autor: Áďa
Tom
Měl jsem pocit, že snad musím být v ráji. Určitě jo, jinak by se nedalo vysvětlit tolik štěstí, kolik teď cítím. S Billím jsme se usmířili, jeho „zranění“ se během několika dnů spravilo a teď jsme oba na téhle odstrčené, světem zapomenuté chalupě, blbnuli jako malé děti. Bouřlivé noci plné vášně střídaly hravé dny plné říjnového sluníčka. Les kolem nás hrál všemi barvami, a Bill dokonce lítal kolem koní jak radioaktivní rybička. Ať už po vlastních nohou, nebo kolikrát jen tak z hecu vyskočil na neosedlaný hřbet a trošku ty ušáky provětral. Poprvé od Sillyho smrti a pobytu ve sklepě byl opět šťastný… Aby taky ne, divil bych se, kdyby v něm cit pro koně odumřel nadobro. Věnoval jim takovou dobu a vkládal do citu k nim celé své srdce, nemohl prostě zapomenout. A co bylo nejhorší, že mě kolikrát k těm svým bláznivinám dokázal vyhecovat tak moc, že i já jsem se už s těma čtyřnohýma salámama skamarádil. Jako samozřejmě neexistovalo, že bych byl do nich takovej blázen jako Bill, ale už mi nedělalo problémy se kolem nich pohybovat a sem tam s nimi laškovat…
„Že mě nechytíš?“ ozval se radostný hlásek a já jsem viděl, jak Bill, ležící vedle mě na dece a dosud si spokojeně pohrávajíc se stébly trávy, okamžitě po téhle provokaci bere nohy na ramena, přičemž se však za mnou neustále ohlížel. Z očí mu přitom sršely veselé jiskřičky.
„Bille! Máš pravdu, nedohoním, protože mi to nedovolí moje pokakaný revma,“ hrál jsem ze sebe na chviličku chudáčka. Komu by se taky mělo chtít někam utíkat, když je mnohem lepší ležet na dece poblíž ohrady a vyhřívat se na sluníčku?
„Nechytíš, nechytíš!“
„Jo, máš pravdu, nechytím, stačí?“
„A stačí tobě říct, že tomu, kdo mě chytí, budu celý večer masírovat zádíčka?“
Já ho přerazím, hajzlíka malýho!!! Moc dobře ví, jak chci dneska relaxovat, a on mě místo toho takhle bude zlobit! Ale jedno se tomu o deset minut mladšímu pískleti musí nechat. Ví moc dobře, na co slyším. Ač neochotně, začal jsem se tedy zvedat. Ze zad jsem se překulil na bříško, pomalu vystrčil zadek a dosedl až na paty, přičemž mi páteř směřovala k zemi, jak jsem nechal ruce natažené daleko dopředu, položené přímo na dece. Pak jsem pokrčil lokty a vzpomněl jsem si při svém protahování na „kočičku“, kterou jsme takhle dělávali ve školce vždycky, když jsme se vyspinkali. Bože, to byly časy… No jo, vlastně už tehdy jsem musel Billa vlastně chránit. Nevím, jestli měl už tehdy tak veliký talent, nebo zda to v něm bylo geneticky zakódovaný, ale už ve školce ho ostatní děti neměly rády. Vždycky mu braly hračky a na písku mu sypaly tu hnědozlatavou sypkou hmotu do očí. No jo, už tehdy jsem ho podvědomě chránil, dobře si pamatuju, jak vždycky po obědě, když jsme usínali, tak jsme se my dva drželi za tehdy malinkaté ručičky. No a nakonec z něj vyrostlo takovýhle třeštidlo… Jeden by řekl, že když překročil třicítku, tak se už trošku zklidní, ale ne, jak se celkově říká, že chlapi nikdy nedospějou, tak to asi vymyslel někdo, kdo už tehdy věděl, že na světě bude jednou pobíhat můj malý nezbedný bráška. Bráška, který použije takovouhle lest k tomu, abych se i já musel zvednout na nohy…
Pomalu, ale jistě jsem tedy vstal, přičemž jsem zakroutil krkem tak, aby se ozvalo úlevné prokřupnutí obratlů, totéž jsem udělal i s klouby na rukou. Přece se musím pořádně protáhnout, když toho svýho šmejdíka budu prohánět, ne? Viděl jsem, jak stojí v bezpečné vzdálenosti a číhá na každičký můj pohyb. Zadíval jsem se mu do očí… a rozeběhl se, abych co nejrychleji zkrátil vzdálenost mezi námi. Evidentně nečekal, že budu tak rychlý, a když už jsem ho začal dohánět, překvapeně vypískl. Už se mi roztahovaly rty do škodolibého úsměvu, když vtom ten syčák udělal podlou a těžce zákeřnou věc. Hbitě, ladně a elegantně přeskočil ohradu, vymrštil se na hřbet nejbližšího koně a tam se na mě provokativně začal šklebit.
