Už vím, co k tobě cítím 23.

autor: Pajule

„Neboj, broučku, spolu to zvládneme,“ uchopím svého broučka za nastavenou ručku a posadím se k němu na postel. Jeho si stáhnu na klín a líbnu ho na čelo.

„Ale… ale co když se to nepovede? Co když nastanou komplikace?“ smutně se na mě podívá a ovine ruce kolem mého krku. Následně se stulí do mé náruče, jako malé miminko.

„Neboj. Víš, že primář říkal, že takových operací už tu udělali mnoho. Neboj, oni to zvládnou,“ začnu ho kolébat ze strany na stranu, avšak tuto chvíli přeruší slabé zaklepání na dveře. Že by už měl jít na sál? Myslel jsem, že má jít až za dvě hodiny.

„Ano?“ špitne Billy a raději se posadí vedle mě. Skutečně by v tuto dobu nebylo nejlepší mít ještě nějaké další problémy, co se týče našeho incestního vztahu. Nedělalo by to dobrotu.

„Mohl bych s vámi mluvit, Tome?“ podívá se na mě doktor a po signálu zakýváním mé hlavy na souhlas opustí místnost.

„Hned budu zpět, neboj,“ špitnu Billovi do ucha, líbnu ho ochranitelsky a láskyplně na čelo a zamířím za primářem na chodbu.

…………….

„Tak se prosím posaďte, pane Kaulitzi,“ vyzve doktor mladého chlapce a sám se posadí na lavičku vzdálenou přes celou nemocniční chodbu od dveří Billova pokoje. Dredatý chlapec jen tiše přikývne a stejně jako doktor, se posadí.

„Mmm… děje se něco?“ nejistě se optá Tomi a čeká, s jakým verdiktem ho chystá seznámit.

„Myslím, že byste asi rád věděl něco více, že?“ podíval se postarší primář na chlapce sedícího vedle sebe a pohodlně se usadil. I po tolika letech práce s takto nemocnými lidmi mu to stále dělalo problémy. Dodnes se pokaždé nemohl smířit s tím, když mu umřel nějaký ten pacient.

„Ano, prosím,“ přikývl Tom a zavrtěl se na lavičce.

„Tak tedy. Jak už víte, vašemu bratrovi jsme našli zhoubný nádor slinivky břišní. V posledních letech se tento druh rakoviny objevuje čím dál častěji a to spíše u mužů. Abych vlastně upřesnil, o co se jedná… Tento nádor je specifický především tím, že se postupem času rozrůstá do dalších orgánů břicha, jako jsou játra a podobně, což je poté už téměř neléčitelné. To naštěstí není případ vašeho bratra. Díky jeho hospitalizaci v předchozím měsíci, kdy ho do nemocnice přivezli pod záminkou anorexie, jsme nádor zjistili včas. Už při prvním vyšetření doktorům z vedlejšího oddělení přišla tato celá věc podezřele divná, a tak ho při dalším vyšetření raději poslali na všechny možné testy. Úspěšně odhalili nemoc. Nejednalo se o anorexii, ale o zhoubný nádor slinivky. Hlavními příznaky jsou totiž například hubnutí, nechutenství k jídlu, nevolnost, zvracení a stupňující se únava. Jako u Billa. Hned poté ho tedy kolegové poslali na další a další vyšetření a zde na oddělení jsme mu pak domluvili termín operace a pooperační léčbu. Ale i přesto je tento případ neobvyklý. Většinou se tento druh rakoviny projevuje až po padesátém roce, přitom Billovi ještě není ani dvacet. A především má rakovinu genetickou. To jest? Někdo, zdůrazňuji kdokoli, ve vaší rodině, už někdy rakovinu slinivky měl,“ odmlčel se chlapík a chystal si další část svého projevu.

„A teď k operaci. Na sále budeme určitě nějaký ten čas. V časném stadiu nemoci, kdy je nádor lokalizován v hlavě pankreatu, se většinou odstraní hlava slinivky, dvanáctník, dolní část žaludku, žlučník, společný žlučovod a okolní lymfatické uzliny (pozn. autora: části trávící soustavy člověka). To je nejčastější postup operací, ale u vašeho bratra tomu zřejmě bude jinak. Zachytit nádor tak brzy se nám podařilo snad jen jednou od doby, co tu sektor se zaměřením na rakoviny vybudoval. Toto je druhý případ. Těžko říct, jak se to bude vyvíjet,“ odmlčel se primář a vyčkával Tomovu reakci. Ten na nic nečekal a spustil:

