Mám tě před očima a stejně tě nevidím 18.

autor: Emilia

Digitální hodiny ukazovaly přesný čas 4:51 a v tuto dobu většinou ještě všichni spokojeně chrní ve svých vyhřátých peleších. Diana však přecházela neklidně po pokoji zalitém tmou. Nebyla příliš hustá, rozeznávala obrysy předmětů, jež se v místnosti nacházely. Pořád si v hlavě přehrávala ten okamžik, kdy se v koupelně líbala s bývalou přítelkyní Toma. Nemohla tomu uvěřit a ještě víc, než samotné události, pocitům, které přitom zažívala. Houpal se jí žaludek sem a tam, jako vlny, jež zaplaví písek na pláži a následně se stáhnou zpět do moře. Celé její tělo se rozhořelo spalující touhou, jako by žhavé uhlíky dopadaly na její pokožku. V konečcích prstů cítila mravenčení a podlamovala se jí kolena. Panebože! Ona přece nemůže být lesba, to nejde! Nikdy nic nepocítila k holce. Nevšímala si jich, nebyla si vědoma toho, že by ji někdy nějaká přitahovala. A přece se tohle stalo. Možná nepřišla ta, která by v ní tyhle pocity probudila. Jenže tohle není dobře. Ano, správně. Byla to chyba a ta už se nesmí nikdy opakovat. Bude dělat, jako by se to nikdy nestalo. Tak proč se jí kruci pořád v hlavě míhá ten obraz jako film. Stále znovu a dokola se přetáčí a ukazuje tu vzrušující scénu, kterou se snaží vymazat z paměti. „Sakra!“ Zaklela a z nočního stolku shodila vázu. Ta s rámusem dopadla na zem. Dianě bylo jedno, že by mohla probudit rodiče. S neskrývaným vzlykotem se svezla podél zdi a hlava jí padla do dlaní, jež si opřela o kolena. Prohrábla si rukou husté vlnité vlasy.

‚Tohle je tak nespravedlivé.‘ Pomyslela si. Proč se zrovna jí muselo stát něco takového? Byl to trest za to, že cítila nenávist vůči Billovi? Že ho odsuzovala za věci, které možná nebyly jeho vinou? Nebo protože toužila po něčem, co nikdy nemůže mít… nevěděla, ale moc by chtěla. Kdo jí teď pomůže z tohohle ven? Je vůbec možné utéct před tím?

…

Od 4:51 uteklo hodně času a blížilo se k poledni. Kaulitzovi a KückMüllerovi se rozhodli poobědvat společně a Nataša se velkoryse ujala přípravy. Listovala v kuchařce, chtěla udělat něco nového, ale zároveň chutného. Z jejího přemýšlení, zda udělat plněná rajčata nebo něco úplně jiného, ji vyrušil zvonek. Odložila tedy kuchařku na stůl a vydala se otevřít.

„Dobrý den paní KückMüllerová, nesu vám dopis od soudu. Tadyhle mi to podepište, prosím.“ Sdělovala pošťačka, přičemž jí poskytla propisku. Nataša se rychle podškrtla tam, kam jí ukázala, a jakmile za sebou zavřela dveře, nedočkavě dopis roztrhla. Co to může být? Rozvodové řízení přece stále pokračuje. Začetla se do papíru a po chvíli se jí vytratila barva z tváří.

„Ten nehorázný bastard, jak jenom může pochybovat?!“ Tohle na ni bylo moc. Testy otcovství? Co si tím Dan dokáže, proboha. Chce ji snad zlomit úplně? Dělá z ní nějakou ‚hej počkej‘, která vleze do postele každému. Vysíleně došla do kuchyně a svezla se na židli. Hlavu si podepřela dlaní. Už neměla sílu brečet, všechny slzy dávno vyplakala. Musí zavolat svému právníkovi. Při téhle myšlence rovnou popadla svůj telefon a zběsile vytáčela číslo. Jakmile se dovolala, sdělila mu vše podstatné, co v dopise bylo.

„Má na to vůbec právo?“ Zeptala se rozrušeně.

„Obávám se, že ano. Jde mu především o to, pozdržet proces a vzít vám co největší práva na společný majetek nebo alimenty.“ Řekl zcela profesionálním tónem právník.

„Takže se tomu nevyhneme?“ Zaskuhrala už plačtivě Nataša. Toma tohle určitě zase raní.

