autor: Áďa
Epilog
Když se Tom probudil, Bill už byl vzhůru. Stál nehnutě jako socha u okna a sledoval cáry plíživé mlhy, mísící se s šedými mraky. Nereagoval, když Tom vstával, ačkoliv šustění peřin slyšel velice dobře. Vnímal velice dobře každičký Tomův pohyb, ale jeho pohled stále hypnotizoval chmurnou krajinu za oknem.
„Nemysli, že o tobě nevím,“ pronesl jako by ledabyle a nevšímavě, stále hledíc ven, zatímco Tom se k němu blížil, záměrně potichu, aby chlapce nevylekal. Přitom obdivoval každý lesklý pramen dlouhých vlasů, zvolna padajících až do pasu, přímo vybízejících k pohlazení. Když ale slyšel Billova slova, zarazil se vprostřed kroku.
„Nechtěl jsem tě polekat – „
„Mě nikdy nic nepoleká,“ pokračoval Bill prázdným hlasem. „Už jsem si zvykl, že se mnou všichni jednají jako s kusem hadru a kdykoliv někomu začnu důvěřovat, tak se to dřív nebo později obrátí proti mně. Co mi uděláš ty?“ pokračoval a do hlasu se mu vkradl smutný podtón. „Až se mě nabažíš, tak mě utopíš ve studni?“
Zachvěl se, opět si vzpomněl na ten strašlivý chlad, na děsivý obrys kruhu, který viděl celých sedm dní, a na to, jak si v zoufalých pokusech vyšplhat nahoru lámal o ostré kameny nehty a rozdíral kůži do krve pokaždé, když už jej zesláblé ruce nedokázaly vytáhnout výš. Tom rychle překonal posledních pár kroků, které ho od Billa dělily, a pevně ho objal. Nechtěl, aby se to vyhublé stvoření bálo, že jej zradí. Vnímal, jak se Bill lehce začal chvět, najednou ale přestal a opět znehybněl jako socha. V očích se mu rozsvítily zuřivé plameny, když se zlostně vyškubl z Tomova sevření. Neutekl, jenom chtěl být volný. Přestával se vyznávat sám v sobě.
Na jednu stranu toužil po tom, aby se jej Tom dotýkal, věřil, že právě u něj nalezne lásku, která mu byla již od nejranějšího dětství odpírána. Jenže možná se v něm probouzelo to, na co od Tomova polibku ve studni zapomněl. Opět cítil touhu ničit. Jeho duše ubližovala až příliš dlouho na to, aby zapomněla, že chybí už jenom necelá hodina k tomu, aby opět zabil. Přesně před týdnem totiž Gustav dosnídával, než se vydal k Tomovi, aby se podíval na prokletou kazetu. Nechtěl ubližovat, chtěl jenom cítit lásku a sám ji pokud možno dávat. Nechtěl nikomu ubližovat. Ale nešlo to zastavit.
Toma překvapilo, jak se Bill vyškubl z jeho objetí. Zas tak moc to však neřešil. Věděl, že chlapec žil až příliš dlouho sám a v psychickém nátlaku, takže u něj podobné chování nebylo nijak zvlášť překvapivé. Usoudil, že bude lepší, když půjde udělat něco k snídani.
„Co si dáš k jídlu, Bille?“
„Nic,“ zahučel duchem nepřítomný Bill.
„No tak,“ přemlouval ho Tom. „Něco přece jíst musíš!“
„Nemám hlad,“ procedil Bill skrz zuby.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny Tom. „Kdyby něco, budu v kuchyni.“
V kuchyni vytáhl potřebné suroviny a začal chystat své milované vafle. Poradil si se svým občas dost vzdorným synem, takže to by tak hrálo, aby si neporadil s ani ne dvacetiletým chlapcem, který má jenom rány na duši. Nebral na vědomí, že nebude jíst, chystal porci i pro něj. Byl tak zaujatý kuchtěním svého díla, že si ani nevšiml, jak Bill proklouzl mezi dveřmi a neuvěřitelně, dá se říct až nelidsky rychle, se nikým neviděn vydal k domu, kde bydlí Gustav. Podle hodin na zdi zbývalo pouhých pět minut, než bude přesně týden, kdy blonďatý technik poprvé viděl kazetu…
„Bille! Snídaně!“ zavolal s úsměvem po dvou minutách, kdy už bylo vše na stole.
Nebyla však žádná reakce. To Tomovi přišlo divné. Šel nahoru do pokoje.