„Vyléčíte ho nebo ne?“

„U 99% této nemoci se nepovede rakovina slinivky břišní odstranit celkově. Tudíž je nevyléčitelná a my jen pacientovi dokážeme prodloužit život a naučit ho, jak bojovat s bolestmi. V tuto chvíli můžeme jen doufat, že se Bill zařadí do 1% naprostého vyléčení za pomocí chemoterapie a ozařování. Teď už vás nebudu nadále zdržovat, běžte za ním. Potřebuje vás,“ pobídne statný muž mladého chlapce a se strhaným výrazem na tváři se odebere opačným směrem než on. Tom jen tiše zaklepe na dveře a po vyzvání vleze dovnitř. Z postele se na něj usměje jeho andílek.

„Copak pan doktor chtěl, hm?“ špitlo to křehké stvořeníčko z postele. Jen ledabyle se přikrylo peřinou, avšak hned jí zase odkrylo a bosky doťapkalo až k Tomovi, který téměř nehybně stál v pokoji. Však s Tomovým tělem nezůstalo stát srdíčko. To naopak tlouklo tak rychle, že se div neprodralo ven z hrudi. Bušilo jako splašené, když Tomovy oči spatřily tu krásu přímo před sebou. Bill byl oblečený ve sněhobílém nemocničním hábitu. Byl bosý. Své dlouhé černo-bílé vlasy měl rozpuštěné a lehce se vlnily po jeho útlých ramenech. A především Toma fascinoval jeho obličej. Byl nezvykle bílý, ale zdobily ho rumělky ve tvářích, které si pohrávaly s nádhernými odstíny červené, růžové a oranžové barvy. Jeho ústa byla jako vždy plná a hladká jako samet. Možná jen o odstín červenější. Nos byl štíhlý, bez jediné chybičky a vadě na kráse. Ale co jej fascinovalo ze všeho nejvíc, byly Billovy oči. Neměl je jako vždy zvýrazněné černou oční linkou s kouřovými stíny. Neměl nalepené řasy. Bill si odpustil veškerá svá líčidla a zůstal tak, jak jej příroda stvořila. Krásný, neodolatelný, fascinující. Ponořit se do té vlny čokolády bylo snadné v tuto chvíli pro každého. Tom se v ní topil.

„Tomi?“ nervózně přišla ta víla ke svému bráškovi po tak dlouhém mlčení. Tom stál strnulý jako socha, pohled upřený na Billa a pusu měl otevřenou do značně velikého písmene O. Neměl slov.

„Co říkáš na to, kdybychom si dali společnou sprchu?“ zašeptal mu ten tmavovlasý ďáblík do ucha a bez jakékoli odpovědi Tomovi začal sundávat mikinu. Poté, co se mikina ocitla na druhé straně nadstandardního nemocničního pokoje, přesunul se Billy na Tomovy kalhoty, ty šly snadno. Stačil pouho pouhý zvuk cvaknutí pásku a kalhoty ležely na zemi. Tom už se stihl vzpamatovat a bez otálení odhodil jak šátek na hlavě, tak i obě trika. Nezapomněl ani na boty a ponožky. Když už před Billem stál jen v boxerkách, opět oněměl úžasem při pohledu na něj. Billy se beze slov sehnul ke svým kolenům a do dlaní svých rukou uchopil lem nemocniční košile. Velmi pomalými pohyby jí začal vyhrnovat výš a výše, až si ji nakonec přetáhl přes hlavu a odhodil ji velmi pomalu vedle sebe na zem. Pohodil svojí hřívou, přejel si přes rty jazykem, čím se ve světle lampičky zablýskal piercing a smyslně se podíval na svého brášku. Ten jako by přestal úplně dýchat. Byl to šok. Náhle před ním stálo to nejkřehčí stvoření pod sluncem tak, jak ho bůh stvořil.

Asi bych měl jít zamknout dveře. Ale nabízí se i jiná možnost…

Po pár vteřinách se dredáč vzpamatoval, dravě ze sebe sundal boxerky a rychlými kroky přišel ke svému bráškovi. Rychle ho políbil a poté zamířil ke dveřím, kde otočil klíčem. Nebude to třeba, ale jistota je jistota. Náhle se zase rozběhl přes celý pokoj k Billovi a uchopil jej do náručí. Pod náporem polibků po paměti došel ke dveřím koupelny, které otevřel a s Billem zamířil přímo ke sprchovému koutu. Dveřmi se už neobtěžoval.