autor: Majka
Bill se pomalu zvedl ze země. Musel se opřít o Tomovo rameno, aby se mu vůbec podařilo postavit se na nohy. Cítil se strašně slabý a naprosto vyčerpaný. Beze slova obešel své dvojče a roztřeseně se vydal k umyvadlu, aby se zbavil kyselé pachuti v ústech a spláchl pot z čela. Nenáviděl ten schvácený obraz svého obličeje, který mu nabídlo zrcadlo visící na zdi.
„A to je jako všechno?“ Ozval se za ním po chvíli Tomův hlas. „To je všechno, co mi k tomu řekneš? Sakra, Bille, podívej se na sebe! Vždyť už ani nemůžeš pořádně chodit, celej se třeseš!!!“ Tom ani nevnímal, že začíná křičet. Ve svém podvědomí cítil neskutečný strach. Strach a vinu. Tyhle dva pocity v něm rostly a sílily a on nevěděl, jak se s nimi vypořádat.
„To za chvíli přejde… vždycky to tak je…“
Pokud chtěl Bill bratra svou odpovědí uklidnit, povedl se mu pravý opak.
„Takže ono to přejde?“ Ironický tón Tomova hlasu přešel okamžitě zase k hysterickému křiku. „Ono to přejde! Zatraceně, Bille, copak to nechápeš?!? Musíš s tím přestat! Hned!“
Jako v záchvatu šílenství začal z Billa násilím strhávat jeho mikinu. „Podívej se na svý ruce! Kruci, Bille, tak se koukni! Musíš s tím skončit! Slyšíš?!? Musíš toho nechat! Vždyť se tím… zabíjíš…“ Poslední slůvko už Tom jen zděšeně zašeptal. Konečně se mu povedlo sundat Billovi i tričko a při pohledu na jeho odhalené tělo mu došla slova i dech. Vytřeštěnýma očima bloudil po místech, kde bývalo bratrovo bříško a hrudník… žebra obalená bledou kůží – to bylo to, co z Billa zůstalo, nic jiného.
Až tichý vzlyk ho opět vrátil do reality. Bill stál uprostřed místnosti jen v kalhotech, třásl se, zpod zavřených víček mu pomalu stékaly slzy. Tomův výraz okamžitě zkrotl, zastyděl se.
„Billí… promiň, bráško… bože, promiň, to jsem vážně nechtěl…“ Přikročil k Billovi a pevně obejmul jeho na kost hubené tělo. Hladil ho po vlasech a instinktivně přes něj přehodil cípy své zbytečně velké rozepnuté mikiny.
„Šššš… nebreč… to nějak zvládneme, uvidíš…“
„Tomí…“ Bill se zalykal stále novýma slzama, které mu teď do očí vehnala náhlá něha jeho dvojčete. „Tome… ty tomu nerozumíš… já to nechci dělat… chci s tím skončit… ale nejde to! Sakra, nejde to! Moje tělo… dělá si co chce, chápeš? Ono už nechce jídlo… nechce nic… já … mám strach! Strašně se bojím, že umřu!“
Navzdory obsahu právě vyřčených slov Bill pocítil obrovskou úlevu. Konečně se mohl se svými obavami někomu svěřit a bylo úplně přirozené, že tím někým byl právě Tom. Upřel na něj pohled plný důvěry a oddanosti, jako by čekal, že za něj starší bráška nějakým zázrakem vyřeší všechny jeho problémy.
Tom byl z Billova přiznání v šoku. Už delší dobu měl pocit, že ho něco trápí a poslední dny začínal tušit, co to je. Jako by si Bill přestal dávat pozor… anebo jeho zubožené tělo samo vysílalo k Tomovi neslyšné prosby o pomoc v zoufalé snaze o záchranu?
Bratrovy nenadálé záchvaty slabosti, které se snažil před ostatními skrývat, bledá až průsvitná pleť, tmavé oči, které se neustále leskly jako v horečce… Věděl, že je za tím něco víc než jen únava z vyčerpávajícího kolotoče jejich každodenních povinností.
