autor: Michelle M.
Tom kráčel rázně školní chodbou, až mu batoh nadskakoval na zádech. Míjel spolužáky, na pozdravy neodpovídal. Došel až k plechovým skříňkám. Už zdálky mohl vidět černovlasou holku, přehrabující se v jedné z nich.
Zabouchl jí skříňku před nosem. „Děláš si legraci?“
Michelle se otočila a zamračila se. „Co blbneš?“
„Přece jsi mi něco slíbila. A co má tohle znamenat?“ Tom vytáhl známý sešit a zamával jím Michelle před nosem.
Konečně jí došlo, o co jde, proč je tak naštvaný. Její tvář se roztáhla ve spokojeném úsměvu. „Jo tááák, dočetl jsi to až na konec, co?“
„Jo,“ vybuchl.
„A?“
„Co – a? Myslel jsem, že jsme se shodli na tom, že to dopadne dobře. A mezitím uděláš tohle.“
Michelle potřásla hlavou. „Seš hroznej romantik, Tome.“
Tázavě k ní zdvihl oči.
„Tohle přece nikdy dobře skončit nemohlo, copak to nechápeš? Jejich láska by byla příliš skandální, nikdo by je nepochopil.“
„Jak skandální? To jako myslíš, že se měli ptát ostatních, jestli jim to nebude vadit nebo co?“ vybuchl Tom.
Michelle potřásla hlavou. „Zkus se vžít do jejich situace… Draco neměl žádnou možnost, jak od Fay odejít. Mohl ještě jednou jít za Harrym. Naposledy.“ Posmutněle se pousmála.
„Takže už žádná naděje?“ zamračil se Tom.
„Na zázraky nevěřím.“
*
O dvanáct let později.
„Pane řediteli, už jsou tady,“ ozval se ženský hlas ještě dříve, než se dveře pracovny rozletěly dokořán. „Je čas, musíme jít.“
Tmavovlasý muž srovnal naučeným pohybem kulaté brýle na kořeni svého nosu a vstal od stolu. „Jistě, už jdu,“ odpověděl.
Sebejistým krokem vykročil ze své kanceláře a sešel po točitém schodišti dolů.
Za okny vířilo barevné listí, zas tu byl podzim a s ním i nový školní rok. Starobylé chodby bradavického hradu zas ožily hlasy a štěbetáním. Všichni studenti, kteří už do školy chodili před prázdninami, seděli u svých stolů, seřazeni podle kolejí, do nichž patřili. Houf prvnáčků se mačkal u dveří vedoucích do Velké síně.
„Tiše!“ ozval se přísný hlas profesorky McGonagallové.
Při pohledu na ty malé černé postavičky si Harry připomněl, jak i on kdysi stál mezi nimi.
Došel na své místo v čele dlouhého stolu a zadíval se na Moudrý klobouk, zatím klidně spočívající na svém místě. Bylo to každý rok stejné. Už pátý rok zahajoval školní rok jako ředitel Bradavické školy čar a kouzel. Po Brumbálově smrti školu opustil, několik let se potloukal jen tak bezcílně světem a snažil se přijít na smysl toho, co ho v životě potkalo. Vrátil se, aniž by našel odpovědi na své otázky. Když přijel do Bradavic, vedla školu profesorka McGonagallová, ale sama se rozhodla, že je čas přepustit místo někomu mladšímu a volba správní rady kupodivu padla na Harryho. A Harry po krátkém váhání přijal.
První roky byly těžké, ale v práci se studenty nacházel zapomnění.
„Dovolte, abych Vám představila naše nové studenty,“ probral ho hlas profesorky McGonagallové ze zamyšlení.
Usmál se na první postavičku oblečenou do černého pláště, nervózně se chvějící před Moudrým kloboukem. Volba padla na Havraspár. ´Zajímavé,´ pomyslel si.
Sledoval děti, jak přicházejí jedno po druhém a neubránil se vzpomínce, kdy on sám poprvé usedl na trojnohou stoličku a Moudrý klobouk spustil svoji řeč. ´Co kdybych si tehdy tolik nepřál Nebelvír? Jak by asi vypadal můj život?´
„…Malfoy. Lucius Malfoy.“
Harry měl pocit, že se musel přeslechnout. Očima vyhledal drobnou postavičku. Zarazil se. Nebylo nejmenších pochyb. Pomalu zdvihl oči k půvabné tvářičce, lemované neuvěřitelně světlými vlásky. Ty ocelově šedé oči znal. Nebylo pochyb, byl to Malfoy.
