autor: Doris
Bill utíkal dlouhou, úzkou uličkou. Bylo už dávno po půlnoci. Utíkal a vůbec se neohlížel, byl vyděšený. Každou chvíli si při útěku pomáhal rukama. Ulička byla tak úzká, že když rozpřáhl ruce, opíral se o zdi a ještě mohl povolit lokty. Už nemohl pomalu dýchat, ale nezastavoval. Na zdech, kde se dotkl dlaní, zanechal krvavý otisk. Ani to nevnímal. Nic nevnímal. Doběhl až na samý konec uličky a tam se sesunul podél jednoho stromu na zem. Obličej zabořil do dlaní a brečel. Nedbal na to, že teď krev bude mít i na obličeji a ne jen na rukách. Jeho košile už dávno nebyla bílá, ale zdobily ji krvavé skvrny. „Proč? Já… to néééééééé,“ zakřičel a nakonec únavou a pláčem usnul.
„Pane Kaulitzi, vstaňte,“ slyšel Bill z dálky jakýsi hlas. Hlas pořád nabíral na síle, až si konečně Bill uvědomil, že s ním někdo cloumá. Otevřel oči a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Stálo tu asi 5 policistů, kteří si ho prohlíželi a jakýsi muž, kterého nikdy neviděl, s ním cloumal. „Pane Kaulitzi, musíte jet s námi,“ oznámil mu neznámý, když se Bill probral. „Proč? A proč jsem tady? Jak jsem se sem dostal?“
„Jsem detektiv König, musíte s námi na stanici,“ vysvětlil neznámý, ale zůstal celkem zaražený z Billovy dezorientovanosti. Jeden policista pomohl Billovi vstát a odváděl ho k autu. Teprve teď si Bill všiml, že na košili má krev. Vyděsilo ho to.
„Co to je? Co se děje?“ Obrátil se prudce na detektiva.
„No, doufali jsme, že to nám vysvětlíte vy, ale vyřešíme to až na stanici.“
„Co vám mám vysvětlit?“ nechápal Bill a začínal být zoufalý.
„Dozvíte se, tady není vhodné místo to řešit,“ pokynul mu detektiv, aby se posadil na zadní sedadlo policejního auta. Bill poslušně nastoupil a detektiv si nasedl vedle něj. Celou cestu neřekli jediné slovo. Nejhorší bylo, že Billovi začalo docházet, že se muselo stát něco vážného. Ale problém byl, že si vůbec nic nepamatoval. Nedokázal si vybavit nic z předešlého dne. Nebo spíš večera. Netušil, jak se ocitl tam, kde ho našli, a už vůbec nechápal, proč má na sobě tolik krve.
„Jsme tu, pane Kaulitzi, vystupte,“ pokynul mu detektiv a vytrhl ho tím ze zamyšlení. Bill vystoupil z auta, kde se ho chopil jeden z policistů, vzal ho za loket a vedl ho dovnitř. V tuto chvíli Billa napadla jediná věc. Ještěže tu není bulvár, to by byly titulky. Policista odvedl Billa do jedné z kanceláří a ukázal mu na křeslo před pracovním stolem. Detektiv vstoupil hned za nimi a pokynul policistovi, že může odejít.
„Tak, Bille,“ začal detektiv a posadil se naproti němu za svůj pracovní stůl, „dáš si něco k pití?“
„Proč tu jsem?“ vychrlil ze sebe místo odpovědi.
„Bille, nehraj si se mnou. Proč jsi to udělal?“ Bill jen nechápavě koukal.
„Co jako?“ detektiv jen vzdychl a vyndal ze šuplíku velkou nažloutlou obálku, ze které vyndal několik fotografií a rozhodil je před Billa. Bill se na ně podíval a v ten moment by si přál, aby to nikdy neudělal. Zavřel oči a prudce se otočil stranou.
„Co je to?“ detektiv ho pozoroval.
„Tvůj bratr.“
„Ne, to není Tom, určitě ne,“ začal panikařit Bill, ale věděl, že osoba na fotografiích je skutečně jeho dvojče.
„Našli ho včera po půlnoci, jen chvíli po tom co jsi se ho pokusil zabít,“ udeřil tvrdě detektiv. Tahle věta jako by dala Billovi elektrický šok.
„Co? Já? Ne. Tohle celé je určitě nějaký podfuk,“ těkal pohledem z detektiva na fotografie, na kterých byl jeho bratr s obrovskou krvavou skvrnou na hrudi a několika menšími na obličeji. „Bille, nemá cenu zapírat, všechno, co máme, ukazuje, že jsi tam včera byl a máš na sobě jeho krev,“ Bill začal prohlížet sám sebe. „Tak proč jsi to udělal? Chtěl skončit s kapelou? Pohádali jste se? Chci znát důvod, Bille,“ začal teď už poměrně křičet detektiv.
„Já si nic nepamatuju. S Tomem jsme se včera nepohádali. Aspoň co vím. Skoro nikdy jsme se nehádali.“ Detektiv se trochu uklidnil a zapnul svůj počítač.
„Dobře, Bille, ty mi teď řekneš všechno, co si pamatuješ. Od včerejšího rána až do dnešního rána. Chci všechno, všechny detaily od toho v kolik jste vstali, až po to, jakou barvu trenek jste si oblíkali. Jasný?“ upřel na Billa svůj pohled, který jasně říkal, že nepřijímá námitky. Bill přikývl. Bude to teda asi peklo. Všechny detaily. Můj bože, ale to znamená přiznat mu… pomyslel si najednou Bill se ale rozhodl říct opravdu všechno. On by Tomovi nikdy neublížil. Musí zjistit, kdo to udělal. Bill odsunul všechny fotografie zpátky k detektivovi a z očí mu začaly stékat slzy. Už jen čekal, kdy ho detektiv vyzve, aby mluvil. Než se tak stalo, přistál před ním ještě hrnek s kávou.
„Tak, Bille, povídej.“ Pobídl ho detektiv a dokonce se pousmál. Z toho, co o Kaulitzových a celé jejich skupině Tokio Hotel věděl, byl přesvědčen, že by Bill nebyl schopen svého bratra ani uhodit, natož se ho pokusit zabít. Ale musí být tvrdý. Bill se nadechl a začal vypovídat, zatímco detektiv každé jeho slovo naklepal na klávesnici počítače.
autor: Doris
betaread: Janule
Ježíší chudinka!
no teda…chudák Bill….tahle ff vypadá zajímavě!
toš to by mě zajímalo kdo to udělal…
Ton by neudělal! Přece by Tomiho nezabil:'-( Teda.. začíná to krásně, rychle dáál
On to neudělal! xD moc povedený 🙂
vypadá to na zajímavou povídku… jsem zvědavá na pokráčko!
vražda?….moc se mi to líbí
Keď pokúsil, tak Tom žije? Bože mám strach čítať ďalej ale zvedavosť mi nedovolí prestať. Tak idem na to.
Bill to určitě neudelal to se musí nějak vysvětlit.
Jejda, skutečně doufám, že Tom není mrtvý! 🙁 Mám strach tuhle povídku číst dál, ale prostě mi to nedá. Tohle je vážně naprosto čtivé a zajímavé a já prostě nemůžu přestat číst.
Perfektní nápad 🙂