autor: Áďa
Bill
„Tak vstávačka, pane!“
Nazlobeně jsem zavrčel. Vždyť je času dost, nikam se nespěchá. Tak proč bych měl urychlit opouštění postele? Včerejší noc byla tak úžasná, a mně se ještě jednou vrátila v podobě nádherného snu, který mi však můj drahý bratříček svým hlasem přerušil. Sakra… zrovna v té pro mě nejmilejší fázi. Když už bylo po všem a my se k sobě jenom něžně tulili a šeptali si do oušek slůvka lásky… Otočil jsem se k němu zády a přetáhl si peřinu přes hlavu, snažíce si vychutnat poslední doznívající obrázky ze snu. Ty se mi ale už ztrácely před očima, a čím víc jsem se snažil na ně se soustředit, tím míň byly vidět, až nakonec odumřely docela. Zatracený Tom a ten jeho budíček… A pak že je to moje dvojče. Kdyby jím byl, tak určitě intuitivně, podle zajisté spokojeného výrazu na mé spící tváři, pozná, že mě ještě budit nemá. Ale to bych po něm asi už chtěl moc, po mezkovi jednom…
„Tak Billí, vylez z tý postele,“ láká mě ven. „Čeká na tebe výborná snídaně, koníci už jsou nakrmení a venku je hezky, tak mě napadlo, že bysme se mohli jet projet, co říkáš?“
Cože? Já snad špatně slyším! Odkdy by Tom dobrovolně vylezl na koně? Vlastně… od doby, co si tady na ně zvyknul. Není do nich takový blázen jako já, který jsem se rozhodl, že první, co po návratu domů udělám, bude nová licence, abych mohl zase začít závodit. Ale už je akceptoval a dokonce si s nima občas hrál… a teď je i stihl sám nakrmit. No jo, to je vidět, že divočina šlechtí…
S ublíženým výrazem se dlouhatánsky protahuju a zívám, div mi pusa nevypadne z pantů. Úplně cítím, jak mi pokřupávají čelisti i všechny obratle. Teprve, když jsem se svým procesem buzení se vcelku spokojený, se konečně vyhrabu z postele. Hodím na sebe jen venkovní tepláky, tričko a teplou mikinu, nedbale hřebenem prohrábnu vlasy, vyčistím si zuby a jdu dolů do kuchyně. Ale tam utrpím mírný šok… Tom totiž právě nakládá na talíř už čtvrtou, pečlivě promazanou palačinku. Obratně ji rovná vedle třech předchozích a už mi nese talíř na stůl, tak jako sobě. No tohle… A doma se za sporák nepostaví, ani kdyby ho k tomu táhli párem volů, pokud se teda nejedná o špagety, míchaná vajíčka či krupicovou kaši. No jo… asi ho chytají pečovatelské pudy. Mně to však nevadí. Usednu na židli, vrhnu obdivný pohled na lákavě vypadající talíř, lačně nasaju tu vůni a sleduju, jak Tom přede mě staví hrnek s mým oblíbeným rozpustným kafem s mlíkem a cukrem. Rozhořčení z násilného probuzení, pokud po tomhle pohledu ještě nějaké zbylo, okamžitě vyprchá poté, co se zakousnu do jedné z palačinek. Mmmmmm… To je dobrota… Asi budu muset po návratu domů Toma pořádně zapřáhnout, aby stál u sporáku častěji. Jeho pohled, který na mě hází, mi sice jasně říká, že po jeho vaření zaprasenou kuchyň a hordu nádobí už budu mít na starost já a jedině já, ale ta chuť snídaně mi to bohatě kompenzuje. Ach Tommy… kdybys věděl, že teď tě miluju snad víc, než kdykoliv předtím…
Poté, co do sebe naláduju sedmou, a definitivně poslední palačinku, rozvalím se na židli, mám dojem, že ty tepláky na mně prasknou. Takhle dobře jsem si skutečně už dlouho nepošmáknul. Dopiju poslední lok kávy a z úst se mi vyvalí dlouhatánské, hluboké říhnutí, po kterém se mi v žaludku krásně uleví.
