Časoprostor III 7.

TOM

Není to hezkej pohled. Ze zbytků ohořelých zdí se ještě sem tam kouří… přestože jsou to už tři dny po požáru, je všude cítit spáleninu. Místo je ohraničeno červenobílou páskou, ale už tady není ani noha, která by hlídala, jestli tam nikdo neleze. Ale ono ani není proč… V místech, kde stály naše stroje na cestování časem, jsou jen hromady suti, a po něčem, co by se alespoň vzdáleně podobalo počítačům, není ani památky. Všechno zmizelo v nenávratnu. Jsme prostě definitivně v háji. Radši sem Billa ani vozit nebudu, určitě by to špatně nesl, má na tohle místo jiný vzpomínky než já… poznal tu dědu Schultze, kterýho měl rád, zažil tady spoustu hezkých chvil, bude lepší, když tuhle zkázu nikdy neuvidí.

Stejně by teď ještě nemohl. Po tom, co jsme se dozvěděli o smrti Vallerie, se zhroutil. Nechali si ho rovnou na klinice, kde jsme v tu chvíli byli, a prozatím mi ho nechtějí pustit domů. Prý šok, celkový nervový zhroucení. Snažím se, jak můžu, abych ho dostal z deprese, do který upadl, ale nějak se mi to nedaří. Neustále brečí, mele pořád dokolečka, že za všechno může on, že chce umřít, že si tenhle život nezaslouží. Jediný, co ho vždycky aspoň na chvilku zarazí, je, když mu připomenu, že má syna. Na Davídka reaguje, dokonce už se i usmál, když si na něj vzpomněl, ale končí to vždycky stejně. Většinou chvilku přemýšlí, pak z něj vypadne, že se o něj s mámou určitě dobře postaráme a všechno začne nanovo.

Ach jo… doufám, že ho z toho doktoři brzy dostanou, protože si nejsem jistej, jak dlouho ještě dokážu tohle všechno poslouchat a sám nevybuchnout. Nejsem přece ze železa. Včera večer, když mě po dvou dnech vyhodili z nemocnice, a já se ubytoval v hotelu blízko kliniky, jsem si taky pobrečel. Vallerii jsme sice neznali dlouho, ale byla to fajn holka a tohle si nezasloužila. A její otec taky ne… Nejvíc je mi ale líto Filipa. Ještě jsem neměl odvahu za ním zajít, ale budu muset. Stejně tady už nic nevykoukám, tak za ním pojedu do nemocnice hned teď. Ráno jsem se vzbudil brzy, tak využiju dopoledne, než se zase vypravím za Billem. Do oběda bych to mohl stihnout.

*-*-*

„Ahoj, File,“ potichu pozdravím, když za sebou zavřu dveře pokoje, kam ho přestěhovali z ÁRA. Sestra mi řekla, že je ve špatným psychickým stavu, ale fyzická zranění se hojí dobře. Nejenže se nadýchal kouře, ale ošklivě si prý zlomil nohu, když zachraňoval Vallerii. Nechápu, jak se mu ji s tím podařilo donést až skoro k lesu, ale člověk zřejmě v takových situacích dokáže necítit bolest a vydá ze sebe všechno. Nejspíš tušil, že auta plná benzínu vzadu v hale musí brzy vybuchnout, tak se snažil ji donést co nejdál od požáru. Muselo to být strašný… Psychicky je na tom nejspíš podobně jako Bill, i když k tomu má o hodně větší důvod. Přišel o svou nastávající ženu… a o dítě. Jenže o tom neví. Radši mu to prý neřekli, aby mu nezpůsobili ještě větší bolest. Stačilo, když mu museli oznámit, že zemřela Vallerie… totálně se zhroutil. Kdyby mu řekli, že čekala dítě, asi by to bylo ještě horší… i když jde to vůbec? Asi s Vall neměli tušení, že čekají rodinu, to by se o tom nejspíš zmínili.

Dojdu potichu až k posteli, na které leží… opravdu působí jako duševně zlomený člověk. Jeho dříve zářivé modré oči jsou vyhaslé a nepřítomně zírají do stropu, vypadá to, že si mě ani nevšiml. Přisunu si k němu židli a chvilku čekám, jestli zaznamená moji přítomnost.

