autor: Majestrix
Je perspektivní východisko opravdu odpovědí? Je to dobré a pro vás obzvlášť.
David se snažil být v klidu; nebylo by pro něj dobré, kdyby ho někdo viděl při výbuchu vzteku. Chodil tam a zpátky po místnosti, sledoval jak Saki telefonuje. Nejspíše svému týmu ochranky, který kontroloval areál kolem hotelu. Podíval se na skupinu, každý z nich vypadal naprosto jinak. Georg naprosto rozechvělý, trhal v rukou papírové kapesníčky, zvedal kousky ze svého klína a trhal je na kousky ještě menší.
Gustav si bubnoval staccato na kraji stolu; očima se zaměřoval na zeď před sebou. Ale člověk, který mu dělal největší starosti, byl Bill. Seděl u stolu mezi nimi, koukal do stolu a nevydal ani hlásku. Vypadal unaveně; ještě víc než kdy předtím, David se zamyslel, jestli by ho Bill poslechl, kdyby mu řekl, aby si šel lehnout.
Nejspíš ne. Jost se otočil na Sakiho, který položil telefon. „Zkoordinoval jsem pátrání, začínají na hotelových pozemcích.“
„To může trvat hodiny. Jaký jsou možnosti, že se mu něco stalo?“ zeptal se Jost tiše. Mohutný pán zavrtěl hlavou.
„Doufám, že nejsou. Je dost možný, že se prostě jen šel projít, protože ho tu už nebavilo sedět. Jsme ale připraveni na každou situaci. Naši lidé už kontrolují nemocnice a poslali jsme fotky na všechny policejní stanice v okolí. Kvůli Tomově osobě jsou ujištěni, že musíme být velice diskrétní.“
„Dobře. Děkuju, Saki.“ Otočil se David na své kluky s mírným zamračením. „Potřebuju, abyste teď ke mně byli upřímní. Je možný, že je Tom někde s nějakou holkou?“
Georg se na manažera podíval. „Už jsme ti říkali, že jsme včera v noci nikde nebyli.“
„Já vím, co jsi říkal, ale taky chápu, že jste kamarádi a občas se prostě potřebujete krýt. Nebude se zlobit-„
„Ale já ano, jestli nepřestaneš mektat o tom, že jsme ti něco zatajili. Nikdo včera v noci nebyl pít ani na diskotéce, jasný? Jediný důvod, proč jsme předtím byli, byl ten, že jsme nevěděli, že máme mít další den tu show v rádiu. Tak už to kurva přestaň řešit.“
„Fajn, tak mi teda řekněte, proč by Tom utekl do města, aniž by to komukoliv řekl na bůhvíjak dlouho? Nikdo ho od koncertu neviděl.“
„Mluvili jsme spolu asi hodinu po tom, co jsme se vrátili do hotelu. Usnul jsem, a když jsem se probudil, byl už pryč. To bylo kolem jedenácté.“ Řekl Bill tiše.
„Pohádali jste se?“ zeptal se David.
„Ne.“
„Říkáš mi pravdu?“
„Jsme snad všichni lháři, Davide?“ zeptal se chlapec znaveně. Už mu docházely nervy, bolelo ho břicho. Tom byl pryč celý den a se všemi rozhovory a zpíváním, které mělo nastat večer, to bylo k nevydržení. „Řekl bych ti, kdybychom se hádali a on potom utekl.“
„Nechci, abyste si, kluci, mysleli, že si myslím, že jste lháři… Já jen… Mám jen dojem, že tu něco nehraje. Něco se změnilo a já až moc dobře vím, jak může celá skupina zkolabovat, když se změní dynamika. Vy čtyři jste až moc talentovaní na to, abyste si mohli dovolit nechat malichernost zničit vám vaše kariéry. Jen bych si přál, abyste mi opravdu říkali všechno a nenechávali si věci pro sebe, jenom proto, aby to náhodou neublížilo vašemu egu.“ David doufal, že bude vyslyšen.