„Ne. Ale pokud jste si naprosto jistá, jak výsledek testu dopadne, nemusíte se ničeho obávat.“

„Jistá si samozřejmě jsem na 100%. Tom je jeho syn, akorát jsem myslela, že by se to dalo obejít. Určitě mu to zase velmi ublíží a já ho do toho řízení nechtěla moc zatahovat.“ Povzdechla si nad svou naivitou.

„Vynechat ho z toho úplně je zcela určitě nemožné. Tím, že se však pan KückMüller neuchází o svěření do péče, se věci značně ulehčují. Když opravdu zapracujeme, mohla byste získat dům i většinu majetku. Po testech, které by měly být pozitivní, jak jste tvrdila, bude muset platit i alimenty.“

„Dobře, takže mám se s ním tedy sejít a nechat provést ty testy.“ Ujišťuje se ještě jednou Nataša.

„Ano, to přesně udělejte. Nechtě si potom zhotovit kopii lékařské zprávy, kterou mi následně předáte.“ Zadává jí právník další instrukce.

„Ano, samozřejmě. Moc děkuji a nashledanou.“ Rozloučí se Nataša a právník taktéž. V tu chvíli zrovna seběhne ze schodů dolů Tom a radostně Natašu zezadu obejme, načež jí vlepí hudlana na tvář.

„Ahoj, mamí.“ Teprve před chvílí se probudil. To je celý on, kdyby bylo na něm, klidně by vstával až na večeři. Jenže musel kvůli tomu obědu a navíc by neviděl Billa, takže obětoval trochu toho spánku.

„Ahoj zlatíčko. Víš, musím si s tebou promluvit, posaď se na chvíli.“ Tom přestane přežvykovat koláč, ze kterého si kousek uždibl a udiveně se posadí.

„Co se děje? Vypadáš nějak vážně.“

„Je to vážné, tvůj otec se prostě zbláznil. Před chvílí mi přišel dopis od jeho právníka, že prý musíš podstoupit testy, aby se přesvědčil o pravdivosti svého otcovství. Kontaktovala jsem jeho právníka a ten mi řekl, co je příčinnou jeho jednání. Chce se prostě vyvléct z přispívání peněz na tebe.“ Sdělovala mu Nataša ne nijak nadšeně, ale neměla na vybranou.

„Co-cože?“ Tom málem ztratil hlas. To snad není pravda. Věděl, že jeho otec je schopný všeho, ale že zajde tak daleko… „Haj*l jeden!“ Zanadával Tom a praštil pěstí do stolu. Nataša se ho snažila uklidnit.

„Tomi, já vím, je to hrůza. Ale musíme to vydržet. Až všechny ty tahanice skončí, budeme mít klid.“ Sevřela jeho dlaně ve svých a lítostivě se na něj dívala. Když trpěla ona, prosím, ale Tom? Ten si přece nic takového nezasloužil. Co mu udělal? Jenom se zamiloval, jako tenkrát ona do Dana. Nelituje toho však. Kdyby se to nestalo, Tom by tu teď nebyl. Je pro ni tím nejdůležitějším a nejlepším, co ji mohlo v životě potkat.

…

O dům dál už Stacy a Lucas dávno nespí. Udělali hygienu, která hlavně Stacy zabrala dost času. Samozřejmě se to neobešlo bez líčení a úpravy vlasů.

„Jsi v pohodě? Zdáš se mi nějaká divná, rozrušená.“ Zeptal se nenápadně Lucas. Postřehl to už včera, když se Stacy vrátila z koupelny. Diana také nebyla zrovna ve své kůži, mezi nimi se muselo něco odehrát. Jenže Stacy se o tom sama nezmiňovala. Místo odpovědi však položila otázku.

„Už se ti někdy stalo něco, o čem si vůbec netušil, že je možné, aby se stalo? Součást tvého já byla ukryta v podvědomí a najednou vyplula na povrch. Zcela nečekaně a ty o sobě zjistíš věc, o které si nikdy dřív neuvažoval?“ Lucase to překvapilo a na pár sekund se zamyslel.

„Já… n-no možná. Proč se ptáš?“

„Mně se to stalo. Teda zřejmě, já přesně nedokážu určit, jestli to, co náhle pociťuju, je pravdou nebo jenom chvilkovým poblouzněním.“ Lucas se v tom ztrácel. Nevěděl, o čem mluví.

„Stacy, co se stalo? O čem to mluvíš?“ Stacy přemýšleje, si skousla spodní ret. Má to vyzradit, nemá. Strašně ji to užírá, musí to dostat ze sebe ven.

