Časoprostor III 9.

 

TOM

„Deset!… devět!… osm!…“ řveme všemi pěti hlasy sborem, v rukách skleničky na šampáňo a odpočítáváme čas, kdy vyjde naše zbrusu nový album. „Sedm!… šest!… pět!…“ snažíme se sledovat přesný čas na nástěnných hodinách u nás ve studiu. „Čtyři!… tři!… dva!… jednaaaaaaaaaaa!!!“ hulákáme a současně se snažíme ťukat na úspěch našeho novýho počinu bublinkama, které nám manažer Carl postupně nalévá. Právě dnes, v sobotu prvního srpna 2015, ve 21:00 místního času, největší světová hudební síť zahájila možnost stahování našich nových písniček, a manažer odbouchl šampaňský na jejich počest.

Napijeme se a nedočkavě všichni sledujeme na monitoru počet stažení, který se zvětšuje každou vteřinou. Spousta lidí za poplatek stahuje radši celý album s množstvím bonusů, než zadarmo jednotlivý písničky, což je skvělej úspěch… Dokonalá premiéra… vyšlo nám to! Kde jsou ty časy našich začátků, kdy si lidi museli koupit cédéčko, aby si nás poslechli… dneska už si pomalu nikdo nepamatuje, kam se to kulatý lesklý strkalo, aby to hrálo. Dokonalý digitální nahrávky, jaký jsme schopný teď udělat, tehdy ještě neměly šanci. Datový obsah jedný písničky s textem, obalem, případně klipem a dalšíma prémiema, by sežral celý tehdejší jedno cédéčko. Všichni šťastně zíráme na to, jaký je o naši hudbu pořád zájem, na dnešní datum čekalo u počítačů už deset tisíc lidí z celýho světa, a to je link na stažení teprve pět minut v provozu. Sláva… reklama zabrala… tohle vypadá, že za měsíc na turné bude plno.

Živý hraní je to, co nás živí a baví. Prodej cédéček už je dávno minulost, nevyplatilo se je už vyrábět, nikdo je nekupoval, všichni stahovali, přestalo to mít smysl… posledních pár tisíc kusů se prodalo za babku, nebo jsme je rozdali už před pár lety, teď se vydělává hlavně na koncertech. Fanoušci chtějí vidět nás a naše hraní, za to jsou ochotní zaplatit, za písničky už dávno ne. Ale aby bylo na těch koncertech co hrát, a aby na ně lidi chodili, musíme psát a nahrávat neustále nový, jinak chodit přestanou. Abychom měli z čeho žít, přizpůsobili jsme se, jako každej v hudební branži.

Když si to tak v hlavě promítnu zpátky, všechno se pozvolna začalo měnit s masivním nástupem internetu. Dneska už je dostupnej všude a většinou zdarma… Občas se mi zasteskne po těch starých hranatých krabičkách s bookletem, na které jsme se za ta léta snad milionkrát podepsali, ale zvykli jsme si. Je to přirozený, všechno se vyvíjí… holt místo cédéček teď tiskneme hory podpiskaret a podespisujem se na ně. Nedávno zrovna přivezli z firmy deset balíků, chvíli jsme se o ně přeráželi v chodbě, než jsme je postupně natahali ke mně do bytu, kde nepřekážej.

Nejdůležitější teď pro nás je, že podle dosavadních zpráv se lístky na turné prodávaj dobře, a je už prodaný i docela slušný podíl vstupenek na virtuální přenos pro ty, kteří to mají na naše koncerty moc daleko, nebo prostě nemůžou přijít. Je to celkem revoluční novinka, dokonalý možnosti hologramu se začaly v hudební oblasti používat asi před dvěma lety, a od té doby se to objevuje čím dál častěji. Carl se rozhodl, že my budeme mezi těmi, kdo to vyzkouší, takže letos začínáme. Je nám jasný, že ne všichni fanoušci můžou přijet, křičet a zpívat s náma. Třeba pro takovýho Franka na vozíku je holograficky přenášenej koncert naprosto ideální. Nasadí si speciální brýle, napojí se na kódovanej signál a v tu chvíli nás má před sebou jako na dlani. Vidí celý koncert živě, jako by byl v hale a může přitom sedět doma v obýváku. Sice se očekává, že díky tomu trošku klesne návštěvnost, ale pořád nás lidi radši vidí živě, než takhle na hologramu. A my je taky… pořád milujeme kontakt s fanoušky, dává nám to při hraní spoustu energie.