„Filipe,“ zkusím ho znovu oslovit a chytím ho přitom za ruku, která až do té doby bezvládně ležela podél těla. Nepatrně otočí hlavu a jeho oči se setkají s mými. Stisknu mu ruku, aby pochopil moji účast, ale v jeho pohledu není nic. Jako by mě ani neviděl… „Ahoj, Filipe, to jsem já, Tom,“ zkouším se mu připomenout, sestra mi říkala, že moc nevnímá své okolí, je prý neustále v jedné poloze, zírá do stropu, občas brečí, občas si něco mumlá pro sebe. Prý na to má nemalý vliv intoxikace kouřem, kterého se nadýchal, když zachraňoval Vall, ale mělo by se to každým dnem zlepšovat, jak se jedovaté látky v krvi budou odbourávat. Jak dlouho to ale bude trvat, nikdo neví. Konečně zahlédnu v jeho očích záblesk poznání.

„Ahoj,“ zachraptí a nepatrně mi vrátí stisk ruky. „Kde máš Billa?“ zeptá se tiše a udělá něco, co snad měl být nepatrný úsměv. Jsem rád, že si nás pamatuje, je to dobrý znamení.

„Je v nemocnici… zhroutil se,“ odpovím, nebudu mu lhát. „Všechno to bere jako svoji vinu, není s ním řeč,“ dodám. Nic na to neřekne a chvilku jen společně mlčíme. Místností se ozývá pravidelné tikání hodin na zdi a tlumené zvuky z chodby, jinak nic…

„Je mi to moc líto,“ zašeptám a stisknu mu ruku. Nic neříká, jen nepatrně přikývne. Ticho, které znovu nastalo, je čím dál tím hlasitější. Už se nadechuju, abych ho přerušil nějakou lítostivou frází, ale ozve se jeho tichá otázka…

„Viděli jste Vall, když… ještě žila?“ zeptá se tiše a já zakroutím hlavou.

„Ne…“ zašeptám. „Nestihli jsme to. Když jsme dorazili na kliniku, bylo už pozdě,“ odpovím a zavřu oči, protože se mi do nich zase derou slzy. Nechci brečet, ale kdykoliv si na ten okamžik vzpomenu, na jejího otce, jak na nás křičí a obviňuje nás z její smrti, rozbrečí mě to. Vůbec se mu nedivím… jen na okamžik jsem si představil, co bych dělal, kdyby nám někdo oznámil, že Davídek umřel. Vím, že já bych toho, kdo by za to mohl, nejspíš na místě zabil. Už jenom ta představa neskutečně bolela.

„Řekni Billovi, že on za to nemůže… to já… je to moje vina,“ šeptá Filip, aniž by se na mě díval. Stisknu pevně jeho ruku, za kterou ho pořád držím. „Neměl jsem ji tam nechávat. Měl jsem ji vzít s sebou k našim, ale já vůl si jel nejdřív připravit půdu, aby si zvykli na myšlenku, že se budu ženit. A že už nejsem albín…“

„To je nesmysl… nejspíš za to nemohl nikdo, byla to jen nešťastná náhoda,“ snažím se stejně jako u Billa, ale Filip jen zavrtí hlavou. Ti dva jsou naprosto stejní… žádný argumenty na ně neplatí. Jsou přesvědčeni o své vině.

„Jak to vzali vaši?“ zeptám se. „Myslím to, že jsi najednou zdravej,“ zajímá mě.

„Byli z toho trošku vyděšený, ale samozřejmě měli obrovskou radost… řekl jsem jim, že za to může Vall. Experimentální genetický pokus, chápeš? Už jen kvůli tomu ji chtěli poznat, ale teď…“ nedopoví a odvrátí pohled. Jen přikývnu. Teď už stejně nikdy nikdo nepřijde na to, jak se to Filipovi povedlo. Naše zázračná budka lehla popelem.