„Bille?“
Nakoukl do místnosti, ta ale byla prázdná. Tom to nechápal, pak si ale všiml lehoulince pootevřených vchodových dveří. Kam by jenom Bill mohl jít? V tu chvíli se ale Tomovi zastavilo srdce. Znenadání si totiž vybavil videozáznam z Billova léčení, v duchu slyšel lékařův a Billův rozhovor. „Takže už jí nechceš ubližovat, viď? Nechceš nikomu ubližovat…“ „Ale ubližuju. A mrzí mě to. Nejde to zastavit…“
Rychle vytáhl z kapsy mobil. Vyťukal Gustavovo číslo a vytočil hovor. Žádná reakce, jenom jednolité pípání, jak telefon nikdo a nikdo nebral. To už se Tom začal doopravdy bát. Rychle popadl klíčky od auta, nepřestávajíc přitom zas a znovu vytáčet kamarádův telefon. Zběsile se řítil ulicemi, držíc přitom volant jen jednou rukou, aby druhou mohl tisknout k uchu ten šílený přístroj v zoufalé naději, že mu kamarád odpoví…
Gustav seděl u počítače a zkoumavě hleděl do obrazovky. Byl moc rád, že se Tomovi ani Aidanovi nic nestalo. I když celá záležitost byla od začátku velice záhadná, potvrdila se jeho představa. Kazeta ještě nikdy nezabila člověka a tenhle případ nebyl výjimkou, ač tomu sám předvčírem začínal věřit. Zhluboka se napil kávy, přičemž se podíval na hodiny. Něco málo po osmé ráno… Najednou uslyšel zaťukání na dveře. Kdo to jenom může být? divil se v duchu. Takhle brzo ho ještě nikdy nikdo neotravoval. Otevřel dveře…
„Bille?“ vydechl překvapeně.
Nemohl věřit vlastním očím. Neměl být Bill u Toma? Chlapec však evidentně jeho překvapení nesdílel. Ačkoliv měl na sobě normální džíny a červené tričko, vlasy mu halily obličej tak, že nebyl vidět jediný milimetr kůže. Drze odstrčil Gustava a pánovitě vešel dovnitř. Gustav překvapeně zavřel dveře.
„Bille, co tady – „
Nedokončil větu. Při jeho slovech totiž Bill ladným gestem odhrnul vlasy z téměř bezkrevného obličeje a Gustav náhle hleděl do jeho očí. Cítil, jak jím prošlehla spalující hrůza, když viděl kamenný pohled horoucích očí, podtržených silnými černými linkami. Pokud někdy tvrdil, že pohled nemůže zabíjet, pak se nyní mýlil. Cítil, jak jeho tělo klesá na zem, nedokázal odtrhnout zrak od hypnotizujících čokoládově hnědých magnetů, které v něm vyvolávaly přímo panickou hrůzu a vzpomínky na nejhorší události, které se mu kdy v životě staly. Ani nevnímal, jak mu na stole zvonil mobil. Vše kolem něj sláblo a svět mu zahalovala hrůzostrašná čerň, která už nikdy nezmizela. Jeho tělo dopadlo bezmocně na zem a z Billa, uspokojeného děsivým pomstychtivým rituálem, vyprchávala vražedná nenávist. Zničehonic se v něm vzedmula vlna lítosti, když už zlo opustilo jeho mysl a on si uvědomil, že právě zabil Tomova nejlepšího kamaráda. Bylo mu to moc líto, věděl, že pokud Tom nepřinutí syna udělat totéž, co udělal on sám, pak bude muset zabít i to malé dítě. Nechtěl, bránil se tomu. Ale zlo, které sám stvořil ve studni, nešlo zastavit a bylo již mnohem silnější, než on sám…
„Gustave?“ ozval se ode dveří Tomův hlas. „Gustave! Gusta – „
Hrůzou zaječel, když viděl svého nejlepšího kamaráda ležet na zemi, s děsivě zdeformovaným obličejem. Padl k němu a objal ho, z očí mu tekly slzy. Ty však Gustavovi život nevrátily. Tom pomalu zvedl hlavu k Billovi. Cloumal jím vztek a nenávist, ale když viděl chlapcův strnulý pohled, který se třpytil pod odlesky slané tekutiny, uvědomil si, že zlo, které Bill páchal, jeho drobné tělíčko opět přemohlo. Opět slyšel ta slova, pronesená ledově klidným hlasem. Ale ubližuju. A mrzí mě to. Nejde to zastavit…
„Bille,“ vzlykl tiše. „P – proč? On za nic nemohl… On si to nezasloužil! Proč jsi mu to udělal?“
Bill smutně koukal na obrázek neštěstí u jeho nohou.
