autor: Deni
„Víš, že jsi takhle moc roztomilý?“ Bill probíral svými prsty jednotlivé prameny bratrových dredů a svými rty jej jemně líbal na spánek. Tom pod jeho doteky tiše vrněl, přivíral oči a dlaněmi klouzal po bratrových zádech. Užíval si tuhle chvilku plnými doušky.
„Miluju Tě, Tomi, hrozně moc, moc, moc,“ špital Bill tichounce mezi jednotlivými polibky, které pokládal na bratrovy tváře. Bylo to teprve pár dní nazpět, kdy se Bill se strachem sevřenými útrobami svěřil Tomovi se svými city. Tenkrát se ještě bál, ale teď už věděl, že není čeho. Tom by mu nikdy neublížil.
„A já tebe, lásko moje, a já tebe,“ odpověděl mu tiše Tom a s Billovým hlasitým vypísknutím se přetočil nad něj, jeho tělo uvěznil pod tím svým.
*
„Tome, Tome.“ Někdo s ním jemně třásl, ale on se nechtěl probrat. Chtěl si vychutnat tu chvilku znova. Ten den byl jejich nejkrásnější, tehdy to byla jejich první společná noc. Tehdy se poprvé milovali, poprvé si celí patřili.
„No tak, Tome.“ Peřina, kterou měl přetaženou přes hlavu, zmizela a Tom zamžoural očima proti ostrému světlu.
„Co?“ Zaskuhral unaveně a otráveně zároveň. Proč mu nedají aspoň na chvíli pokoj?
„Musíš do práce, Tome. Už ti tam dál to místo držet nebudou. A navíc, nemůžeš se věčně válet doma a užírat se v sebelítosti. Už je to přes měsíc, Tome, tak už se vzchop.“
V Tomovi se vařila krev. „Mám se vzchopit?! Prostě na něj jen tak přestat myslet?! Přestat myslet na to, že je pryč?! Že už se nikdy nevrátí zpátky?! Že už mě nikdy nepolíbí ani neobejme?!“ Zhluboka se nadechl a ani v nejmenším nebránil slzám, které tryskaly z jeho očí. Nadechl se a pokračoval, musel to ze sebe konečně dostat ven. „Tohle mám udělat, Andreasi?! Protože jestli po mně chceš tohle, tak jsi nikdy v životě nikoho nemiloval a nevíš, co to je trpět ztrátou někoho, kdo pro tebe znamená všechno! Jestli po mně chceš, abych se jen tak vzchopil a prostě šel dál, tak jsi nikdy nepochopil, co je mezi mnou a Billem! Protože on… On…“ Zlomil se mu hlas a vyčerpaně se svezl zpět do peřin. Nevšímal si šokovaného pohledu svého přítele. Právě v tuhle chvíli se opět užíral svou vnitřní bolestí.
„On byl moje všechno, Andy. Vzduch, který jsem dýchal. Od doby, co tady není, mám pocit, jako bych se nemohl volně nadechnout, jakoby mi každou vteřinou docházel kyslík a já pomalu umíral. A já umírám, Andy.“ Andreas setřel jednu zbloudilou slzu a přisedl si vedle svého přítele. Objal jej a Tom se nechal.
„Každou jednu sekundu, kdy jsem bez něj, umírám. Ale svět je tak nespravedlivý, že mě nikdy nenechá umřít. Vždycky na poslední chvíli se stane něco, nebo přijde někdo, kdo mě vytáhne zpět a já musím jít dál. Musím dál snášet tu bolest a samotu. Tak strašně moc to bolí, Andy. Každý jeden nádech.“
Tiše plakal v náruči svého přítele a za své slzy se ani v nejmenším nestyděl. On byl vždy tím silnějším a teď přišel čas, kdy potřeboval obejmout a utěšit on.
„Zavolám k tobě do práce, ano? Zůstaň ještě dnes doma, ano? Posloucháš mě, Tome?“ Ne, neposlouchal jej, dávno se vy mysli uchýlil zpět do svého světa. Do světa, kde je ještě stále šťastný se svým bráškou. Do světa, kam nikdo jiný nemůže.