~*~
„Omlouvám se, ale nerozumím vám.“ Řekl Tom omluvně a malinko couvnul. Strávil už pár hodin hledáním cesty zpátky do hotelu. Zaplatil si taxi, ale pak si uvědomil, že nejenže si nepamatuje název hotelu, ale že mu taxikář ani nerozumí. To, jak se snažil navrátit, mu moc nepomohlo a ztratil se ještě víc. Slunce bude za chvilku zapadat a on moc dobře věděl, že za chvilku bude muset být na hotelu, nebo ho někdo zabije. Nejspíš už se na to připravovali. Tom pokračoval v chůzi směrem, kterým si byl téměř stoprocentně jistý, že přišel, nepoznával ale ani jednu budovu.
Nějaký pán jen zavrtěl hlavou, Tom tedy vycouval z krámu a pokračoval ulicí dál.
„Vypadáš ztraceně.“ Tom se otočil a zamrkal. Koukala se na něj s úsměvem stará paní s bílými vlasy. Mluvila perfektně německy.
„Ztratil jsem se. Snažím se najít svůj hotel.“ Řekl Tom po chvilce. Paní zavrtěla hlavou a šla blíž.
„To jsem neměla na mysli.“ Když se zastavila, nesahala Tomovi ani po ramena. Ve svém životě moc drobných starých paní neviděl, ale pořád musel přemýšlet nad tím, co tady na ulici dělá tak sama.
„Jen mám v hlavě zmatek.“ Řekl a začervenal se.
„To vidím. Mohl bys pro mě něco udělat? Musím domů donést nákup a můj vnuk mi nemohl pomoci. Obvykle mi vždycky všechno nosí on.“
„Oh, jasně, žádný problém.“ Vzal Tom její dvě tašky.
„Jsi tak dobře vychovaný. Tvoje matka tě musela vychovat opravdu dobře.“
„Kéž by to tak bylo.“ Malinko si v rukou poupravil tašky, byly opravdu těžké, dál se stařenkou pokračoval ulicí dolů.
„Jak se jmenuješ, mladý muži?“
„Tom.“
„Tome, ráda tě potkávám. Můžeš mi říkat Oma Helga.“
„Oma Helga?“ podíval se na ní Tom naivně. Vypadala jako babička, která trávila většinu času pečením cukroví pro svá vnoučata. Tahle myšlenka ho zahřála u srdce, byl až překvapen, jak rychle ho jeho úzkost opouští.
„Ano. Všichni u mě doma mi tak říkají, takže jsem na to zvyklá. Už je to spousta let, co jsem se někomu představovala. Jestli to mohu říct, tak vypadáš, Tome, jako by ti na ramenou ležely všechny strasti světa.“
„Život je… komplikovaný,“ řekl Tom smutně.
„Zníš, jako by tomu tak vždycky nebylo.“
„Bylo… ale ne tak jako teď.“ Pomalu pokračovali v cestě ulicí, Tom se snažil neupustit tašky, paní šla vedle něj, vedla ho. „Chci říct, že můj život byl vždycky tak trošku hektický a bláznivý. Moje práce mě hodně zaměstnává.“
„Ah. Můj Gabriel byl v armádě až do penze. Byl pořád pryč. Máš někoho, po kom se ti stýská?“
„Ne. Je pořád se mnou. Děláme tu samou práci.“
„Tak v čem je problém?“ Tom zaváhal a Oma Helga si toho všimla. „Nechci se v tom šťourat, jen nemám ráda, když vidím někoho v tvém věku tak rozmrzelého. Občas ale pomáhá promluvit si s někým, koho neznáš, s někým, koho už nikdy v životě víckrát neuvidíš.“
„Život se mi mění rychleji, než dokážu snést.“ Řekl Tom jedním dechem a malinko se otřásl. Jednou když se hráz protrhne, je už pozdě. „Dostal jsem někoho do určité situace a mám teď pocit viny. Nechtěli jsme to tak; spíš to tak nechtěla ta osoba.“
„Neočekávané těhotenství není konec světa. To se tak jenom zdá.“ Zasmála se Oma Helga trošku, když viděla Tomův výraz. „Myslíš si snad, že jsi jediný na světě, komu se tohle stalo?“ zažertovala malinko. Tom chtěl vysvětlit. „Synu, zvládnete to.“
„Nevím, co mám dělat… Všechno, co dělám, je špatně, i když se snažím pomoct nebo té osobě dát dostatečný prostor. Nedokážu to. Můj život se mi vymyká z rukou a já nevím, co si mám počít.“ Zopakoval Tom.