Chlapec roztřeseně usedl na malou stoličku a čekal na verdikt.
I Harry téměř nedýchal.
Byl tady.
´Jeho syn,´ rezonovalo mu tupě v uších.
Chvíli nevnímal nic jiného než malého chlapce, který mezi ostatními přímo zářil svou plavou krásou.
„Nebelvír!“ ozval se Moudrý klobouk vítězoslavně po krátkém zaváhání.
Členové učitelského sboru se po sobě překvapeně podívali. Všichni do jednoho samozřejmě znali rodinu Malfoyových a všichni do jednoho věděli, že Malfoyové vždycky chodili do Zmijozelu.
Harryho srdce se rozbušilo. McGonagallová se po něm překvapeně podívala. Četl v jejích očích němou otázku, jestli nemá požádat Moudrý klobouk, aby znovu přehodnotil svůj výrok. Bylo by to velmi neobvyklé rozhodnutí, ale Harry pomalu zavrtěl hlavou.
Chlapec seskočil ze židličky a prohrábl světlé vlásky. Nejistě se posadil vedle ostatních k nebelvírskému stolu.
Harry sledoval každý jeho pohyb. Bylo neuvěřitelné, jak moc byl svému otci podobný. ´Lucius Malfoy mladší, Dracův syn,´pomyslel si Harry, ´dokonale přesná kopie svého otce.´
Ta neuvěřitelná podoba mu bolestně připomněla minulost.
V očích ho zaštípaly slzy…
*
„Spíš?“
Měsíční světlo dopadalo na bledou tvář lemovanou uhlově černými vlasy. Tmavé řasy se nepatrně zachvěly.
„Hm.“
Tom pozorně sledoval klidný výraz obličeje ležícího na polštáři vedle něj. Opatrně odhrnul na stranu pramen vlasů, který se mu svezl po čele. „Vypadáš jak Sněhurka,“ řekl tiše a krátce se zasmál.
Bill pootevřel jedno oko. „Cože?“ zeptal se, hlas plný spánku.
„Sněhurka… z tý pohádky… Sněhurka a sedm trpaslíků,“ pokračoval Tom.
Bledá tvář se roztáhla v ospalém úsměvu. „Když já jsem Sněhurka, kdo jsi ty?“
„Já?“ zamyslel se naoko Tom, zatímco si přitáhl příjemně rozehřáté tělo do náruče. „Jsem přece tvůj princ.“
*
„Máte návštěvu, pane.“ Maličký skřítek se uklonil a Harry zamžoural přes kulatá skla svých brýlí ke dveřím.
„Děkuji,“ zaslechl hlas přicházející zpoza pootevřených dveří.
Do místnosti vstoupila štíhlá postava oblečená do černých, elegantních šatů. Harry natáhl ruku k lampě a zesílil její světlo.
„Přejete si?“ zeptal se příchozího.
Neznámý chvíli mlčel. „Harry,“ vyslovil tiše a nepatrně sklonil hlavu na znamení pozdravu. „Dlouho jsme se neviděli.“
Harry vstal a omráčeně zíral na mladého muže. „Draco?“ vyslovil nevěřícně. „Jsi to opravdu ty?“
Muž si stáhl tmavý klobouk a světlé vlasy zazářily ve světle lamp. „Jsem to já,“ řekl s úsměvem.
Harry přešel ke křeslu a pokynul návštěvníkovi rukou, aby se rovněž usadil. Zakázal si vnímat rychlé údery svého srdce. Opatrně pohlédl do Dracovy tváře. Dvanáct let. Dvanáct dlouhých let je dělilo od jednoho chladného rána ve věži.
Ani se příliš nezměnil. Pořád si zachoval svůj typický výraz, jen kolem očí a kolem úst přibylo pár nepatrných, jemných vrásek.
„Vůbec ses nezměnil,“ řekl Harry nahlas.
Draco se pousmál. „Děkuju. Ty taky vypadáš pořád stejně.“
Harry pokrčil rameny. Věděl, že to tak není. Že jen špatné světlo zakrývá šedé kruhy pod očima.
„Jak se ti daří?“ ozval se Draco.
Harry přikývl. „Dobře, trochu jsem cestoval a teď vedu školu… už pátým rokem. Baví mě to. A ty?“ Zelené oči se střetly s ocelově šedým pohledem.
