal, protože do kabinetu vpadla ředitelka, Bill mě ale nepustil. Až když si přisunula židli a požádala ho o to.
„Kaulitzi, vím, že jste v šoku, ale musíme to sepsat. Jak se to stalo? Jak jste se na ty záchody vůbec dostal?“ Jo, jsem v šoku, ale spíš z toho, že to byl právě Andreas. A vůbec se mi o tom nechtělo mluvit. Zoufale jsem pohlédl na Billa a on mi povzbudivě stiskl ruku.
„Vešel jsem do třídy…“ ze všech sil jsem se snažil mluvit klidně, ale třásl se mi hlas. Vlastně se mi třásl celý Tom. „Skočil na mě a… odvlekl mě… na záchod…“
„To jste se ani nebránil?“ Skočila mi do řeči. Bill se na ni hnusně podíval.
„Ale jo, ale pak tam byli další dva a nemohl jsem je přeprat…“
„A dál?“ Připadala mi hrozně nedočkavá. Jako by si myslela, že jí to řeknu všechno najednou. „Zavázali mi oči a připoutali mě k trubce… Ti dva pak myslím odešli, zůstal tam jen Andreas. Mluvili jsme spolu…“ Tady jsem se zarazil, vzpomněl jsem si totiž na své provokace. „Mluvili?“ Připomněla mi, kde jsem skončil. Dívala se dost netrpělivě.
„No… ptal jsem se… co hodlá dělat… chtěl jsem… ho přesvědčit, aby mě pustil… no… a nakonec jsem… ho tak trochu… provokoval…“
„Vy jste ho k tomu vyprovokoval?“ Zvolala zděšeným a znechuceným hlasem.
„Ne, jen jsem…“
„Na co přesně jste se ho ptal?“ Přerušila mě zase, za což si vysloužila od Billa další pohrdavý pohled.
„Jestli… mě chce zabít, jestli bude chtít výkupné, a když to popřel, ptal jsem se, co tedy chce dělat.“
„A dál?“
„Pak mi z-zalepil pusu… a… dál…“ Zlomil se mi hlas, odmlčel jsem se. „Dál už to znáte.“ Přikývla a ukončila zapisování.
„Děkuji. Trümpere, odveďte Kaulitze domů.“ Prudce jsem se narovnal.
„Do-domů? Ale to…“ Domů ne, tam bude matka a bude se vyptávat!
„Ano, Kaulitzi. Prodělal jste šok a takhle to bude nejlepší. Samozřejmě pochopím, když nějakou dobu budete ve škole chybět.“ No tak to nevím. Ale konečně jsem našel odvahu zeptat se na to, co mě nejvíc zajímalo.
„Co teď bude s Andreasem?“ Její obličej se stáhl do nenávistné grimasy.
„Bude vyloučen ze školy. Do konce týdne je pryč.“ Nepřipadalo mi to jako dostatečný trest. Abych se přiznal, představoval jsem ukřižování nebo upálení za živa, ale to by mi v dnešním státě asi neprošlo. Asi… asi určitě.
„A… to bude všechno?“ Zeptal jsem se opatrně. Pořád mi to připadalo směšně málo. „Prozatím. Nahlásíme to na policii.“ Stáhl se mi žaludek. Nechci, aby to vědělo tolik lidí! Už tak stačí, že mě tam viděl celý učitelský sbor! „Co takhle dát to do televize?“ Pomyslel jsem si ironicky, nahlas jsem ale jen něco zamumlal. „Je to tedy všechno? Nechcete ještě něco… hm… dodat?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Dobrá.“ Vstala. „Hodně štěstí. Nashledanou, Kaulitzi… Trümpere.“ Nakonec přidala i Billovo jméno. Pak odešla.
„Tak co, mám tě odvést domů?“ Zeptal se Bill.
„Domů ne, prosím, jen tam ne…“ Myslím, že pochopil proč.
„Tak kam?“ Chvíli jsem přemýšlel.
„K tobě?“ Další chvíle ticha, během níž se zdálo, že Bill odmítne, pak ale pomalu přikývl. „Tak pojď.“

autor: Fabiana
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 4

31 thoughts on “Byl jednou jeden učitel 8. (2/2)”

  5. áách, díky bohu, uff, já se tak o toma bála, ještě že tam ta ředitelka přišla!!! jak ho ten bill držel, to bylo krásný…a celkově je to celý naprosto dokonalý!!!

    Odpovědět

  6. jůůůj…. chudák Tom, syčák Andreas, zlatej Bill 🙂 ještěže ho k sobě tak tisknul, to bylo tak roztomilý :-*

    Odpovědět

  8. Ječžíši chudáček Tomi musel se cítit děsně! Hlavně trapně jak ho tam potom našli. No ale hlavně že ho vbc našli. Jsem zvědavá na další dílek…

    Odpovědět

  13. Co říkám, sadistka jako vyšitá:-D Ten Andreas je ale hááájzl! Ale byl to nádhernej dílek:-)) Jsem ráda že jsi nás nenapínala dlouho:-)

    Odpovědět

  22. Andy z toho vyleze jako psychopat chudáček xD nenapínám, já nikdy xD
    Emilia: jo no, jak tam na něho všichni čuměli xD
    Sam: O:)
    Díky za komenty!!

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics