autor: Áďa
Středa – den sedmý
Zachmuřenou krajinou po rovné silnici svištělo veliké auto, mířící přes lesy, louky, města i vesnice do horského útočiště. Vládlo naprosté ticho, Gustav se usilovně soustředil na řízení a Tom se snažil urovnat si v hlavě myšlenky, ale šlo mu to jenom ztěžka. Důkazy byly více než jasné. Kazeta nebyla žádný žert a hodinky, obkružující Gustavovo zápěstí, počítaly hodiny, minuty a vteřiny, které Toma dělily od smrti. Neustále na to myslel. Jak asi zemře? Katie, Josh i ostatní, kdo kazetu v minulosti viděli, byli nalezeni se znetvořenými obličeji. Bude to bolet, nebo naopak neucítí nic? Tom se zachvěl, když Gustav zastavil v cíli jejich cesty a pronajal jim chatu číslo dvanáct.
„Slunce právě zapadalo, tak jako teď,“ poznamenal Tom, když v chatce, náhle podivně klidný a uvolněný, pozoroval, jak žhavé sluneční paprsky ozařují veliký osamělý strom. „Paprsky pronikaly skrz listí a vypadalo to, jako by strom hořel. To bylo před týdnem, když jsem si tu poprvé pustil tu kazetu.“
Otočil se na Gustava, který ho nervózně sledoval.
„Je konec, Gustave,“ oznámil mu smířeným hlasem. „Prosím, postarej se o Aidana – „
„Pomůžu ti se o něj postarat, ale budeš se o něj starat ty, rozumíš?“
„Je konec, musíš něco vymyslet – „
„SPOLU něco vymyslíme, ano?“ vybuchl Gustav. I když tomu tajemství okolo kazety věřil, ta smrt se mu zdála až příliš velkou kravinou. Nedokázal v té beznaději, že se vrátili na úplný začátek, poslouchat, jak Tom smířeně mluví o své nadcházející smrti, jako by se nechumelilo.
„Něco nás sem dovedlo, Tome! Něco tu musí být a něco nám musí poradit, co teď máme dělat! Třeba… třeba tenhle telefon!“ zaburácel a vytrhl telefon ze zásuvky a zatřásl jím, začal být absolutně nepříčetný, téměř až smyslů zbavený. „Prozraď nám to, ty… tyyy…“
Nevšiml si, že ve své zuřivosti převrhl a rozbil vázu s mnoha skleněnými kuličkami uvnitř. Ale Tom si všiml, jak kuličky, místo aby se na zemi zastavily, se začaly formovat do tvaru šipky.
„Gustave,“ hlesl a rozechvěle ukázal na šipku, směřující ke křeslu.
Gustav rychle odhrnul křeslo, odstranil koberec… a oba na podlaze spatřili do dřeva vypálený kruh. Gustav popadl sekeru na dříví, ležící u krbu, a začal zuřivě sekat do podlahy, až se mu nakonec podařilo několik prken uvolnit a vytrhnout. Seskočil dolů, pomohl Tomovi… a oba zůstali na okamžik bez dechu, když před sebou viděli studnu. Kamennou studnu, jejíž víko bylo zcela odhrnuto a ani jeden z nich neviděl ani s pomocí baterky na dno. Beze slova na sebe pohlédli, Tom uchopil kámen, natáhl ho nad studnu a pustil ho. Trvalo velice dlouho, než k jejich uším dolehlo slaboučké šplouchnutí, studna tedy musela být velice hluboká.