„Starám se o rodinné záležitosti,“ pronesl váhavě Draco. „Mám… syna… před několika dny začal chodit sem do školy.“
Harry znovu přikývl. „Já vím,“ řekl. „Lucius.“
„Chodí do Nebelvíru,“ pronesl tlumeně Draco a Harry nevěděl, jestli to je pozitivní informace nebo ne.
„Ano,“ přikývl.
„Proč?“ zeptal se Draco a ostře na Harryho pohlédl.
Harry pokrčil rameny. „To nikdo neví.“ Mlčky pozoroval Dracovu půvabnou tvář.
„Nechápu to.“
„Nemusíš všechno chápat. Takhle to asi být mělo. Osud. Vždycky jsi na něj věřil, tak proč ne teď?“
Draco uhnul pohledem. „Osud neexistuje.“
Harry se ušklíbl. „Škoda, žes to nevěděl dřív.“
Draco jen posmutněle svěsil hlavu. „Je to tak dávno… a nakonec mi nezůstalo vůbec nic.“ Na okamžik se odmlčel. „Fay, Lucius… všechno je jinak, než mělo být. Chtěl jsem být dobrým manželem a dobrým otcem…“ znovu se odmlčel.
„Nejsi?“ zeptal se tiše Harry.
Draco neodpověděl, jen se zdvihl k odchodu.
„Dávej mi na něj pozor,“ řekl a na malý okamžik spočinul očima na Harryho pevně sevřených rtech..
„Dám, nemusíš mít strach,“ řekl tiše Harry a uhnul pohledem.
„Děkuju,“ pronesl Draco vděčně. „Je všechno, co mám,“ dodal.
V pracovně zavládlo ticho.
Draco si povzdechl a zdvihl se k odchodu.
Harry vyprovázel jeho štíhlou postavu pohledem až ke dveřím.
„Je ti tak podobný, až to bolí,“ pronesl tiše.
Draco se zastavil, zůstal stát zády k Harrymu. „Neříkej nic!“
Harry se bolestně pousmál. „Nemusíš se bát, všechno jsem už dávno pochopil.“
„Harry,“ zašeptal, „já…“ pootočil hlavu a ohlédl se přes rameno. „Musel jsem…“
„Nemusel!“
„Harry!“
„Měl bys už jít, je pozdě.“
„Ano, je pozdě.“
Harry viděl, jak Dracova hlava klesá mezi ramena.
Stál jak přikovaný a jen hypnotizoval postavu před sebou. Srdce mu bušilo v hrudi jak splašené. Zvláštní… myslel si, že už dávno žádné nemá.
´Nechoď,´ chtělo se mu zakřičet, ale ze sevřených rtů nevyšel žádný zvuk. „Radši jdi..,“ zašeptal zlomeně, „není nic horšího než být vedle tebe, moci se tě letmo dotknout, probouzet se ráno se zarudlýma očima a vědět, že tě už nikdy nemůžu mít.“
*
„Slib mi něco…“
„Pro tebe všechno.“
„Budeme vždycky spolu?“
„Nemusíš se ptát, ty to přece víš.“
„Chci to znovu slyšet, řekni mi to.“
„Navždycky… ty a já.“
„Vidíš… a pak že se zázraky nedějí.“
KONEC
A je to. Rok a něco málo trvalo, než jsem dopsala tuhle povídku. Když jsem ji začínala psát, měla jsem úplně jinou představu o tom, jak se bude vyvíjet a jak skončí. Oba příběhy se měly v určitém bodě protnout, ale pak nabraly každý úplně jiný směr a už to nešlo zastavit. Je to konec, jaký je u mě už tradiční… nechávám prostor, aby si každý našel ten svůj KONEC, i já ho mám.
Za to, že jsem tu povídku dotáhla do vítězného závěru, bych chtěla moc poděkovat Janulce. Byla mým prvním čtenářem a kritikem a taky betareadem. Bez ní bych teď rozhodně nepsala tahle závěrečná slova, bez jejího neustálého upomínání, jak jsem daleko s psaním, bych se nedokopala k pokračování a určitě bych se nepouštěla do nějaké další povídky.
Chci poděkovat i všem ostatním, kteří povídku četli a nechávali za sebou komentáře. Helushčiny odhady a rozbory mě vždycky zaručeně pobavily a nutily mě vymýšlet další a další zapeklitosti; Kattys a její smířenost s čímkoli, co klukům přichystám, mě vždycky dojme…
Je toho mnohem víc, co jste mi vy všichni napsali a jsem za to moc ráda.