„Nepotřebuješ něco přinést, máš tu všechno?“ zeptám se po chvíli, když si nenápadně utřu slzy, které se mi pořád tlačí do očí, ale hned se mi vrátěj zpátky, když se zadívám do těch Filipových, které na mě upřel. Jsou pořád tak plné bolesti a utrpení. Odvrátí je a chvilku zírá do stropu, mám pocit, že jeho myšlenky lítají bůhví kde, jako bych tady snad ani nebyl a na nic se neptal. Po hodné chvíli odpoví…

„Ne, díky… naši mi všechno dovezli, byli tady včera odpoledne,“ zašeptá. „Neměl jsem k nim jezdit,“ zase se začne obviňovat. Je mi jasný, že na nic jinýho nemyslí, stejně jako Bill. „Kdybych nikam nejel, nic by se nestalo.“

„Nesmysl… kdybys nikam nejel, umřeli byste oba,“ snažím se mu to vymluvit.

„Přesně to bych chtěl,“ povzdechne si a do očí mu vstoupí slzy. „Nevydržím bez ní,“ vzlykne, ale snaží se přede mnou nebrečet. Chápu ho… je to strašně těžký. Popotáhnu a chvilku civím z okna, aby se mohl uklidnit. „Zbylo něco?“ zeptá se potichu. „Myslím z laboratoře,“ dodá, abych věděl, co přesně ho zajímá.

„Ne… dneska jsem se tam byl podívat, jsou tam jenom černý ohořelý trosky. Všechno je v háji,“ smutně na něj koukám, nejspíš čekal něco jinýho.

„Takže se budu muset spolehnout na svou paměť,“ zamumlá Filip.

„Cože?“ zeptám se, mám dojem, že jsem se přeslechl.

„Vždycky jsem měl skvělou paměť… pamatuješ? Až se vrátím do normálu, zkusím to znova,“ zašeptá a poklepe si na čelo. „Teď mi to moc nemyslí.“ Jen na něj nevěřícně zírám… tohle mě vůbec nenapadlo. Ale on pokračuje… mám teď pocit, že skoro nadšeně. „Sice si nejsem vůbec jistej, že to dokážu, ale nic jinýho mi nezbývá. Jestli chci zpátky Vall, musím to aspoň zkusit. Sice mi to bude trvat dlouho, ale já to nakonec dokážu, to si piš. Vyrobím novýho Bédu… A kdyby se nepovedl, nevadí… zůstanu někde v meziprostoru a bude mi to fuk. Bez Vall můj život stejně nemá smysl.“

Dál na něj zírám s otevřenou pusou, nechce se mi věřit, že se do toho fakt pustí, ale je možný, že by to Filip dokázal? Už vlastně postavil sám dva stroje času… Jestli jo, bylo by to skvělý… všechno by se dalo vrátit, žádnej požár by nebyl, Vallerie by žila… Bill by se nezhroutil a z ničeho by se nemusel obviňovat. Vůbec mě tohle řešení nenapadlo. Myslel jsem, že když zmizela veškerá dokumentace, je po všem.

„To by bylo skvělý…“ vydechnu obdivně. „Ale jak jsi na tom finančně?“ zeptám se Fila, je mi jasný, že vyrobit novýho Bédu bude náročný na čas a jeho paměť, ale taky to bude něco stát. V ničem jiném mu nemůžu pomoct, tak aspoň takhle.

„Nevím, něco mám, to snad zvládnu,“ mávne rukou Filip. Nejspíš má zatím dost, tak to neřeší.

„Kde budeš bydlet?“ snažím se zjistit co nejvíc podrobností. Chtěl bych mu pomoct, rád bych těm dvěma šel v září za svědka a třeba i dělal kmotra jejich potomkovi.

„Než se zbavím tohohle,“ poklepe si na sádru, „budu u našich v Berlíně, ale pak… nevím, ještě jsem o tom neuvažoval,“ odpoví. „Seženu nějakou dílnu, kde se dá bydlet… potřebuju víc prostoru,“ přemýšlí nahlas. „Musím nakoupit počítače… vlastně všechno vybavení. Bude to pěkná pálka,“ uvědomí si konečně, že nejspíš bude naši pomoc potřebovat.