„Perfektní, chlapi,“ rozplývá se Carl. „Bál jsem se, že po tom vašem skandálu to bude horší, ale vypadá to, že je všechno v pohodě.“ Vidím na něm, jak se mu ulevilo. Čekal průšvih. „Holky vás pořád milujou… turné bude plný, to jsem si jistej,“ pokračuje, div si nemne ruce. „Ještě se všichni nevrátili z prázdnin, ale počítám, že poslední týden v srpnu se prodej vstupenek určitě zvedne,“ usmívá se šťastně. Vím, jaký si dělal starosti, nejdřív o Billa, aby byl po nervovým zhroucení schopen v září zpívat, pak zase o naši pověst, když si na nás Valleriin otec vylíval v médiích svou zlost. Vůbec se Carlovi nedivím, že se bál, aby prachy za reklamu nepřišly vniveč, stálo to statisíce… vypadá to, že se všechno vydařilo a zase jednou zafungovalo heslo, že negativní reklama je taky reklama. Že bychom měli po tom průšvihu zase chvíli štěstí? Snad jo… za čtrnáct dní oženíme Gustava, pak tátu s Hanou a vyrazíme na turné. Už se nemůžu dočkat…

Mediální humbuk kolem požáru je teď už o hodně menší, i když se o tom pořád ještě píše. Už se spíš řeší, kdo to zavinil, jestli stavební firma, nebo to byla opravdu jen náhoda, nebo snad dokonce úmysl… nikdo neví. Pořád se ještě čeká na vyjádření znalce a na to, jestli padnou nějaká obvinění, nebo ne. Všechno se to děsně táhne.

Snažil jsem se Billa před tím vším ze začátku chránit, ještě asi týden po tom, co jsem ho přivezl z Hamburku, měl občas záchvaty smutku, hlavně v den Valleriina pohřbu s ním nebyla řeč, ale teď už je to lepší. Zamyšlenýho a smutnýho ho nachytám už jen občas, ale většinou se rychle zase vzpamatuje. Nechtěl jsem, aby věděl, co prohlašuje Berkfeld, ale nakonec si stejně všechny jeho nenávistný výlevy přečetl na internetu. Nějakej dobrák mu poslal linky na všechny Berkfeldovy rozhovory v jednom jediným mejlu. Neměl jsem šanci tomu zabránit a naštvalo mě, když jsem to zjistil. Našel jsem Billa v slzách a zhroucenýho u notebooku, ale bylo už pozdě. Vztekle jsem ho zaklapl a celej den ho utěšoval. Naštěstí se z toho dostal rychle, teď už je zase všechno v pohodě. Nejvíc mě mrzí, že to musel poslat někdo, kdo zná Billův soukromý e-mail, takže někdo, kdo nám je nebo byl blízký… nechápu, proč to udělal, ale nemá cenu to řešit. Adresa, z který to přišlo, byla samozřejmě neznámá, nebudu po tom radši pátrat, ještě bych mohl přijít na to, že ne všichni, co se tváří jako přátelé, jimi skutečně jsou.