Díky
Vaše Michelle M.
Konec? Taková škoda, tuhle povídku sem měla vždycky moc ráda:-). Co je všechno potkalo a dvojčata to vždycky veřešili:-).
No celý je to krásný, krásnej konec všichni si to zaslouží:-).
Díky Michelle, že si tohle napsala:-)
teda je škoda,že je konec!tuhle povídku sem měla ráda i když sem četla někdy jen ty twincestní části..tak snad napíšeš něco dalšího:-)
to je naprosto strhující… Líbí se mi jak to dopadlo mezi Harrym a Dracem…. strašně mi to něco připomína,ale nevím co…
Jednoduše nádhera
Oh..♥ Ty víš, jak šíleně tuhle povídku miluju, když jsme tu zahlédla tenhle díl, málem se mi zastavilo srdce.. Mrzí mě, jak dopadli Harry a Draco, vždycky jsem jejich lásku podporovala – ale je pravda, jim není souzeno být spolu.. A ještě jedna věc – tahle povídka mě donutila si přečíst Obraz Doriana Graye a od té doby jsem Oscarem Wildem k zešílení fascinovaná 😀
Děkuju Ti, že jsi tohle dílko napsala a nám ho umožnila číst, bylo to doopravdy obrovské potěšení a mrzí mě, že už skončilo.
:-*
Milá Michelle, jak jsem se tak pročítala posledním dílem, zvláště tedy těmi bradavickými odstavci, skřípala jsem u toho zuby. 🙂 No ale pak jsem se tak nějak postupně začala smiřovat s tím, že mají obě Michellky pravdu, že vztah téhle "kouzelné" dvojice by byl skutečně brán jako velice skandální, že je vlastně od Draca čestné, když se pokusil dostát svým povinnostem, že ne každý dosáhne v životě toho, co by si přál a tak dále 🙂 Pak jsem se ale dobrala úplného závěru, toho pod KONCEM a musela jsem se smát, jak mě máš přečtenou a říkala jsem si, že teď to vypadá, jako když paroduju sama sebe :)))
Milá Michelle, já doufám, že moje smířlivost není brána jako neschopnost učinit si vlastní názor 🙂 Je prostě jen dána tím, že ty mě vždycky přesvědčíš, že tak, jak jsi svou povídku vymyslela, tak je to prostě správně 🙂
Jako dobrý příklad mi poslouží Harry a Draco. Chvilku mi trvalo, než jsem byla schopná přijmout je jako dvojici, přece jen jsem na ně už měla vytvořený názor díky J.K.R., ale tobě se podařilo nenápadně mě vtáhnout do děje, takže jsem zanedlouho přestala dělat rozdíly mezi všemi čtyřmi ústředními hrdiny 🙂
Ale přece jen Bill a Tom… mě tak těšilo si o nich číst, jak se tak postupně sbližovali, co všechno museli překonat a jak u toho byli roztomilí… nádherné 🙂
Milá Michelle, přestože tuhle povídku prostě miluju tak jak jsi nám ji předložila a ani mi nepřišlo, že už je to rok, co jsem ji začala číst, zajímalo by mě, jakým směrem se měla původně ubírat, jak o tom píšeš v závěru a taky bych ráda věděla, jestli se Tom někdy Billovi svěřil s tím, že vlastně celý Michellin příběh četl a znal 🙂
Ale na druhou stranu je to docela vzrušující pocit, nemít odpovědi na všechny své otázky 🙂
A stejně se zázraky dějí!!!
Teda možná… občas… někdy…
K 😉
Teda Michelle, jak ty rozšiřuješ obzory masám (viz Eleanot:)), ale musím se pochlubit, že i já mám na tvou povídku památku a to zcela hmatatelnou 🙂
Fascinace Oscarem Wildem mě postihla již před dávnými lety, jen jsem si ji díky PnD připomněla, ale zato jsem neodolala a přestože mám hrnečků na čaj i kávu plné poličky, zakoupila jsem si vloni jeden zbrusu nový, s tulipánem 🙂
Vzala jsem si ho s sebou do práce a vždycky když si vařím čaj, vzpomenu si na Billa s Tomem… no… v zájmu pravdy musím přiznat, že jsem spíše kávová než čajová, ale i tak 🙂
"Je ti tak podobný, až to bolí," pronesl tiše.
Draco se zastavil, zůstal stát zády k Harrymu. "Neříkej nic!"
Harry se bolestně pousmál. "Nemusíš se bát, všechno jsem už dávno pochopil."