*
„Jak už je to dlouho?“
„Tři měsíce.“
„A to ještě pořád nevyšel mezi lidi?“
„Ale ano, jednou. Bill mu to psal v dopise.“
„V dopise? Ale vždyť je…“
„Ano, to je, ale nějakým zázrakem mu poslal dopis, ve kterém mu jasně řekl, ať se jde bavit a oslaví jejich narozeniny. A slíbil mu další dopis. Bojím se o něj. Už 3 měsíce čeká na další dopis a stále žádný nepřišel. Žije jen pro naději, že se s ním opět spojí.“
„Ano, to je, ale nějakým zázrakem mu poslal dopis, ve kterém mu jasně řekl, ať se jde bavit a oslaví jejich narozeniny. A slíbil mu další dopis. Bojím se o něj. Už 3 měsíce čeká na další dopis a stále žádný nepřišel. Žije jen pro naději, že se s ním opět spojí.“
Simone se otočila a pohlédla na syna, který se krčil u baru a pohrával si s prázdnou skleničkou od pánaku vodky. Dnes jej konečně po dlouhém přesvědčování dostala ven z bytu. Nešel sice moc daleko, jen do rodinného baru, ale aspoň byl někde mezi lidmi, nebyl sám, a to bylo v tuto chvíli nejdůležitější.
„Neměla bys ho nechávat samotného, mohl by si něco udělat.“ Simon s hrůzou v očích přesunula svůj pohled ze syna na muže, který stál vedle ní. Byl to její dlouholetý přítel a znal dobře i oba její syny.
„On by si nic neudělal. Možná v prvních pár dnech, ale teď už ne, tomu nevěřím.“ Kroutila hlavou a snažila se přesvědčit sebe sama, že má pravdu. Zpočátku se o Toma opravdu bála, ale když viděla, jak daleko se sám dostal, věděla, že teď už by si nic neudělal.
„Půjdu ho odvést nahoru, měl by se jít vyspat.“ Muž vedle Simon pokýval hlavou a také sledoval Toma, kterému právě podjel loket, jímž si podpíral hlavu. Trochu přebral.
„Tomi, zlato, pojď si lehnout, hm?“ Simon jej jemně tahala za loket, ale ani s ním nehla. Tom chytil mezi prsty panáka a mávl směrem k barmanovi.
„Ještě jednu.“ Barman stočil pohled k Simon, která dala jasně najevo, ať to ani nezkouší.
„Myslím, že už máš dost, Tome. Měl by sis jít lehnout.“
„Kdo sakra jste, že si dovolujete mi říkat, co mám dělat?!“ Tom se prudce postavil, ale ztratil rovnováhu a opět se rychle posadil. Před očima měl černo a vše okolo něj vnímal jen vzdáleně.
„Pojď, Tome, no tak.“
„Já chci domů, maminko. Chci domů k němu,“ špital plačtivě, zatímco se jej Simon pokoušela dostat ke schodům do horního patra. Zarazila se.
„K němu?“
„On tam se mnou spává každou noc. Maminko, nemůžu ho tam nechat samotného, nemůžu.“ Pevně jej přivinula do svého náručí a nechávala si skrápět rameno jeho slzami. Tak moc ji bolela jeho bolest, ale nebylo nic, čím by mu mohla pomoci.
„Tak dobře. Odvezu tě, ano?“ Tom jen smířlivě přikývnul a nejistými kroky se přesouval směrem k východu. Manipulace s ním nebyla tak těžká, když věděl, že jede domů. Nemohl by spát nikde jinde, potřebuje kolem sebe jeho věci, jinak se cítí naprosto ztracený.
„Tomi, jsme tady.“ Simon jemně zatřásla se svým synem a vystoupila, aby mu pomohla z auta. S její pomocí se Tom dostal až do postele, kde se nechal přikrýt jeho peřinou. Pod jinou nespal.