„To to frčííííí,“ rozplývá se a jásá Bill, když na počítadle neustále roste číslo stažených souborů. „Krása, že jo?“ otočí se ke mně s rozzářenou tváří a já jen spokojeně přikývnu. Už je to dobrý… když se směje, jsem šťastnej. Snad už bude klid a pomalu začneme trénovat na turné. Máme na to měsíc, to musíme zvládnout…

Filip bydlí zatím u rodičů, pomalu se zotavuje a podle toho, co mi říkal, když jsme si naposledy volali, už má dohodnutou koupi jedný malý autodílny na kraji Berlína. Dokonce tam bude mít k dispozici i několik zbylých neprodejných aut, která tam bývalý majitel nechá. Ostatní vybavení bude kupovat až poté, co se tam nastěhuje, a zařídí si to tam tak, aby mu to vyhovovalo, ale peníze mu prý budou stačit a ještě hodně zbyde. Jsem rád, že jsem mu mohl pomoct a místo žalu se vrhne do práce… i kdyby se mu to nepovedlo, má pořád naději. Billovi jsem o tom zatím nic neřekl, dokud nebudou vidět alespoň nějaký pozitivní výsledky. Zbytečně by se stresoval, stačí, když to vím já a pořád o tom přemýšlím. Je to vůbec dobře, aby Filip zasahoval znovu do běhu času? Co když se tím zkazí něco dalšího? Nikdy jsem nebyl pro cestování časem, ale chápu Fila. Kdyby mi Bill umřel, taky udělám cokoliv, abych se k němu znovu dostal, když budu vědět, že to jde. Třeba to Filip nakonec nezvládne a já se nechci zase znovu dívat na zklamaný Billův výraz. Chci se dívat, jak se směje…

BILL

Jsem dneska po dlouhý době opravdu šťastnej. Mám chuť tleskat a zpívat… Na všechno špatný, co se za poslední dny událo, jsem pro dnešek schopen zapomenout, když sleduju monitor počítače. Je to nádhera, pozorovat ta číslíčka, jak neustále stoupají. Lidi stahujou jak divý, čekali na naše nový album, a možná je zázrak, že se nakonec dočkali tak brzy. Půlroční práce je za námi, byla to fuška, nahrávat po večerech u nás ve studiu, aby se nám do toho Davídek věčně nemotal, kolikrát jsme to táhli až do rána a já pak skomíral celej den, usínal všude, kde jsem si zrovna sedl, ale nakonec jsme to zvládli. Texty jsem psal za pochodu, kluci skládali tady dole, zatímco já přitom vařil, učil se, uklízel, staral se o Dejva… žádná sranda. Ale jsme dobrý.

Kluci se radujou se mnou, skleničky šampaňskýho neustále cinkaj jedna o druhou, jen Tom je tak zvláštně zaraženej, jako by přemýšlel nad nesmrtelností chrousta. Co mu je? Kouká do blba, nebo má dokonce občas zavřený oči… že by byl tak unavenej? Je fakt, že jsme dneska díky Dejvovi vstávali v osm, skočil nám do postele a omylem se trefil strejdovi kolenem přímo do žaludku, takže byl v tu ránu vzbuzenej a kňučel bolestí. Ale přes den jsme už skoro nic nedělali, jen jsme se nervózně ujišťovali, že všechno dobře dopadne. Sabine nás na dnešní noc osvobodila od Dejva, takže další podobnej budíček nehrozí a ráno se vyspíme dorůžova. Snažím se Toma hypnotizovat očima, sedí kousek od nás na sedačce, ale nezabírá, budu ho muset rozptýlit.

„Tomi,“ přidřepnu si před něj a položím mu ruce na kolena. Evidentně nevnímal moje pohledy, kterýma jsem se ho snažil upoutat, což je zvláštní. Většinou naše napojení funguje a podaří se mi ho očima přilákat. „Kde jsi? Kam se mi ztrácíš? Ty nemáš radost?“ vyptávám se ho, a současně ho nenápadně lehce hladím po stehnech.

„Ale to víš, že mám radost,“ odvětí s úsměvem, odsune mi ruce zpátky na kolena, mrkne na Carla, dopije svoji skleničku a políbí mě rychle na čelo. „Jen jsem chvilku přemýšlel. Doufám, že to turné klapne, už se těším,“ pohladí mě po tváři.

