autor: Áďa
Tom
Venku se po inkoustově černé obloze proháněly blesky. Jeden světelný oslepující záblesk stíhal další a další, hřmění dunělo, jako by se snad blížila apokalypsa, lesní ozvěna to celé jenom násobila, a do oken bušily provazce deště s takovou intenzitou, že jsem se skoro bál, aby ta pohroma nevysklila okna. Vichr žalostně skučel… a když jeden blesk udeřil docela blízko a rána hromu nás málem ohlušila, Bill, který to všechno doteď statečně nesl, vypískl a schoulil se mi do náruče. Bylo to pro mě docela traumatizující, Bill vždycky bouřky snášel v pohodě. Pamatuju si dokonce, že jsem to dřív byl já, kdo měl z téhle nebeské show respekt, zatímco Bill stával u okna a zfanatizovaně hleděl na ty klikaté čáry… dokud jsme nebyli v šestý třídě na škole v přírodě, kde se jeden den běžel orienťák. Nikdy na to nezapomenu…
Flashback
„Jupííí! Vstávej, brácha!“ skákal jsem po pokoji jako šílený. „Dneska je orienťák!“
„Hmmm,“ zavrčel Bill ospale.
Nějak jsem se mu nedivil, nikdy si běh extra nezamiloval. Snad to bylo tím, že nevynikal ani rychlostí, ani vytrvalostí, což mu vynášelo u ostatních kluků ze třídy posměch a jízlivé narážky. Jako by jich nebylo dost i tak kvůli bráškově křehčímu a jemnějšímu vzhledu. Mám dojem, že jsem se myšlenkově nemýlil, Bill se totiž posadil, rozespale se podrbal ve vlasech a smutně koukal do prázdna.
„Copak je, Billí?“ posadil jsem se vedle něj.
„Určitě zase doběhnu poslední a všichni se mi budou smát,“ špitl vyplašeně. „Tommy, já nechci běžet…“
Soucitně jsem mu položil ruku na rameno.
„Neboj se, tak v nejhorším doběhneš poslední, no a co? Nesmíš ty jejich posměšky tak moc řešit, oni si nezaslouží, aby ses kvůli nim nervoval,“ vysvětloval jsem mu cestou na snídani. Jenomže v jídelně už seděla parta, která se Billovi vždycky vysmívala…
„Ale ale, tak princeznička nám vstala!“ ozval se blonďák, jehož vlasy hrály až do bíla – byl to kápo celý tý šílený party. „Tak jak se těšíš na běhání, modelko? Bude to v lese, tak opatrně, aby sis náhodou neudělala puchýřek!“
„Drž hubu, Andreasi,“ zasyčel jsem zlostně, zatímco Bill zbledl ještě víc.
„No to se dalo čekat,“ nasadil Andreas soucitný výraz, čímž vyvolal u stolu bujaré veselí. „Co ten by dělal, kdyby neměl tebe jako bodyguarda, že? Kolik ti platí, že ses snížil k tomu, dělat ochranku takový neschopný anorektičce, jako je ta kreatura vedle tebe?“
Vzedmula se ve mně vlna vzteku.
„Varuju tě,“ dýchl jsem rozzuřeně, zatímco Bill mě úzkostlivě chytil za ruku, abych se nerozběhl dát tomu zloprckovi jednu po tlamě. „Cekni ještě slovo – „
„Myslím, že bysme se měli vsadit,“ utrousil Andreas směrem ke svým nohsledům. „Dáme na start vedle Kaulitzový šneka. Schválně, kdo se do cíle dohrabe dřív. Mám dojem, že šnek, protože Kaulitzová určitě bude po deseti metrech fňukat, že se jí z botiček na nožičce udělalo bebí a že se jí o mapu zatrhl nehýteček – „
Dál nedopověděl. To už jsem totiž nevydržel a dal jsem mu pěstí, až se s ním zvrátila židle a on se složil pozadu na zem. Chtěl jsem pokračovat, ale to jsem najednou dostal ránu. Někdo do mě strčil a já narazil proti zdi, po níž jsem se bezvládně svezl na zem. Někdo do mě řezal, mně se všechno rozplývalo před očima a Bill křičel a brečel hrůzou…
„Tak dost, co se to tu děje?“ ozval se přísný hlas učitelky.
„Prosím, Kaulitz nás napadl, tak jsme se jen bránili – „
„A dost!“ zahřměla naše třídní. „Vím, jak ty vaše rvačky chodí, ale tentokrát jste zašli až příliš daleko! Všichni čtyři máte dvojku z chování a okamžitě se oběma Kaulitzům omluvíte, jasné?“
Rozmazaně jsem viděl, jak se ke mně všichni čtyři přiblížili a sykli „Sorry.“ Totéž pak udělali Billovi, který jen vystrašeně zakňučel a stáhl se ještě blíž k učitelce, která se mě právě snažila zvednout na nohy.