„Jakooo! Okamžitě slez!“ předstíral jsem vztekání se. „Tohle ale není fér!“
„Ale je,“ culil se ten zloprcek. „Hrajeme přece na honěnou, ale pravidla nikdo neurčil! Taaakže!“
Poslal mi vzdušnou pusinku a pobídl koně do rozpustilého cvalu. Já mu dám, zmetkovi! Terén už jsem měl zmapovaný, takže když jsem sledoval, kam uhání, tak mi bylo jasný, že se vynoří za stodolou. Proplížil jsem se tam, přičemž jsem vzal do ruky jedno z vodítek a připravil jsem karabinu. Ani jsem zpoza rohu nemusel vykukovat, dusot klusajících kopyt, který se blížil, mě nenechal na pochybách, co se děje. Zbystřil jsem. Kůň podle zvuku zpomalil do kroku a vypadalo to, že se co nevidět zpoza rohu vynoří…
„PŘEKVÁPKO!“ vykřikl jsem a dřív, než se Bill nebo kůň stihli leknout, přicvakl jsem voďák k ohlávce. Bylo to opravdu za minutu dvanáct, protože jakmile jsem to učinil, Bill polekaně vykřikl a kůň se postavil na zadní. Ale už mi neutečou, to je hlavní.
„A mám vás,“ spokojeně jsem se ušklíbl, zatímco Bill, který evidentně překonal počáteční šok, teď hodil až příliš hrdý a egoistický výraz. „Copak teď s vámi udělám?“
Dřív, než Bill stihl podniknout cokoliv na svou obranu, chňapl jsem ho za nohu a stáhl do mé vřelé náruče.
„Tak, a teď už mi neutečeš,“ zašeptal jsem mu naoko výhružně a lehce jsem ho hryzl do ouška. Okamžitě se začal cukat a vzpouzet, ale měl smůlu, jednou jsem silnější než on, byť jen o trošku, tak se s tím bude muset nějak vyrovnat. Zatímco jednou rukou jsem si ho přidržoval, druhou jsem odepnul vodítko a prudkým švihnutím jeho volným koncem do vzduchu, jsem poslal koně pryč. Opět jsem se vítězně podíval na Billa, který se mi stále snažil vyškubnout, ale marně. Donutil jsem ho zacouvat až k ohradě, kde jsem ho střelhbitě připoutal vodítkem k hrazení. Okamžitě začal ječet.
„TOMEEE! Jako nech toho! Hned mě pusť!“
„Jo, to zrovna,“ prohodil jsem ledabyle a kochal jsem se pohledem na jeho zmítající se tělíčko. „A ty mi zase vemeš roha.“
„Nevemuuu,“ fňukl. „Mně se to nelíbí, být tady takhle uvázanej!“
„Ale mně se to tak líbí, a to hrozně moc,“ zafuněl jsem mu do ouška, přičemž jsem položil ruku na jeho bříško. Sunul jsem ji stále níž, až pod jeho kalhoty. „Takhle seš totiž neuvěřitelně sexy a k sežrání.“
Zamrkal jsem na něj a on sebou přestal házet. Nasadil tentokrát výraz naprostého klidu a uvolněnosti.
„No dobře, tak jsi mě teda chytil, no,“ uznal svou porážku.
„A co za to?“ nazvedl jsem mu volnou rukou bradu, abych mu hleděl přímo do očí. „Nesliboval mi tady někdo masáž, když ho chytím?“
„Jo, to jo. Ale až večer,“ ušklíbl se na mě a vyplázl jazyk.
„Dobře,“ pousmál jsem se. „Ale mezitím musím využít příležitosti, že tě tady mám takhle krásně bezmocnýho, abys věděl.“
Zatvářím se jako by zle, aby věděl, že tou svou hrou mě neměl dráždit. Aniž bych z něj spustil oči, hravě si poradím s jeho páskem i poklopcem. Stáhnu mu kalhoty i s boxerkami a pohladím jeho penis, který se pod mou rukou okamžitě probouzí k životu.
„Tommy,“ zaprosí. „Rozvaž mě prosím… slibuju, že ti neuteču…“
„Nenene,“ zašeptám. „Před chvílí sis hrál ty, teď si budu zase hrát já.“
„Ale Tommy,“ zaskučí, když své prsty stisknu ještě pevněji a začnu pohybovat rukou.
„Copak? Nechtěl sis snad hrát na honěnou? Pokud se nemýlím, sám jsi před chvílí říkal, že nikdo neurčoval pravidla, podle kterých hrajem!“
„Ale – „
Umlčel jsem ho hlubokým polibkem a pohyby rukou jsem ještě více zintenzivnil. Vnímal jsem, jak se jeho tělo kroutí pod náporem slasti, kterou v něm moje šikovná ručička vyvolává. Miluju ho, zlatíčko moje malý praštěný… Dokonce se ani nezmohl na slovo, jenom zrychleně dýchá, jako by nikdy neměl přestat. Postupně jsem klesl na kolena a zhluboka jsem na jeho chloubu dýchl. To už Bill nevydržel. Zmítal se proti provazům a prosil. Prosil, abych už neprodlužoval jeho trápení… a já jeho prosbě milerád vyhověl. Nasál jsem jeho penis hluboko do úst a střídal jsem lehoulinké olizování s intenzivním sáním. To Billa dohánělo k šílenství. Začal proti mně přirážet tak, jak mu to jenom provaz dovolil, a už se vůbec nekrotil v hlasitých projevech. Ničemu to ani nevadilo, krom koní jsme tu beztak byli sami. A já z toho měl dobrý pocit, že svou práci konám dobře…
Bill udýchaně vykřikl a já ve svých ústech cítil jeho příchuť. No teda… to se nám ta hra na honěnou poněkud odchýlila od běžných normálů, které znají běžní civilisti. No ale my jsme si ani jeden nestěžovali. Poté, co jsem náplň svých úst spolykal a ještě jazýčkem věnoval péči celému Billovu klínu, aby nebyl z toho všeho upatlaný, tak jsem ho oblékl a milostivě jsem se ráčil ho konečně odvázat. Vzal jsem ho do náruče a chvilku jsem s ním houpal jako miminkem. Chňapnul mě kolem krku a už se nepustil.
„Ale jedno se ti musí nechat,“ řekl po chvíli, kdy jsme se na sebe jenom tak usmívali. „Pěkně jsi mě s tím provazem přečůral, netušil jsem, že na mě za tím rohem bafneš.“
„No jasně,“ zatvářil jsem se naprosto svatouškovsky. „To jsem prostě přece já, žejo? Tom Kaulitz, nejlepší z nejlepších.“
V tu chvíli jsem zaslechl významné odkašlání. Shlédl jsem do náruče na Billa a pošimral jsem ho. Okamžitě zaječel, ale brzy jsme oba zkolabovali v záchvatu smíchu. Byli jsme tak šťastní. Fakt to tady je balzám na duši. Miluju to tu a jsem nadšený, že mě to vůbec napadlo, výlet sem. Kam se na tohle hrabe exotický moře! Ruku v ruce jsme se vrátili k dece, kde jsme sebou plácli. Bill si okamžitě zabral lahev s džusem, vyfoukl mi ji těsně před nosem, a já jsem pro změnu zabavil sušenky. Po chvíli vzájemného škádlení jsme si to nakonec vyměnili, a když jsme naplnili naše lačné žaludky, stulili jsme se k sobě a na chvilku jsme si zdřímli. Na chvilku… ehm… z chvilky kolem oběda nás probudilo až slunce, které se už sklánělo k západu. Zvedli jsme se a po chvíli něžného tulení se a mazlení jsme šli nachystat čtvernožcům večeři. Opět jsem se ujal sena, zatímco Bill míchal všechny ty celozrnný sajrajty. Nasypali jsme jim to, zavřeli dveře, a když jsem zapíchl vidle do hromady sena, Bill se ke mně přitulil, přičemž nespouštěl oči z přežvykujících koní.
„Já jsem tu tak šťastný,“ vydechl a natiskl se ke mně ještě víc. „Děkuju, žes mě sem vzal…“
„Nemáš zač,“ odpověděl jsem do jeho hebkých vlásků. „To já jsem šťastný. Protože vidím, že i ty jsi šťastný. Miluju tě…“
„Já tebe taky,“ zašeptal a zmocnil se mých rtů.