„Já taky,“ přikývnu. „Budu zpívat zase jenom pro tebe.“ Usměje se…

„Já vím,“ přikývne. Líbnu ho opatrně na nos, ale neodolám a sklouznu malinko níž na rty. Carl je zády k nám, takže nemůže nic vidět, a kluci už jsou na tyhle naše občasné chvilky zvyklí. Dokonce už i ten Georg se s tím smířil a já si díky tomu občas dovolím něco, co by mě ještě před půl rokem ani nenapadlo. Jeho žena nám moc pomohla, ještě jsem jí za to ani nestihl poděkovat. Vanessa je naše krásná bývalá vizážistka, která při porodu Sofinky hulákala na Georga italský nadávky a zapomněla přitom německy, ale jinak je to fajn holka. Máme ji všichni moc rádi. Kluci jsou ale stejně zabraní do toho, co jim vypráví náš manažer, takže si nás nevšímají.

Líbnu Toma ještě jednou, ale netváří se nijak nadšeně, asi má strach, že nás někdo nachytá. Rád ho provokuju, když jsem si jistej, že se nemůže nic stát, občas je úplně bezdůvodně vystrašenější než já, ale třeba Hany se nebojí. To nepochopím… pro mě je ona nebezpečí číslo jedna. Ale snad až se s tátou vezmou, bude jistota, že proti nám nic nepodnikne. Kdyby chtěla, už mohla dávno všechno prásknout tátovi, a neudělala to… ale je fakt, že nemá důkazy… a ty nemá díky mé opatrnosti. Naposledy Toma lehce políbím na bradu, nestačil uhnout, a do ucha mu zašeptám jednoznačný slib: „Večer.“ Nenápadně ho pohladím v klíně, abych viděl, jak zareaguje. Nezklamal mě, vyplašeně koukne směrem k manažerovi, který právě něco rozebírá s Georgem.

„Riskuješ,“ špitne, abych to slyšel jen já. S úsměvem přikývnu a dám mu tak najevo, že mě to baví. Vrátím se zpátky ke klukům a zapojím se do hovoru. Zrovna probírají naše holografické přenosy koncertů, na které jsme museli najmout nehorázně drahýho specialistu. Ale pořád se ještě vyplatí, když se srovná jeho cena s cenou vstupenek, které byly zatím na holografické přenosy prodány. Všichni jsme zvědaví, jak to bude celé probíhat a Carl se nám to snaží vysvětlit. Budeme mít na sobě všichni miniaturní speciální senzory, přilepené na kůži, díky kterým nás bude holografický přístroj snímat a naše pohyby předávat dál po síti. Doufám, že to nebude nepříjemné, nerad bych byl nějak omezovaný, rád běhám po pódiu, ale to se dozvíme až na první zkoušce. Tom se k nám mezitím připojil, aby nebyl stranou, tohle téma ho taky zajímá, přece jen je to poprvé.

Pomalu se blíží půlnoc, Carl odešel už před hodinou, měl ještě nějakou schůzku a kluci už budou taky muset domů. Georg za Vanessou a Sofinkou na tu jejich kohoutí samotu, co si vybudovali, a Gustav do nového bytu za svou nevěstou Tarou. Už se tváří jako zasloužilej otec, když nám vypráví o svém pěticentimetrovém synovi, který se mu má narodit až někdy v lednu, jak si hezky plave v plodový vodě a nechá se v klidu sledovat na 4D ultrazvuku. „Srdíčko mu bilo jak splašený a hlavu má velkou jako starosta,“ vyprávěl s očima navrch hlavy, byl to pro něj silný zážitek, když ho Tara vzala s sebou na prohlídku. Vůbec nepochybuje o tom, že je to kluk, i když se to prozatím nedá zjistit.

„A co když to bude holka?“ nezapomněl si rejpnout Geo, zasloužilý otec holčičky.