„Ubližuju. A mrzí mě to. Nejde to zastavit.“
Tom se při jeho slovech rozeštkal ještě víc.
„Proč ne já? Proč on? Co jsem udělal jinak, než on?“
Bill věděl, co Tom udělal jinak. Jeho city k dredatému stvoření by nebyly k ničemu, musel by ho zabít… kdyby Tom nebyl udělal kopii kazety. Tím, že ji přehrál, si zachránil život. Bill mu to tolik chtěl říct, nechtěl zabít jeho syna, kterému se právě teď u babičky spustila z nosu krev, přičemž zmateně opakoval On nikdy nespí! . Jenomže říct mu to nemohl. Snažil se vzepřít vlastnímu prokletí, které sám stvořil, ale nešlo to. Buď to napadne Toma, nebo nebude jiné možnosti, než utnout Aidanův mladičký život. Poslouchal Tomovy vzlyky, které jej tížily, jako snad nic jiného na světě…
Najednou Tom vytřeštil uslzené oči do prázdna.
„Udělal jsem kopii,“ vydechl.
Bezděčně se přitom tázavě podíval na Billa… a tomu se rty zvlnily do šťastného úsměvu. Přišel na to, Tom na to přišel! Takže on nebude už muset zabíjet… Pokud si Tom uvědomí, že po udělání kopie bude muset všechny kazety, na nichž video je, tedy originální a svou a Aidanovu kopii zničit, aby na ně už nikdy nemohl koukat kdokoliv jiný, nebude muset zabíjet už nikdy. Už nikdy nebude muset ubližovat, aby ho to po okamžiku uspokojení trpce mrzelo… Ucítil, jak ho Tom pevně chytil za ruku a vedl ho k autu. Beze slova, zato však velikou rychlostí, dorazili domů. Tom Billa usadil do obýváku na gauč.
„Počkej tady, ano?“ nařídil mu přísným hlasem a sledoval, jak Bill pokorně přikývl. „Já brzy přijedu.“
Rychle, téměř nenápadně Billa políbil a rozjel se ke své matce. Cestou koupil videokazetu, ta originální, včetně Tomovy kopie, ležela bezpečně v tašce na sedadle spolujezdce. Nabral Aidana se slovy, že ho za hodinku vrátí, a už se s ním řítil do kopírovacího centra. Zasunul do přehrávače čistou kazetu i tu s nahrávkou, opatrně, aby se nedotkl žádného přístroje, vedl Aidanovu dětskou ručičku na tlačítka a úlevně vydechl, když se kopírování dokončilo. Nevěděl, že v téže vteřině se Bill v obýváku šťastně usmál, vycítil, že kopírování proběhlo úspěšně. Tom mezitím opět odvezl syna ke své matce, aby ho ještě pár dní pohlídala. Pak ale nejel rovnou domů. Ještě vyjel za město, na osamělé odpočívadlo. Vytáhl všechny tři kazety, polil je benzinem a hodil po nich zapálenou sirku. Sledoval, jak se páska svíjí a měl pocit, jako by z kazet vycházelo zoufalé kvílení. On se však jenom spokojeně usmál. Měl tušení, že odteď už bude Bill svému okolí naprosto neškodný. Radostně zaparkoval před svým domem a otevřel dveře…
…a svět mu zmizel v záplavě rozvířených černých vlasů, jak se mu Bill vrhl kolem krku.
„Dokázal jsi to!“ jásal Bill, přičemž mu z očí tekly slzy štěstí. „Dokázal jsi to, přišel jsi na to! Nemohl jsem ti nic říct, musel jsem jenom doufat, že přijdeš na to, že si kopií zachráníš život a že když všechny kazety s videem zničíš, tak už je nikdo jiný na světě neuvidí. Už nikdo a nikdy, a já už nebudu muset nikdy ubližovat!“
Na chvíli se přestal radovat a smutně sklopil oči k zemi.
„Je mi líto, že jsem musel Gustava zabít,“ hlesl provinile. „Ale já jsem nemohl jinak, to prokletí mě ovládlo…“
„Já vím,“ řekl Tom a snažil se zakrýt výčitky, když si vzpomněl, že kdyby mu to Gustav neřekl, tak by kopii asi nikdy neudělal. Zavřel dveře a teprve teď objal Billa naplno. „Ani nevíš, jak jsem rád, že je to už za námi!“
Bill se k němu přitulil.
