autor: Bitter
Tom se vesele loudá ke zkušebně, v ruce tašku plnou drobných dárků pro Billa. Má skvělou náladu, proč taky ne? Dovolená, co prožil, byla snad ta nejlepší v jeho životě, takhle už si s rodičema nepromluvil ani nepamatoval. Navíc, máma mu oznámila, že sehnala někoho od nahrávací společnosti, takže budou moct vydat cd. Nemohl se dočkat, až to Billovi řekne…
Odemkne a chystá se zout, když z patra uslyší zoufalý pláč a křik, pak tupou ránu a ticho.
,,Bille!“ Bezmyšlenkovitě vletí do pokoje právě včas, aby Janovi překazil to, pro co přišel. Okamžitě ho z Billa strhne na zem a začne křičet.
,,Kdy ses tady vzal, ty grázle!“ Vrazil mu pěstí a za chvilku se už váleli po celém pokoji a nepříčetně se bili. Tom ho hodil proti stěně a uštědřil mu ránu do břicha a následně do čelisti. Jan se sveze na zem a Tom do něj kopne. Chytí ho za cíp trika a doslova ho dovleče až ke dveřím a s nadávkami ho vyhodí před dům. Rozeběhl se zpátky do pokoje a vrhne se na postel vedle polonahého Billa, který nejeví známky vědomí. Tom s Billem jemně zatřese.
,,Prosím…“ Zasípe Bill téměř neslyšně a znova upadne do bezvědomí.
Tom típne budík, který naruší chvilkový klid rána. Včera se Bill vzpamatoval jen na chvíli, stihl akorát říct, co se stalo, pak usnul. Tom zavolal domů, že prý oslavují to cd, takže nepřijde, teď ale musel do školy. Vstal o hodinu dřív, musel se ještě stavit doma, pro věci do školy a hodit do pračky Billovy věci. Nejradši by ale nikam nechodil. Vztek se v něm doslova vařil. A co teprve strach o Billa?
Nechtěl ho budit, napsal jen lísteček se vzkazem a do domu pustil Scotty…
Po škole
Tom otevře pračku, aby mohl vyndat všechna Billova trika a v duchu se modlí, aby ani jedno nebylo obarvené, jenže pračka je prázdná. Otevřou se dveře koupelny a dovnitř vejde Simone s kupičkou pečlivě vyžehlených a složených triček.
,,Hledáš tohle?“ Položí směrem k synovi jednoduchou otázku. ,,Čí to je?“ Pokračuje poté, co Tom neodpovídá. ,,Tvoje to není, poznám tvoje věci, dívčí to taky není, tak čí to je.“ Tom jen přešlápne na místě.
,,Fajn, když myslíš, mlč si, v tom případě zůstaneš doma, zítra ze školy rovnou domů a zapomeň na to, že bys mohl bejt na víkend ve zkušebně.“
,,Ale já tam musím.“ Ožil najednou Tom.
,,Vážně? Dovol, abych ti oznámila, že nemáš jediný důvod tam chodit. Bill je tady.“
,,C-co…?“ Tom se musel opřít o pračku. Co že mu to máma řekla? Tohle se mu snad jen zdá…
,,Víš, možná, že jsem tě s tátou zanedbávala, nevěnovali jsme se ti tak, jak bychom měli, ale to tvoje neustálí toulání… došlo mi, že to nebude jen tak, no a jaký překvapení mě čekalo v tý tvý zkušebně…“
,,Mami, jak… jak to myslíš…“
,,Dneska, když jsi byl ve škole, jsem našla ty věci a už mi to prostě nedalo. Šla jsem tam a byla jsem docela překvapená, jaký tajemství to můj synáček má. Abych řekla pravdu, měla jsem vztek, ale poté, co jsem si s ním promluvila, mě to přešlo. Uvědomila jsem si, že jedinej, na koho bych se měla zlobit, jsem já sama. Vždyť kromě té dovolené jsme spolu už pěkně dlouho nemluvili.“
,,Mami, já… já tomu pořád nerozumim…“
,,Prostě už o Billovi vím, vím o všem, co mezi váma je, nezlobím se na tebe za to, je mi jedno, jestli máš přítelkyni nebo přítele, hlavně abys byl šťastnej.“ Tom si těžce povzdychnul a promnul spánky. Bylo toho moc.
