Bookmakers scrubbers II – Temný stín 5.

autor: Ainikki

Tom

Zadíval jsem se na budík stojící na nočním stolku. 8:36. Strašnej čas. Mám volno, navíc jsou ještě svátky a já už jsem vzhůru v pro mě naprosto nelidskou dobu. Pootočil jsem hlavu a mrknul na Billa, který si stále nerušeně spinkal. Ležel na boku otočený ke mně, měl pootevřenou pusu a z koutku úst mu vytékala tenká stružka slin, jež na polštáři vyrýsovala malé mokré kolečko. Vypadal rozkošně. V dlani úpěnlivě svíral jeden můj dred a sem tam si tiše uchrápnul. No, alespoň už se po mně neválel, což dělal celou noc, díky čemuž jsem se probral tak brzy. Nejspíš se tak neuvědoměle jistil, abych mu neutekl. Po našem milování jsem totiž hrozil tím, že si půjdu lehnout do své postele, aby nás máma ráno nenašla u sebe.

„Tomi, víš, že nás nechává vyspat, dokud se sami nevykulíme. Nepoleze sem. Buď u mě. Miluju tě, lásko. Nebudu moct bez tebe spát.“ Lísal se ten medvídek, vyznával se mi a žadonil. Dokázali byste od něj jen tak odejít? Já tedy rozhodně ne. Jenže těmi svými planými výhrůžkami, kterými jsem si z něj stejně jen utahoval, jsem si noc beze spánku zajistil já. Bezděčně se ke mně mačkal mnohem více, než míval ve zvyku, a když mi zrovinka neodkrvoval paži, uhnízďoval se mi na hrudníku a znesnadňoval mi dýchání. Ne snad, že by byl nějak těžký, ale když si ze mě rozhodl udělat polštář a ležel na mně dlouhé hodiny, tak už to bylo poněkud nepříjemné. Zkoušel jsem ho ze sebe sklepat a kousek odkulit stranou. Bezvýsledně. Jakmile jsem tak učinil, zavalil mě znovu, aniž by se snad probral. Nakonec jsem to tedy vzdal a smířil se s tím, že se jednou holt blbě vyspím.

Pomalu mě přestávalo bavit si jen tak prohlížet to podřimující klubko, byla to přeci jen poněkud jednotvárná činnost, takže jsem ho mínil vytrhnout z jeho sladkého snění. Než jsem ale stihl tu zákeřnost, kterak vzbudit Billa, podniknout, skrz stěnu ke mně dolehla tlumeně znějící melodie mého mobilu. Zůstal u mě v pokoji zřejmě na psacím stole, a protože jsem neměl ve zvyku ignorovat své příchozí hovory, musel jsem chtě nechtě vstát a pro tu vyřvávající vymoženost techniky si dojít.

„Billí, pusť. Někdo mi volá.“ Drcnul jsem do bráchy a snažil se mu vyrvat svoje vlasy z ruky.

„Hmm, tak to nech zvonit.“ Zamumlal rozespale, neotvírajíc oči a začal se mi opět sápat kolem krku. Využil jsem toho, že ten můj pramen upustil a bleskově se vyhrabal zpod peřiny. „Zrádče, koukej se sem ještě vrátit.“

„To neměj strach.“ Ujistil jsem ho ode dveří a už jsem bral za kliku. Neuvědomil jsem si, že jsme se včera zamkli, takže jsem s ní bez valného efektu jen párkrát zacloumal. Bill škodolibě zabublal smíchy. Raději jsem ho nekomentoval, otočil klíčem a pár rychlými kroky vpadnul do svého pokoje. Přístroj už samozřejmě mlčel. Kouknul jsem tedy na zmeškaný hovor. Alice. No jistě. O dnešku jsme mluvili jako o dnu, kdy budeme mít oba volno, takže bychom se mohli vidět. Bill z toho asi opět nebude zrovinka odvařenej, ale mně už se líhnul menší plán, jak ho umlčet. Zmáčknul jsem tedy zpětné volání a čekal, až to Alice zvedne.

„No, nazdar kočko.“ Pozdravil jsem ji rozverně, když se ve sluchátku ozval její hlas. „Jasně, že ten dnešek platí.“ Potvrdil jsem jí ihned, že si na ni rozhodně míním udělat čas, jak jsem slíbil. „Co podniknem? Jako obvykle?“ … „Dobře, sejdem se tedy v pět u kina. A Álo? Vadilo by ti, kdybych s sebou přibral bráchu?“ … „Tak fajn. Zatím pa.“ Rozloučil jsem se a zavěsil. Teď jen zbývalo toho morouse přesvědčit, že bude zábava, když s námi půjde, a že ho Alice hlavně neukousne. Je to kamarádka, takže jsem neviděl jeden jediný důvod, proč bych měl lpět na tom, abychom se spolu scházeli jen sami. Třeba nakonec brácha taky uzná, že být jí na blízku není tak úplná ztráta času.

