Časoprostor III 12.

TOM 

3.8. – pondělí večer

Pořád mi vrtá hlavou vztah Sabine a Franka. Od včerejška od rána na to myslím, nemůžu to vyhnat z hlavy. Je možný, aby ti dva spolu něco měli? Že by se Sabine konečně zamilovala? Bill říkal, že včera, když přivezla Dejva, vypadala tak trošku jako zhulená… aspoň tak to líčil… kdyby byla zamilovaná, možná by tak vypadala. Pořád se mi tomu nechce nějak věřit. Frank… moc fajn kluk, to je pravda. Ale prostě… pro Sab mi přijde mladej, málo akční, ona je holka od rány, s ničím se nemaže. Z Billa i ze mě si odjakživa dělala srandu, nic nebrala vážně, a když vezmu v potaz to, že mě dokonce už dokázala i zabít… nevím, nevím, jestli je pravděpodobný, že by se zabouchla zrovna do Franka. Cesty osudu jsou občas zvláštní, to už jsme s Billem poznali dávno, ale že by mě Sab konečně dokázala vyměnit za někoho skutečnýho? Protiklady se přitahují, a to oni dva jsou zcela bezpečně. Přál bych jí to, zaslouží si lásku, neměla s námi dvěma lehkej život. Vlastně se nám obětovala, udělala pro nás první poslední, byla vždycky férová kámoška a stála za námi za všech okolností. Teď nám dokonce pomáhá s Dejvem, učiněná světice. Co se vlastně divím? Nakonec je to úplně jasný. Nejspíš ji Frank něčím zaujal na oslavě špuntových narozenin a od té doby jsou spolu. Ale že se nesvěřila? Dokonce se pokoušela navést Dejva, aby nám o tom nic neříkal… že by se styděla? Sabine? Ta představa mě rozesmívá. Sabine a stydět se… dodneška vidím, jak se smála, když nám tenkrát v to strašlivý ráno, co jsme se seznámili, vyprávěla, jak jsme si to v noci s bráškou opilí a zhulení hezky rozdávali před jejíma očima… ani se nezarděla, bylo jí šumafuk, že my jsme oba rudí jak uvařený raci. V klidu klábosila a líčila nám, jak jsme byli roztomilí… tahle Sabine, že by se za cokoliv styděla? Nepřipadá v úvahu.

Uhodím do strun, když na mě Bill kývne, že je připravený. Začne zpívat jednu z nových věcí, snaží se nekoukat do papíru, ale zatím mu oči neustále ujíždějí a šilhá tam, jak může. Musíme makat, nedá se nic dělat, za pár týdnů vyjíždíme na turné a on je posedlý tím, aby uměl všechno naprosto dokonale. I tak budeme zase zelenofialový, až polezeme na pódium, toho už se do smrti nezbavíme. Teď to bude ještě o to horší, že na sobě budeme mít bůhvíjaký snímače kvůli hologramu. Doufám, že mě to nebude někde svědit, netuším, kam všude nám to nalepěj…

„Dobrý,“ pochválí se Bill, když dokončím poslední tón.
„Kecáš, čuměl jsi do papíru,“ zašklebím se na něj a on mi vzápětí desky s textem omlátí o hlavu. „Jau!“ zakvičím a plácnu ho po zadku. Teda chtěl jsem. Bohužel jsem se trefil přímo do židličky, na který vedle mě sedí, a prstem jsem se praštil o kov… do prdele, to bolí. Strčím si prst do pusy a snažím se, aby to přešlo. Doufám, že jsem si ho nezlomil, to bych měl po hraní. Sakra… já idiot! Bill se mi škodolibě chechtá, div mi nestrouhá mrkvičku, hajzlík jeden. To teda nenechám jen tak. Hodím kytaru do stojanu a už ho držím zezadu kolem pasu. Chtěl zdrhnout jako vždycky, když tuší, že se mu jdu pomstít, ale tentokrát jsem byl rychlejší.