„Vážíš si té osoby hodně?“ zeptala se Oma Helga. Přikývnul. „Potom jediné, co můžeš dělat, je být tu pro ni, jak jen nejlíp umíš. Prochází velice těžkým obdobím, kterému sama nerozumí. Důležité je, abyste nezapomněli na city, které k sobě cítíte. Dítě je dobrý dar, nezáleží na okolnostech.“
„Jo, máte pravdu.“ Přikývnul Tom pomalu, snažil se uvolnit, byl v křeči. Oma Helga mu oddaně stiskla ruku.
„A k tomu, že máš pocit, že nic neděláš správně… to je normální. Většina těhotných lidí nemá nejmenší ponětí, co provádějí lidem ve svém okolí. Tělo prochází spoustou změn, je to až k zbláznění. Jen si spolu sedněte a řekněte mu, že jste tady pro ně. Obvykle pak už budou zticha. Takhle to se mnou dělal Gabriel. Měli jsme spolu čtyři překrásné děti, a teď máme sedm vnoučat.“ Řekla hrdě.
„To rád slyším. Opravdu víte, jak někomu zvednout náladu.“ Usmál se Tom, poprvé za celou tu dobu se cítil v pohodě.
„Jak být babičkou ve 101 letech.“ Zasmála se Oma a Tom se k ní připojil. „Ale zpátky k tobě. Musíš čelit skutečnosti, že to sám nezvládneš.“
„Nikomu jsme to ještě neřekli.“ Přiznal, znenadání se zase bál, už to ale nebylo tak hrozné jako předtím.
„Budete muset. Na to, že to zvládnete sami, okamžitě musíte zapomenout. To byste se z toho zbláznili.“
„Je to… prekérní situace.“
„To je vždy.“ Její hlas nepřipouštěl žádné argumenty. „Poslouchej mě, Tome, ta nejdůležitější věc je, abyste si uvědomili, že musíte přestat myslet jenom na sebe a začít myslet na to dítě. Jediné, co je teď důležité, je to, co je důležité pro miminko. Rozumíš?“
„Ano, madam.“ Řekl Tom pokorně, zajímalo ho, kde ta křehká paní vedle něj bere všechnu tu sílu. Sevření jeho ruky totiž začínalo bolet. „Ale nikdo neví, že já jsem otec.“ To byla jedna z věcí, která ho vevnitř nejvíc užírala. Jeho reakce nebyly úměrné s pozicí, ve které se nacházel v rovnici jejich vztahu.
„Proč ne?“
„…protože by to ublížilo spoustě lidem. Spíš by nám to zničilo životy.“ Řekl rozmrzele.
„Tak to potom musíš držet v tajnosti, ne?“
„Ale když to není fér!“
„Tak o co ti vlastně jde?“ zeptala se vážně.
„Já-„
„Jsi tam?“
„Ano, ale-„
„Budeš schopný trávit s dítětem čas, až se narodí?“
„Ano, ale-„
„Ale co?“ zastavili se a Tom se na ni zoufale podíval. „Ale co? Jestli jsi schopný být tam pro ně a milovat svoje dítě, tak čemu ti je titul? Kdybych nikdy žádné dítě neměla, stále bych byla babičkou, protože miluju ty, kteří zkřížili mou cestu života. Naučila jsem se, kdy a kde mám být, když někdo potřebuje pomoci. Rozumíš?“
„Ano, madam.“ Usmál se Tom a malinko se zasmál. Byl tak ponořen do všech těch negativních věcí, že ani na moment nepřemýšlel o pozitivech, která jim tohle všechno může přinést. Kolik lidí má tu možnost mít dítě s láskou jejich života?