"Harry," zašeptal, "já…" pootočil hlavu a ohlédl se přes rameno. "Musel jsem…"
"Nemusel!"
"Harry!"
"Měl bys už jít, je pozdě."
"Slib mi něco…"
"Pro tebe všechno."
"Budeme vždycky spolu?"
"Nemusíš se ptát, ty to přece víš."
"Chci to znovu slyšet, řekni mi to."
"Navždycky… ty a já."
"Vidíš… a pak že se zázraky nedějí."
Tak už pro těhle pár vět by stálo za to si to celé přečíst… je to nádherný!
Já tuhle povídku četla před pár týdny a musím říct, že jsem jí byla facsinovaná… stejně jako tvýmy ostatními povídkami. A mrzelo mě, že není dopsaná. Takže teď jsem tak spokojená… a jsem spokojená, že to dopadlo tak, jak to dopadlo 🙂
Už jsem to psala u Chris – miluju tvoje povídky a díky Hledání jsem vlastně objevila krásu twincestu. Takže za to opravdu děkuju 🙂
ah konečně… je mi líto jak to dopadlo mezi Harrym a Dracem ale co už.. ne všude to může skončit šťastně.. alespoň že dvojčata budou spolu, navždy… krásná povídka, vždycky jsem se těšila na další pokračování.. oprvdu krásné, máš talent a chtělo by to další takovou krásnou povídku :).. nebo … druhou řadu hihi xD. napiš 😀
už som si myslela že sa konca ani nedočkáme…podľa mňa je to úplne dokonalý koniec…nemôže všetko skončiť šťastne…páči sa mi, že jednotlivé príbehy skončili rozdielne…teda aspoň u mňa určite…bola to super poviedka…=D
No, doufala jsem i po dvanácti letech, doufala jsem až do posledního řádku… a je mi to líto, ale to je ironie života. Všechno nemůže končit šťastně, ani v kouzelnickém světě ne. A i když tyhle slova píšu s těžkou duší, vím, že je to pravda. Tragédie se opakuje, syn chybuje stejně jako otec, ale třeba jednou, jednou malý Lucius, naše malá naděje do budoucna, najde pravou lásku. Nemusí to být ani krásný zelenooký kluk, může to být třeba někdo jako Fay nebo jiná čarokrásná dívka… či chlapec, samozřejmě. A pak, jednoho dne se možná kletba zlomí.
Mimochodem, opravdu mě dojalo, že malý Malfoy přišel do Nebelvíru, nějak mi to přišlo patřičné. Ano, je pravda, že představit si Harryho v roli bradavického ředitele bylo trochu obtížné, ale tohle se mi naopak líbilo moc.
Trochu mě překvapilo, že – no, nechci to tak říct, protože to není pravda – původně jsem chtěla použít slovo "dotažen"… tedy že nebyl dotažen příběh dvojčat. Snad to nebudeš chápat špatně 🙂 Myslím je, že… Znovu jsi mě překvapila, protože jak tě tak znám, čekala jsem ještě jistý dějový zvrat. Přinejmenším to, že Tom Billovi prozradí, že ví o povídce, kterou oba čtou. Ale asi to nebylo souzeno. Zřejmě je to součástí otevřeného konce :)) Dříve jsem je neměla moc v lásce, teď se na to dívám trochu jinak… to asi škola života 🙂
Tak Michelle, je tu znovu konec a já znovu nevím, co říct závěrem. Měla jsem tuhle povídku opravdu moc ráda, velmi se ti povedla. Děkuju ti za ten zážitek, stálo to za to! 🙂 Děkuju i za to, že jsi mě naučila nazírat na HP slash trochu jinýma očima, i když kompletně názor změnit nedokážu. Snad tu zase brzy najdu další tvou povídku, byla bych tomu moc ráda. V závěrečné řeči byl nějaký náznak, tak doufám, že jsem ho pochopila dobře 😀
Těším se na brzkou shledanou,
Tvá unešená H.
Moji milí, jsem moc ráda, že jste konec PnD přijali tak, jak jste ho přijali. Nesmírně mě těší, že i když nepíšu teď tak pravidelně jako dřív, že pořád nezapomínáte, že tady nějaká Michelle je.