Jelikož byli oba dole a nevnímali čas, neuvědomili si, že právě udeřila hodina, kdy Tom pustil video. Neviděli, že se nahoře v chatě sama od sebe zapnula televize, kde naskočilo černobílé zrnění. Neslyšeli tlumené, ale děsivé šumění. Neviděli, jak se z poličky, na níž televize stojí, uvolňují hřebíky, aby televizi pomalu, ale jistě umožnily sklouznout po prkně až ke studni…
Zpozorněli, když se ze dna studny začalo ozývat něco jako bzučení, které stále sílilo. Oběma se v očích rozsvítil strach. Ze studny náhle vyletělo cosi jako roj much nebo vos. A do Toma znenadání vrazila televize. Tom zděšeně vykřikl, Gustav, který po něm chňapl, však jenom nahmatal prázdný vzduch, zatímco nářek kamaráda mu zněl v uších čím dál slaběji, jak se od něj Tom ztrácel…
Chvíli se jenom bezvládně vznášel na vodní hladině, dredy rozprostřené kolem hlavy, tváří ke dnu, jako by si snad pádem vyrazil dech. Najednou ale otevřel oči a s prudkým kašláním se vynořil. Voda nebyla moc hluboká, sahala mu přibližně po hruď, když se nohama postavil na dno. Zmateně se rozhlížel kolem sebe. Viděl, jak jsou kamenné stěny jako by poškrábané, a o chvíli později našel zlomený nehet. Záhy se mu vybavila scéna z kazety, kdy se lámal nehet o špičatý předmět… Zavřel oči, jak ho při té myšlence zamrazilo v zádech, pak ale zaslechl, jak ho Gustav zoufale volá.
„Tome! TOMEEE!“
„Jsem tady!“ zvolal v odpověď a zvrátil hlavu do záklonu, aby viděl nahoře velice vzdálený svit baterky. „Nic mi není! Doufám,“ hlesl poslední slovo stěží slyšitelně.
„Tome, vydrž! Doběhnu pro pomoc!“
„Rychle!“ vykřikl Tom.
Poté, co se Gustav vzdálil, se ho začínal zmocňovat děsivý pocit. Jako by tu na něj někde něco číhalo. Nervózně zaklonil hlavu, aby se podíval k východu… a ztuhl jako solný sloup. Víko studny se samo od sebe začalo zatahovat a zavírat!
„Gustave? Gustave! GUSTAVE, POMOC!“
Nikdo ale na jeho naříkání nereagoval, Gustav už byl totiž z chaty venku a běžel ke správci, aby mu pomohl zavolat někoho, kdo by Toma z té neskutečné hloubky vytáhl. Dredatá postavička ve vodě tedy jenom tiše vzlykla, jak její srdce zaplňoval strach… Pak ale Tom najednou zamrkal. Měl pocit, že ve vodě něco vidí. Že se k němu vznáší něco bílého a černého a rozevlátého. Natáhl roztřesené ruce. Jako by se snad dotkl něčího těla… a vzápětí vyjekl hrůzou, když to něco nadzvedl na hladinu. Byl to totiž Bill. Ležel zcela bezvládně, jako by jenom spal, rty měl sevřeny do tenoučké linky a směrem ke dnu jej tížily vodou nacucané dlouhatánské vlasy a bílá noční košile. Tom rozechvěle zavřel oči a najednou, jako by se ocitl v jiném světě. Přihlížel nějakému činu…
U studny, která ještě nebyla zastavěná chatkou, přesto to však byla právě ta, v níž se Tom nyní nacházel, stál Bill. Opíral se štíhlýma rukama o její kamenný okraj a zamyšleně hleděl do dálky, když se za ním najednou objevila Ann Morganová, svírajíc něco za zády. Pomalu přistoupila těsně za Billa.
„Že je tady krásně, Bille?“
Bill neodpověděl, jenom téměř neviditelný pohyb hlavou svědčil o tom, že matčina slova slyšel.
„Neboj,“ promluvil konejšivý hlas Ann. „Zase bude dobře…“
Znenadání omotala Billovi kolem hlavy kus černého igelitu. Chlapec se ani nezmohl na obranu. Jenom sebou párkrát škubnul, než Ann jeho tělo přestala rdousit a srazila jej hluboko do studny v domnění, že své adoptované dítě zabila. Netušila však, že Bill je živý. Že vnímá celou cestu, celý dlouhý pád. Že se na dně studny zmítá, snažíce se vyprostit z igelitu… a když se mu to konečně povedlo, jeho hnědé oči spatřily vysoko nad sebou jasný světelný kruh ve tmě, jak Ann dovřela víko studny.