Vrátil jsem se tedy za ním. Byl rozvalený na zádech, a jakmile mě zmerčil, nadzvedl cíp peřiny, abych si k němu mohl ještě na chvilku vlézt.

„Tak co? Bylo to tak neodkladně důležitý?“ Ptal se ještě dříve, než jsem se stihl namáčknout k jeho hřejivému tělu.

„Bylo.“ Odvětil jsem stručně a Bill zpozorněl.

„Jo? A kdo ti teda volal?“ Nedalo mu to a snažíc se o lhostejný tón hlasu, se pídil po osobě, která po mně zatoužila takhle ráno po Štědrém dnu.

„Alice.“ Dostalo se mu další strohé odpovědi.

„Tak Alice. A co chtěla?“ Pokoušel jsem se to v sobě dusit, ale dál už to nešlo. Musel jsem se rozesmát. Byl tak neuvěřitelně průhlednej.

„Jen se ujistit, že se dnes sejdem.“

„Aha… a co je tu jako k smíchu?“

„No přece ty. Bille, nemrač se. Jdem jen do kina a pak pokecat a na něco k jídlu. Pojď s náma.“ Pozval jsem ho jen tak mimochodem a čekal, jak zareaguje.

„A to bych vám tam měl jako dělat křoví nebo co?“

„Ale Bille, přestaň s těma kyselostma. Už jsem jí řekl, že půjdeš. Nevidím jeden důvod, proč bys nemoh. Alice je fajn. Uvidíš, že se ti bude líbit.“ Přesvědčoval jsem ho, ale stejně jsem měl pocit, že za chvíli praskne, vzhledem k tomu, jak se začal nafukovat. Založil si ruce na prsou a pokračoval v prskání.

„Tak to teda fakt nevím, co by se mi mělo líbit na holce, co se mi snaží sbalit bráchu. Musíte se pořád slejzat? Než jsme začali být my dva spolu, tak to bylo pochopitelný, ale teď… to ti jako nestačím?“ Labilně štěkal a evidentně se na mě ani nemínil dívat. Těkal očima po stropě a krabatil čelo.

„Ježiš, mluvili jsme o tom tolikrát. To to musím znovu opakovat? Alice je kámoška, má přítele a rozhodně se nepokouší o to, co tu naznačuješ. Hrozně dobře se mi s ní jen tak obyčejně je. Nemusím bejt za hvězdu. S ní můžu vypnout, relaxovat a nemusím se kontrolovat. Chápeš?“ Vysvětloval jsem trpělivě. Nebylo ale zbytí, kdybych dal najevo, že mě tyhle debaty unavují, akorát bychom se pohádali.

„A se mnou vypnout nemůžeš?“ Padnul další vskutku oduševnělý dotaz. Měl jsem chuť protočit oči v sloup.

„Jasně že jo, ale ty seš v tom kolotoči se mnou. Ona ne. Představuje pro mě spojení s normálním světem, všedním životem.“

„Hmm.“ Ucedil jen Bill a otočil se ke mně zády.

„Do háje už, Bille. Přestaň trucovat a dívej se na mě.“ Rozkázal jsem. Měl jsem toho akorát dost a dál už jsem se s ním nemínil matlat. Chytnul jsem ho za rameno a silou ho donutil otočit se zpět na záda. Podepřel jsem se na jednom lokti, abych mu viděl do obličeje a druhou rukou jsem si ho přidržoval. „Teď mě dobře poslouchej. Miluju tě, jasný? Jenom tebe. Nikdy bych ti neublížil, což znamená, že bych tě ani nikdy nepodvedl. Zapomeň na mojí minulost, teď si tady ty a to je to jediný důležitý. Věř mi, prosím. Miluju tě, miluju. Rozumíš?“ Přesvědčoval jsem ho a posledních pár slov jsem prokládal motýlími polibky, které jsem mu vtiskával na líce.

„Promiň. Já tebe taky, jen prostě… není to tak úplně o tom, že bych ti nevěřil. Mám z ní strach. Je to… hrozně zvláštní. Chápej i ty mě. Nikdy dřív jsi kamarádku neměl.“ Objasňoval mi on svůj úhel pohledu. Už se ale nečertil. Tiskl se mi do náruče a nastavoval tváře mým hladivým prstům.

„Všechno je jednou poprvé.“ Odtušil jsem prostě. „Půjdeš tedy s námi? Alespoň ji poznáš a sám nakonec uznáš, že není nejmenší důvod k tomu mít z ní nějaké obavy.“ Bill jen přikývl a natáhl se ke mně pro polibek.