„No jo,“ uculí se na mě Tom, který je na tyhle moje příležitostné projevy už dávno zvyklý. „Hlavně, že ti chutnalo…“
„No to teda,“ kývnu hlavou a cítím se přitom blaze. „Takhle budeš vařit častěji.“
„Tak na to teda zapomeň,“ zavrtí rozhodně hlavou. „Tady možná, ale doma budeš zase vařit hezky ty nebo rozvozová služba z nějaký restaurace.“
„To si jenom myslíš,“ nasadím nevinný úsměv. „Já už si tě nějak zpacifikuju, abys mi vařil.“
„Nepovídej,“ nadzvedl tázavě levé obočí. „A jak si mě zpacifikuješ? Povídej, to by mě zajímalo!“
„Nebuď zvědavej, budeš brzo starej,“ hodím po něm vítězný úšklebek, načež se zmoženě zvednu a s výrazem krajního odporu jdu na mytí nádobí. Co nadělat. Dobrá snídaně si holt vybírá svou daň…
Když už se kuchyň blýská čistotou, a to teda doslova, protože takový perfekcionista jako já, když už se do něčeho vrhne, tak to musí mít pod palcem, zmoženě dosednu ke stolu a poslouchám, jak se v konvici, kterou jsem zapnul, znovu začíná vařit voda na kafe, po tomhle gruntování potřebuju ještě jedno. Ani mi nedocvakne, že si ten výborný nápoj nechystám. Teprve, když konvice tiše vycvakne, si jdu pro hrníček, nasypu do něj rozpustnou směs a zaliju ji vodou jenom do dvou třetin, zbytek doleju mlíkem. Přidám dvě lžičky cukru, znovu sednu na židli a teď už spokojeně si začnu kávu plně vychutnávat…
„Hele, a co já?“ ozve se ode dveří, kde stojí Tom a zvědavě natahuje krk, aby zjistil, že jemu jsem nic nepřipravil.
„Neřekl sis,“ pokrčím rameny.
„Ježkovy… a to si říkáš dvojče?“ prskne naoko rozhořčeně. „Měl bys vědět, že jsem si chtěl dát taky!“
„Hmmm…“ zabručím nevšímavě.
„No počkej,“ ušklíbne se. „Já ti dám…“
Nasadí výraz, jako by mě chtěl mého nápoje zbavit, ale já moc dobře vím, že je to jenom planá výhružka. Tom totiž rozpustný nepije, ten pije výhradně turka a ještě k tomu bez mlíka. Tou dobrotou, co si dopřávám já, absolutně pohrdá… A taky, že jo. Sotva k sobě přitáhne můj hrnek a čichne k němu, znechuceně se odtáhne.
„Ty prase,“ zahudruje. „Kdy se už konečně naučíš pít normální kafe?“
Nadzvednu obočí.
„A tohle je podle tebe nenormální?“
„Jo!“ prskne. „Tohle je pěknej blivajz! Jenom obarvená voda smíchaná s mlíkem, a ještě k tomu pěkně přeslazená, až by se z toho jeden poblil!“
Pohrdavě si odfrknu, když vidím, jak si zbytkem vody dolévá svého pečlivě připravovaného silného lográska.
„Já bych se naopak poblil z toho tvého blafu,“ opáčím jeho reakci. „By jednoho složilo, takhle silný kafe, jako máš ty… a pak bych po tobě měl chtít, aby ses konečně odnaučil krkat, když ve skutečnosti vím, co za humáč to věčně lemcáš…“
„No jasně,“ uchichtne se. „Prej, že by to jednoho složilo… to se hned pozná, kdo z nás dvou je cíťa prvního kalibru!“
„No dovol!“ zahučím. „Tak abys věděl, až za chvíli pojedeme na tu projížďku, tak tě posadím na hřebce a škrtnu mu pod ocasem, abys věděl!“
„To neuděláš,“ ušklíbl se na mě.