Bill se začal zmítat. Křičel, naříkal, usedavě plakal. Snažil se ze studny vylézt po kamenných stěnách, vždycky ale vylezl jenom pár centimetrů, načež se ozval ošklivý zvuk poté, co se mu postupně lámaly všechny nehty a jeho prsty bezvládně sklouzly, tak jako tělo, do studené vody, nechávajíc přitom na stěnách krvavé šlince z odřenin. Statečně se držel, aby přežil. Nedokázal to však dlouho. Vydržel pouhých sedm dní, než zabořil hlavu do dlaní. Tolik potřeboval cítit něčí lásku… Když ho dali k adopci, tak to vypadalo, jak rádi se o něj Morganovi budou starat… a matka jej takhle ošklivě zradila. Zabila jej, aniž by mu dopřála to jediné, to obyčejné, po čem jeho mladá duše tolik lačnila. Pouhou obyčejnou upřímnou lásku. Ten pocit, že jej nikdy nikdo neměl rád, Billa nakonec zabil. Jeho duše však žila dál, nemohla dojít klidu. Chtěla se mstít. Stvořila proto kazetu, kterou podsouvala lidem, aby je mohla po sedmi dnech plných hrůzy a temnoty, kterou ona sama v kruté beznaději prožila ve studni, zabít. Ta smrt jí pocit lásky vynahrazovala…
Tenhle člověk byl však pro Billa výjimkou. Jeho přízrak zabíjel lidi přesně v minutu, kdy uplynulo oněch sedm dní tím, že se před nimi objevil a odhrnul si vlasy z obličeje, jeho plamenný pohled nikdo nepřežil, všichni zemřeli děsivou hrůzou. Ale z Toma cítil něco jiného. Ten jako jediný pátral po jeho minulosti. Proto využil příležitosti a začal jeho synovi podsouvat výjevy ze svého života, aby Toma posunul ještě dál. Chtěl mu ublížit, velice moc, ale taky cítil, že možná by právě u něj mohl najít to, co v životě tolik hledal. Proto se rozhodl jej otestovat. Nechal televizi sjet dolů, aby Toma srazila do studny, a místo aby ho teď zabil, ovládl své tělo a nasměroval jej na hladinu, aby viděl, jak se jeho poslední naděje zachová…
Tom prudce rozevřel oči. Prudce dýchal, jako kdyby uběhl snad stovky mil. Nevěděl, kde se v něm brala ta jistota, ale věděl, že ač o tomhle příběhu nikdy nikde nezjistil ani zmínku, tak se to skutečně stalo. Soucit k Billovi, který v něm klíčil už od doby, kdy prosil lékaře o setkání s maminkou, se jenom prohloubil a Toma teď v očích pálily jak slzy lítosti, tak slzy vzteku. Proboha… jak mu to mohla Ann udělat? Tolik toužila po dítěti a nakonec mu jeho mladý nevinný život sebere… Sklopil pohled k bezvládnému tělu, které stále svíral v náručí.
„Už je dobře, Bille,“ zašeptal a políbil chladné, od vody vlhké čelo.
A Bill náhle ucítil, jak se mu do rukou a nohou vrací cit. V tu chvíli úplně zapomněl na veškeré vraždy, které jeho zraněná duše působila. Zapomněl na to, že kdy stvořil tajemnou zlověstnou nahrávku. Poslední, co si teď pamatoval, bylo, jak padá do studně a nemůže se z ní dostat. Jak sedmý den pláče a umírá v naprostém osamění…
„Mami,“ hlesl ustrašeně a pootevřel oči, na nichž se uhlově černé linky rozpíjely pod přílivem slz strachu a zármutku.
„Ššššššt,“ zašeptal Tom a jemně začal tím lehoučkým tělíčkem nadnášeným vodou pohupovat. „Nic se neděje… Už je dobře… Jsi v bezpečí.“
Bill otevřel oči naplno. Viděl, jak se nad ním sklání chlapec? nebo spíš mladý muž? s dredy a ustaraným pohledem. Měl pocit, jako by ho už někdy viděl, ale každopádně si nedokázal vzpomenout, kdy a kde. Tomův polibek totiž zcela nenávratně potlačil jeho pomstychtivou stránku duše, která mu jednoduše nadobro vymizela z paměti. Setrval jenom strach a ta špetička důvěry, kterou vždy lidem dával, aby pak za to trpěl.