„Asi jsem lesba.“ Lucas jenom oněměle otevře pusu, ale když zjistí, že ze sebe momentálně nevydá ani hlásku, zase ji zavřel. „Včera se to stalo tak rychle. Diana vešla do koupelny a začaly jsme se hádat. No a p-pak… najednou jsme se líbaly. Bylo to tak-tak… neumím ty pocity popsat. Nepopsatelné. Ano, to je to správné slovo. Nikdy jsem necítila nic takového při líbání s klukem.“ Dopověděla a sklopila pohled.

„Ou.“ Vydal ze sebe Lucas konečně nějaký zvuk. „Ty mi teda dáváš. No každopádně nikdy by mě nenapadlo, že ty… a Diana? To je ještě větší šok. Boha jeho! No každopádně chci, abys věděla, že mi to je fuk. Jestli si lesba nebo něco úplně jiného, nevadí mi to. Pořád budu tvůj nejlepší kamarád a mám tě stejně tak rád.“ Stacy se na něho vděčně usměje a přijme nabízenou náruč. Neví, jak to bude dál, ale momentálně se jí zdá všechno tak snadné. Má přece Lucase. I když jak bude reagovat, až se s Dianou znovu setká? Má přece taky přijít na ten oběd, Nataša ji včera pozvala. Ostatně, alespoň by si ověřila, jestli je opravdu lesba nebo to byl jen chvilkový zkrat. Bill v koupelně řešil ovšem úplně jiné věci. Zkoušel novou kombinaci stínů a dával si opravdu záležet, aby se Tomovi líbil. Probudil se dnes s divným pocitem, jako by se mělo něco strašného stát. Uvnitř jeho nitra ho svíraly obavy. Určitě jenom zbytečně plaší, ale je to opravdu podivné. Snad bude všechno v pořádku.

…

Diana navzdory tomu, že nechtěla Stacy momentálně vidět, se na ten oběd připravovala. Přece by neurazila Natašu odmítnutím. Samozřejmě si to snažila nalhávat, ale pravda byla docela jiná. Jenže si ji nechtěla přiznat, je moc brzy a navíc bůh ví, jestli to nebyl jenom zkrat, chvilkové selhání. Když však vezme okolnosti z toho, co prožívala v noci, asi by se to ke zkratu dalo jen těžko přirovnat. Dávala si záležet na každém detailu, chtěla, aby jí všechno ladilo, sebemenší maličkost. Porovná-li to s přípravou na rande, kdy si jen ledabyle natřela pusu leskem a mohla vyrazit, tak… „Tohle přece není rande.“ Řekne si Diana důrazně a zatřepe hlavou. Co ji to proboha napadlo? Už z toho blázní, přemýšlí, jestli radši místo oběda nemá zajít k psychologovi. Jakmile byla hotová, seběhla dolů a obouvala se. V kuchyni byla Dianina matka a byla by slepá, kdyby si nepovšimla, jak moc jí to dnes sluší.

„Kampak ses tak vyparádila. Jdeš na rande s nějakým hezkým chlapcem?“ Zeptala se jí. Diana znervózněla. Vlastně do téhle chvíle vůbec nepřemýšlela nad reakcí rodičů. Tenkrát, když vyčítala Billovi, že je srab, netušila, jak složité to může být. Sama se s tím ještě nesrovnala a co teprve rodiče? Pravda, neměla s nimi moc blízký vztah, ale přece jen jsou to její rodiče.

„N-no… eh… jistě. Jo, to je ono, jdu na rande.“ Řekla, jako by se to dozvěděla teprve teď. Už měla na jazyku ne a málem jí všechno vyklopila. Matka si jí zkoumavě změřila pohledem a řekla jen prosté: „Dobře, užij si to.“ A následovně se vrátila zpět do kuchyně. Diana si oddechla a konečně mohla vyrazit. Určitě už tam všichni budou, před dveřmi KückMüllerů nervózně postávala a sbírala odvahu otevřít. Všechny končetiny měla rozklepané. Nakonec se však odvážila. Kdyby měla čekat do doby, než se uklidní, to by trvalo celou věčnost. Otevřel jí Tom, který byl nedávným objektem její velké touhy. V této chvíli to s ní však nic nedělalo, jako by jí byl úplně lhostejný.

„Ahoj Dí.“ Zářivě se na ni usmál, ona poněkud mdle úsměv oplatila. „Jsi nějaká bledá, je ti dobře?“ Zeptá se jí starostlivě. Opravdu vypadala na omdlení. To však dělala ta nervozita. Jenom zakývala hlavou, že je v pohodě a následovala Toma do obýváku, přičemž si pořád hrála s přívěškem na klíče. Gordon byl v práci, Simone pomáhala ještě Nataše v kuchyni a zbytek byl v obýváku.