„Dobrou noc, sluníčko.“ Něžně jej pohladila po vlasech a sledovala, jak spokojeně zavírá víčka a s tichým šepotem bratrova jména usíná. Povzdechla si, půjčila si deku ze skříně a sama se natáhla na pohovku v obývacím pokoji, nenechá ho tady dnes samotného.
*
„Broučku? Tomi.“
Pootevřel oči a ihned usykl bolestí. Ostré světlo jej udeřilo do očí a na jeho kocovinu to byla nepříjemná rána. Rozhlédl se kolem sebe a s úlevou zaznamenal, že leží ve své vlastní posteli.
„Mami? Co tady děláš?“ Pokusil se posadit, ale točila se mu hlava, měl pocit, že každou chvílí bude zvracet. Včera to asi opravdu přehnal s pitím.
„Zůstala jsem tu s tebou, broučku,“ usmála se na něj a sedla si na kraj postele vedle něj. „Něco ti přišlo,“ dodala jakoby mimochodem a s úsměvem sledovala Tomovu proměnu. Jeho oči se ihned rozjasnily a rozzářily s v nich malé jiskřičky vzrušení a napětí.
„Dopis?“ Zeptal se a už se natahoval k matce, která držela jeho poklad za zády.
„Ano, dopis. Ale!“ Zastavila jej nataženou paží. Tom jí pohlédl do očí. „Dám ti ho jen tehdy, slíbíš-li mi, že se sebou konečně začneš něco dělat. Takhle už to dál nejde, Tome. Je to už čtvrt roku a já chápu, že ti chybí. Mně je po něm taky smutno a chybí mi, byl to můj syn!“ Na chvilku se odmlčela a urputným mrkáním se snažila zahnat slzy, teď si nemůže dovolit ukázat slabost. Tom ji potřebuje silnou. „Musíš jít prostě dál. Co se stalo, stalo se a už to nezměníš. On by nechtěl, aby ses takhle uzavřel před světem.“ Pohladila jej po tváři a pevně jej objala. Tom se nechával kolébat jako malé miminko. Bylo mu po něm tak moc smutno, jak rád by se přitulil do jeho náruče.
„Vždycky jsi byl tak veselý a šťastný kluk, Tome. Všude tě bylo plno, až mě z toho bolela hlava. Buď zase takový, zkus se smát a trochu si užívat života. Nikdo po tobě přeci nechce, abys na něj zapomněl, jen se zvedni a jdi dál. Nemůžeš po zbytek života ležet v posteli a truchlit po někom, kdo už se nemůže vrátit. Dej mu už sbohem, Tomi.“
Pokojem se neslo tíživé ticho. Ani jeden z nich nemluvil, oba se utápěli ve svých myšlenkách. Jako první protrhnul ticho Tom.
„Maminko? Dáš mi ten dopis?“ Zvedl k ní svůj smutný pohled a Simon bylo jasné, že z toho, co mu tu před chvílí řekla, si neodnesl nic. Povzdechla si a podala mu dopis. Tom jej ihned pevně ukořistil a rychlými kroky se přesouval do koupelny, kde by mohl být sám. Srdce mu neskutečně tlouklo, když roztřesenými prsty vytahoval nažloutlý dopisní papír pokrytý tím nádherným rukopisem.
„Ahoj, andílku!
Tak co, ještě stále ležíš doma a utápíš se v bolesti? Zapomeň už na to, lásko. Zvedni hlavu a kráčej dál svým životem. Možná nejdu společně po tvém boku, ale stále jsem u tebe. Jsem ve tvém srdci a tam budu žít napořád, vzpomínáš? Není žádná síla, ani smrt, která by nás rozdělila. My dva jsme byli dvě těla, ale jedna duše, jsem stále u tebe!
Chybíš mi, tak moc mi chybíš. Ať jsem kdekoliv, Tomi, bez tebe je tam prázdno a smutno. Není tu nikdo, kdo by mne mohl rozesmát, kdo by mě políbil a objal, když to potřebuji. Tak moc mi chybíš. Ale dost bylo stesku!