„Jste v pořádku?“ zeptala se ustaraně.
„J – jo, j – jsem,“ zamumlal jsem. Nebyla to pravda, strašně mě bolela hlava, ale za každou cenu jsem chtěl s ostatními běžet, nechtěl jsem v tom nechat Billa samotného. Jak ho totiž spustím z očí, tak mu ti čtyři určitě něco provedou. Jenomže učitelka rozhodla jinak. Musel jsem na ošetřovnu a zůstat tam celý den, kdežto Bill musí jít běhat. Snažili jsme se ji uprosit, oba dva, ale marně. Naposledy jsem se tedy na Billa povzbudivě usmál a sledoval jsem, jak nešťastně odchází vstříc závodu…
Z ošetřovny mě pustili až večer, poté, co jsem byl nadopovanej všema možnýma práškama, sirupama a jinýma sajrajtama. Natěšeně jsem se rozeběhl na můj a Billův pokoj. Tolik jsem se na něj těšil, měl jsem o něj celou dobu strach… Jenže v pokoji nebyl nikdo. Zmateně jsem se vydal za učitelkou, která mi oznámila, že Bill závod dokončil, sice poslední, ale už dávno by měl být na pokoji, a jestli tam není, tak je pravděpodobně ještě na večeři nebo si šel koupit do místní hospůdky nanuka. Zamračeně jsem se vydal do jídelny i do hospůdky, ale brášku jsem nikde nenašel. Strach o něj vzrůstal a na náladě mi nepřidalo ani to, že zčernalou oblohu pročísl dlouhatánský blesk, který byl doprovázený ohlušujícím zahřměním. Začalo pršet a bouře sílila a sílila. Jenomže mě to nezajímalo, chci vědět, kde je Bill! Bojím se o něj, určitě se mu někde něco stalo…
„Tome?“
Otočil jsem se.
„Ty hajzle!“ zavrčel jsem. Byl to Mark, jeden z Andreasových parťáků. „Ty se mi ještě po dnešku opovažuješ lízt na oči?“
Můj strach se skloubil se vztekem, který jsem si plánoval vybít. Chtěl jsem využít toho, že je tady bez svý party, jenomže on vykřikl.
„Nech mě, prosím, vím, kde je Bill!“
Vztek mě rázem opustil.
„Kde je? Doveď mě k němu, okamžitě!“
Hnali jsme se silným deštěm do lesa a Mark mi přitom vysvětloval, co se vlastně stalo. Bill samozřejmě doběhl poslední, a protože jsem nikde nebyl, chtěli si s ním kluci trošku pohrát. Pak ale Andreas navrhl, že ho přivážou v lese ke stromu, že prej už má toho jeho sladkýho obličeje plný zuby a že se mu třeba splní sen tím, že Billa v noci rozsápe divoká zvěř. Mark si tehdy myslel, že si dělají jenom legraci. Když prej ale Billa přivázali, uvázali mu kolem pusy šátek a odcházeli, začal se Mark bát. Říkal Andreasovi, že tohle už není legrace, že ho tam nemůžou nechat a že už tímhle překračujou meze, ale Andreas ho setřel tím, že jeho to absolutně vůbec nezajímá, co se s Billem stane, a že jestli se mu to nelíbí, tak se vrátěj a přivážou ho vedle Billa, ať si tam zajdou spolu. Poznal jsem, že Mark mluví upřímně, a ačkoliv bych ho za to všechno nejradši zabil, byl jsem rád, že mi to všechno řekl. Protože kdyby Bill zůstal v lese přes noc… navíc v tomhle počasí…
Celá země se zachvěla, když se ozvalo ohlušující prásknutí a následné syčení, velice blízko vedle nás. Popoběhli jsme pár kroků… a konečně jsem Billa spatřil. Oči měl rozšířené hrůzou a plné slz, které se mísily s dešťovými kapkami, když sledoval doutnající strom, který před chvílí dopadl jen kousíček od něj. Obličej měl smrtelně bledý a i přes poryvy větru bylo vidět, jak moc se třese, strachem i zimou. Promáčené oblečení se mu těsně lepilo ke kůži, tak jako vlasy, které mu až nezvykle zplihle lemovaly čelo…
„Billí!“ vykřikl jsem a prudce jej objal. Sundal jsem mu šátek z pusy, zatímco Mark ho zbavoval provazu, který ho poutal zády ke stromu. Jakmile byl volný, okamžitě mi padl kolem krku a už se mě nepustil. Vyzvedl jsem si jej do náruče a spolu s ním a Markem, který se tvářil provinile, jsme se vraceli na ubytovnu…
Konec flashbacku