„Bude to těžké, budete váhat, jestli to dokážete zvládnout, ale ty teď už víš, že dokážete.“ Usmála se na něj Helga a zavrtěla hlavou. „Tolik mi připomínáš mého Gabriela. Měl v sobě sílu, kterou nikdy neměl možnost objevit.“ Vzala mu z rukou tašky a položila je na zem, narovnala si tričko. „Jsi připravený?“ světla ve městě se během jejich pomalé cesty kompletně rozsvítila a ulice začínaly utichat. Lidé se vraceli domů.
„Ne.“ Řekl popravdě a Oma Helga se zasmála.
„Zkus to znovu. Jsi připraven?“
Tom se zhluboka nadechl a vydechl. „Myslím, že budu.“
Její úsměv byl nabitý pozitivní energií. „Tak je to správně. To, co hledáš, je přímo za tvými zády.“ Poukázala za jeho rameno. Tom se otočil a zalapal po dechu, udělal pár kroků blíž ke svému hotelu, tomu samému hotelu, který hledal pomalu celý den.
„Ale jak jste-“ otočil se a vyvalil oči. Nebyla tu žádná Oma Helga, ani tašky, které ležely na obrubníku. Tom se podíval nahoru a dolů ulicí a nezachytil jedinou známku bělavých vlasů. Zafoukal vítr a Tom se malinko zatřásl, otočil se a rozeběhl se k budově.
~*~
„Nemůžeš jít, dokud mi nevysvětlíš, kde jsi byl, je ti to jasný?“ řekl tiše Saki, který zíral dolů na dredatého chlapce. Tom zvedl pohled a rychle přikývnul. Bodyguard vypadal, že ještě bude v řeči pokračovat, ale najednou odešel. Jost se zvednul od stolu, o který se opíral a povzdychnul si.
„Co se to s tebou poslední dobou děje, Tome? Chováš se jinak. Kdybych tě neznal, měl bych dojem, že máš deprese.“ Zamračil se manažer. Tom se na něj podíval a přikývnul.
„Potom by ses nemýlil.“
„Cože?!“ Davidovi spadla čelist. „Proč?“
„To je složitý.“
„Tome, vážně, doufám, že se mnou můžeš mluvit o čemkoliv. Jsem s tebou, kdyby se cokoliv stalo, řekni mi to, prosím, ještě předtím, než to bude tak špatný, že bych s tím už nic nemohl dělat.“
„Jsem unavený, Davide. Jen si půjdu odpočinout, ano?“
„Na zítra jsem vám všechno zrušil. Všichni si budete moct před odjezdem odpočinout.“ Tom se podíval zpátky na Josta a přikývnul.
„Díky.“
„Bez problému.“ Podíval se na chlapce a zamhouřil trochu oči. „Něco se na tobě změnilo.“ Tom jen pokrčil rameny.
„Jen jsem konečně našel perspektivní východisko.“ Řekl Tom nakonec.
„Alespoň, že tě nikdo nenakopal do zadku.“ Poškádlil ho David, Tom se zasmál. David si povzdychnul; tyhle děcka ho přivedou do hrobu.
~*~
Georg se zamračil, když se dveře otevřely a jednu Tomovi vrazil do ruky. Silou. „Kurva, Georgu, to bolí!“ řekl Tom, poupravil si ručník, který měl na hlavě a promnul si opatrně biceps. „Za co to bylo?“
„Za to, ty kreténe, že jsi odešel, aniž bys to někomu řekl.“ Objevil se vedle basáka Gustav, který ho praštil do druhé ruky. „A tohle bylo za to, že sis s sebou nevzal telefon, ty debilní parchante!“
„Přestaňte! Nebudu moc držet kytaru, když mi zlámete obě ruce!“ zasyčel Tom a protočil rameny. „Hele, omlouvám se, že jsem zdrhnul, ale ten mobil jsem tu nenechal naschvál. Nevšiml jsem si toho, a pak už bylo pozdě.“
„Seš takovej debil. Vážně chytrý, jít do města, který neznáš, ve kterým se neumíš dorozumět,“ protočil Georg oči.