Bill

Natočil jsem se bokem k zrcadlu a prohlížel si svůj outfit, který jsem na sebe navlékl na setkání s tou bráchovou Alicí. Tom mě upozorňoval, ať se snažím nevypadat příliš Billovsky, když razíme bez ochranky, ovšem to se lehko řekne. V čemkoli jiném se cítím nesvůj. Jako třeba zrovinka právě teď. Na dně skříně jsem vylovil staré černé volnější manžestráky, naprosto nezajímavé červené tričko, na které jsem natáhl zelený přiléhavý svetr, jenž nevypadal úplně nejhůř, ale jednoduše to nebyl můj styl. Na hlavu jsem si napařil černou pletenou hučku a vlasy stažené do culíku jsem pod ni kompletně všechny nacpal. Tvář bez jediné stopy po líčidlech. Celé to dokreslovala vskutku úchvatná tmavě modrá větrovka po bratranci, kterou mi máma stáhla někde z půdy. Bylo to k uzoufání. Připadal jsem si jako blbec. Vždyť já vypadal… normálně. Šílený. Na druhou stranu dnes mě vskutku neměl nikdo nejmenší šanci poznat. A kdyby přeci jen ano… Ne, ne, to si vůbec nesmím připouštět. Byl bych totiž společensky vyřízený.

Na dveře se ozvalo krátké ťuknutí a hned na to zpoza nich vykoukla Tomova hlava. Když si všiml, že už jsem hotový, zazubil se a vlezl dovnitř.

„Sluší ti to.“ Ohodnotil mě a vrazil mi pusku na nos.

„Laskavě si utahuj z někoho jinýho.“ Soptil jsem a šklebil se u toho na svůj odraz. Tom se zasmál.

„No, jak myslíš. Vymlouvat ti to nebudu. Můžeme jít?“

„Jo.“ Neochotně jsem kývl a následoval ho do garáže k jeho autu.

„Upozorňuju tě, že jestli mi na té holce jen trochu něco nesedne, tak odcházím.“ Vyplivl jsem dosedajíc na sedadlo spolujezdce. Byl jsem podrážděný a protivný. Sice mě Tom ráno v posteli uklidnil, ale během dne jsem měl možnost o tom přemýšlet a přestávalo se mi kamkoli chtít. To jsem byl ale ještě rozhodnutý přetvařovat se a Tomovi vyhovět, když mu na tom zcela evidentně záleželo. Ovšem v tuto chvíli mě maximálně dorazilo to moje vzezření. Vím, malichernost. Pro ostatní určitě. Pro mě ale noční můra.

„Bože, Bille, co ti zase přelítlo přes nos? Jestli míníš bejt celou dobu příjemnej jak vosina v zadku, tak si rovnou vystup. Nehodlám Alici zatěžovat našima žabomyšíma sporama. A buď tak hodnej a nemluv o ní jako o „holce“, ona má jméno.“

„Jasně, ona je učiněná světice.“ Zasyčel jsem a zapnul si pás, čímž jsem dal najevo, že samotný tedy rozhodně nikam nepojede.

„Víš co? Mám toho po krk. To má bejt jako další žárlivej výstup? A co mám potom říkat já? Ty ještě doteď ácháš nad těma novinama. Se divím, že sis to nedal zasklít. A tohle zase není příjemný mně.“ Vmetl mi okamžitě Tom do tváře pro mě už starou záležitost týkající se Leticie.

Samozřejmě. Ten článek. Tom měl občas potřebu mi ho vyčítat doteď. Vlastně mi to otloukal o hlavu, kdykoli jsem si dovolil vyslovit něco proti té jeho „kámošce“. Tady alespoň bylo jasně vidět, že obviňovat ze žárlivosti jenom mě, by nebylo tak úplně spravedlivé. On byl na tom naprosto stejně. Možná ještě hůř, protože z jeho strany to bylo naprosto nesmyslné. On mě napadal jen pro pár řádků, které Leticia napsala krátce po té americké tour do jednoho plátku. Leti v něm měla udělat reportáž hlavně o nás, ale nejspíš se v ní hnulo svědomí, či co, ale nic takového nenapsala. Spíše to byla její zpověď. Možná tak ulevila svému pocitu viny. Vylíčila tam příběh dvou zapšklých duší, které svou vlastní bolest chtěly překrýt bolestí druhých a hrály si s jejich životy. Prozření přišlo až s člověkem, který měl být obětí, ale o všem se dověděl a přesto neodsoudil. Tenkrát se prodalo neuvěřitelné množství výtisků s tímhle příběhem a to i přes to, že nikde nebyla uvedena konkrétní jména. Pochopitelně já věděl, o kom byla řeč. Byl jsem tam vykreslený jako hrdina a to mi nejspíš dělalo dobře. Lichotilo to mé mužské ješitnosti. Nebo jsem možná chtěl mít jen nějakou památku. Tom v tom ale viděl něco jiného. Podle jeho vlastních slov se prý cítí podvedený s vědomím, že ve svých myšlenkách se k ní občas upínám. Přišlo mi to směšné. Co bych měl potom říkat já? On se se svou Alicí skutečně stýká, kdežto já Leticii s největší pravděpodobností nikdy neuvidím. Vlastně už jsem po tom ani netoužil. Sice jsem jí tenkrát dal na sebe kontakt, ale to už je pryč. Co se stalo v Americe, tam také zůstalo. Já mám teď úplně nový život po boku Toma. Občas si na ni vzpomenu. To nepopírám. Ale všechny ty myšlenky se táhnou jen v té rovině, že to byla jedna z životních zkušeností, nic jiného. Vadilo mi, že její stín Tom nafukuje mnohem víc, než jakým ve skutečnosti byl. V podstatě ale nebyl vůbec žádný. Ten mezek to ale odmítal pochopit.