Nakonec měl z toho zápal plic. Vypadalo to s ním tehdy opravdu špatně, musel si poležet v nemocnici. Dodnes si pamatuju, jak na tom lůžku vypadal tak zranitelně a bezmocně. Měl jsem dojem, že ho ztrácím. Byly to jedny z nejhorších dnů mého života… tedy alespoň do té doby… Ale pak se Bill probral. Zničehonic sebral síly a navzdory ošklivě podlomenému zdraví hrdě bojoval, až nad zápalem zvítězil. Celé to korunoval Andreas, který poté, co se dozvěděl, že je Bill v nemocnici, se přišel osobně omluvit a bylo vidět, že to myslí upřímně. Od té doby nenamítal proti jeho vzhledu už vůbec nic. Stal se po měsících opatrného oťukávání z naší strany naším nejlepším kamarádem, který byl teď naopak tím, kdo nám pomáhal, jak to šlo a kdokoliv proti Billovi cokoliv řekl, tak to byl právě on, kdo tomu človíčkovi porychtoval fasádu. Přátelství se během let upevňovalo, největší váhu nabylo v době, kdy Tokio Hotel byla tou téměř nejúspěšnější skupinou světa, a setrvalo až doteď. Z těch dávných dob na základce plných šikany a terorizování zůstaly jenom mlhavé, dávno ztracené vzpomínky… a Billův strach z bouřek. Už se mu ho kolikrát dařilo ovládat, leckdy už bouřky ani neřešil, ale vždycky, když udeřilo příliš blízko nebo příliš hlasitě, vzpomínka na před ním padající strom ho vyděsila. Jako třeba teď, když se mi choulil do náručí a zrychleně dýchal…
„No tak, broučku,“ šeptal jsem, nořil prsty do záplavy jeho hebkých vlasů a pusinkoval ho přitom na krček. „Je to jenom bouřka, co za chvíli přejde. Já vím, že je nemáš rád, ale bude to dobrý…“
„J… já vím, Tommy,“ hlesl tiše, ale stále se trošku třásl. „Když já si na to skoro vždycky vzpomenu, když je ta bouřka nějak silnější… na ten strom… já ho viděl padat… tak blízko… já jsem se tak bál, že tam umřu a nikdo mě nikdy nenajde!“
„Já vím, lásko,“ objal jsem ho ještě pevněji, načež jsem ale jemně zatlačil do jeho ramen, abych ho tak přiměl si lehnout. Gauč tu byl prostorný a byla na něm huňatá deka, takže jsme se tu v klidu vešli a navíc jsme před usnutím koukali do plamenů z krbu. Bylo to tak krásně uklidňující. Balzám na duši pro nás pro oba. Miluju tohle místo…
Bill
Nakonec se mi díky tiše praskajícím polenům v krbu a díky Tomově hlazení a tišení povedlo usnout. Je to se mnou děsný, kolikrát se sám v sobě nevyznám. Proč některé bouřky prostě ignoruju bez mrknutí oka a naopak jiné, byť menší, mě takhle vyděsí? Jako už mě to fakt nebaví, bát se jich jako malý dítě. Jenže asi jaksi nemám na vybranou, zážitek byl silnější. Ale aspoň, že už je to celé dávno za námi. Zavrtal jsem se ještě hlouběji pod deku a upadl jsem do hlubokého spánku beze snů…
Ráno už bylo mnohem veselejší. Když jsem se probudil, svítilo venku sluníčko a Tommy vedle mě stále ještě spinuškal. Pusu měl rozevřenou dokořán a z pravého koutku mu kanula tenoulilinká třpytivá slina, která tvořila na potahu gauče mokré kolečko. Byl tak kouzelný… S tichým zavrčením, při vstávání pro mě tolik typickým, jsem se protáhl a poctivě prokřupl všechny své klouby, načež jsem se vykulil z gauče a šel nám nachystat snídani. Když jsem se vrátil, Tom pořád ještě chrápal. Ospala jeden! A to jsem mu připravil vafle se šlehačkou! Nejenže ho to nevzbudilo, ale on si tu dadá snad ještě hlouběji a tvrději, než když jsem vstával! No tak to teda ne, můj milý bráško. Vrátil jsem se do lednice, odkud jsem vytáhl šlehačku, a se škodolibým úsměvem jsem se k tomu spícímu stvoření plížil. Asi to pro něj bude trošku šok, takovýhle budíček, ale budiž. Nemá si takhle dlouho vyspávat. Běžně budí on mě, teď to bude naopak. A jeho vyzývavě otevřená pusinka mi přímo doslova napovídá, jak. Protřepal jsem lahev, otočil ji dnem vzhůru a se škodolibým úšklebkem jsem stiskl tlačítko, umožňující sprejování té bílé sladké hmoty přímo do bráškových úst a krku…