„Kdo… kdo jsi?“ kuňkl polohlasem.
„Jsem Tom.“
„Já… já jsem Bill. Bill Morgan.“
„Já vím,“ pousmál se Tom. Měl sice v posledních hodinách strach a podezření, že Bill je hlavní dominantou těch vražd, teď se ho však vůbec nebál, naopak věděl, že mu tohle slaboučké vyplašené stvoření neublíží. Kdyby jen tušil, že by skončil stejně jako ostatní, kdo kazetu viděli, kdyby se nebyl rozhodl věnovat Billovi svou lásku! Že to byla právě z něj sálající láska a soucit, kdo v Billově duši zabil veškeré nesmrtelné zlo, které se v ní usadilo! Jen díky němu se prokletí zlomilo a z Billa byl teď obyčejný smrtelný člověk, který by nedokázal ublížit mouše.
„Je mi zima,“ fňukl tiše Bill a bezděčně se ke svému zachránci přitulil, přičemž se Tomovi rozbušilo srdce. Nechal Billa, ať si položí hlavu na jeho rameno a konejšivě jej hladil po zádech…
O něco později na něj zavolal Gustav, který za pomoci správce přivolal hasiče, a ti teď Tomovi spouštěli lano, protože na žebřík byla studna až příliš hluboká. Tom si provaz omotal kolem pasu a pevně sevřel v náručí Billa, který buď usnul, nebo ztratil vědomí, jelikož nejevil známky života, avšak srdce mu tepalo. Gustav byl v první vteřině vyděšený, když se spolu s Tomem ze studny vynořil i Bill, po počátečním šoku mu však pomohl chlapce odnést do auta, položit jej na zadní sedačky a přikrýt dekou, kterou vždycky v autě vozili. Teprve tady, když už nasedli i oni dva, Tom se Gustavovi svěřil s vizí? vzpomínkou?, kterou měl ve studni, když vytáhl Billovo tělo. A až nyní oba skutečně vytušili pravou podstatu Billovy, nyní již pohřbené, pomstychtivé povahy.
„Jak je to ale možné?“ ptal se Gustav a přemítal, zatímco pozorně sledoval silnici před sebou. „Když si to vezmeš z logického hlediska, tak prostě vraždit nemohl, protože to duchové prostě nedokážou, neexistují!“
„Já nevím,“ pokrčil rameny Tom. „Já bych to nezamítal, vždyť co my víme, co existuje a co ne? Ale každopádně, jeho se ptát nebudu. Jsem rád, že na to pravděpodobně zapomněl, nechci mu to připomínat. Nemusí se z něj stát vraždící monstrum jenom kvůli obnoveným vzpomínkám…“
„A proč vlastně zabíjel?“ zeptal se Gustav. „Čeho tím docílil? Co tím sledoval?“
Tom se na chvíli odmlčel.
„Chtěl jenom lásku,“ hlesl po chvíli. „Vždyť u Morganových si prožíval peklo, zavřeli ho do stodoly a neměli ho vůbec rádi. Tak se tímhle mstil. A přitom hledal někoho, kdo by s ním soucítil. Kdo by ho měl rád. Vždyť kdybych tohle já neudělal, tak jsem teď už dávno mrtvý.“
Autem se opět rozlehlo ticho, jako když jeli do útočiště před několika hodinami. Teď to však bylo ticho odpočinkové, unavené, nikoliv napjaté a děsivé. Tom se co chvíli ohlížel na hluboce spícího Billa. Jeli rovnou domů. Poslal matce smsku, jestli si Aidana nemůže u sebe několik dní nechat, a poté, co ji potvrdila, tak se jeho srdcem rozlil krásně hřejivý pocit. I když je poněkud starší, než Bill, tak ho naučí znovu žít. Naučí ho vnímat svět a jeho krásu… a dokáže mu svou lásku. Už od prvního okamžiku, kdy ho viděl v zrcadle, se do něj zamiloval a teď, když zjistil, že to křehké stvoření je ve skutečnosti tak moc bezbranné, rozhodl se, že na něj dá pozor a bude střežit každý jeho krok, přičemž udělá vše, co bude v jeho silách, aby Bill byl šťastným člověkem.