„A ještě ke všemu máš navigační schopnosti slepého a hluchého opilého dítěte, máš štěstí, že se ti nic nestalo!“ připojil se Gustav. Tom si odfrknul. Tím by si nebyl tak jistý. „Udělej to znovu, Kaulitzi a zadupu tě do země, potom si alespoň nebudeme muset dělat starosti, kde jsi, protože to budeme vědět; v nemocnici!“ řekl nažhaveně. Georg se ušklíbnul a položil dlaň svému kamarádovi na rameno; snažil se ho uklidnit.
„Proč musíš pořád vyhledávat násilí?“ zeptal se Tom, předstíral, že je zraněný, třel si ručník o dredy, aby z nich dostal co nejvíce vody pryč.
Georg se podíval na Gustava. „Mlč!“ přerušil ho ještě dřív, než mohl začít. „Už jsi viděl Billa?“ zeptal se basák, snažil se rozptýlit situaci.
„Ještě ne. Nejdřív jsem se chtěl osprchovat.“
„No, tak my tě necháme. Mám o něj celkem starosti, od té doby, co zjistil, že tu nejsi, nejedl.“
„A to jste ho nemohli přinutit?“ zeptal se Tom. Gustav se na něj podíval, jako by byl šílený.
„Jo, tvoje dvojče, černé vlasy, možná o dva a půl centimetru větší než ty? Tohohle Billa? Uh… ne. Protože prasata stále neumějí létat. Pojď, Georgu, mám už pro dnešek dost obou Bratří Kaulitzů.“ Chytl bubeník Georga za zápěstí a táhnul ho pryč. Tom se na něj zadíval, přemýšlel, proč Gustav svého kamaráda nepustil.
Podíval se chodbou dolů k Billovu pokoji a došel k závěru, že teď bude stejně dobrý čas na omluvu jako vždycky. Odhodil ručník na postel, vzal obě karty od pokojů a vyrazil směrem k bratrovu pokoji. Projel kartu, světélko se rozsvítilo a on pomalu otevřel dveře. Bill seděl zády ke dveřím, klečel na posteli a v něčem se přehraboval. Když Tom uviděl vedle něj jeho Prada tašku, došlo mu, že nejspíš provádí svůj rituální úklid kabelky. „Ahoj.“ Řekl lehce, zavřel za sebou dveře.
„Ahoj.“ Billův hlas zněl těžkopádně a bez života, zcela opačně než kdykoliv jindy. Tom malinko couvnul, protože tohle byla i jeho vina.
„Vrátil jsem se.“ Viděl, jak Bill přikývnul, ale stále se k němu neobracel.
„To vidím. Mám radost.“
„Nezníš nadšeně.“
„Jsem.“ Tom ten stále stejný tón začínal nenávidět.
„Omlouvám se, Bille.“
„Za co?“ zeptal se, konečně se pohnul. Byl to pokrok, i když se neotočil. Tom udělal pár kroků blíž a povzdychnul si.
„Protože jsem ti ublížil.“
„Vypadá to, že já tobě taky. Omlouvám se, jestli jsi měl pocit, že musíš utéci. Už se to nestane.“ Bill sklopil hlavu, protože Tom obešel postel, aby se mu mohl podívat do obličeje.
„Bille, prosím, nebuď takovej.“ Poprosil Tom pomalu, kleknul si na kolena vedle postele tak, aby mohl lépe vidět Billovi do obličeje. „Řekl jsem, že se omlouvám.“
„Slyšel jsem tě.“ Odpověděl Bill klidně, vrátil se ke své předchozí činnosti. Zamračil se, když ho Tom chytl za zápěstí, čímž ho zastavil. „Co ode mě chceš, Tome?“ zeptal se a konečně se podíval svému dvojčeti do očí.