„Tak co, ty zmije!“ vydechnu mu zezadu do ucha. „Ty se budeš svýmu zraněnýmu bráškovi smát, jo?“ výhrůžně ho kousnu do ucha. Zaječí, jako kdyby ho na nože brali, a snaží se mi vykroutit ze sevření. „Pofoukej mi ho,“ nastrčím mu svůj zraněnej prstíček před pusu, ale dostatečně daleko, aby mě do něj nehryzl… už ho znám. „Tak foukej,“ popoháním ho, když se k ničemu nemá. Jednou rukou se mi špatně drží, ale už se tolik nevzpouzí, nejspíš si ten útěk rozmyslel. Ohlídne se na mě, zkontroluje, jestli ho sleduju, pomalu vystrčí jazýček z tý jeho hříšný pusy a jemně mi prst olízne. Sakra… to je pěkně vzrušující. Zavzdychá, jako by ho to vzrušovalo a vsaje celej můj prst do pusy. Opře se zády o mě, jako by chtěl odpočívat, a jemně mi prstík olizuje a saje. Ježiš… to je příjemný. Bill nejspíš dostal chuť dělat úplně něco jinýho, než zkoušet na turné… prcek už hodinu chrní, nic nám v tom nebrání. Myslel jsem, že ho přepadnu až v posteli, ale vypadá to, že jeho to napadlo daleko dřív.

Cítím, že jeho ruka vzala tu moji, která ho doteď objímala kolem pasu, a sune ji dolů, abych se přesvědčil, jak je na tom. Pěkně tvrdě, to musím uznat… asi tak jako já po tom jeho skvělým prstovým cvičení. Zmáčknu pevně přes kalhoty jeho penis, zřetelně cítím, jak se rýsuje a dožaduje se rozepnutí kalhot. Neváhám, a zatímco Bill rozepíná svůj pásek, já sjedu dolů se zipem. Okamžitě, jakmile se cesta uvolní, vklouznu pod jeho boxerky a pevně ho stisknu.
„Jo,“ vydechne a zakloní hlavu, „udělej mě,“ zašeptá mi do ucha, stále zády ke mně. Mám ho v ruce a není nic lehčího, než mu splnit přání. Ale jen rukou se mi to zdá málo…

„Vyskoč si na stoličku,“ zamumlám mu do ucha, otočím si ho k sobě čelem, sjedu ho pohledem a sleduju, jak shodí dolů kalhoty i boxerky, aby mu nepřekážely, a pozadu se s mou pomocí vyšvihne zpátky na svou vysokou židličku. Teď ho mám akorát před očima, vidím, jak moc je vzrušený a nedočkavý. Na žaludu se leskne malá čirá kapička, známka jeho vzrušení… stáhnu si čepici, aby mi nepřekážela, a hodím ji za sebe na sedačku. Bill netrpělivě sleduje, jak se připravuju, a malinko víc roztáhne nohy, jako by mě chtěl ještě víc přilákat. Položím si ruce na jeho hubená stehna, pohladím ho a skloním se k jeho tvrdému penisu, trčícímu přímo proti mně. Opatrně obkroužím jeho vrcholek, špičkou jazyka pečlivě rozetřu kapičku po celé jeho ploše, aby si to Bill užil. Jeho vzdychání je dostatečnou odměnou za to, co dělám… Stisknu jeho boky, abych ho přidržel. Chystám se ho během chvilky totiž zbavit nejen schopnosti ovládat se, ale taky rovnováhy.