„Ale udělám,“ vyvrátím šikovně jeho opačný názor.
„Neuděláš.“
„Udělám.“
„Neuděláš!“
„Udělám!“
„Neuděláš a hotovo!“ vyprskne. Jestli něco těžce nese, pak je to taková situace, v níž předstíráme hádku. Ačkoliv oba víme, že je to jenom hra a vzájemné škádlení, mám takový dojem, že Tomovo ego přitom utrhává těžké rány. Smířlivě se na něj usměju a i on zmlkne. Hledíme si každý svého kafe, abychom už konečně mohli ven…
„Tak hele,“ nasadím vážný tón poté, co už máme každý svého koně vyhřebelcovaného. „Teď ti ukážu takovou srandu. A to, jak se kůň správně osedlá, aby ten tvůj chudák nedopadl jako posledně,“ významně zamrkám, když Tom už už hází otrávený pohled a chce evidentně protestovat. Přistoupím až k němu a na důkaz svých slov ukážu na ryzákův hřbet, který byl stále ještě maličko odřený po nesprávném osedlání při té Tomově nešťastné jízdě. Chvíli to vypadá, že můj bráška bude něco namítat, ale očividně usoudil, že v tomhle směru jsem prostě holt lepší než on, a že tedy bude moudřejší mlčet a nevzdorovat mi. Spokojen s jeho chováním, ukazuju mu detail po detailu, jak správně narovnat dečku a jak upevnit sedlo, aby sedělo přesně tam, kde má být. Pozorně mě sledoval, mám však za to, že než příkladné utahování podbřišníku, ho zajímaly moje boxerky, které byly o něco málo výš než tepláky a při lehkém předklonu to bylo vidět. No ale za to já přece nemůžu, že jsou ty tepláky tak volný, že okamžitě sklouzávají trošku níž a níž, kdykoliv člověk udělá ráznější pohyb trupem. Předstírajíc, že si toho nevšímám, nasadil jsem ryzákovi uzdu, protože jsem měl dojem, že v Tomově podání by to nemuselo dopadnout zrovna nejlíp, a pak jsem rychle totéž učinil se „svým“ hnědákem. Když bylo vše hotovo, vyvedli jsme zvířata z ohrady. Hřebec za dřevěným hrazením nazlobeně popobíhal, když zjistil, že mu půlka stáda cestuje někam pryč, dokonce několikrát zařičel tak pronikavě a hvízdavě, až to pěkně štíplo do uší, pak se ale uraženě otočil a naoko ignorantsky se začal věnovat pasení se, tak jako klisna, jejíž bříško mi přišlo den ode dne větší. No snad se stihneme vrátit domů dřív, než začne rodit. Nepopírám, že by bylo nádherné vidět malé hříbátko, ale u procesu porodu být skutečně nemusím. Nemusím vidět a zažít všechno…
Sleduju, jak se Tom relativně bez problémů vyhoupl do sedla a poté, co jsem se ujistil, že má správně dlouhé třmeny (k tomu kupodivu ani nepotřeboval mou asistenci), udělal jsem to samé. Dosedl jsem do měkké vyleštěné kůže… a měl jsem dojem, že se rozpustím blahem. Když si to totiž tak vezmu, tak jsem poprvé od Sillyho smrti seděl v sedle, to, že jsem letěl za Tomem na neosedlaném hřebci, a že jsem si párkrát ve výběhu zablbnul bez sedla, se nepočítá. A teď jsem jenom cítil příjemné polstrování. Zapřel jsem se do třmenů a na okamžik zavřel oči. To byl prostě tak úžasný pocit, zase sedět v sedle! Měl jsem pocit, že mi najednou patří celý svět. Ani jsem nevnímal, jak se na mě Tom dojatě usmívá… Trošku jsem zkrátil otěže, aby si hnědák mohl pohodlně svinout hlavu k hrudi, načež jsem ho znenadání pobídl rovnou do cvalu, z něhož jsem přešel do divokého trysku. Zaslechl jsem slabé vyjeknutí, když jsem se ale ohlédl přes rameno, viděl jsem, že mě Tommy se svým ryzákem bez problémů následujou…
