Perfect Symetry 11.

autor: B-kay

„Řekneš mi prosím, co se stalo?“ ve tmě nahmatal jeho chvějící se dlaně a pomalounku s ním propletl prsty. Bill smutně sklonil tvář a neodpovídal. „Nechceš o tom mluvit?“ zkusil to Tom ještě jednou a po čtyřech se připlazil blíž k němu.

„Je to hloupé, já…stydím se za to,“ Bill se nepoznával. Kam se poděla jeho odvaha a hrdost? Kde zanechal všechnu svou pýchu, jistotu a sebevědomí? Kde zanechal tu část svého já, která Tomovi vzdorovala a vyhýbala se mu?

„Podívej, Bille, jestli jsem tě něčím vyděsil, omlouvám se. Já vím, že sis dnešek možná představoval jinak, ale mrzí mě, jak to dopadlo. Chtěl jsem být s tebou… nic víc,“ Bill rozechvěle sledoval Tomovu dlaň, která se pomalu blížila k jeho tváři, a když jej konečky prstů pohladil po čelisti, omámeně přivřel víčka.

V tu chvíli pro něj nic neexistovalo. Celej svět se rázem změnil v jediný neurčitý bod. Nechápal, co se to stalo. Nerozuměl sám sobě, sám v sobě se ztrácel. Když Tom zlehka vsál jeho spodní ret, nesměle své rty pootevřel, oči měl však pořád zavřené.

„Budu tě jenom líbat, o nic víc se nepokusím… slibuju,“ zasténal mu do vlasů a polibky mapoval celou jeho tvář. Tak moc mu to chtěl všechno říct. Říct, že jej miluje víc než svůj vlastní život a že se žení jenom proto, aby tu lásku v sobě pohřbil nadobro…

Bill se chvěl jako křehká hadrová panenka. Ještě nikdy nezažil něco tak silného. Tom líbal jeho rty jemně a pomalu. Vůbec na něj nenaléhal, vůbec do polibků nevkládal divokost nebo touhu. Rty o sebe jenom nepatrně třeli a dívali se jeden druhému do očí. Tom Billa nevědomky pokládal do peřin a jeho polibky slábly. Bill opřel hlavu o polštář za sebou a zahleděl se mu hluboce do očí. Poté oči na okamžik přivřel, a kdyby mohl, skryl by se někam úplně celý.

„Jsem panic,“ vyletělo z něj rychlostí blesku a znechucen sám sebou odvrátil tvář z dosahu Tomových překvapených očí. Dlouhou chvíli bylo ticho…

Ani jeden se neodvážil pohnout, natož promluvit. Bill se cítil jako úplný hlupák. Ponížil sám sebe a shodil se před Tomem na celé čáře.

„Prosím, odejdi,“ vydechl po chvíli a obrátil se k němu zády. Po tváři mu stékaly horké slzy a on se jim nesnažil jakkoliv bránit.

„Tohle bylo to tvé tajemství?“ Billa naprosto šokovalo, že se jej na to zeptal Tom spíš nechápavě než pohoršeně.

„A tobě se to zdá málo? Je mi jednadvacet, a ještě jsem žádné nedovolil se na mě ani podívat, natož ještě se dotknout. Mám z toho takovej strach, že to prostě nedokážu překonat. Tady máš vysvětlení, proč jsem se stal svatebním agentem… Když jsem se na ty lidi díval, byl jsem nadšený z toho, že dělám správnou věc. Byl jsem šťastný, když jsem je viděl smát se. Na své štěstí jsem prostě kašlal a teď už to nejde,“ dokončil svou dlouhou řeč a neodvážil se obrátit na záda a zadívat se bratrovi do očí. Byl si jistý, že tam najde nepochopení nebo pobavení.