Skloním se co nejníž k jeho klínu, poškádlím špičkou jazyka napjatá varlata, jedno po druhém několikrát opatrně nasaju a zase pustím, polechtám je obě jazykem a při tom poslouchám Billovo slastné syčení. Má to rád, tohle je jedna z věcí, o kterých vím, že ho dostanou na kolena. Pomalu jedu jazykem nahoru od kořene až po špičku, zastavím se, pečlivě ji obkroužím, obemknu rty a zvolna zasunuju Billův dokonalý penis do pusy. Poslouchám sténání, podle kterého se řídím, Bill mi tak dává najevo, co chce a co mu v tu chvíli dělá nejlíp. Sjedu až dolů, abych mohl obemknout a stisknout pevně jeho kořen, a sáním vytvořím mírný podtlak. Zakmitám jazykem, abych donutil Billa zoufalou touhou hlasitě zasténat a přirazit. Jeho ruce při tom pevně svírají má ramena, čekám, kdy do nich zaryje i nehty, to bude dostatečná známka toho, že můžu začít s pravidelnými pohyby. Zahřívací kolo mám za sebou, když třikrát zopakuju to samé, a Billovo jemné vzdychání přejde do hlubších tlumených bručivých zvuků. Začnu pravidelně jezdit semknutými rty po jeho tvrdém penisu, občas sjedu ještě jazykem dolů, ale snažím se dodržovat pravidelné tempo, jak to má Bill rád. Za ty roky už jsem odhalil snad všechny jeho skryté body, na které umím zatlačit tak, aby křičel slastí, když chci.

„Tome…“ skučí, „Tomi… ach bože… jo… stiskni ho… pořádně… jo… už budu…“ vzdychá nahlas a kroutí sebou, že kdybych ho nedržel pevně kolem boků, nejspíš už skončil dávno na zemi. Pevně se mě drží za ramena, budu tam mít nejspíš zase modřiny, ale už jsem zvyklý… nevadí mi to, hlavní je, že se to Billovi líbí a já za to potom vždycky dostanu odměnu, když se mi chvěje v náručí a tiskne se ke mně a šeptá, jak moc mě miluje.
Blíží se konec… poznám to, Bill už nedokáže ovládat svoji touhu přirážet mi do pusy a musím jednu ruku použít na přidržení jeho tvrdé roztoužené chlouby, abych to zvládl. Chytím ho pevně u kořene a nechám ho, aby mi přirážel do ruky tak silně, jak potřebuje. Olizuju jen lesklý růžový žalud a snažím se dávat pozor, abych nepropásl tu chvíli, kdy vyvrcholí. Rád se dívá na to, jak se starám o jeho uspokojení, ani teď to není jinak. Občas zvednu oči nahoru a setkám se s tmavým pohledem pozorně sledujícím divadlo ve svém klíně. „Při… prav… se,“ vydechne z posledních sil, když se naše oči naposledy setkají, několikrát silněji přirazí a zabodne oči do mé tváře. „Tomi… už… už…“ vykřikne a já vypláznu jazyk, nastavím jeho penis tak, aby viděl přesně to, co chce. Čekám s přivřenýma očima, až konečně proti mně vyrazí jeho sperma. Snažím se ho zachytit na jazyk a zpátky mu ho vracet na vrcholek penisu. Mazlím se s ním, roztírám ho všude po jeho mužství a pak olizuju, chci, aby všechno viděl jako na dlani. Skučí přitom, když mě sleduje, tahá mě za vlasy, ale drží pevně… někdy mám pocit, že tahle fáze je pro něj z toho všeho nejkrásnější, ale těžko říct, jestli mám pravdu… nikdy jsem se ho na to nezeptal.