„Chci, aby ses choval, jako kdybys mě slyšel!“ řekl Tom zoufale, sedl si na postel a shrbil se před své dvojče. Koukl se na to, co měl Bill na sobě. „Vždycky jsi rád nosil moje mikiny.“ Řekl laskavě. Bill se malinko zachvěl a odvrátil pohled, nenaštvalo ho to, jen neměl náladu na nostalgii. „Hele, Bille, omlouvám se. Posral jsem to, nevím, proč jsem to udělal, ale nešlo to zastavit.“ Bill se na něj konečně podíval. „Část toho problému, který jsem měl, byla, že jsem měl pocit, že si nemám s kým promluvit.“ Povzdychnul si, čekal, že ho Bill přeruší, ale nestalo se tak. „Já… nemohl jsem s tebou mluvit, protože jsem se cítil vinen a zodpovědný za všechno, čím procházíš. Nemůžu to Georgovi ani Gustavovi říct, protože pak by věděli všechno a nevím, co by se potom stalo.“
„A tak… Pak jsem začal mít tyhle… záchvaty, kdykoliv, kdy jsem se zamyslel nad tím, co nás čeká. Cítím se vinen za to, čím teď procházíš, slabý, protože ti nemůžu dát to, co potřebuješ. Nevím, co dělat.“ Řekl upřímně, sledoval, jak Billovi z očí tečou slzy. „Kromě toho, už bych si měl zvyknout na to, jak jsi panovačný. Hormony ti to dělají ještě horší.“ Zažertoval Tom a Bill se tichounce zasmál, hřbetem ruky si utřel slzy. Usmál se a malinko zvednul mikinu. „Chceš se do toho vysmrkat?“
Vysloužil si tím od Billa výbuch smíchu, Bill zavrtěl hlavou a otočil se. „Tomi, já jen… Už to nezvládám. Pořád jsem unavený, bolí mě břicho, chci pořád jen spát. Alespoň, že už ta zasraná ranní nevolnost zmizela.“ Povzdychnul si a pokrčil rameny. „Co budeme dělat?“
„To, co umíme nejlíp.“ Řekl Tom rezolutně. „Musíme udělat pár rozhodnutí, já už ale neuteču. Ty snad ano?“ Bill zavrtěl hlavou. „Fajn. A teď mi vysvětli, proč ještě nespíš?“
„Chtěl jsem předstírat, že mi je úplně jedno, že ses vrátil, ale není.“ Usmál se lehce Bill. „Jediný důvod, proč jsem nebyl u Josta, když ses vrátil, byl, že jsem tě nechtěl uspokojit.“ Žmoulal lem mikiny.
„To chápu. Udělal bych to samé.“ Přikývnul Tom pomalu, bylo mu hrozně z toho, jak dlouho myslel jen na sebe. „Nebudu ti lhát, polepšil jsem se.“
„Nechci, abys mi lhal, chci jen tebe.“ Řekl Bill jednoduše. „Chci, abys mě zase miloval.“
Tomovi se zlomilo srdce. „Samozřejmě, že tě miluju, Bille… Nikdy jsem nepřestal!“
„Vypadalo to tak. Ani jsi mě nepolíbil!“ Tom si povzdychl a přikývl, sebral všechny Billovy pitominky a dal je do jeho kabelky, zbytek bordelu odhrnul rukou pryč. Bill se zamračením pozoroval Toma, jak vylezl z postele a šel zhasnout. „Co to děláš, Tome?“
„Jen…“ vrátil se Tom do postele a jemně Billa položil tak, že se oba na sebe koukali. Jejich oči si už zvykly na tmu, světla z chodby jim dávaly poslední kousíčky světla. Podíval se na svého malého brášku a povzdychnul si; Bill začal tiše plakat. Naklonil se blíž, dokud se nedotýkali nosy. „Jen se bojím, že ti ublížím.“
Bill nahlas popotáhnul. „Nemůžeš mi ublížit polibkem, Tomi.“
„Ale ty mě jedním z těch tvých ano.“
Bill se na něj podíval a zasmál se. „To bylo ošklivý.“