Tom se však tvářil úplně normálně. To, že bratr neposkytl své tělo každé, se kterou chodil, mu vůbec nepřišlo hloupé. Rozuměl mu. Každý se přeci něčeho bojí. I on měl strach z mnoha věcí. Bál se budoucna… bál se toho, co přijde, nebo co všechno jej ještě čeká. Ze všeho nejvíc jej však děsil fakt, že by mohl o Billa přijít a ztratit jej nadobro. Něžně jej pohladil po vlasech, a s popřáním dobré noci jeho pokoj raději opustil. Věděl, že teď by nic nevyřešil, a ještě by tím Billa trápil. Raději nechal věcem volnější průběh a byl si jist, že na něj by čekal tak dlouho, jak by si přál… Jenomže je to stejně zbytečné, jelikož jej dělí posledních čtrnáct dní od svatby s Bellou…

Přešly další dva dny a dvojčata neměla jedinou šanci promluvit si. Tom byl z toho už zoufalý. Bella jej pořád něčím otravovala, pořád mu něco ukazovala a prosila. S Billem běhala celé dny po městě, jelikož ji její svatební horečka totálně dostala, a ani jednomu z nich nedala vydechnout. Dokonce i jejich tajné noční návštěvy u Billa v pokoji byly minulostí, jelikož usnuli mnohem dřív, než by se únavě stihli ubránit. Mělo to však i své světlejší stránky – alespoň měli oba dostatek času přemýšlet. Bill si uvědomil, že by se mu Tom nikdy nevysmál kvůli tomu, co jej děsí, a proto se rozhodl se mu omluvit. Jenomže poslední dva dny jej viděl maximálně u snídaně a večer, když všichni čtyři sledovali televizi, tudíž neměl jedinou možnost navázat s ním rozhovor. Chyběl mu, tak moc mu chyběl…

Další den nebyl výjimkou, jakoby to všechno bylo jenom deja vu. S Bellou byli zkontrolovat stav svatebních kytic, pak oběhli město kvůli posledním doplňkům, a když se konečně dostali domů, stmívalo se.

„Miláčku, vypadáš unaveně,“ Simone věděla, jak moc jim dává Bella poslední dobou zabrat a i když jí domluvila, nedala si říct. Bill krátce zívl a unaveně si sundal brýle.

„Mami už to nebude dlouho trvat. Já to nějak vydržím. Bella šla ještě běhat po obchodech, takže mám volno,“ natáhl se pro svůj hrníček čaje a unaveně se na ni pousmál.

„Zlato, běž nahoru. Já vám zatím udělám večeři, ano? Tom usnul jako miminko, běž za ním, a taky se trošičku prospi,“ láskyplně jej pohladila po tváři, a když začal odporovat, pomohla mu na nohy a hned mu bylo jasné, že prohrál. „Běž,“ mile se na něj usmála a znovu se vrátila do kuchyně, aby jim mohla uvařit něco dobrého.

Bill tedy vyčerpaně šlapal schody nahoru a nesměle vešel do bratrova pokoje.

„Ahoj,“ zašeptal tiše a nesmělými kroky popošel až k posteli, kde se Tom právě probouzel.

„Ahoj,“ odpověděl a nadzvedl svou deku, aby si mohl Bill vlézt k němu. Ten neváhal ani chviličku, shodil ze sebe tmavý svetr a položil se vedle něj. Tom jej přikryl a smutně se na něj zadíval.

„Už jsem si myslel, že tě do svatby nestihnu,“ povzdechl si a naléhavě opřel své čelo o bratrovo. Zhluboka nasál jeho nádhernou vůni, a konečně se skutečně uvolnil. „Chtěl jsem se ti omluvit. Nevěděl jsem jak-“ Bill nemohl ani souvisle mluvit. V Tomově náruči mu bylo nádherně a jeho touha po mazlení a něžných pohlazeních rostla s každým lehkým polibkem, který Tom věnoval jeho pootevřeným rtům. „Chyběl si mi… strašně moc jsi mi chyběl,“ zavzdychal a nechal se Tomem vášnivě políbit. Tom jej do rtů hravě kousal a Bill si každého polibku užíval. Bylo to pro ně tak krásně přirozené a automatické…jako by byli stvořeni jeden pro druhého.

Tom Billa horlivě líbal, přitom si však dával nesmírný pozor, aby se jej náhodou nedotkl a nevyděsil jej. Bill měl chuť se smát, když cítil, jak Tom neví, co s rukama. Všemožně je schovával pod polštáře, drtil nimi cíp deky a snažil se dělat všechno pro to, aby jeho dlaně neskončily na Billovi. Ten to už nemohl vydržet. Zlehka sál Tomův jazyk a pomalounku uchopil jeho dlaň do té své, aby si ji mohl položit na bříško…