,,Takže… můžu teď do zkušebny…“
,,Tome, poslouchal jsi mě? Mám dojem ,že ne, přece jsem ti řekla, že Bill je tady. Je v pokoji pro hosty. Ale teď bych tam nechodila. Spí a vzhledem k tomu, jak na tom je, bych ho nechala spát…“
Tom seděl v obýváku a už přes hodinu si povídal se svou matkou. Když se nad tím zamyslel, mluvili spolu takhle, když nepočítal dovolenou, naposled před rokem.
Dozvěděl se od ní, že Bill jí řekl úplně všechno, včetně toho, co se stalo včera s Janem.
,,A jak to chcete udělat dál? Jestli chcete Billa do kapely, bude muset mít papíry…“
,,Ale do děcáku se nevrátí…“
,,Já vím, to mi taky říkal, jenže takhle to nejde, měl by z toho problémy, krom toho, musí dodělat školu. Napadlo mě, že bych zajela do toho domova a zařídila to tak, aby mohl být u nás.“
,,To jako, že bys ho adoptovala?“
,,Jo. Když to jinak nepůjde.“
,,A – ale budeme pak moct bejt spolu…“ Zeptá se Tom trochu nesměle.
,,Já myslím, že jo. Teď běž za ním a vzbuď ho, za hoďku bude večeře a přijde táta.“ Tom jen kývne a rychle běží do patra za Billem. Ten spí, po hlavu zachumlanej v peřině. Tom se opře o futra a chvilku ho pozoruje. Tělem se mu rozlévá taková dávka štěstí, jakou ještě nezažil, bezchybná chvíle. Sedne si na postel a nahne nad něj.
,,Lásko… vstávej…“ Špitne mu u ucha a jemně mu odhrne vlasy z tváře. ,,Bille… miláčku…“ Políbí ho na tvář a jemně polechtá na krku. Bill něco zamumlal a chtěl se otočit na druhý bok, Tom ho ale znova políbil a Bill se probudil. Posadil se a trochu zmateně se kolem sebe rozhlížel, chvilku mu trvalo, než si uvědomil, co se stalo.
,,Já… usnul jsem…“
,,To nevadí. Máma mi už všechno řekla.“
,,Nezlobíš se?“
,,Proč?“
,,No… že jsem jí to řek… Já myslel, že jsi přišel ty a byla to ona.“
,,Mně to nevadí. Jak je ti? Včera jsme spolu vůbec nemluvili. Neublížil ti moc…“
,,Hrozně jsem se bál…“ Sklopí hlavu a po tvářích mu hned začnou téct slzy. Tom ho okamžitě obejme.
,,To bude dodrý… už ti neublíží… jen se neboj, tohle mu neprojde. Až ho najdu, bude litovat toho, že se na tebe jen podíval.“ Chvíli ještě Billa držel v náručí, než ho odvedl dolů na večeři…
Během týdne se zařídilo všechno důležité a Kaulitzovi Billa adoptovali. Bill nastoupil na školu, do půl roku jí ale i s Tomem opustili, vydali totiž cd a jejich kapela se během chvíle stala špičkou. Plnily se jim sny jeden za druhým.
Jeden háček ovšem ta jejich hvězdná kariéra měla. Tom s Billem museli na veřejnosti vystupovat jako nevlastní bratři, alespoň do doby, než se kapela uchytí a zajistí si pevné místo, Tom mezi tím vyfasoval nálepku pařmena a, jak on s oblibou říkal, lamače dívčích srdcí a Bill měl být jeho opak. Nevadilo jim to, když byli sami, vynahrazovali si to o to víc.
Tom se potichu krade do kuchyně, nerozsvítí, najednou ho zarazí hlasy.
,,A kdy jsi mi to hodlala říct?“
,,Gordne, uklidni se.“
,,Uklidni se, a nevíš jak asi? Jak dlouho to víš?“
,,Od toho dne, co jsem tam jela poprvé, tenkrát mi ho ukázali…“
,,Proboha a proč jsi nic neřekla, když jsi ho pak u Toma našla?“ Tom se chtěl původně vrátit, nehodlal se účastnit hádky mezi rodiči, když ale zaslechl svoje jméno, zůstal…
,,Myslíš si že jsem nechtěla? Jenže to nešlo… vždyť oni to neví ani jeden a navíc, jestli sis nevšiml, chodí spolu.“
,,Právě proto bys jim to měla říct.“
,,Když jim to řeknem, přijdem o Billa znova, a nejen o něj, ale i o Toma. Nemohli by spolu bejt jako bratři.“
,,Ale oni jsou! Jsou dvojčata!“
,,Gordne, Tom si myslí, že umřel, a tak by to taky mělo zůstat. Co by se změnilo tím, že bysme jim řekli, že to není pravda, a že Bill je jeho bratr? Akorát bysme je ztratili, tohle je jediný řešení.“
,,Ale Simone… to přece nejde, co kdyby se to někdo dozvěděl? Vždyť… to je trestný.“
,,Proč by to bylo trestný, když o tom nevěděli? Je to chyba tý nemocnice, ne jejich.“ Tom jen němě stojí a tupě zírá před sebe. Nechápe nic z toho, co slyšel a nevšimne si ani toho, že se v obýváku zhaslo a Simone vyšla na chodbu.