„JUCHŮŮŮ!“ zahalekal jsem, když jsme vecválali na lesní stezku a já cítil ve tváři podzimní vánek, víření mnou proráženého vzduchu a podmanivou vůni barevného lesa. Nemohl jsem se toho štěstí nabažit… a přesto se to všechno ještě zintenzivnilo, když jsem viděl, že mě Tom dojel a teď naši koníci cválali těsně bok po boku, frkajíce přitom ve stejném rytmu. Rozzářeně jsem se na brášku podíval a natáhl k němu levou ruku. Na okamžik se na mě váhavě podíval, pak ale odhodlaně svou vlastní levačkou sevřel otěže a pravou rukou se mě chytil. Naše prsty se vzájemně propletly a my se v radostné euforii řítili dál a dál…
Po nějaké době, aniž bychom se pustili, jsme zpomalili lehce zpocená zvířata do volného kroku a naslouchali, jak jejich kopyta rytmicky dopadají do měkké lesní půdy. Tomovi už ovládání koně jednou rukou nedělalo žádný problém a já už jsem se začínal těšit, až si konečně udělám licenci a budu moct opět závodit. Třeba by se mi do budoucna mohlo poštěstit tak, že bych se dostal na dráhu Velké Pardubické. Už jsem o tomhle dostihu mockrát slyšel, prý je to druhý nejtěžší závod na světě. To by byl docela mazec, kdybych po návratu našel stáj, kterou bych směl na tomhle závodě reprezentovat. Tolik by mě to vábilo. Zvěsti o Taxisově příkopu byly tak děsivé, ale přitom tak tajuplné a fascinující… No ale dost fantazírování. Budu rád, když se dostanu vůbec do nějakých menších závodů. O Velké si zatím můžu nechat jenom zdát, a tak to i zůstane. Mám totiž obavy, že kdybych se o tomhle Tomovi zmínil, tak asi na místě všechny německé dostihové koně porazí do guláše. Tyhle čtyři už akceptoval, ale pokud jde o mou bezpečnost na nich, tak je v něm stále veliký strach a snaha mě ochraňovat a hlídat, aby se mi nic nestalo. A to se asi nikdy nezmění. Občas mě to trošku zlobí, ale tahle vlastnost holt k Tomovi patří… a koneckonců se mu ani nedivím, jak si mě úzkostně hlídá po tom všem, co mi David udělal. Být na jeho místě, tak se chovám snad mnohem hůř. S největší pravděpodobností bych brášku ani na sekundu nespustil z očí, pokud možno se ho ani nepřestával jakkoliv dotýkat, abych měl jistotu, že je pořád se mnou, a z devadesáti devíti procent bych mu nechal, klidně i násilím, vpíchnout pod kůži mikročip s GPS navigací, abych věděl, kdyby nedejbože někdy došlo k nejhoršímu, kde ten můj brouček je…
„Copak?“ vytrhne mě z úvah Tomův hlas. „Tváříš se nějak nepřítomně.“
Prudce zatřepu hlavou, abych si ji od chmurných myšlenek očistil.