„Až do smrti ti budu vděčný,“ zašeptal. „Zbavil jsi mě mojí vlastní kletby a – „
„A miluju tě,“ skočil mu do řeči Tom.
Přitiskl své rty na Billovy… a po chvíli něžného tření jeho jazyk zcela ovládl Billova ústa. Bill byl zezačátku poněkud překvapený, ale intuitivně začal spolupracovat. Aniž by se jejich rty od sebe oddělily, uchopil Tom černovlasé stvořeníčko do náruče a odnesl ho do obýváku na svou velice prostornou a pohodlnou pohovku. Na okamžik se od sebe oddělili, aby je Tom oba zbavil oblečení. Bill jeho počínání sledoval a byl lehce zmatený, nikdy tohle neviděl a netušil, k čemu se schyluje.
„Miluju tě,“ opakoval Tom, přičemž něžně pusinkoval Billovo bříško.
„Já tebe taky,“ vydechl Bill. Nechal Toma, ať si s jeho tělem dělá doslova co chce. A nelitoval toho. Stalo se něco, co on sám nikdy nezažil. Jenom klidně ležel, zatímco Tom se dostal do jeho těla. Cítil se přitom tak blaze, jako nikdy předtím. Nepopíral, že když cítil prvotní bolest, tak měl na krajíčku slzy, protože se bál, že jej Tom zradí a ublíží mu za všechny ty mrtvé, které měl na svědomí. Jenže pak v něm Tomovy pohyby vyvolávaly neuvěřitelnou euforii. Aniž by si to uvědomoval, začal se svým tělem taky pohybovat v souladu s Tomovým tempem. Křečovitě mu zarýval hubeňoučké ruce do zad a tiskl se k němu tak moc, jako by to mělo být naposledy v životě…
Poté ucítil, jak se v něm něco rozplývá, přičemž se Tom na něj položil. Bill hladil jeho zpocenou kůži a nechával Tomovy rty, aby se mazlily s jeho krkem. Trošku ho zmátlo, když se Tom na chvíli oddálil a jemně sevřel své prsty kolem jeho přirození, když se to však stalo, Bill si ani neuvědomil, že vykřikl nahlas. Moc se mu to líbilo a když dredatý človíček rozpohyboval svou ruku do doby, než se Billovi kouzelně ulevilo, snad poprvé si uvědomil, že po Tomově boku mu skutečně nic nehrozí. Stáhnul Toma opět na sebe, vnímal jeho horký dech a nořil prsty do jeho dredů. Poprvé v životě byl dnes doopravdy šťastný. Ano, byl sice šťastný i ve chvíli, kdy se jej ujala Ann Morganová, to ale ještě netušil, že štěstí v několika málo dnech pomine. Teď však věděl, že nic takového nehrozí. Věděl, že jej Tom bude chránit a milovat až do posledního úderu srdce, tak jako on jeho.
* * *
Po několika dnech si Tom vyzvedl u maminky Aidana. Nechtěl budit zbytečný rozruch u sousedů tím, že jej teď všichni budou vídat nejen se synem, ale i s Billem. Jistě, mohl sice tvrdit, že Billa adoptoval, jenže to už by byly problémy s úřady, které by do toho zajisté strkaly nos. Rozhodl se tedy pro řešení, které bylo pro všechny nejpřijatelnější. Věděl totiž, že Gustav, který bydlel již mnoho let sám a nikdo z jeho příbuzných již nebyl naživu, vlastnil malý domek někde ve Skotsku, který využíval spíš jako chalupu nebo když chtěl být sám jen se svými myšlenkami v nádherné přírodě. Sám tam s ním nikdy nebyl, z kamarádova vyprávění však věděl, poblíž jakého města se domek, o který se teď nemá kdo starat, nachází. Znal Gustava již od dětství, proto podvědomě cítil, že by kamarád nic nenamítal, kdyby věděl, co má v plánu udělat, naopak by ho ještě podpořil.