Teď se hezky vzchopíš, utřeš slzy, a půjdeš se bavit ven, ano? Už nebudeš sedět doma a sám! Půjdeš někam mezi lidi a budeš se bavit. Kvůli mně, ano? Pamatuješ si na ten večer, kdy jsme spolu byli v karaoke klubu? Bože, ty jsi mě proklínal! A další 3 dny jsi se mnou nemluvil. Byl to kouzelný večer, chtěl bych si jej zopakovat. Tak to pro mě udělej, Tomi. Vytáhni Andrease, Tobiho, Susan, prostě přátele ven a jděte do karaoke klubu. Ano, lásko? Užijte si krásný večer, užij si ho za mě!
P.S. Miluji Tě!“
Tomovi po tvářích tekly přímo potoky slz, ale usmíval se. Vzpomněl si na ten jeden večer, kdy přišel Bill s originálním nápadem, že půjdou právě do karaoke klubu. Ten den byl pro Toma šílený, honička v práci, hádka s šéfem a byl tak neskutečně unavený…
„Tomi, Tomi, prosíííím! Půjdeme tam, bude zábava! Uvidíš! Odreaguješ se a bude to tak moc fajn! Tomi, prosíííím.“ Bill mu visel na rukou a odmítal se jej pustit do doby, než mu tenhle šílený nápad odsouhlasí.
„Bille, ale já jsem…“
„Prosím, Tomi, prosím, prosím.“ Mrkal na něj a dělal psí oči, copak mu šlo odolat? Tom si povzdechnul a nakonec jen nepatrně přikývnul. V tu chvíli mu jeho černovlasý ďáblík visel kolem krku a polibkem obdaroval každičký milimetr jeho tváře.
„Ale nebudu zpívat!“
To byla jediná Tomova podmínka, a přestože jí ten malý černovlasý skrček odsouhlasil, jejich dohodu porušil. Jakmile dozpíval svou písničku, pohled zabodl do Toma.
„Tahle písnička byla pro mou jedinou lásku. Pro lásku mého života, protože on je důvod toho, že má můj život nějaký smysl. Miluji tě.“ Usmíval se jako nevinné sluníčko, Tom tál a on věděl, že když ho teď vyburcuje, možná i zazpívá.
„Tak co, lidi? Chcete, aby vám taky zazpíval?“ Davem se ozvalo souhlasné ano a Tom mu prsty naznačoval, že jej asi brzo uškrtí. „Slyšel jsi, lásko? Oni tě chtějí slyšet! Tak co, zazpíváš nám? No tak, lásko, nebuď srab!“ Smál se, byl tak šťastný. Tom se nesouhlasně zamračil, on přeci není srab. Postavil se a přešel k pódiu, kde ještě stále stál jeho Bill. Zavrčel mu do ucha a převzal si od něj mikrofon.
Ještě dříve než se však stihl dostat k refrénu, špatně došlápl a noha se mu zamotala do kabelů. Klubem se rozeznělo nepříjemné pískání mikrofonu a Billův výkřik. Ztratil vědomí a probral se až v nemocnici, kde se na kraji jeho postele nevinně culil Bill.
„Zabiju tě,“ zasyčel Tom a Bill jej místo odpovědi zlehka políbil.
„Omlouvám se, vážně.“ Snažil se k němu přitulit, ale Toma bolelo celé tělo. „Opravdu mě to mrzí, už nikdy tě nebudu tahat na karaoke, vážně.“ Zasmál se a do vzduchu zvedl dva nasliněné prsty. I Tom se musel zasmát.
„Stejně tě miluju.“
Tom si setřel z tváří další slzy a rozhodně vstal. Opláchl si obličej ledovou vodou a vyšel zpět do pokoje. Jeho matka tam ještě stále byla. Seděla na posteli a prohlížela si fotky jejích dvou synů.
„Udělám to, co chce.“ Rozhodl se Tom a ze stolku vzal svůj telefon. Vytočil číslo na Andrease a po chvíli se dohodli, že se sejdou před tím samým klubem, kde byli tenkrát s Billem. Udělá to pro něj, udělá mu radost.