„Ale ne,“ usměju se na něj. „To se ti jenom zdá.“
„No, neřekl bych,“ opáčí. „Mám totiž dojem, že tě už nějakou dobu, přesněji řečeno několik let, úplně přesně od prvního září 1989, znám jako svý boty. Takže se nesnaž mi namluvit, že tě nic nesužuje, když vidím, že se tu tváříš jako prase před porážkou.“
„Chrocht,“ vyloudím ze sebe poměrně věrné napodobení vepříka. Pohlédneme si navzájem do očí a ten pohled nám oběma přivede záchvat smíchu. Bože, ten svět je tak krásný… Nicméně mám takový dojem, že už lesem křížem krážem bloudíme docela dlouhou dobu, asi bychom to měli stočit k domovu. Ale já si chci ještě hrát…
„Máš ji!“ plácl jsem zničehonic Toma po ruce a pobídl hnědáka do cvalu. „A opla nepla!“
Když se ohlédnu, vidím Tomův překvapený výraz. Avšak pochopil, co mám na mysli.
„Jen počkej, ty jeden!“ předstírá, že se zlobí. „Až tě chytím, tak tě sním!“
Na okamžik koně zastavím a spiklenecky na něj zamrkám.
„Jo? To abych se snad nechal chytit,“ nasadím svůdný hlas a zamrkám řasami.
Jenomže to už Tom pobídl ryzáka do rychlého tempa a začal se se škodolibým výrazem nebezpečně přibližovat. Neváhal jsem tedy a bleskurychle stiskl koňské slabiny. Vnímám, jak se zvíře několika ladnými skoky přehouplo do tak rychlého cvalu, který mu umožňoval kličkovat mezi stromy bez úhony, a když jsme se vymotali na cestu, přešel hnědák na moje zamlaskání do trysku. Bože, já už se tak těším, až zase začnu závodit… Cestu domů už jsem znal. A najednou jsem docela zapomněl na naši hru. Byl jsem opět jezdcem, který musí dojet do cíle za každou cenu první. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se ve třmenech postavil a že se předkláním téměř až ke špičatým zvědavým uším. Stromy kolem nás tvořily jednolitou rozmazanou šmouhu a cílová páska, kterou byla ve skutečnosti ohrada, se stále více přibližovala…
„JOOO!“ zaburácel jsem, když jsem zvíře zarazil těsně před ohradou. V uších mi zněl radostný křik diváků sedících na tribunách, když mi náhle docházelo, že to jsou vlastně cvrlikající ptáčci a hřebec s klisnou, kteří už poklusávali z druhé strany hrazení…
„No teda, to byl ale fofr,“ prohodil uznale Tom, který mě právě dojel a zastavil svého splaveného koně. „Normálně ty kdyby ses viděl! Tys bral mety jako o život, a když jsem na tebe volal, že s honičkou končíme, protože bys ji stejně vyhrál, tak jsi mě ani nepostřehl…“
Jo, měl pravdu. Nepostřehl jsem ho. Protože jsem se cítil, jako bych byl v tu chvíli někde úplně jinde. Na dlouhatánské závodní dráze, která ještě více umocňuje souznění mé a koňské duše. Souznění, které nás dva žene za vítězstvím…
„Haló!“ zamával mi rukou před očima. „Vnímáš mě?“
„J – jo, jasně, promiň,“ zakoktal jsem se a rozpačitě se pousmál.
Nechal jsem ho, ať si o mně myslí, co chce, a sesedl jsem z koně. On učinil to samé. Pak jsme zvířata zavedli do výběhu, kde jsme z nich sňali postroje. Už jsme chtěli jít pro slámu, abychom je aspoň trošku zbavili chuchvalců pěny na srsti, když si oba lehli na zem a začali se válet. Samozřejmě v tom nejprašnějším místě výběhu… a když se po chvíli blaženého odfrkování zase zvedli na nohy a otřepali se, byli oba jednolitě šedohnědí. Ten pohled mě i Toma rozesmál a když se na nás ti dva ještě podívali těžce nevinným pohledem, šli jsme jim radši přichystat večeři. Další jejich výmysly by totiž naše, od smíchu rozbolavělé bránice, nemusely taky vydržet…
Když jsme zavírali na noc stodolu, zrovna zapadalo slunce. Ve vzduchu však byla cítit podivně intenzivní vláha. Vzhlédl jsem směrem k obloze a spatřil, jak se nad lesem sbírají těžké kupovité mraky.