Dokončím svoji práci a naposledy políbím špičku jeho penisu. Zvednu k němu oči a než se stačím vzpamatovat, naše pohledy se setkají a Billovy dlaně už mě za tváře přitahují nahoru k němu… sklání se ke mně, aby mě mohl políbit a přitisknout k sobě. „Děkuju ti,“ zašeptá a prudce zajede jazykem do mé pusy… cítím, jak se snaží vložit do polibku všechno vzrušení, které v sobě ještě má, tiskne mě k sobě, jako by měl spadnout, ale to se nemusí bát, stojím a držím si ho pevně. Celý se chvěje, jak ho líbám a přidržuju, když sjíždí na zem z vysoké stoličky. „Miluju tě,“ zašeptá rozechvěle, když se po chvíli přestaneme líbat. Usměje se na mě a rukou zajede do mého rozkroku, aby si ověřil, jestli jsem připravený na jeho odplatu. Zakroutím hlavou, na znamení, že teď ne.
„Chci do tebe,“ zašeptám a pohladím ho po zadku, „počkám si do postele,“ usměju se na něj a vzápětí dostanu vděčný polibek.
„Těším se na to,“ ujistí mě Bill a obejme mě rukama kolem pasu. Hlavu si položí unaveně na mé rameno a zavzdychá. „Bylo to tak krásný…“
„Jsem rád, že jsi spokojenej,“ usměju se mu do vlasů. „Líbí se ti takhle ten konec?“ odvážím se zeptat na to, na co jsem nikdy neměl kuráž. Vlastně ani nevím proč… šlo to v pohodě.
„Jo… strašně rád se dívám na sebe v tvojí puse,“ zašeptá. „Jsi tak strašně sexy, když mě olizuješ, někdy mám pocit, že z toho pohledu omdlím,“ drmolí mi za krk. To jsem rád…
„Máš ještě sílu zpívat?“ zeptám se jen pro informaci, a když zakroutí hlavou ze strany na stranu, je mi jasný, že balíme. Jdeme do postele…

*-*-*

„Ahoj, Kláro, ty jo… mám pro tebe bombovou zprávu.“
„Čau, Greti, tak povídej, nenapínej… to zase bude ňáká děsná hovadina, jak tě znám, že jo?“
„Nááááhodou… tentokrát ne, ale když o to nestojíš…“
„Nekecej a povídej, nemůžu se dočkat, jsem napnutá…“
„Tak dobře… ale budeš mi závidět, na to se připrav.“
„Nezdržuj, za chvíli mi přijde zákaznice na trvalou, tak dělej…“
„Zejtra… ráno… jdu… na kontrolu… k… hádej komu?“
„Jak to mám asi tak vědět, ty kozo… nenatahuj to!“
„Ke Kaulitzům!“
„No nekecej! Ty krááááááááávo! No to si děláš prdel! Fakt jo? Ježiš… že kecáš, že jo?“
„Nekecám… fakt tam jdu. Se svojí vedoucí. Včera na něj přišla zase nějaká hláška, tak u něj děláme přepadovku. Dovedeš si to představit? Já jdu domů k Billovi!“
„Ty vole… tos mi ani neměla řikat. Tě budu normálně nenávidět. Fakt jako… to je nespravedlivý!“
„Jsem ti řikala, že budeš závidět.“
„Jsi mrcha! Nemluvim s tebou. Já tam chci taky!“
„Ale Klári… vždyť jsi Billa nikdy nemilovala tak jako já, ne? Gustav se ti přece vždycky líbil víc. Tak se nečil, třeba ani nebudou doma.“
„Prosimtě… seš dítě štěstěny… určitě doma budou i s tím jeho prckem k sežrání… bože, já ti tak závidim… nepotřebujete někoho do party?“
„Ne, ty cvoku… to nejde…“
„Ale budeš vyprávět, jasný?“
„Jasný, spolehni se. Nemůžu se dočkat, zejtra ráno se snad nervozitou zbláznim. Představ si, že až stará odfrčí do důchodu, bude v mým rajónu, takže vlastně budu mít jeho spis a všechno… a to ses mi šklebila, že se budu starat o mrňavý usmrkance.“
„No jo… vyšlo ti to… ke mně za ty léta do salonu nezabloudil ani jeden z kluků… hele, musim, zákaznice je tady. Zejtra zavolej a budeš podrobně líčit, je ti to jasný, jo?“
„Jasný… tak čau, měj se.“