,,Tome…“
,,Mami… to není pravda, že ne? Tobias přece umřel, Bill není… to přece…“
,,Tys… tys to slyšel?“ Tom kývne, na chodbu už dorazí i Gordon.
,,Miláčku pojď se mnou, já ti to vysvětlím…“ Chytne Toma kolem ramen a vede ho do obýváku. Sedne si naproti němu a spustí.
,,Tome, pamatuješ si, jak jsem tenkrát na týden odjela, měla jsem někoho přivést, a pak z toho sešlo.“
,,Jo, pamatuju, ale co to s tim má co dělat?“
,,Tenkrát jsem se dozvěděla, že se tenkrát v nemocnici spletli, něco s papírama a zatímco mi řekli, že mladší z dvojčat nepřežilo, Tobiase dali jiné ženě a… Prostě jsem se dozvěděla, že Tobias žije a jela jsem pro něj, jenže on mezitím z děcáku utekl. Bill je Tobias.“
,,Ale Billa přece našli…“
,,Jedenáctýho v Lipsku. V den, kdy mě a tu ženu z porodnice pustili.“
,,To… to není možný…“
,,Tome, nikdy sis nevšiml, jak jste si podobný? Nikdy ti nebylo podezřelý, jak rychle byly zařízeny papíry ohledně jeho adopce?“
,,To není pravda!“
,,Zlatíčko, uklidni se…“
,,Ne! Nemluv na mě! Lžeš! To není pravda!“
,,Tome, věř mi, že ani pro mě to není lehký, ale buď v klidu, nikdo se to nikdy nedozví, zařídila jsem, aby se ty papíry zase ztratily, takže…“
,,Lžeš… Bill není můj brácha… Vždyť to přece nejde, aby byl…“ Tom už nekřičel, nýbrž zoufale šeptal.
,,Ani nevíš jak moc si přeju aby to lež byla…“
Tom se s námahou zvedne a beze slova odejde, Simone se jen podívá na Gordona pohledem, který jasně říkal jediné – já to říkala.
Tom potichu otevřel a rozsvítil malou lampičku, aby Billa nevzbudil. Sedne si na postel a tiše ho pozoruje. Jeho jemné, až dívčí rysy – Tome, nikdy sis nevšiml, jak jste si podobný?
Jemně přejede prstem po linii jeho tváře, ale vzápětí ruku stáhne, jako by se spálil. Vždyť ona má pravdu… Uvědomí si se slzami v očích…
Následující týden byl utrpení, Tom se matce vyhýbal jak jen to šlo, nejhorší ovšem bylo, že se k Billovi nedovedl chovat normálně, pořád měl v hlavě to, že jsou vlastně bratři, dvojčata…
autor: Bitter
betaread: Janule
Teď bude mít Bill v kebulce guláš…
to je teda drsne!
proč bi mněl mit gulaš?kdybysi to chtěl přečíst tak si to stejně nepřečte protože neumí česky!
mno tak já měla takovou radost, že Jan dostal přes rypec a teď tohle. No to bude ještě točo
souhlasím s Doris… napřed jsem byla nadšená z toho, jak si to Tom s Janem vyřídil a ted tohle… no, těším se na pokráčko, zajímalo by mě, jak se tohle vyvine 🙂
Vážně pěkný, cesty osudu jsou nevyzpytatelný,…teď jenom, jak se s tím popere Bill až se mu to Tom rozhodne říct, protože podle jeho chování si asi Billís všimne, že je něco v nepořádku…těším se na další díl…:-)
Napadlo mě to samé, jako Terezku. Bill o tom přece neví, tak mu asi bude divné, že se najednou Tom chová tak odtažitě =) Jen ať se chová, miluju povídky, kdy je Tom ten zlý xD
karin: my nemluvíme o "skutečném" Billovi, ale o tom "povídkovém"
ty jim dáváš zabrat Bitter…
Krutýýý:-) Chudáci malí:-( By mě zajímalo co bude dál…
to je dycky strašny jak po zjištění že jsou dvojčata se najednou tak odcizí