Jednoho dne tedy Tom, Bill i Aidan zmizeli z rodného města, míříce do drsných končin severního Skotska. Tom se sice obával, aby mu tam ani Aidan, ani Bill nenastydli, když ale vystoupili z taxíku a viděli tu malebnou krajinu kolem sebe, zůstali všichni tři v němém úžasu, ani nevnímali, jak taxi odjelo. Domek vypadal sice skutečně jako neobydlená chalupa, vevnitř však bylo byť jednoduché, přesto krásné, a hlavně velice pohodlné vybavení. Stěny byly dobře zateplené a zanedlouho vyšlehlo příjemné teploučko z krbu, kde Tom rozdělal oheň. To všechno bylo zasazené na pokraji hlubokého lesa, výhled měli na divokou louku, nad níž se hrdě vypínaly skalnaté hory, a také si všimli stříbřitého jezírka, které ocenil především Aidan, těšíce se na letní koupání.
V průběhu několika dní Tom koupil auto, protože nejbližší město, kam vozil Aidana do nové školy, bylo přes hodinu chůze vzdálené. Vyřídil tam všechny potřebné dokumentace, až na jednu. To, že zatajil Billa, nikdo nevěděl, protože nikoho ten starý osamocený barák „kdesi v divočině“ vůbec nezajímal. Jen Tom věděl, kdo na něj vždycky čeká u příjemného teplíčka ohně… Za pár dní Tom vyhověl synovu přání a koupil do domku štěňátko kavkazského ovčáka. Věděl, že z něj jednou vyroste pořádný medvěd, který je tu všechny tři bude hlídat. Teď se ale usmíval, když viděl, jak Bill i Aidan šťastně povykují a drbou dvouměsíční kuličku v huňatém kožíšku. Byl moc rád, že Aidan přijal Billa za svého „brášku“ bez problémů a s radostí. A Bill svou dvojroli plnil přímo ukázkově. Kdykoliv byl Aidan v jeho blízkosti, choval se způsobně, jakmile však zmizel, stala se z něj roztoužená bytost, která Tomovi věnovala celé své srdce.
„Tak pojďte, večeře!“ zavolal na ty dva malé rošťáky, když nachystal na stůl lákavě vonící, dozlatova propečené kuřátko s hranolkami a zeleninovou oblohou. Věděl, že udělal správné rozhodnutí, když se sem odstěhovali. A taky věděl, že jejich společné štěstí už nikdy nic nemůže ohrozit…
KONEC
autor: Áďa
betaread: Janule
Jáá nechciiiiiiiii koneec! Proč všechno krásný musí jednou skončit? Ach jo. Takže Áďi nenudí tě to už trochu když ti pořád píšu že to je super a úžasný?:-D No nic tak to napíšu znovu. Celá povídka byla suuuper a úúúžasná a hrozně mě mrzí že už je u konce:'-( Slib mi že brzo napíšeš zase nějakou povídku protože za chvilku skončí i Chaos a já budu bez tvojich povídek:'-( Ale k povídce, mě je hrozně líto Gustava, jsem vůůůbec nečekala že by mohl zemřít, jsem myslela že už prostě bude Bill hodnej…ale to by nebyla Áďa aby nevraždila i v posledním díle:-D To je hezký jak si je odstěhovalala a jak je Bill bráška a milenec:-D Takže Áďo prostě nááááááááádhera, chtěla bych umět psát tak dobře jako ty:-))
To je užesny… mrzí mě že to odnesl Gustav 🙁 ale fakt pěkně napsany
Už konec?? Chjo, je tho moc klásný
Krásný <3333
U prvních dílů jsem se bála víc jak u filmu xDD Furt jsem se ohlížela jestli za mnou nestojí Samara a nebude mě škrtit xDD Ale v dobrém slova smyslu….fakt úúžasná povídka..jsem z ní hotová..asi ji budu jmenovat na mou oblíbenou..:)Ale tak když už je natočený Kruh 2 ,třeba by šla udělat i povídka druhá xDD Co říkáš? Vůbec bych se nezlobila a myslím,že ostatní taky ne xD
Koneeec?! xD Děláš si ze mně ňadra, ne? xDD Newšímej si mě xD
To je škoda, že už je konec =(
Nechceš napsat druhou řadu podle Kruhu 2? xD
Goood 😀
ty s těma kuřatama nedáš pokoj, co? A nedáš a nedáš, potvoro! Ale jinak povídka nádherná!!!