Tom byl rázem vzhůru. Zakuckal se a třeštil nechápavě oči, zatímco já jsem se třásl smíchy. To prostě nemělo chybu. Prskal kolem sebe šlehačku, která ho zřejmě dusila, a já nezaváhal a ihned jsem mu dal ulehčující herdu do zad. Vypadal jako rozzlobený křeček, a i když to vypadalo, že by mě nejradši přetrhl, když zjistil, co se stalo, natáhl jsem k němu ruku a omluvně jsem ho pohladil po tváři. Následovala ranní pusa, a svým mazlením se mi nakonec podařilo hrozící katastrofu jeho výbuchu zažehnat. Ufff…
Po snídani jsme se vydali směrem ke stodole. Nevím proč, ale když jsme se blížili k mohutným dřevěným dveřím, zmocnil se mě prapodivný pocit neznámé úzkosti. Netušil jsem proč, ale měl jsem dojem, že všechno není v pořádku, v jakém to normálně bývá. Opřel jsem se do dveří, až se odsunuly stranou… a Tom mě musel okamžitě strhnout, jelikož se ihned vyřítila ven černá klisna. Byla celá zpocená, od huby jí odletovala pěna a uši měla přitisknuté ke krku, jak se šklebila. V patách jí byl bílý hřebec a hned za nimi poslední dva koně. Všichni čtyři se divoce řítili až na opačnou část ohrady, kde teprve se zastavili. Tázavě jsem se podíval na Toma, nerozuměl jsem tomu. Vždyť mají před snídaní, a to přece vždycky zůstávají vevnitř, i když už otevřeme, a netrpělivě čekají na papání, teprve pak jdou ven, tak proč najednou jednají takhle? Vešel jsem dovnitř… a vyjekl šokem.
V zadním rohu, celé zakutané ve slámě, leželo maličkaté hříbě. Hlavičku mělo položenou na zemi. Na první pohled nejevilo známky života, ale mělo pootevřená očička, v nichž se zrcadlil strach. Úplně mě to zaskočilo, jak to, že u něj není máma? Pak jsem si ale uvědomil ten zlostný výraz, který klisna měla, když se hnala ven a bylo mi všechno jasné. Ona ho odmítla přijmout. Určitě, jinak by tady byla a starala by se o něj… Se slzami v očích jsem se otočil na Toma, který zaskočeně, a přitom podmračeně, hleděl na hříbě a na mokrou, místy zakrvácenou slámu kolem něj.
„Tommy,“ hlesl jsem tiše. Bál jsem se k malému ještě více přiblížit, mohla by se totiž přiřítit klisna a pak by byl se mnou amen. Jenomže ona byla pořád venku a moje niterní prosby o to, aby přiběhla a postarala se o svého potomka, byly nevyslyšeny. Jenom jsem bezmocně koukal, jak droboučký tvoreček, ležící přede mnou, slábne čím dál víc a víc.
„Tommy… co budeme dělat?“
autor: Áďa
betaread: Janule
No to ej jasný ne? Starat se o něj! Bill jako koňská mamina :-DDD Úžasný dílek, ale chudáček Bill v tom lese, to bylo hrozný, až mi to něco připomělo..brr a dvakrát fuj Andreasovi! Hajzlík! Ale nááááááádherný díleček, opravud Áďo, klaním se až k zemi!:-)))
toto mě rozbrečelo ještě víc než ta Zelená míle co mi hraje za zády…. Že to neumře? To je upe smutny *fňuk*
a jestli ho necháš umřít tak umřu i já!
Tak Andreas byl zpočátku úhlavní nepřítel, jo? To teda chlapec tady dostal povedenou roli, ale tak hlavně, že se všechno v dobré obrátilo. :o)
A já si říkala, že se Bill tomu hříběti nevyhne a má to tady se vším všudy i bonusem navíc, protože mu teď bude muset dělat adoptivní matku, když se na něj klisna vybodla. To jsem zvědavá, jak si poradí s kojením. :o)
Panebože, doufám, že kluci to hříbátko zachrání. Místo blbnutí se šlehačkou, měli být dávno ve stodole. To jsou dva borci, fakt! Tak dělejte něco, ne? Jestli ho necháte umřít, tak s váma nemluvím, ani s jedním!
Jinak vzpomínka na orienťák a zlého Andrease, nejdřív jsem si myslela, že jsem si spletla jméno, když si na PC s ním Tommy psal… ale vše je mi už jasné. A ten zápal plic, no chudák Bill.
Teď je ale chuďátko to hříbě, tak honem, klucí, šup, ať to lítá… (Myslela jsem, že mu budou pomáhat na svět…)
Jo a kde pořád berou zásoby potravin? Jezdí někam nakupovat??