Začal si Billa víc všímat, pozorovat ho, sledoval každý jeho pohyb… a uvědomil si, že ho nevídá skoro nic jíst. Občas šel s ostatními na snídani nebo večeři, to ano… ale pokaždé se vyskytlo něco, co Billa ještě před samotným jídlem vyrušilo. Jednou to byl důležitý hovor, na který si znenadání vzpomněl a musel ho jít nutně vyřídit. Pak nový nápad na písničku, který si musel jít okamžitě zapsat, aby ho nezapomněl. A jindy se zase nechtíc polil polévkou, sotva jim ji přinesli na stůl. Musel se jít převléknout a už se nevrátil…
Pokud jedli v hotelové restauraci, tak mu Tom pokaždé objednané jídlo ochotně přinesl až na pokoj, když viděl, že se bráška nevrací… ale už se dál nestaral, jestli ho Bill skutečně snědl… nevěděl, že by měl.
Dokud mu to nezačalo být podezřelé. Zvláštních náhod přibývalo a Billovy nutné odchody od prostřeného stolu byly až příliš časté. A Tom si uvědomil, že ani za jiných okolností – třeba při společném sledování televize v hotelu nebo při dlouhých nudných cestách jejich tourbusem – nevidí Billa sahat po kouskách oblíbené pizzy ani žvýkat jeho milované sladkosti.
V tu chvíli ho napadlo to snad jediné možné řešení… ale nechtěl tomu uvěřit. Proč by chtěl být jeho bratr ještě štíhlejší než je? Vždyť i teď musel kolikrát čelit tomu hloupému nařčení, že trpí anorexií nebo bulimií. Byl to nesmysl. Tom sám nejlíp věděl, že oba mají prostě rychlý metabolismus a uspěchaný rytmus jejich současného života jim nedovolí přibrat byť jediné kilo…
Bože, jak byl hloupý. Měl se Billa zeptat hned, jak ho tahle myšlenka poprvé napadla, vždyť důkazů pro její oprávněnost byla spousta. Nemuselo to dojít až takhle daleko…
Ale přiznal by se mu v té době Bill? Přiznal by vůbec sám sobě, že má nějaký problém?
Všechny tyhle vzpomínky teď vyvstaly Tomovi v mysli, když k sobě napůl svlečeného Billa tiskl a šeptat mu do ucha konejšivá slůvka. Pocítil prudký nával něhy, až se mu z toho bolestivě sevřely vnitřnosti. Nenechá Billa umřít, neumí si život bez něho představit. A nenechá ho ani se dál trápit.
Billova hlava unaveně klesla na bráškovo rameno a Tom se rty přitisknutými na jeho teplé čelo začal horečně přemýšlet…
autor: Majka
betaread: Janule
Achjo, ten Bill je urubka to není možný. Teď se bude diwit…
Nádherný to je!
Billí aspoň pochopí,kto je jeho záchrana na koho sa môže spoľahnúť a od koho môže čakať vetu Ich bin an deiner seite.
Majka krásne napísané teším sa na ďalšiu časť
No to je tak krásná povídka…
ach jo, já bych tomu Billovi napleskala. Takhle Toma trápit. Rychle pokráčko.
jn, chudášek Tomí…
jinak můžete hlásnout pro Bildu;)
http://kykolka.blog.cz/0904/top-10-duben
No jo, tak to bývá, když se někdo snaží být lepší =( Krásné…
chudák Bill….takej nemocnej!
nááááádhera
nejlepšíí x)
chudák malej…
dobré téma…moc mě to zajímá
Miluju Billa v póze anorektika. Protože pak ho Tom ochraňuje, stará se o něj a nakonec obvykle všechno dobře dopadne.
Tuhle povídku jsem si hned zamilovala, neskutečně se těším na další díl :).