Ať už byly moje původní představy o vývoji obou příběhů jakékoli, nakonec jiná varianta v úvahu ani přijít nemohla. Dvojice H/D nemohla dopadnout dobře. Jak říkala i Michelle v povídce… jejich vztah by byl příliš skandální. Ne že by to u twins bylo tolik odlišné, ale nějak je to mezi nimi přirozenější. 🙂 Neřekla bych, že příběh twins nebyl dotažený. Užili si svoje a jejich úlohou už pak bylo jen být obráceným zrcadlem druhé dvojice. Své štěstí vykupovali neštěstím H/D. Cokoli jiného už by dělalo povídku překombinovanou, bylo by to tak klišé… V každém případě mě těší, že ještě dokážu Helushku překvapit i něčím, co neudělám :))) Ono je v podstatě jedno, jestli se Bill dozví, že Tom četl stejnou povídku jako on. Pro jejich story to není podstatné. Důležitá je ta velká láska, která zůstane… a naděje, že i v druhém příběhu ta láska jednou dostane šanci. Něco se přece změnilo. Poprvé se stalo, že Malfoy nastoupil do Nebelvíru, to je přece obrovská naděje, ne?
Jinak je samozřejmě velmi pozitivní, že díky PnD Eleanot objevila Oscara Wilda (pro mě pořád nepřekonanou zůstává jeho Balada ze žaláře v Readingu) a Kattys že jsem připomněla dávnou fascinaci a rozšířila její sbírku hrnečků.
Kattys, neboj se, nevnímám tvoji smířenost jako slabost. Naopak. Je to velká důvěra, kterou ve mně vkládáš. Že jim neublížím, že je nebudu nadmíru trápit, že jim nakonec dopřeju tu trošku obyčejného lidského štěstí…
Majko, když jsi psala – a četla jsem to i u Chris – že se ti líbilo Hledání, normálně jsem zčervenala. Hledání bylo moje úplně první povídka, má spoustu chyb (a nemyslím tím gramatické) a tak trošku se za ni stydím. Ale stejně děkuju. 🙂
Děkuju všem, jste zlatíčka! 🙂
Náznakem je návrat do hotelového pokoje 😉
[11]: Kdepak, nemyslela jsem to exaktně tak, jak jsem to napsala, "nedotažený" bylo jen první slovo, které mě napadlo. Nesmíš se na mě zlobit, Michelle :)) já už se učím to ovládat, ale tohle je to moje puntičkářství. Možná si pamatuješ, jak jsem ti jednou psala, že otevřený konec je pro mě snad horší než smutný… A v tom to je. Ale s postupem času a vlastníma zkušenostma se na věci učím hledět z jiného úhlu, nebýt tak omezená, tak se mi to snad pomalu daří :)) A jinak, překvapovat se nechám ráda 😀
Mimochodem, já jsem Hledání taky četla (už je to nějakou chvíli zpátky) a taky se mi líbilo. Myslím, že se nemáš za co stydět 😉
Ještě bych ráda řekla, že při přečtení poslední věty tvého komentáře jsem nadskočila na židli radostí pár cm do vzduchu. Hotelový pokoj zbožňuji! 🙂
Milá Michelle :o)
zase jdu mezi posledními, ale hlavní je, že jsem nakonec dorazila :o)Ty víš, že všechny tvoje povídky miluju, jsou to pro mě útěky do krásnýho světa, který si pro nás vymýšlíš (a doufám, že ještě dlouho budeš), a ani Příběh na druhou není výjimkou. Zavedl mě do světa, který jsem do té doby znala jen velice povrchně, protože Harry Potter byl pro mě pouze příběhem pro děti. Vlastně i díky tobě jsem nakonec do toho světa pronikla detailněji, znám všech sedm dílů, vím už, co jsou to smrtijedi, jak vypadá domácí skřítek a nemusím se tě ptát, aby mi bylo jasno :o) jako na začátku. Nikdy jsem tak úplně nepochopila, jak mohlo někoho napadnout dát Harryho a Draca k sobě jako milenecký pár,když jsem pak viděla, jak to je v té původní verzi, ale vzhledem k tomu, že tvoje verze mi byla nabídnuta dřív, než ta od J.K.R., vzala jsem to jako chleba, vůbec jsem nad tím neuvažovala. Tom a Bill jsou pro mě už taková samozřejmost, že o tom ani neuvažuju, ale tihle dva, to je jiný kafe. Když si to probírám, je to vlastně logický… jsou jako oheň a voda, jeden blond, druhý černý, povahově naprosto odlišní, a to je přesně to, co k sobě většinou lidi přitahuje. Jejich příběh v tvé povídce se mi líbil, je mi sice trochu líto, že se jim to nakonec nepovedlo, ale ve světě, ve kterém se oni narodili jako postavy, je to naprosto logický konec. Jejich svět je prostě jiný.