„Bude to Samuel a basta,“ sdělil nám Gustav, zřejmě omylem, jméno svého syna, které předtím tajil, když jsme ho přesvědčovali, že se možná zbytečně těší. Nechali jsme ho přitom, třeba bude mít nakonec štěstí a ten jeho vysněný Sam se mu narodí. Stejně se divím, že mu nechce dát jméno Lars po svém nejmilejším bubeníkovi, ale nejspíš mu to Tara zatrhla. U Georga se o tohle taky hádali… my to měli jednodušší, Davídek už jméno měl, jen jsme změnili příjmení. 

Oddechnu si, když za klukama zavřu vchodové dveře a nastavím bezpečnostní kód. Hned po návratu z Hamburku Tom nedal jinak, než že už bezpodmínečně musíme nechat nainstalovat bezpečnostní zařízení, takže jsem teď nucen si pamatovat šestimístný kód, který musím namačkat, abych nezpůsobil výjezd policejní jednotky, která je u nás do pěti minut, pokud se alarm u nich na služebně rozsvítí. Zatím se mi to nestalo a doufám, že to tak zůstane, ale pokaždé mám nervy, že se spletu. Byla by to pěkná ostuda.

Scotty tím chudáček přišel o svou díru ve dveřích na zahradu, už si nemůže courat sem a tam, jak se mu zachce, musíme ho chodit pouštět, protože to byl příliš snadný přístup do domu, jak ověřil Tom na vlastním těle v realitě, která už naštěstí nikdy nenastane. Ale nevadí. Díky Dejvovi už stejně dávno nespíme do dvanácti, jak to bývalo kdysi, takže psa vždycky někdo z nás dvou pustí. Je to starej lenoch, spí kolikrát ještě dýl než my.

Dneska, když byla v plánu slavnostní premiéra novýho alba, a věděli jsme, že tady budeme slavit, spí Davídek u tety Sabine. Je to poprvé, ale vzhledem k tomu, že ještě nevolala, nejspíš všechno proběhlo v klidu a Dejvovi to nevadilo. Má ji rád, tak jsem se ani nebál nějakých scén, ale člověk nikdy neví. Sab si pro něj přišla po obědě, a když viděla, jak jsme oba nazelenalí a nervózní z toho, co se večer bude dít, udělala nám na čelo každému křížek pro štěstí, a pak radši Dejva urychleně sbalila a odfrčeli. Měli v plánu pouť, kino, večeři a bůhvíco ještě, takže se Dejv určitě nenudil.

Teď už je konečně všechno v klidu… už nemusíme být nervózní, vypadá to, že nastávají zase časy klidu a pohody…

*-*-*

„Prosím, Berkfeld.“

„Dobrý večer, pane Berkfelde. Chtěl bych vám nejprve vyjádřit upřímnou soustrast, je mi vaší dcery velice líto a chápu vaše rozhořčení nad tím, co provedli ti dva slavní spratci.“

„Děkuju, ale zapomněl jste se mi představit, pane…“

„Ne, nezapomněl. Nebylo by dobré, abyste znal mou totožnost, přesto bych vám rád pomohl.“

„S čím?“

„S pomstou.“

„Nechápu…“

„Viděl jsem váš rozhovor pro televizi, kde jste ty dva obvinil, že zavinili smrt vaší dcery. Vím na ně něco velice důvěrného, a protože mám s nimi nevyřízené účty, rád vám tu informaci přenechám. Bohužel, žádné hmatatelné důkazy vám dát nemohu, vedly by přímo k mojí osobě, ale myslím, že pouze ta informace a její využití vám pomůže k tomu, abyste jim zničil osobní život a možná i kariéru. Chcete ji slyšet?“

„Zní to sice zajímavě, ale nějak vám nevěřím. Co je to za informaci, když si ji nemůžu ověřit? Jak bych jim mohl ublížit? A jak víte, že jim vůbec ublížit chci?“

„Jednoduše. Viděl jsem vám to v očích. Chuť po pomstě poznám na dálku, sám po ní už dlouho toužím, ale nemůžu si ji dovolit. Vy ano. Uvidíte sám, jak tu informaci můžete využít. Chcete ji tedy slyšet?“

„Jistě…“

„Tak mě teď pozorně poslouchejte…“