BILL

4.8. – úterý večer

„Myslíš, že by mi tohle slušelo?“ ukazuju Tomovi oblek ve speciálním svatebním čísle Vogue, ale on jen pokrčí rameny, pronese to svoje: „Tobě stejně sluší všechno,“ a dál si něco hledá na internetu. Ach jo… jako vždycky.
Dostávám všechny módní časopisy od Stefana, posílá mi je většinou ještě před tím, než vyjdou. Stef je takovej můj módní guru přes společenský oblečení, abych, jak říká Carl, „… nedělal ostudu na oficiálních akcích aspoň já, když Tom je neschopný hiphopový kopyto“. Podle něj už jsme dost starý na to, abychom mohli přijít na předávání cen v oblecích a netahali pořád ty svoje výstřední hadry. Zvlášť Tom je mu ve svých velkých trikách a kalhotách trnem v oku, ale s ním je těžký pořízení, nehne s ním ani párem volů…

Kdysi k nám Carl Stefana přitáhl, když jsme měli jít na nějaký extra nóbl společenský oceňování, a když jsme zjistili, že dokázal přijít na perfektní kompromis mezi výstřední a upjatou společenskou módou, zůstali jsme přáteli a občas si od něj nechám poradit a něco ušít. Teď se mi bude hodit, zítra za ním zajdu a zkonzultuju, co ze svého bohatého šatníku si mám vzít na Gustavovu svatbu a co na tátovu, kde budu svědčit. Už to musím začít urychleně řešit, protože málokdy se stane, že bych na sebe koupil oblek a nemusel ho nechat upravit. Ušít už ho nestihne, na to je pozdě, tak holt zase použiju Stefana a jeho schopnost upravit to, co už mám, a udělat z toho něco naprosto jinýho.
Otráveně odhodím časopis na stoleček a zvednu se. Ze zvyku se jdu podívat na Dejva, jestli se neodkopal, vedra už jsou dávno pryč a začátek srpna je spíš podzimní než letní, takže by mohl lehce nastydnout. Doufám, že se počasí na Gustavovu svatbu spraví, protože si naplánovali, že se vezmou v zahradách nějakýho zámečku… všichni jsou tak nechutně romantický… ale asi bych byl taky…

Filip už by se taky pomalu chystal na svatbu, kdyby měl nevěstu… pořád na něj myslím a je mi strašně blbý, že jsem se za ním nebyl podívat v nemocnici. Tom mi to sice vymlouvá, že ho ode mě pozdravoval, vysvětlil mu, že jsem se zhroutil a on to chápal, ale je to kamarád… mohl jsem se za ním podívat, aspoň když jsme odjížděli… jenže jsem měl strach se mu podívat do očí. Jsem zbabělec, já vím…
Dejva jsem přikryl, poklidil v kuchyni zbytky od večeře a rozhodl se jít spát. Jsem dneska unavenej, odpoledne jsem uklízel, protože madam Folková volala, že zakopla na schodech a bolí ji kotník, tudíž nemůže ve čtvrtek přijít. S nechutí jsem vyhnal kluky ven, aby si šli hrát na zahradu, a šůroval jak idiot. Bože… jak tohle nesnáším.
Zítra je středa, dopoledne nic nemáme, ale po obědě musíme do nahrávací firmy, přijde tam ten chlápek od hologramů a bude nám brát přesný míry na ty jejich speciální oblečky. Nakonec to prý bude nějaká extra jemná síť pod oblečení a senzory v tělový barvě budou jen na odhalených částech těla. Chci vidět, jak mi to nalepují do vlasů, ale nechám se překvapit… třeba to nebude tak strašný.
„Dobrou noc,“ líbnu Toma zezadu na tvář, když se nad něj skloním.
„Dobrou,“ odpoví nepřítomně a jen se náznakem ohlídne a mávne mi. Soustředěně čučí do svýho notebooku, bůhvíco tam hledá. Tak jo… seberu se a jdu spát, určitě usnu hned, jak zalehnu.

PS: Nezapomeňte na anketku, pokud jste ještě neklikli. Díky moc :o) J.

PS2: Dejte mi vědět, pokud vám to nabízí znovu možnost kliknout na tu samou anketu, na kterou jste už určitě jednou klikli ze stejné ip adresy… mám dojem, že se to stává při změně prohlížečů, ale nejsem si tím jistá. Pak by taková anketa byla celkem nevěrohodná a k ničemu. Díky. J.:o)