„Zítra ti pošlu na účet sto tisíc euro, kup za to dílnu, auto, počítače… všechno, co k tomu budeš potřebovat. Bude mi stačit, když se občas ozveš a dáš vědět, jak jsi s tím daleko,“ ujistím ho.

„Díky,“ poprvé se na mě dneska opravdu usměje, je vidět, že když jeho budoucnost nabírá jasnější obrysy, jeho životu se vrací smysl… má zase proč žít.

„Nemáš zač. Jen prosím tě… Billovi o tom zatím neříkej, bude to jen mezi námi, nechci, aby si dělal zbytečný naděje. Znáš ho, jak je hned ze všeho nadšenej… kdyby to nevyšlo, bylo by to pro něj hrozný zklamání. Až to bude vhodný, řeknu mu to sám.“

*-*-*

Cestou za Billem jsem se zastavil v trafice, chtěl jsem vědět, co se o tom všem píše. Máma mi včera volala, že Valleriin otec někde v médiích prohlásil, že za všechno můžeme my s Billem, že to byla naše nedbalost, takže se pomalu ale jistě rozjela kampaň proti nám. Nakonec je asi lepší, že je Bill zavřenej v nemocnici, nedostanou se k němu takovýhle hnusárny, stačí, že se obviňuje sám. Samozřejmě hned první noviny, na který se mrknu, o tom píšou. Dívám se jen na titulky a úplně mi to stačí.

„Tragédie v domě dvojčat Kaulitzových! Kdo za to může?“

„Dcera slavného genetika zemřela v plamenech.“

„Zabili mi dítě! Držitel Nobelovy ceny za genetiku obviňuje slavná dvojčata ze smrti své jediné dcery!“

„Nervový kolaps Billa Kaulitze! Konec Tokio Hotel?“

A sakra… takže už vědí, že na tom Bill není moc dobře, ale to se dalo čekat. Zhroutil se ve výtahu, chodba byla plná lidí a byl by div, kdyby nás někdo z nich nepoznal. Na pokoj k němu nikoho cizího nepustěj, to jsem zařídil, najal jsem ochranku, aby ho hlídali, vlastně tak trochu i kvůli Valleriině otci, ale utajit, kde leží, to prostě nešlo. Už aby to nejhorší bylo za námi a mohl jsem ho vzít domů. Vall má za týden pohřeb, tam určitě vítaný nebudeme, to je zcela jistý, a mám dojem, že Filip taky ne. Hněv jejího otce se vztahuje i na něj, nijak zvlášť si nepadli do oka, takže teď si má na kom vylívat svůj vztek a žal.

„Ahoj, mami,“ vytáhnu z kapsy telefon a zajedu ke krajnici. Zapomněl jsem ho dát do handsfreečka. Nesmím si teď dovolit sebemenší střet s policajtama, všechno by nám to připsali na účet, tak radši zastavím. „Tak jak se se špuntem máte?“ vyzvídám. Dejv je už druhý den u babičky a dědy, protože Sabine musela do práce. Jsem rád, že se o něj postarají, teď by Billa vidět neměl. Myslím, že by svýho věčně rozesmátýho taťku ani nepoznal.

„My se máme dobře, ale co vy? Jak to zvládáte? Co Bill?“ soucitně se ptá mamka.

„Ale jo… jde to. Jedu zrovna za ním, tak ho budu pozdravovat, jo? Až se to zlepší, dám určitě vědět, zatím je to pořád stejný. Dopujou ho práškama. Máš tam někde kolem špunta?“ slyším, jak v pozadí ječí zvonivej hlásek, už se mi po něm stýská, po raubířovi.

„Jo, hrajou si s dědou, hned ti ho dám,“ odpoví máma, a vzápětí slyším, jak na něj volá.

„Haló,“ ozve se ten náš malej poklad. Hned je mi líp, když slyším jeho hlas. Balzám na duši…

„Čau, prcku, co děláš? Mučíš dědu nebo kočku?“

„Dědu,“ hned vyhrkne upřímně. „Hrajeme si na indiány, děda je náčelník Starej sandál a slíbil mi, že mi vyrobí opravdickej totem. Nevíš, co je to totem, strejdo?“ vyptává se, nejspíš mu to děda nechtěl prozradit, aby to bylo překvapení. Nebudu mu to kazit.