Na druhou stranu jsem se mu nedivil. I mě občas pronásledují obrázky slečen, které si Tom odváděl na pokoje, držíc je kolem ramen, a při tom se na ně natěšeně usmíval. Jenže já ho za ně nikdy neosočil. Dokázalo mě vždy zastavit uvědomění si, že je to celé jen minulost, do které nemá cenu se vracet. Jenže Alice je současnost, proto bych řekl, že já jsem tedy rozhodně ve větším právu než brácha. Tvrdit, že s ní nic nemá, je sice hezký. Ovšem já bych dodal – zatím.

„Tak teď zase míníš pro změnu zarytě mlčet?“ Lamentoval dál Tom, když jsem na něj přestal úplně reagovat a zíral jsem z okýnka očekávajíc, že sklapne taky a konečně už pojedeme. „Bille, laskavě odpovídej… ježiš, hádáme se tu jak manželé po dvaceti letech. Tohle vážně chceš? Takhle ti to vyhovuje? Mně teda ne.“ Pořád ticho. „Víš co… tak já ti teda slibuju, že když ti dnes Alice nesedne, tak se s ní vídat přestanu. Budu akceptovat, že ti to vadí. Doufám, že pak už ti ale bude dostatečně jasný, jak moc pro mě znamenáš.“

Vytřeštil jsem na něj oči. Byl jsem naprosto zaskočený. Tímhle mě dostal. On si ji vždycky tak vehementně prosazoval, že by mě nikdy nenapadlo, že by byl ochotný se pro můj klid na duši té holky vzdát. Zastyděl jsem se.

„Promiň. Nemyslel jsem to tak. Bylo by sobecký ten návrh přijmout. Vlastně za to ani nemůže Alice. To ty hadry.“ Kuňknul jsem kajícně, klopil oči někam dolů a demonstrativně jsem zatahal za lem toho ohavného zeleného svetru.

Tentokrát zůstal zaražený Tom. Pak nejspíš pochopil obsah mého sdělení a káravě nakrčil nos.

„Bille, to mi chceš jako říct, že celá ta tvoje prudérní nálada je kvůli oblečení?“ Trhnul jsem rameny v omluvném gestu a provinile a hlavně smířlivě se zaculil. „Mě z tebe klepne, ty moje slečinko.“ Brácha teatrálně sepjal ruce, ale už se začínal usmívat také. Provokativně jsem na něj vyplázl jazyk a pokračujíc v infantilním zubení se, jsem se zabořil do opěrky a pohled opět nasměroval ven z čelního okna auta.

„Mně se ale líbíš úplně v čemkoli. To by pro tebe mělo být prioritní, ne?“ Ujistil mě, když se dostatečně vysmál a na usmířenou mě hřbetem ruky pohladil po tváři, přesně tak, jak se to dělává malým dětem. Vyvolalo to ve mně spontánní touhu ho za to gesto obdarovat pusou. Rychlým pohybem jsem se k němu nahnul a vlepil mu uslintaného hudlana na čelo.

„Tak můžeme jet.“ Řekl jsem, když jsem se od něj odtáhl. Tom nade mnou jen zakroutil hlavou a otočil klíčkem v zapalování.

Malá bouřka se ztratila stejně rychle jako se přihnala. Tak to bylo vždycky, i dříve. Nejdůležitější ale bylo, že vzduch zůstal příjemně pročištěný, svěže se dýchalo a nikde za tou plískanicí nezůstávala žádná špatně odstranitelná spoušť. Náš vztah by bez občasných mráčků a přeháněk snad ani nemohl existovat.