„Ahoj.“ Pozdravila Diana a pohledy všech na ni hned sklouzly. Zajímalo ji, jaký výraz měla Stacy, ale neodvážila se podívat.

„Téda, Dí, moc ti to sluší.“ Zahvízdal obdivně Bill. Diana malinko zrudla a pípla tiché díky. Hned na to se posadila a Tom jí odběhl do kuchyně pro pití. Stacy na ni celou dobu neskrývaně hleděla. Moc jí to slušelo a měla pocit, jako by jí v žaludku lítalo snad tisíce motýlů s pořádně velkými křídly. Diana na Stacy jenom nenápadně pomrkávala. Tom se za malou chvíli přiřítil z kuchyně a Diana chladivý nápoj s díky přijala. Moc dlouho však neposeděli, protože je po chvíli zavolala Nataša na oběd. Potřebovala si s někým o dnešní události s dopisem promluvit, ale nechtěla všem kazit chuť, řekne to Simone, až budou samy.

Oběd všem moc chutnal, a když se převážně mladší obyvatelstvo (Pozn: mě se tam nic jiného nehodilo no×D pstě jsem tam musela dát ‚obyvatelstvo’×D) zvedlo od stolu, Nataša za činnosti uklízení talířů začala.

„Dneska mi přišel dopis od Danova právníka.“ Simone tohle téma zaujalo. Bylo jí Nataši líto a to se zdál Dan jako docela milý chlapík.

„Vážně, a co tam bylo?“ Nataša si zkroušeně povzdechla. „Chce podstoupit testy otcovství, nevěří, že Tom je jeho syn. Nebo spíše nechce věřit a taky kvůli alimentům, majetku. Chce mě obrat o všechno, jako by nám neublížil už dost.“

„To je strašné.“ Soucitně se na Natašu podívá.

„Je. Kdyby to u soudu vyhrál a zbavil mě majetku, nemohli bychom si tenhle dům dovolit a museli se přestěhovat.“

„To snad ne. Vždyť jste naši přátelé a co Bill s Tomem…“ Říkala rozrušeně Simone. Už si tady na ně zvykli a teď by měli odjet? A co Bill? Ten by odloučení od Toma jistě špatně nesl.

„Natašo, na mě se můžeš vždycky spolehnout a než by sis něco našla, klidně byste dočasně mohli bydlet u nás. Dům je velký dost.“

„Díky, Sim. Jsi tak hodná, ale tohle musíme zvládnout sami.“ Simone jen pokývala hlavou, jakože rozumí.

„A kdy na ty testy jdete?“

„To ještě nevím, ale co nejdřív, ať je to za náma. Musím se domluvit s Danem a popravdě se mi do toho vůbec nechce.“

„To ti věřím, komu by se chtělo. Po tom co ti přišel ten dopis.“

…

Od tohohle rozhovoru už uběhly tři dny. Za tu dobu už Nataša mluvila s Danem i jeho právníkem, a teď sedí s Tomem v čekárně, který musí podstoupit tolik nechtěný test. „Tom Kaulitz.“ Vykoukne zpoza dveří sestřička. Nataša mu jen povzbudivě stiskne ruku a řekne: „Neboj, to bude dobrý. Už to konečně všechno skončí.“ Tom jenom přikývne a s povzdechem vstoupí dovnitř. Po nějaké chvíli je vše hotovo. Nataša si ještě nechá udělat kopii lékařské zprávy a po cestě se staví ke svému právníkovi, kde mu ji předá. Výsledky testů se dozví na druhý den formou zavolání. Hned po příchodu domů se Tom stavuje k Billovi. Oba leží na posteli v Billíkově pokoji a ten mu přejíždí prstem po břichu.

„Jaký to bylo?“ Zeptá se černovlasý ďáblík a ukazovákem mu krouží okolo pupíku, načež sjede níž. U pásku se zastaví, vjede malinko pod něj, otočí se a zase jede nahoru k pupíku. „No nebylo to strašný. Nejhorší je ten fakt, čeho všeho je schopný. Jenom proto, že mám místo holky kluka, se mnou nechce nic mít?“ Nakrčil dredík rozhořčením čelo. Vypadal roztomile. Billouš neodolal a vlepil mu pusinku na nosánek. Tom se jen usmál, přitáhl si ho blíž a jejich jazyky rozehrály vášnivou hru. Co se dělo dál, to už ví jenom oni 😛