Bill s Tomem jsou spolu, a to je pro mě hlavní, ať už Bill ví, jakým způsobem se do něj vlastně Tom zamiloval, nebo neví. Na tom fakt nezálží, i když si dovedu představit nafučenýho Billa ve chvíli, kdy by mu to Tom řekl. Určitě by se zase urazil, že mu brácha neříká všechno a Tom by si ho musel krásně usmiřovat… mohlo tam být o jeden úžasnej usmiřovací sexík víc, ale i tak mi to stačilo, jsem naprosto spokojená. :o)
Ty víš, Michellko, že kdybych měla hlasovat v anketě o nejlepší autorku twincestních povídek, neomylně bych klikla na tvoje jméno, ať už by se v anketě vyskytoval kdokoliv. Tvoje povídky mě vždycky dokázaly rozbrečet i rozesmát, donutily mě, abych o nich přemýšlela. Jsi nejen úžasná spisovatelka, ale taky kamarádka a já se budu těšit, že si zase budu moct jako první číst tvoje čerstvě napsané díly nový povídky… druhá řada Hotelového pokoje je pro mě úžasná věc, o které jsem si myslela, že se jí nejspíš už nedočkám… jsem ráda, že jsem se mýlila a moc se na ni těším. Ty víš, jak mě potěšit. :o) Díky za to, že jsi. Tvá Janule :o)
Nechceš napsat ještě možný happy end k dracovi a herrymi???zasloužili by si to
chcela by som sem napísať nejakú siahodlhú ódu na tvoju dokonalosť, bohužial však nenachádzam slová…
táto poviedka mi dokonale učarovala, čítala som ju bez dychu a vždy nedočkavo otvárala dalšiu kapitolu…
som síce sklamaná, že vztah Harryho a Draca sa skončil tak smutne, ale predsa len, ani život sa vždy nekončí šťastne… som rada, že si našli k sebe cestu a stali sa z nich priatelia…
a som rada, že Tom s Billom prekonali všetko zlo, čo sa im prihodilo a ostali spolu…
bolo to jednoducho úžasné… dokonalé…
Nemůžu uvěřit,že už je konec..! Nemám slov,nejkrásnější twc ff ,kterou jsem četla. Je mi líto,že už nebudu moc říkat : ,,tahle povídka byla fakt dobrá" ,protože ve srovnání s tímhle není nic dobré. Sice bych přála Harrymu a Dracovi šťastný konec,ale i přesto je tenhle úplně úžasný. Doufám,že se psaním neskončíš,abych si mohla přečíst další z tvých úžasných povídek <3
To bylo naprosto nádherný, Michelle, jsi úžasná. Máš u mě obrovský obdiv, a i když jsem si u některých dílů říkala, že už se nemůžu dočkat, až bude konec a až to konečně dočtu, nebo jsem – jen párkrát x) – dokonce uvažovala, že se čtením seknu, nikdy jsem to neuskutečnila. Protože ta neuvěřitelná zvědavost, která mě donutila celý příběh dočíst, se nedala ovládnout. Tvoje povídky miluju, jde vidět, že máš dobrou slovní zásobu a smysl pro děj. Stejně jako jiné povídky od tebe, byla i tahle naprosto bezkonkurenční. Krásné ♥♥
Jedna z těch povídek, která se zapisuje mezi "králosvské"
Děkuju..
Krásně napsané,je dobře že si můžem konec domyslet.
Nechápem, prečo tu nemám komentár :/ ja som túto poviedku čítala už trikrát … možno aj viac 🙂 . Nevadí, idem to hneď napraviť .
Milá Michelle, za 3 dni som si opäť prečítala celú poviedku, všetko si oživila (dokonca mám pesničku, ktorá sa mi spája s touto poviedkou, pretože som ju stále počúvala… a vždy sa mi nahrnú slzy do očí, som starý romantik 🙂 ). Krásny čistý twincest, takýto mám najradšej. Zo začiatku mi bolo Billa ľúto. Potom ma hnevala jeho naivná povaha, doslova mi vadil s jeho rozhodnutiami a detskými reakciami ( s Dorianom ma doslova nasral s prepáčením, ale všetko ma to prešlo a ku koncu som slzila a závidela jeho šťastiu 🙂 ) .Zato Tom ma v tejto poviedke naprosto očaril. Hotový princ 🙂 chcem takého domov. Bol jednoducho úžasný , 100% dokonalý, odvážny, silný, vyrovnaný, milujúci…. kde takýto muži behajú 🙂 ?