„Tak to nemám tušení, Malý péro, uvidíš, až ti ho děda vyrobí.“ Hned bych si hrál s nima.

„Hmmm… odpoledne, až se vyspinkám, tak půjdeme k rybníku,“ hlásí mi a je slyšet, jak je nadšenej. „Scotty půjde taky.“

„K tomu bahňáku za vsí? No potěš… ať tě nekousne hovado,“ varuju ho, protože tenhle hmyz tam má snad někde v okolí bojovou základnu. Vždycky jich tam lítaly stovky a Bill tam kvůli svojí alergii nemohl chodit.

„Hovado? Co to je?“ diví se špuntík.

„Taková velká moucha, co si na tebe sedne a štípne tě,“ vysvětluju.

„Aha… ale babička mě namaže, aby mě neštípla, že jo, babi?“ nejspíš se ujišťuje, že mu nic nehrozí. Je zvyklej na repelent, když jdou do lesa, na tohle je babička pečlivá. „Děda říkal, že mě naučí plavat,“ chlubí se Dejv. „Prej to budu umět natošup, až mě tam hodí,“ vytahuje se, ale asi mu nedochází, jakou metodu učení má jeho roztomilej dědeček na mysli. Bože můj… já toho Gordona roztrhnu, jestli ho tam fakt hodí… ať si mě nepřeje.

„Doufám, že jde s váma i babička,“ ujišťuju se, protože je mi jasný, že ta by ho zkrotila. Nenechá si přece utopit jedinýho vnuka.

„Jo, babička říkala, že má sice starý plavky a je v nich strašně tlustá, ale než by nás pustila samotný, tak radši půjde s náma. Kachnám prej její špeky nevaděj. Udělá s sebou svačinu, abysme jí tam neumřeli hlady,“ opakuje zřejmě přesně slova naší mámy, jako bych ji slyšel. Ta jak může, hned se snaží všechny vykrmit. „Dáš mi tátu?“ zeptá se Dejv nečekaně, až mě to zaskočí.

„Ne, Daví… nemůžu, táta tady teď není… on… pracuje, víš?“ zalžu mu. „Až bude mít čas, tak ti zavolá, jo?“ snažím se to zahrát do autu.

„Hmmm,“ smutně zahučí Dejv. „Tak já jdu koukat na ten totem, jo?“ vrátí se mu nadšení v hlase, když si vzpomene, jaký ho čeká dobrodružství.

„Jasně, pozdravuj dědu a neutop se. Dej mi ještě na chvíli babičku, jo?“ ulevilo se mi, že se dál neptal.

„Babí, strejda tě ještě chce,“ ani se nerozloučí a už běží za dědou.

„Copak, Tome?“ ozve se zase máma.

„Vyřiď tomu svýmu Starýmu sandálovi, že jestli nám kluka utopí v bahňáku, že si to s nim vyřídím,“ směju se u toho, když ji nabádám, aby dala na ty dva pozor.

„Neboj… mám to pod kontrolou, znáš ho, dělal si z kluka srandičky,“ ujistí mě máma. „Jdu dodělat oběd, pak šoupnu Dejva do postele a odpoledne jdeme plavat. Mám pro něj kruh a rukávky, takže nemusíš mít strach. Pozdravuj Billa, doufám, že se z toho brzy dostane, je mi ho líto, broučka… A ty se taky drž, nenech se rozhodit těma novinama, jsou to blbci, už to přece znáš,“ nabádá mě máma. Slíbím jí, že na to budu kašlat, rozloučím se, ještě pošlu na dálku pusu Davídkovi a zavěsím. Musím vyrazit na kliniku, Bill už na mě určitě čeká, i když vlastně nevím, jestli o mě vůbec ještě stojí. Je tak apatickej, že mám skoro dojem, jako by mě snad přestal i milovat. Doktor sice tvrdí, že je takovej díky tlumícím lékům, který mu dávaj, ale stejně… je to divný. Takhle ho neznám.