Koně už naše hříčky tohohle typu dávno přestaly zajímat, už si zvykli. Když jsme se takhle u nich začali mazlit a objímat poprvý, tak hned nastražili uši a šmírovali nás, zmetci jedni. Teď ale nevzrušeně papkali a neřešili, že se stodolou nesou naše vzdechy, když se naše jazyky zmítaly v divokém, ale přátelském souboji. Podvědomě jsem sunul ruce pod Billovo tričko a dotýkal jsem se tak jeho heboučké kůže…
„Ne, počkej,“ zarazil mě. „Půjdeme na tu masáž, jo?“
„Dobře,“ zamrkal jsem.
Tuhle výzvu jsem si přece nemohl nechat ujít! Už jsem se moc těšil, vždycky když si navzájem děláme masáž, následuje pak velice divoká a akční noc. Vím, že do smrti nepřestanu obdivovat, jak se Bill umí během pár okamžiků z nevinného anděla změnit v naprostého ďábla. Zbožňuju jeho doteky… bože, já snad k tý posteli ani nedojdu, já se snad nechám namasírovat už tady před vchodovými dveřmi… Bill však, jako by mi četl myšlenky, na mě spiklenecky zamrkal.
„Neboj, dočkáš se.“
Dočkáš se, dočkáš se… ale kdy? Opravdu, cesta do postele mi snad v životě nepřišla delší… Konečně jsme tady. Radostně jsem ze sebe shodil tričko i džíny a plácl sebou na břicho. A Bill mě rázem následoval, akorát si osedlal mou prdelku a já už nevnímal nic jiného, než jeho kouzelné ruce. Plně jsem se oddal jeho pohybům, které mi příjemně zahřívaly každý centimetr kůže a způsobovaly mi krásné uvolnění. Když přejel dlaněmi po mých bocích a trošku se na mně zhoupnul, prý že málem ztratil rovnováhu, cítil jsem, jak v mém klíně roste napětí. Nicméně to musí ještě chvilku počkat. Teď je tady můj dvorní masér v akci, jehož pacinky jsou ten nejdokonalejší nástroj na světě…
autor: Áďa
betaread: Janule
Juchůůů! Konečně Chaosek! Každý den jsem ho tu vyhlížela a konečně jsem se dočkala! Áďo, ty začínáš být nějaká nesadistická!:-D Néé ale já budu tvoje povídky milovat ať budou extra sadistický nebo něžňounký a romantický:-D Prostě suuuuuuper
Tak kluci hrali hoňku jooo? xD užasný… A co ta těhotna kobylka?….
Teda no konečně!! Sem měla už absťák:-D
Co si ten Bill stěžuje? Honit jako honit tag co?
JJ..a tak to dopadá, když si hrajou tyhle dva…
Samara: jen si moc nezvykej 😀 ok, dobře, upravuju to, do konce Chaosu to možná už bude ok, ač nic neslibuju… ale jen počkej, mám v plánu takovou novotinu, že se budeš divit 🙂
Aduska: uvidíš, všechno má svůj čas 🙂
Bitter: žejo? 😀
Sauriel: přesně tak 🙂
Cože? Novotinu? Juchůůůůů! Tak to bude něco sadistickýho:-D
Šmankote, honěná v podání dvojčat opravdu neměla chybu. Kdo by si jen pomyslel, že z toho dokážou udělat takovouhle zvrhlost. Ale to by snad ani nebyli oni, že? :o)
Teď už se jdu ale vrhnout na ty další dílky, který jsem zameškala a potom jsem taky koukala, že ses vrhla do spoluautorství, takže doufám, že na to taky stihnu mrknout. ;o)
Ach, tohle bylo vášnivé, náááádherné. Já jsem teda naprosto unešená!!♥
Billy už sám provětrá neosedlané koně, užívá si jejich přítomnost. Doufala jsem, že jejich kouzlu zase propadne. Ale přiznávám, finta o 10 minut mladšího písklete, aby ho Tommy nedohnal, byla promyšlená a opravdu zákeřná :-DDDD A stejně Tommy Billa chytil a rovnou do své náruče. To je opět těěěěžká romantika. Ádi, já tě takto něžnou milujuuuuu! Nová pravidla hry na honěnou nám civilistům neznámá (doteď 😉 )se mi zamlouvají.
Nejkrásnější z celé kapitoly byly 2 věty: Billova – "Já jsem tu tak šťastný" a Tommyho "Miluju tě". Krása!♥♥♥