Nechal Gustava, aby mu pomohl donést Billa do postele, načež šel svého kamaráda doprovodit. Na okamžik ho objal.
„Děkuju,“ zašeptal. „Bez tebe bych to nezvládl, moc jsi mi pomohl.“
„Nemáš za co,“ ujistil ho Gustav a vesele na něj mrkl. „Od čeho jsou přece kámoši? Ale abych se přiznal… bál jsem se o tebe jako nikdy předtím.“
Tom na něj dojatě pohlédl.
„Díky,“ hlesl ještě jednou.
„V pohodě,“ mávl Gustav rukou, otočil se a vyrazil směrem k autu. „Tak hodně štěstí s Billem!“
Když auto zmizelo, šel si Tom konečně lehnout. Natáhl se na bok a pozoroval přitom Billa, jak tvrdě spí. V hlavě mu zněla slova lékařů. On nikdy nespí… Jistě, teď už to chápal, pokud jej ovládalo zlo, nemohl spát. Jen, ať si to teď vynahradí. Ani nevnímal, jak jeho unavená hlava klesla hluboko do polštáře a později se pokojem neslo jeho tiché pravidelné oddechování…
autor: Áďa
betaread: Janule
Jako upe tady brečim. Tohle mi upe wyrazilo dech. Byl to nádhernej díl nádherný powídky, jen doufám, že už se nemusím bát…
Omg to bylo užasný.. dáál 🙂
Tywe XD Uz sa asi dej k povodnemu deju kruhu nevrati, ze ne XD
Ale super obmena, ten konec jednotky original sa mi neloobi, je to tam take :-/ No proste utnute :-/
Doofam ze tvoj konec bude lepsi 😀
wáá dokonaLost..nemám slow!<3
Nádherný ♥ Tady už to není jako v tom filmu a to je dobře ♥ Tenhle díl se ti povedl asi nejvíc – i když všechny jsou boží ♥
Nemám co říct, krásné ♥
Áďo provolávám ti slávu…a zároven tě VARUJU! Jeslti se tu za chvíli oběví poslední díl tak to tu někdo nepřežije:-((( Ale jako tento díl byl úúúúúúúúúžasnýýýý! Já prstě miluju tvoje povídky:-))
a jéje… Sam, někdo prý nepřežije, čeká vás už jen poslední díl… a moc vám všem děkuju za komentíky, dělají mi radost 🙂
dokonalý… x)) byla sem strašně zvědavá, jak se Billi změní a tohle mě dostalo… x)) chudáček, takhle hnusně umřít…. se ani nedivim, že se mstil, ale zase ty nevinný lidi za to nemohli…. sem ráda, že to takhle dopadlo a není to přesně podle filmu… x)) sem zvědavá na další dílek… x))
Jak čtu o tom jak spí tak se mi chce taky xD
Jenom jeden díl????!!!! Ok, někdo nepřežije…Áďo, běž si zařídit pohřeb at je všechno připravený:-D
super Aďulko! Jen tak dál…doufám, že mi právě zmizely chvíle hrůzy..xD
Oh, takhle povídka je úplně galaktická, já na ni ujížním! Tak jako na všem, od tebe! Škoda, že už bude jen poslední díl, ale povím ti, já si ji čtu vždycky večer před spaním a pak mám taky pěkně nahnáno :D. Kdyby se to podle tebe natočila, jako film.. krucipísek, to bybyl horůrek :))
Celkom mám strach čítať poslednú kapitolu. Táto je úplne nádherná. Nechcela by som aby sa niekomu niečo stalo. Predsa len,zlo nikdy nespí. Možno ešte niekde striehne, ako to už v hororoch býva. Ale toto je skvelé. Tak ja si nalejem pohár vína a pustím sa do tej poslednej.