„Líbilo se ti to.“ Protočil Tom oči a rychle přitiskl své rty na Billovy, okamžitě mu došlo, jak moc mu tohle chybělo. Nikdy to nebylo jen líbání, když to bylo s Billem. Prohloubilo se to, Tom hladil Billa po boku a zamručel, protože necítil jeho kůži. Bez dechu se odtáhnul a zamračil se. „Proč máš na sobě tu věc? Musí ti být vedro.“
„Protože se mi chce.“ Řekl Bill nelehce, opřel si čelo o Tomův krk. „Oh, tohle je tak úžasný…“ uvolnil se, Tomovy ruce dokázaly zázrak. „To mi chybělo.“
„A mně chybělo to dělat.“ Přiznal se Tom, dal ruce pryč. „Bille, svlíkni si to.“ Bill si to neochotně sundal a rychle se pod něj schoulil, aby nebyl vidět. „Proč jsi tak stydlivý?“ zeptal se Tom a zamračil se. Bill něco zamumlal a zamračení se ještě prohloubilo. „Cože?“
Bill si povzdychnul, chytl Toma za ruku a přiložil si ji na hrudník. Nebo spíš na to, co bývalo jeho hrudníkem před tím, než na tom byla prsa. Tom dal ruce šokovaně pryč. „Věděl jsem, že tohle uděláš.“ Zareptal Bill a schoval si obličej. Tom se natáhnul a rozsvítil lampičku. „Rostou a nepřestanou…“ schoval si Bill obličej do dlaní, nemohl se na svého bratra podívat.
Tom se na něj koukal s podivným výrazem v obličeji. Nevěděl, jak se ohledně toho má cítit. Zrovna, když měl dojem, že už věci zvládá, muselo přijít tohle a skopnout ho ze střechy. „Oh můj bože…“ zašeptal, snažil se vzpomenout si, jak správně dýchat, aby jste se ubránili omdlení. „Oh bože…“
„Tome, prosím, řekni něco jiného, cokoliv jiného. Děsíš mě. Víš ty co; znovu si vezmu tu mikinu. Můžeme předstírat, že jsi to nikdy neviděl, naprosto tě v tom chápu-“ Jeho slova byla přerušena Tomovými rty.
Když se Tom odtáhnul, povzdychl si, měl dojem, že dneska už asi po patnácté. „Zmlkneš už konečně a necháš mě si na to zvyknout?“ Bill tiše přikývnul, sevřel mu ramena, byl hrozně rád, že mu zase někam neutíká. Tom se podíval na Billovo bříško a sám pro sebe si přikývnul. „Vážně to na tobě už začíná být vidět…“
„Je to tak špatný? Nemůžu už ani dopnout kalhoty.“ Zašeptal Bill, jako by je snad někdo mohl slyšet.
„Ještě ne, ale bude.“ Zvedl Tom pohled a znovu ho políbil, potom zhasnul. „Tak pojď, zítra nás čeká dlouhý den.“ Jemně Billa položil a začal mu kroužit dlaní po bříšku. Usmál se, když cítil, jak se jeho dvojče uvolnilo. „Maličký, omlouvám se, že jsem tu pro tebe předtím nebyl. Budu se snažit jak nejlíp umím, aby sis mohl být jistý, že tě máme rádi.“ Řekl, když se naklonil blíž k Billovu břichu.
Bill se na něj podíval s třesoucím se rtem a začal plakat, vypustil tak ven všechny pocity, které cítil od té doby, co zjistil, že je těhotný. Tom vydával utěšující zvuky, snažil se ho uklidnit, Bill plakal, dokud mu nedošly slzy. Přitáhnul si Toma blíž a začal ho pusinkovat po celém obličeji, zalykal se neprolitými slzami a slovy, které nemohl říct. Jeden z vzácných momentů, kdy Billovi došla slova. Tom pokračoval v masáži, Bill mumlal a nakonec usnul. Sledoval ho až do rozednění, s ranními paprsky věděl, co dělat.