„Asi bude pěknej slejvák,“ poznamenal Tom, který se díval stejným směrem jako já.
„To teda,“ přikývl jsem. „A asi i bouřka, mám takový dojem,“ dodal jsem, když jsem v dálce podle ohýbání stromů poznal, že se začíná zvedat pěkný vichr. Radši jsme zalezli domů a šli si udělat vlastní večeři. Právě včas, když jsme totiž došli do kuchyně, byl vítr už kolem chalupy a mraky se blížily čím dál víc, zatímco voda v konvici bublala a my jsme mazali pečivo, abychom k horkému čaji měli co zakousnout.
autor: Áďa
betaread: Janule
no dneska to byl krásný a pohodový dílek! Super!
no já jsem ti říkala, že už bude násilí i kuřátek postupně ubývat 🙂 nicméně sesm tam se ještě něco vloudí :-)))
súhlasím, bolo to krásne 🙂 Aj ja by som brala Toma, ktorý by mi vykuchtil nejaké chutné raňajky, palacinky by to zrovna byť nemuseli, ale od neho by som zjedla asi všetko :))
Romantické, sladké, nádherné…Áďo, ty jsi nevypočítavá, fakt že jo:-)))
To kafe xD to mě dostalo… to je jak u nas doma xD mamce to dycky osladím půlkou lžičky a hned mrčí, že to chutná jak kakao xD
Tyjo Áďo, to je i po tolika dílech stále stejně pěkný! K neuvěření… xD Jenom je tam hooodně velkej klid před bouří. 😀 Snad se už nic nestane… a Billda si jenom obnoví licenci a úspěšně si odjede VP. 😀 Davida už nech bejt, proboha!!! xD
Terezka: copak jsem teď někdy Davida zmiňovala? 🙂 nebo se ti po něm stýská? 🙂
jinak všem moc děkuju za komentáře, jsem ráda, že se vám to líbí, i když už díly nestíhám tak pravidelně, jako dřív 🙂
Jojo, láska prochází žaludkem a u nich to evidentně platí dvojnásob. :o)
A Bill nechce být u toho, až bude klisna rodit? Tak si tak říkám, že se tomu jako na potvoru asi nevyhne. Mohl by si z hříbátka vycvičit novýho Sillyho, i když já vlastně netuším, co oni to tam maj za plemeno. Jsou to jezdecký koně?
A teď už se jdu vrhnout na ten poslední zveřejněnej dílek, za okny se schyluje k plískanici, to by si chlapci to hnusný počasí mohli zpříjemnit krásným sexíkem. ;o)
Jééé, nová licence a Billy může znovu závodit! A myslím, že se bude Billy hodně divit, že u narození hříbátka asi bude, co? Že mám pravdu?;-)♥
Ta jejich projížďka byla nádherná, obzvlášť okamžik, kdy spolu propletli prsty.
Panebože, aaaa už mě chytá zase šílený strach. Vidět jen napsané slovo TAXIS a mrazí mě, jak strašně se bojím. Nééé tak představa, jak ho musí koník překonat a navíc s Billym v sedle. Teď, když si i Bill získává mé srdíčko. Jako, chápeš to, Ádi? 😉 Běda, jestli se mu něco stane, až bude znovu závodit. To už by mě zabilo. Víš, jak těžce jsem nesla Sillyho smrt…
Divím se, že ten nápad s GPS Tommyho ještě nenapadl. A to si říká nejlepší z nejlepších (ano, souhlasím) a taky si říká Billovo dvojče 😀 😉
Krááááásné, opět, u tebe se taky stále opakuji, ale píšeš nádherně! A je znát tvá láska ke koním, jste jedna duše.♥