no tak asi vás zklamu, ale druhá řada nebude hned ze dvou důvodů. za á, nemám ji doma, tak by tam nemohly být podobný scény a citace, jako byly tady, což by mě osobně neskutečně iritovalo. a za bé, mně se moc nelíbila, ve srovnání s jedničkou byl druhý díl totální propadák, tak si jím nebudu ničit tvorbu 😀 ale všem vám moc děkuju za komentáře, dělaly mi velikou radost a další díly se mi psaly o to veseleji 🙂
Samara: neboj, já do budoucna určo něco dalšího stvořím, ale teď mám docela honičku, což je vidět i na prodlevě v Chaosu. ale až budu mít klid a pohodu, tak plánuju jedno veliký překvapení 🙂 a Gustovu vraždu na mě nesváděj, v Kruhu Samara taky vraždila i den poté 😀
Sauriel: no nedám, když ona je to taková dobrotka 🙂
Jaj zas kuře… To budu mít dneska k wobědu:-P
Jinak jako asi umřu. Jag si to předstawuješ,že 2řada nebude:'( :'(
Todle je za poslední dobu to nejlepší co jsem četla a ty to utneš.. Zlá zlá zlá holka:-P
chjoooo co teď budu číst tyooo? 😀 x(
jinak náááááááááááádhernááá powídka 🙂
Bitter, tu druhou řadu, tu jsem vysvětlila výše… a že jsem zlá, to je přece jasné, jaký jiný může být místní sadista, než zlý? 😀
je mi líto Gustava ale skončilo to hezky 😀
No abych prawdu řekla, tag měkneš XD
Galaktické! Tak tohle se ti opět mooc povedlo! Celou povídku jsem četla na jedna nadechnutí. Strašně mě mrzí, že už končí.. No jo, s tím se smířit musím, ale hřeje mě vidina toho, že máš pro nás překvápko :D.
p.s. představa Billa, jako křehkého zabijáka, je famózní!
je mi strašně líto chudáka hodnýho Gustava a ještě víc mě mrzí, že tahle povídka končí… x(( nápad to byl naprosto dokonalej a zpracování taky… x)) sem ráda, že to dopadlo dobře a Billy už nemusí zabíjet…. x)) těšim se na další tvoje povídky… x))
Já? Já az to nemohla, já vraýdit nechtěla!
[9]:
To bylo krásný, u too devátýho dílku jsem skoro bečela, jak jsi psala o tom, co Billa zabilo. Moc krásný… x))
Čuus, supa povídka, líbila se ;))
Zrovna sem narazila na tohle xDD, tak sem si tvu povídku přečetla:
http://www.youtube.com/watch?v=db0nyoFLm5k&feature=channel_page
taková rychlovka:-DDDD mno Tomí je ale prasátko:-DDDD jinak chudák Gustav:-((((( A musím říct, že když mi dneska zazvonil telefon(pevná) tak jsem sebou docela cukla:-DDDD Při přečtení dílu 9….:-DD
Pěkná povídka.. =) při prvních dílech jsem se vážně bála a to jsem sama doma.. 😀 Ale pak to bylo okej.. Jinak moc se ti povedla =)
do tyhle povidky jsem se pustila az po precteni tveho rozhovoru:) strasne jsem se bala, protoze z kruhu jsem mela rocni trauma, kteryho jsem se nemohla zbavit, ale strasne se mi to libilo. proste pises naprosto kouzelne, je mi lito, ze ted v maturitnim rocniku uz proste cas na povidky nemam, ale tahle nebyla tak dlouha a precetla jsem ji na jeden nadech:D fakt kouzlo:) lip to dopadnout nemohlo:)
Ták to se mi moc líbilo..:) Píšeš strašně hezky..:) Je to vlastně první povídka, co jsem od tebe četla a je překrásná..:)** Ze začátku jsem si myslela, že to bude zakončený podobně jako ve filmu, ale ty jsi tak mile překvapila tím koncem..:) Moc dobrej nápad..:) A to jak se Tom k Billovi potom choval.. No prostě krásný..:) ♥ Nemohla jsem se tý povídky nabažit.:) A měla jsem jí během 4 hodin celou přečtenou.. S přestávkama no… Ae měla..:)* Opravdu nádhera… :))**
Dokonalý! 🙂 čekala jsem od toho víc..:) ale každopádně jsem ráda, že jsem si to přečetla! 🙂 je to krásný 🙂 škoda jen, že to má jen 10. dílů 🙁
♥
Krásne 🙂 som taká šťastná ako blcha, že sa to skončilo takto rozprávkovo 🙂 A nebola na konci ani žiadna veta, ktorá by naznačovala niečo ako v hororoch. Zbožňujem takéto konce a milujem Billa s vláskami po pás 🙂
Ještě že to skončilo dobře,až na Gudtava.