Tom vylezl z postele a nazul si boty, neobtěžoval se s čepicí a opustil hotelový pokoj. Šel k pokoji jejich manažera. Ťukal tak dlouho, dokud neuslyšel nějaké pohyby uvnitř. David zamračeně otevřel dveře, jedno oko měl zavřené a druhé otevřené jen tak, aby do ničeho nevrazil. „Tome…“ zívnul. „Co tady děláš takhle brzo?“
„Pamatuješ, jak jsi mi řekl, že s tebou můžu o čemkoliv mluvit?“ zeptal se Tom s vážnou tváří. Davida to okamžitě probralo, pořádně zazíval a přikývnul; teď už měl otevřené obě oči.
„Jo, jasně. Potřebuješ se mnou mluvit?“
Tom přikývnul, snažil se uklidnit tlukot svého srdce; měl pocit, že bude mít záchvat, doufal, že se mu dostane odvahy.
„Jo.“ Řekl nakonec. „Potřebuju.“
~*~
Bill se probudil a rozhlídnul se. Tom byl pryč. Usmál se a znovu si lehnul, koukal na strop a mnul si bříško, bylo mu snad poprvé za celou tu dobu hezky. Možná, že tu byl jen on, ale už nebyl sám.
Komentáře anglicky, prosím. :o) J.
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
i love it..^^
Panebože. Já tu povídku prostě čtu úplně bez dechu. To je tak nádherná povídka, k tomu se nedá ani smyslně vujádřit. Místama vtipná, ale jinak tak nádherná… Bože, to je krásný ..
Tom mu všechno poví?
I am very curious what Tom wants to say Jost. The grandmother was good. I am glad that it begins to improve
Hehe 😀 A s překladem, pro naši autorku 🙂
Oh, my God. I just read the story completely out of breath. This is so beautiful story, the fact can not even express sensually. Instead of witty, but otherwise so beautiful … God, this is beautiful ..
Tom tell him everything?
Ohmy god, it´ so cute:-). They´ll have baby, sweet=o).
And Tom will say it David?:D Och xD
awesome!:)…great!:)….beautiful story
This story is so interesting, and original. I love it 🙂
Bill is so cute with his belly xD
Just three words: beautiful, excellent, fun! I love it!
PERFECT!
Nezlob se Lil, ale anglicky naprosto neumim a okomentovat to tu chci! Nádherný. Dokonalý. Perfektní. Jsem tak ráda, že to překládáš. Přijde mi nádherný, jak Tom mluví k tomu pidi tvorečku. Já osobně miluju Billa s bříškem a Toma jako tatínka, jedna z nejkrásnějších věcí.. A pak ten konec? Jak Bill hladí svoje bříško? Konečně si uvědomili, že to bříško mají rádi! ♥
Těším se na další díl. Bohužel si ho budu moct přečíst až v pondělí, ale snad to psychicky v sobotu přežiju!
Oh I love it. I love these emotions.
I'm looking foward to the time, when G-G love will come to daylight!
mmm… Bill like ,,by nature unslovenly" girl! 😀
Wow! Bill, Tom and their baby,…itśs pretty! XD Bill is expectant mother and Tom is Dad…itśs family! This is
beautiful! :-))
pani klasnoucky
♥_______♥ + + + + + +
Sem si to četla znovu a znovu se omlouvám za český komentář, ale… už brzo snad tu angličtinu budu ovládat xDxD
Ale je to tak dokonalý díl *in love*
very sweet
to je upe pěkny…. upe dojemny…. jak mu hladí to bříško… užasny
"Bill is pregnant." He said.
No, only joke 🙂 But I am wondering about this conversation between Tom and David. Without Bill 🙂
This scene on the bed was so emotional… when Tom made sure his baby about his love 🙂 So touching…
And Oma Helga, mysterious Oma Helga with perfect German in the middle of Oslo… or where they are? Interesting… really interesting 🙂
But I think she is right… sometimes it helps to talk to a stranger… maybe easier than talk to a friend…
OMF its soo perfect:) I want…next part:) Ima in love…