Páči sa mi, ako si posplietala dokopy Doriana Greya, Harryho Pottera, twincest a ešte aj seba do jednej poviedky ,naprosto ma to odzbrojilo. Doriana Greya som čítala ( skvelá kniha) a už 2 roky sa chystám si pozrieť film 😀 . Harry Potter si ma nikdy nezískal, ale v tvojej poviedke ho rozhodne môžem :). Krásne píšeš, tak precítene, nič mi nepríde hrrr ani nelogické… a tak 🙂 rozplývam sa. Cítim sa ako v twincestnom nebi. Nech ten čas plynie rýchlejšie, nech trošku zabudnem na dej tejto poviedky a môžem sa do nej zase pustiť 🙂 zbožňujem ju naprosto
( a netrpezlivo čakám na ďalšie tvoje poviedky)
Pre mňa je táto poviedka nádherný zážitok. Sú v nej spojené oba svety ktoré milujem. A dokonca aj moja najobľúbenejšia dvojica HP síce vo vedľajšej úlohe, ale predsa 🙂 Aj keď Draco s Harrym neskončili spolu, ich príbeh bol nádherný. Akosi ma Dracova voľba neprekvapila. Od začiatku príbehu som cítila z tej polovice poviedky nejakú clivotu, niečo krásne boľavé a tak to aj skončilo. Nevadí, pretože som to čakala a hlavne preto, že som neskutočne šťastná za Toma s Billom. Ich láska je niečo nadpozemsky krásne a za ten koniec ďakujem. A Ďakujem za krásny nápad a ešte VEĽKÉ ĎAKUJEM Janule za tip na poviedky od Michelle M.
Bohužel se musím přiznat, že jsem nakonec pár Draco a Harry opravdu nečetla. Už jak jsem psala na začátku povídky, nic jiného než twc nesnesu a bohužel to ani tahle povídka nezměnila. Ovšem vztah mezi Billem a Tomem mi hned od začátku přišewl sympatický a hrozně jsem se těšila, co se bude dít v dalších dílech, takže já jsem si četla jenom pasáže o dvojčatech 🙂 A musím říct, že jsem skutečně šťastná, že jsem se nakonec rozhodla tu povídku číst takhle a nevyprdla jsem se na ni, protože tohle by byla škoda si nepřečíst. Opravdu se mi povídka hrozně moc líbila, ovšem ty muka co jsem s Dorianem zažívala, byla opravdu hrozné 😀 Ty díly, kde se pořád chtěl setkávat s Billem a tak jsem měla hrozně rychle přečtené, hltala jsem to všechno očima, hrozně mě to trápilo a a děsila jsem se jak tohle nakonec dopadne. Musím říct, že drama umíš popisovat naprosto skvěle, já se vážně celou dobu bála o vztah Toma a Billa. Jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že se Bill na Toma vykašle a bude s Dorianem. O to větší překvapení pro mě bylo, jak se nakonec Bill rozhodl a jak to s Dorianem nakonec všechno skončilo. A o to víc jsem ráda, že jejich vztah dokázal přežít i takovouhle věc.
Opravdu moc děkuji za tuhle povídku, strašně moc se mi líbila 🙂 Omlouvám se, že jsem nedokázala číst části o Harrym a Dracovi, věřím, že pro lidi, kterří milují i tenhle pár musela být tahle povídka naprosto dokonalá 😉
Michelle M. = kvalita – a tahle povídka mi to jenom opět potvrdila 🙂 Strašně se mi to celé líbilo! Zase 🙂
A přiznám se, že ze začátku jsem měla tendenci části o Harrym a Dracovi jen tak zběžně prolítávat, protože jednak pro mě byli primární Bill s Tomem a jednak nemám vůbec zkušenosti s HP slashem a nečekala jsem, že by mě něco takového mohlo chytnout. Ale světe, div se, stalo se tak a nakonec jsem kluky z Bradavic prožívala minimálně stejně jako twins 🙂
Milá autorko, tolik bych si přála, abys zase začala psát…
Nádherná hořkosladká symfonie obou příběhů, do kterých jsem se zamilovala stejnou měrou ❤️❤️ Provázanost obou příběhů je dokonalá. Byla radost tuhle povídku číst 🥰