*
„Tahle písnička je pro někoho, kdo pro mě znamenal celý svět. Je pro někoho, koho jsem miloval a stále miluji nejvíc na světě. Je to pro člověka, který mi i po smrti dodává sílu žít dál, a který mě činí šťastným. Jen pro tebe, Billi.“
Setřel slzu, která se mu spouštěla z koutku oka, a zadíval se na běžící text před sebou.
Ty jsi byl můj anděl, který vyhořel
Zbyl jenom stín
Tak kdo ti odpustí?
Nechtěl jsem nic víc
Byl jsi můj anděl, který vyhořel
Zbyl už jenom stín
Tak kdo nám odpustí?
autor: Deni
betaread: Janule
Bože můj, zase sem to celý probrečela:(. Asi si ten film někde seženu, protože mě děsí, že Bill vážně umřel:(. Je mi Toma tak líto:'(. Jdu si pro kapesník:D. Tahle povídka je krásná:-)
Jako já si myslela že mě jenom tak něco nerozhodí ale já brečela od první do poslední věty! A to fakt:-( To je tak překrásnýho…jako ani slovy se to endá vypovědět…Oprvau krása…a ta písnička byla nádherná, připoměla mimoji nejoblíbenější písničku mám dokonce pocit že to byla ona s pozměněným textem…prostě nádhera,nádhera!
Sakra, nádhera… Bulim tady jak maxiželva, to není u mě obvyklé 🙂 vidíš, co se mnou děláš ♥
no já jsem v prdeli. To mi to balení kapesníků stačit nebude.
[2]: Ta písnička, ze které jsem si vypůjčila text se jmenuje: "Malá prodavačka zápalek" Tak jestli je to ona… 🙂
Každopádně vám děkuju moc a moc za ty krásný komenty! Vážně mi to vhání slzy do očí, když vidím, že se někomu moje dílo líbí!
Děkuju moc!
Na to.že u povídek nebrečim tak tentokrát jsem nevydržela.Opravdová nadhera.Autorce smekám:)
🙁 tyjo chudinka Tom … A me je lito obou proste 🙁 kez by takovyhle nemoce na svete vubec neexistovali !! Denisko jinak ta povidka je proste nadherna, jeste nikdy me zadna takhle nevtahla do deje … 🙂 a vsechno je tu tak do detailu popsany … Autorka ma holt talent o:-) ja se vopravdu uz ted tesim na dalsi diil 🙂
bože Deni… mou sadistickou dušičku teda jen tak nějaký děj nedostane, ale u tohohle jsem i já brečela… stejně je ve mně pořád někde jiskřička, že se twins k sobě vrátí, ale jak tak čtu ten děj, tak asi doufám marně, co? 🙁
to je prostě nádhera! Neskutečná nádhera!
tak jsem brečela zase, jestli to tak bude u každýho dílu, budu mít nabrečeno do zásoby;)
je to vážně nádherný, moc pěkně napsaný, těším se na další díl:)
[5]: Ano, je to Prodavačka:-)) Krásně jsi to tam vložila
[11]:: Já si nemohla pomoct 🙂 Já to u tohohle dílku zrovna poslouchala a nějak se mi to tam … textově docela hodilo 🙂
Děkuju za chválu! 🙂
Brečím. Absolutně nevím, co říct… Pustila jsem si k tomu Rette mich, ještě když měl Billi ten hlásek. A to jsem neměla dělat… Hrozně mě to dojímá. Těším se na další díly a předpokládám, že si vybrečím oči..
Cathy ten film si určitě sežeň protože to je to nejromantičtější co sem kdy viděla!
Já to dycky probrečím… i filmi tu povídku… *fňuk*
ploc me rozbraci skoro vseckoo nadherneee…….
zse brečím jak malé děcko,..:)).. je to moc pěkná povídka..:))
Krásně vložená Prodavačka…
Pokračujem v slzení:( netuším ako toto zvládnem do konca:(