autor: Majka
Už podruhé a tentokrát o mnoho rázněji zabušil Tom na zavřené dveře záchodové kabinky patřící k restauraci, kam si celá kapela společně s manažerem a zástupcem jejich nahrávací společnosti vyšli na oběd.
Billovi se s nimi nechtělo a do poslední chvíle hledal všemožné výmluvy, ale David byl nekompromisní. Doslova svému svěřenci nařídil, aby se koukal obléknout a za půl hodiny čekal připravený v hotelové hale. Bill se po jeho odchodu ještě nějakou chvíli vztekal a v očích ho pálily slzy ponížení, ale věděl, že v tomhle případě musí uposlechnout.
Tom celému jejich výstupu jen s nesouhlasným výrazem přihlížel.Tušil, proč se jeho bráška tak vehementně brání společnému jídlu… a když se Bill po pozření posledního sousta celý bledý zvedl od stolu a napůl úst utrousil poznámku o toaletách, nabyl jistoty. Právě proto se i on sám po chvíli sebral a s omluvným úsměvem zamířil za svým dvojčetem.
„Bille! Sakra, otevři, slyšíš!“ Byl rád, že v prostorné, luxusními dlaždičkami obložené místnosti, bylo liduprázdno, těžko by někomu vysvětloval, proč se domáhá vstupu do malé kabinky za svým bratrem. I když… náhodnému svědkovi by asi bylo brzy jasné, že černovlasý mladík tam nešel jen vykonat svou obvyklou potřebu…
„Tome… prosím, nech mě být…“ Poslední slovo vyřčené skoro plačtivým hlasem zaniklo v hlasitém dávivém zvuku, jehož příčinu už Bill nedokázal déle zadržet.
Tom na druhé straně dveří ztuhl a jeho ruka, odhodlaná znovu dát najevo netrpělivost svého majitele, ustrnula v půlce pohybu.
„Bože můj…“ Tentokrát se zmohl jen na tichý šepot. Zíral na stále ještě zamčené dveře a jeho počáteční zlobu pomalu vystřídal strach. To, že měl už delší dobu podezření, ještě neznamenalo, že byl připravený čelit tak přímo podané realitě.
Ze strnulosti ho probudilo až hlasité spláchnutí a šustivý zvuk ukončený tlumeným žuchnutím.
„Bille! Jsi v pořádku? Prosím, otevři už… Bille!“
Konečně zaslechl váhavé cvaknutí zámku. Prudce otevřel dveře a pohled mu padl na bratra sedícího na zemi vedle záchodu. Zakloněnou hlavou se odevzdaně opíral o stěnu za sebou, ztěžka oddechoval pootevřenými ústy, černé linky pod zavřenýma očima měl rozmazané slzami… Vypadal vyčerpaně.
„Billí… proboha, co mi to děláš?!“ Tom klesl na kolena vedle svého dvojčete a vzal jeho ruce do svých. Emoce jím cloumaly, strach se teď mísil s lítostí a potřebou ochraňovat to křehké stvoření před sebou, které pro něj bylo nejdůležitější osobou v jeho životě.
Bill ještě nějakou dobu nereagoval. Celý se nekontrolovatelně chvěl, hrudník se mu splašeně nadzvedával a zase klesal. Teprve po chvíli se jeho dech ustálil a on vděčně stiskl Tomovy teplé dlaně. Věděl, že má co vysvětlovat, ale neměl odvahu podívat se bratrovi do očí.
„Promiň, Tomí… ale já už to nedokážu zastavit… nejde to…“ Mluvil potichu a po bledých lících mu stékaly další slané kapičky.
Tom se dotkl jeho obličeje, aby mu je setřel, a jako by si teprve nyní, svým dotykem, uvědomil, jak propadlé má tváře. Sjel pohledem na Billovy ruce skryté pod dlouhými rukávy černé mikiny. Trochu zaváhal, než jeden z nich vykasal… a vydechl překvapením. Jestli bylo už předtím jeho dvojče štíhlé, tak teď byl opravdu jen kost a kůže. Tom si snažil vzpomenout, kdy naposledy viděl Billa alespoň částečně svlečeného, nebo třeba jen v tričku s krátkými rukávy… nedokázal si to vybavit. Do mysli se mu jako ostrý trn zapíchly výčitky svědomí. Je to přece jeho bratr, jeho dvojče, jak to, že si nevšiml mnohem dřív, co se děje?
Bill jakoby mu četl myšlenky: „Nechtěl jsem, abys o tom věděl.“ I přes slzy se hořce pousmál, když si vzpomněl na všechny ty malé podvůdky a lsti, kterých se během posledních několika týdnů vůči svému bratrovi dopustil, jen aby si udržel svoje tajemství. Věděl naprosto jistě, že Tom by nesouhlasil s tím, co dělá…
„Ale… proč? Bille, vždyť… ty přece nic takového nemusíš… nemůžeš dělat… já… nechápu to!“ Nemohl přestat zírat na Billovu tenoučkou paži, vypadal vyděšeně. A zděšení taky skutečně cítil…
„Proč? Proč?!? Tome, přece víš, jak jsem vypadal po tý operaci. Po těch práškách, který do mě cpali! Byl jsem jak… jak…“ Billovi rozrušením přeskočil hlas. Zoufalství v jeho řeči nešlo přeslechnout. Konečně se svému bratrovi podívat zpříma do očí.
„Já… nemohl jsem být takový… nikdo mě takového nechce vidět. Dokonce i ty jsi o mně řekl, že mám tváře jako… křeček.“ Poslední větu už zase skoro zašeptal a stydlivě sklopil hlavu.
„Tak jsem začal… míň jíst,“ dodal ještě směrem ke svým nohám sotva slyšitelným hlasem.
Tom na něj nevěřícně zíral s otevřenou pusou. Z celé bratrovy řeči mu – trochu sobecky – utkvěla v mysli jediná věta…
„Ale já… nemyslel jsem to tak… byla to sranda! Bille, to přece… ty přece víš, že jsem to nemyslel vážně!“
Těkal očima po Billově tváři a hledal v ní ujištění, že to nebyla jeho chyba, že on není tím důvodem, proč si Bill tolik ubližuje.
Bráška se na něj smutně usmál a něžně ho pohladil po tváři. „Já vím, Tome. Vím to.“ Nikdy by mu nepřiznal, že Tom a jeho zdánlivě nevinná poznámka skutečně BYLI tím důvodem, proč s tím vším začal.
autor: Majka
betaread: Janule
smutný…dáále x(
no to snad ne….honem dál…
Je to smutný,ale to se mi právě líbí takže honem pokráčko 🙂
pěkný,nikdy by mě nenapadlo,že tohle někdo o Billovi napíše…tahle povídka mě bude zajímat…Donedávna sem trpěla stejným problémem a někdy ještě trpím..
Hele, dáááál!!!! 😮
Tome, Tome, ty tvoje srandičky… =/
xD krásný dílek, honem dále ♥
Takový temata mám strašně ráda… autor se tím dotýká tvrdé reality a lidi si z toho vemou ponaučení….
Děkuju za komentíky 🙂
S Janulí jsme si dohodli na 5-tidenním intervalu uveřejňování, tak jen doufám, že to budu nějak zvládat 🙂
Majko – překrásný, tvoje povídky jsou prostě úžasné 🙂
Bill chce asi nafackovat